Lama Tibor Geljen se stal jako první na Slovensku v roce 2009 lamou. Zároveň v Nových Zámcích založil centrum Tibetský park míru a harmonie. Se svojí manželkou Darshan vede Akademii tibetských nauk, kterou vyučují i v Česku.
Vím, že ses v minulosti věnoval tématu andělů, Atlantidy a léčení Reiki, věnuješ se jim stále?
Kromě Reiki už ne. Reiki stále dělám, protože ho považuji za velmi dobrou metodu. Do dneška Reiki nejenom praktikujeme, ale i učíme. Ostatní témata jsme vynechali kvůli tomu, že postrádají reálný základ. Je to více spojené s mentálními úlety než se skutečností.
A jaká byla cesta od těchto témat směrem k tibetskému buddhismu?
Získal jsem křesťanskou výchovu a všechno, co k tomu patří. Realita mi tedy byla prezentovaná tak, že je plně závislá od nějakého stvořitele a jeho vůle. Že máš dopředu napsaný osud. A toto mi nesedělo. Nedávalo mi to logiku, ani mi to nebylo blízké. Tak jsem již v útlém věku, ve 12-13 letech, začal testovat, zda je to pravda. Zda je moje realita plně závislá na někom, nebo zda s ní lze pracovat a měnit ji. A k mému velkému překvapení jsem zjistil, že ji doopravdy měnit jde.
Začal jsem cvičit bojová umění a od toho byl jen krůček k zenovému buddhismu. Byla 80. léta, takže celé studium bylo o tom, že jsem měl dvě knihy přepsané na psacím stroji a to byl jediný zdroj pro praktikování. Koncem 80. let jsem už cvičil jógu, měl jsem svůj ezoterický klub a dostal jsem se k Reiki. Zjistil jsem, že Reiki dobře funguje a že se dá navrátit zdraví a pomoci druhým. Po této zkušenosti se objevila přirozená touha ještě víc rozvinout schopnost pomáhat ostatním. Tak jsme absolvovali hlavně u zahraničních učitelů v Maďarsku a Německu různé semináře a mistrovské stupně. A tak jsme 5-6 roků zadarmo léčili lidi. Ale zjistil jsem, že prakticky není jednoduché lidem pomoci. Že na fyzické úrovni je pomoc možná, ale že se lidé nemění. Že i když jim pomůžu, do roka jsou zpět s jinými problémy, takže jsem jim výrazně nepomohl.
A tak jsme hledali způsob, jak se dostat k tomu, aby pomoc byla trvalejší. Navíc jsme u našich učitelů neviděli kvalitativní lidský duchovní vývoj. Což znamená, že jako lidské osobnosti se nerozvíjeli. Byli to lidé, kteří byli duchovní, uměli léčit druhé a velmi dobře dokázali vyprávět. Ale na úrovni lidskosti měli velmi slabé kvality. Takže jsme nemohli říct, že chceme být takoví, jako jsou oni. Proto jsme hledali jiné způsoby.
Tehdy jsme začali praktikovat tibetský buddhismus u maďarského učitele lamy Čöpel. V roce 1997 jsme se prvně setkali v Indii s Jeho Svatostí Dalajlámou. Předestřeli jsme mu myšlenku založení meditačního centra. Řekl nám, že to považuje za velmi dobrý nápad a dal nám k tomu požehnání. Po návratu jsme založili tibetské centrum. Napojili jsme se na předního tibetského lamu Tarab Tulku Rinpočheho. A přes něho jsme se dostali k dalším učením.
Hned během první cesty do Indie jste se setkali s Jeho Svatostí Dalajlámou?
Když jsme poprvé zažili tibetské kláštery, bylo to pro nás extrémně blízké. Zatímco chození do křesťanského kostela pro mě bylo vzdálené a atypické. Když jsme vešli do tibetských klášterů, potkávali jsme stále se usmívající mnichy. Bylo to jako bychom se vrátili domů. Jako bychom cítili, že jsme našli to, co jsme celý život s manželkou hledali. Proto jsme si dali velký cíl – pojďme za Dalajlámou. Vždyť to je nejznámější buddhista, zeptejme se ho na dobré rady. Když jsme přišli na úřad a řekli jsme to tamním administrativním pracovníkům, tak se jen divili, co to je za odvahu jít za Dalajlámou, aby nám dal rady a požehnání na založení centra. Ale my jsme tam chodili každý den, skoro celý týden. Nechali jsme tam údaje z pasů. Stále nám říkali, že to nejde. A pak když jsme přišli a čekali jsme opět stejnou odpověď, tak nám najednou řekli, že zítra máme schůzku. U Dalajlámy bude francouzská skupina, ke které se můžeme přidat. A tak jsme se k Dalajlámovi nakonec dostali. Jeho Svatost nám na audienci daroval 20 knih v angličtině, což vážilo minimálně 15 kilo, takže to bylo velké. (smích)
Jaké tedy bylo setkání s Jeho Svatostí, když zavzpomínáš?
S Dalajlámou jsme se setkali několikrát a vždy je to velká událost. Je to mimořádná osobnost, která disponuje velmi specifickými kvalitami, které z něj přímo prýští. Lze cítit, že se děje něco velmi jedinečného. Je to odzbrojující. Z celé audience jsme měli hluboký dojem a všechny postoje, se kterými jsme přišli, byly najednou nepodstatné. Podstatné bylo být tam s ním, zažít jeho sílu a energii. Na ničem jiném nezáleželo. Toto bylo to, co jsme poprvé zažili. Když jsme tam přišli, čekali jsme 2-3 hodiny, než jsme prošli všemi kontrolami. A poté samotné setkání bylo velmi uvolněné, neformální a možná až téměř v přátelském duchu.
Kde se vůbec vzala vize založit centrum tibetského buddhismu na Slovensku?
V té době jsme měli už dvě ryze meditační centra. Měli jsme menší centrum, potom větší centrum. A nakonec jsme šli do budování třetího centra, ale tentokrát již přímo buddhistického. A protože se psala 90. léta, tak postoj vůči všemu, co je jiné, byl velmi striktní. Když jsme přišli domů a řekli, že jdeme stavět buddhistické centrum, tak jsme hned v tu chvíli ztratili polovinu svých přátel. Druhá polovina vydržela ještě pár měsíců a pak se postupně vytratila. Začali jsme budovat centrum od začátku a bylo okolo nás jen pár lidí, kteří měli důvěru, že naše rozhodnutí má nějakou příčinu a důvod. Tím, že jsme měli velkou vůli, daly se všechny překážky lehce odstranit. A když jsme toto centrum dokončili a otevřeli, tak již během slavnostního otevření jsme zjistili, že jsme z něho vyrostli. Svatyně měla okolo 70 m2 a v okamžiku otevření jsme se do ní nevešli. Tak jsme si řekli, že budeme muset v blízké budoucnosti postavit větší meditační centrum. Protože vše záleží na financích, trvalo to 14 roků, než se tato možnost objevila.
Jak na Slovensku, kde je silnější křesťanská tradice, reagují na tibetské centrum a na to, že jsi lama?
V první řadě tím, že se neustále snažíme rozvíjet pozitivní kvality, lidé vidí, že jsme běžné bytosti. Neděláme nábor a nesnažíme se je konvertovat na jiný systém. Tak z nás přestali mít strach, což je důležité. Ze začátku se na tebe lidé dívají automaticky s obavou, když dostaneš nálepku, že jsi buddhista. Ale najednou zjistili, že se za tímto pojmem schovává průměrný člověk. A že ten člověk je normální. Díky tomu se ztrácejí všechny předsudky a obavy. Neměli jsme žádné komplikace ze strany úřadů či ze strany známých a okolí. Naopak často lidé přicházejí, i starší, jsou zvědaví a překvapení, že buddhismus není nový náboženský systém, ale že to je věda o mysli a jevech.
Vnímáš nějaký rozdíl, jak je buddhismus přijímaný na Slovensku a v Česku?
Myslím si, že v Česku je to lepší. To je můj osobní pocit. Tím, že 24 let působíme i v Česku, setkáváme se s tím, že Češi jsou víc otevření a méně předpojatí. Slováci jsou srdeční, ale mají více předpojatosti. I díky tomu, že do Česka jezdí pravidelně Jeho Svatost Dalajláma, tak zde buddhismus není neznámý. Kdežto na Slovensku je buddhismus braný hlavně jako další náboženství. Češi jsou v tomto jiní, na druhou stranu v mnohých věcech jsou si tyto dva národy velmi podobné.
Jak došlo k tomu, že ses stal lamou?
Prakticky prvně jsem začal dělat buddhistické praxe v roce 1997 – ngöndro, poklony atd. Dokončil jsem celé Kagjü ngöndro a začal jsem dělat některé praxe ze Šesti jóg Náropy. V roce 2004 ale zemřel náš hlavní učitel Tarab Tulku Rinpočhe. Poté jsme se setkali s Khenzur Čöti Nangpa Ripočhem, který se stal za velmi krátkou dobu naším hlavním učitelem a my jsme se stali jeho blízkými a prvními západními studenty. Na jeho doporučení jsem začal od začátku dělat Jonang ngöndro. Všechny praxe, které jsem dělal, mi denně zabraly 3-6 hodin. A přitom jsme měli každý měsíc minimálně jedno meditační ústraní.
Když Rinpočhe přišel v roce 2009 prvně na Slovensko, měli jsme za sebou více než 100 kratších či delších meditačních ústraní. Měl jsem dvakrát dokončené ngöndro a zkušenosti s některými praktikami ze Šesti jóg Náropy. Praktikoval jsem i Kálačakra meditaci. Právě při první návštěvě Khenzur Rinpočheho na Slovensku, což byla vůbec jeho první cesta do Evropy, jsme měli týdenní meditační ústraní. V rámci něho mi řekl, že je velmi spokojený s tím, jak jsem na sobě pracoval a jakých výsledků jsem dosáhl. Proto si myslí, že by bylo velice dobré, kdybych disponoval titulem lama a oficiálně začal učit.
Takže stát se lamou nevzešlo z Tvého vlastního přání?
Bylo to moje přání. Vzniklo někdy v roce 2006, když jsem Khenzur Rinpočheho požádal, abych mohl jít do 3letého meditačního ústraní. Tehdy v indickém klášteře mladí mniši nastupovali do meditačního ústraní. Protože tam byli mniši, kteří mluvili anglicky a dobře jsem je znal, nabídli mi pomoc s překladem. Tak jsem šel za Rinpočhem na návštěvu v klášteře, a vyslovil jsem přání, zda bych mohl jít do 3letého ústraní. K mému velkému překvapení Rinpočhe zůstal v tichu. Neřekl – jasně, na to jsem čekal, pojď… Ale zůstal ticho a po chvíli odpověděl: „Toto není doba, kdy ty můžeš jít na delší ústraní. Musíš svoji práci dělat doma. Možná se vytvoří prostor někdy v budoucnosti, abys mohl jít na delší ústraní, ale ne v tuto chvíli.“
Celé jsem to měl doma připravené, abych mohl do meditačního ústraní jít. Co se týče rodiny, financí, studentů a přátel. Považoval jsem to za nejlepší dobu. A Khenzur Rinpočhe řekl, že nyní není správný čas. Bral jsem to jako neúspěch, avšak v meditačních praxích jsem stále dělal vše, co mi řekl.
Když přišel o tři roky později, tak mi v meditační ústraní řekl, že je velmi spokojený s tím, jak se rozrůstáme jako centrum a jak se nám daří rozvíjet v každodenním životě. A tehdy řekl, že jsem připravený, abych disponoval titulem lama.
O pár roků později se stalo, že přišel sponzor, který nám koupil nové meditační centrum, které máme. Je evidentní, že kdybych odešel do 3letého meditačního ústraní, situace by se vyvíjela úplně jinak a dnes bychom neměli největší Jonang centrum v Evropě. Tehdejší rozhodnutí Khenzur Rinpočheho bylo pravděpodobně nejrozumnější, co se mohlo udělat. Přestože tehdy mi to smysl nedávalo.
Na Západě není mnišská komunita a podpora klášterů. Jakým způsobem jako lama z praktického hlediska funguješ? Je nutné k tomu mít například nějakou práci na vedlejší úvazek?
Při tom všem, co dělám, nemám čas vůbec na nic. Fyzicky pracuji u nás v Tibet parku, protože je to stále se rozvíjející projekt. Kromě toho se starám o studenty, kterých mám okolo 400-500. Taktéž se starám o organizování příchodu různých učitelů, lamů atd. Takže při další práci by toto nešlo. Toto je moje hlavní zaměstnání na plný úvazek – praktikuji, učím a pracuji v našem centru.
Vedu Akademii tibetských nauk, což je pro mě jediný zdroj příjmu. Pořádám také pobyty v ústraní. Studenti mi dávají dary. To mi zatím stačí, abych svoje náklady pokryl. Studenti se starají o vše, co potřebuji. Z jejich pohledu by ani nebylo dobré, abych pracoval 8 hodin někde za soustruhem. Ani by nebylo kdy, protože každé ráno dělám mnoho praxí. Musím je dělat i kvůli tomu, že žijeme v meditačním centru. Aby mělo svoji energii. Potom jdu dále pracovat, protože žijeme v podstatě na farmě s půl hektarovým pozemkem, kde se stále pracuje. Takže dělám od stavbyvedoucího po údržbáře, všechno co centrum potřebuje. Pokud chci, aby to v budoucnosti bylo centrum, kam lidé přijdou na delší dobu a vytvoříme podmínky proto, aby tam mohli přijít na půl roku či rok a praktikovat, tak musím projít přes toto období.
Jonang není tolik známá škola tibetského buddhismu, můžeš nám ji přiblížit?
Málo lidí ví, že Jonang je velká samostatná tradice tibetského buddhismu. V provincii Amdo má obrovské kláštery. Když Jeho Svatost Dalajláma odešel do exilu, následovali ho velcí lamové z různých tradic. Ale z Jonang tradice nikdo. A když se zakládala exilová vláda, z každé jedné tradice tam přišli zástupci. Ze školy Kagjü, Gelug, Sakja, Ňjingma a Böm. Jonang zde neměl zastoupení, a tak se na tuto školu trochu zapomíná. Až v 90. letech se příchodem různých Jonang mistrů objevuje Jonang i v Indii, a tak se Jonang začíná pomalu opět řadit do buddhistických škol.
Někdy se říká, že je Jonang odnoží Sakji. Jeden z hlavních mistrů Jonang tradice Dolpopa Sherab Gyaltsen ze 14. století totiž studoval i v klášterech tradice Sakja. Ale není to tak, Jonang je separátní tradice a je to tradice středních škol. Vznikla zároveň jako Kagjü nebo Sakja.
Jaké praxe se dělají v rámci tradice Jonang?
Nejprve se dělá ngöndro. Je trošku jiné než Kagjü ngöndro. Začínáme invokací lamů linie, což se nazývá Pole proseb. Máš text, kde jsou lamové linie a to děláš jistou dobu. My jsme to dělali 3 měsíce každý den 3x. Pokračuješ poklonami a přijetím útočiště. Poté se rozvíjí bódhičitta. Po 3 měsíce co nejvícekrát denně rozvíjíš bódhičittu, je k tomu velmi krátký text. Dále se dělá Heruka, což je podobné jako praxe Vadžrasattvy. Následuje obětování mandaly a gurujóga.
Poté následuje Šest nauk Náropy. Na ngöndro máme přibližně 5-6 roků, dalších asi 6 roků máme na Kálačakru. To znamená 12-15 roků trvá celý výcvik.
Akademie tibetských nauk, kterou vedeš, je pojatá specificky jako „tibetská psychologie“ bez zdůrazňování buddhistického pozadí a terminologie. Kde se takový koncept výuky vzal?
Začali jsme praktikováním tradiční cesty Karma Kagjü. Naše texty jsou Kagjü, protože první učitelé byli z této tradice. Hlavní učitel Tarab Tulku Rinpočhe byl ze školy Gelug. Další texty máme z Ňjingmy, protože Tarab Rinpočhe měl s touto školou silné spojení. A nyní praktikujeme Jonang. Takže my jsme čisté Rime (přístup odstraňující odlišnosti jednotlivých škol tibetského buddhismu – pozn.red.). Ze srandy někdy říkáme, že jsme úplně čistý Jonang, ale v tuto chvíli kromě ngöndra je všechno ostatní ve skutečnosti více méně čisté Rime.
Když jsme koncem 90. let založili první meditační skupinu, začali jsme praktikovat podle tradice Kagjü. Všimli jsme si jedné věci. Naši členové to začali brát více méně jako víru, náboženství. To znamená, že jsme viděli obrovské rezervy v praktikovaní, nedokázali je spojit s každodenním životem. Byl to jeden z hlavních problémů, které jsme museli řešit. Dělali výborně meditaci na Vadžrasattvu, guru jógu, velmi dobře praktikovali čö a další. Ale osobnostně jsme nějaký převratný rozvoj neviděli. Právě proto jsme přemýšleli, co bychom měli dělat, aby se na úrovni přirozených lidských kvalit rozvíjeli víc.
Radili jsme se i s naším hlavním učitelem Tarab Tulku Rinpočhem. Byl to lama vědec a psycholog. A tehdy nám řekl, že tohle je obdobný problém, který mají západní lidé. Že to je to velmi dobrý postřeh a nejenom náš postřeh. On to vidí také tak. Tím, že západní lidé nevyrostli v tibetské buddhistické kultuře, tak jako by nepraktikovali vnitřní praxi, ale napodobovali a snažili se vytvořit vnější masku správného praktikujícího. Zkrátka západní lidé nemají vytvořený základ pro praktikování vadžrajány. A proto je možná v začátcích lepší, když se praktikuje psychologické pozadí Buddhadharmy. Proto jsme na jeho doporučení začali studovat pod jeho vedením školu, kterou měl vytvořenou. Jmenovala se Jednota v dvojnosti. Po dobu 5 let jsme tedy studovali základní filozofické a psychologické náhledy v rámci vadžrajány. A zjistili jsme, že tato cesta je pro západní lidi o mnoho přijatelnější.
Máme to tedy koncipované tak, že zhruba 3-4 roky praktikujeme psychologii, která pramení z Buddhadharmy. A všechno, co se týká tradičních forem, nastává až poté. Až ti, co už 3 roky praktikují meditace, dostanou možnost praktikovat ngöndro, gurujógu, čö rituál a další. Všechno, co na Akademii učíme, více méně vychází z učení Tarab Tulku Rinpočheho, u kterého jsme studovali celkově 8 roků.
Je dost malá pravděpodobnost, že by jakákoliv forma tibetských praxí lidi z Akademie zaujala a že by ji dokázali praktikovat. Proto jsme si zvolili takovou formu, která je pro ně aplikovatelnější. A to je toto psychologické pozadí. Je to velmi dobré a funkční. Po dvou třech letech lidé získávají reálné zkušenosti z toho, že se dá skutečnost měnit. Že se dá měnit jejich tvrdá povaha.
My se snažíme dosáhnout za první 3 roky co největší transformace mysli. Dostat lidi do zdravého základu, ze kterého pak mohou praktikovat i v rámci tibetských tradic. V této chvíli je to více méně rozdělené v našem centru tak, že drtivá většina studentů praktikuje základní meditaci, jako je šinä nebo lojongové meditace. A pak je další část, která praktikuje i tradiční tibetskou formou, jako je ngöndro, Mahákála, čö, nebo gurujóga.
Máme skoro 30leté zkušenosti s vedením lidí. Tak vidíme na lidech, jakou mají kapacitu a co je to, co dokážou využít ve svém životě. Viděli jsme i to, co se stane, když přijde nový člověk a dáme mu texty, aby dělal ngöndro. Možná má ze začátku odhodlání, ale když vyprchá, jde dále a nemá z toho žádný užitek. Proto se snažíme věnovat lidem tímto způsobem. Máme velké štěstí, že náš první učitel byl lama vědec a byl to realizovaný tulku, který podle slov Jeho Svatosti Dalajlámy dosáhl velmi vysoké realizace. Tím pádem všechny tyto myšlenky více méně pramení od něj, je to náš základ. U všech vyšších praxí, které praktikujeme v rámci tradičních forem, už se opíráme o náhled Čökji Nangwa Rinpočeho, který je aktuálně našim učitelem.
Jaké jsou plány do budoucna?
V této chvíli bychom rádi dokončili naše centrum. Máme vybudovanou velkou svatyni s rozměry okolo 140 m2. K tomu máme čajovnu a dům pro hosty. Nyní rekonstruujeme retreatový dům. Všechno stojí obrovské množství financí, takže první cíl je dokončit výstavbu.
Dalším cílem je postavení stúpy o velikosti 10 – 15 metrů, což je naším 15letým přáním. Když se nám toto podaří završit, tak uvidíme, jaké nové cíle se objeví.
Určitě by bylo dobré, kdyby se zde v Česku dalo též vytvořit nějaké meditační centrum, kde by se lidé scházeli a pravidelně praktikovali. Ve Vysokém Mýtě už máme skupinu, která začíná být zralá na to, aby k něčemu takovému došlo a možná se tu během pár let otevře první Jonang centrum v Česku. Všemu dáváme volný průběh. Nejprve je třeba sbírat zkušenosti, praktikovat a uvidíme. Věříme, že se dharma bude rozvíjet dál.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!
Buddhismus představuje stále důležitější část mého života, a tak jsem se rozhodl vytvořit tyto webové stránky či knížku Buddhismus v otázkách a odpovědích. Kromě toho se věnuji vedení sekulárních meditačních tréninků, astrologii či včelaření 🙂