BuddhaWeb

Buddhismus jako nadčasová moudrost

Pavel Štika: O mahájáně a mindfulness

Pavel Štika stůpa Boudhanath Káthmándú NepálPavel Štika je instruktorem v pražském buddhistickém centru Bodhi Path, které vzniklo v roce 2008. Bodhi Path je mezinárodní neziskovou organizací pro studium dharmy, které má centra po celém světě. Zakladatelem byl Šamar Rinpočhe, jeden z držitelů linie Karma Kagju.

Jak ses dostal k buddhismu?

K buddhismu mě to dotáhlo tak nějak samo. Základy jsme získal asi už v dětství. Naše maminka v době kolem revoluce samizdatovala knížky od Raymonda Moodyho, psychologa a autora knihy Život po životě a dalších. Tyto knihy jsem tedy přečetl, když mi bylo okolo deseti ti let – měl jsem tak přístup k informacím o inkarnaci a reinkarnaci. Později jsem hodně četl například knihy od Lobsanga Rampy. Ty ve skutečnosti s buddhismem nemají moc společného, ale mnoho lidí k buddhismu alespoň přivedly. V 19ti letech jsem se poprvé setkal s opravdovým buddhismem, když tu měl přednášku lama Ole Nydahl z Diamantové cesty. Přednáška mi dávala smysl a hned jsem přijal u lamy takzvané buddhistické útočiště. Začal jsem číst už skutečně buddhistické knížky, ale nemeditoval jsem, byl jsem spíš teoretický buddhista. Po nějakých životních peripetiích jsem nakonec meditovat začal, protože samotná teorie k jejich zpracování prostě nestačila. A od nějakých 25 let se pak věnuji buddhismu seriózněji – tedy asi 12 let.

Jak buddhismus změnil tvůj život?

Určitě zásadním způsobem. Předtím jsem byl takový ztuhlý intelektuál. (smích) Díky buddhismu jsem se stal uvolněnější, radostnější a klidnější. Získal jsem větší odstup od věcí, lepší orientaci v životě a jsem schopen toho víc dělat pro druhé.. Nemusí to být nutně velké věci, ale dokážu druhé lépe podpořit v těžké situaci či jednoduše lépe naslouchat tomu, co říkají. Vzpomínám si na jeden okamžik, kdy jsem nahlédl, jak velký užitek z buddhistické praxe mám. Jeden člověk na mě křičel a běžně bych se začal bránit a byl naštvaný. Já ale najednou viděl, že je ten člověk nešťastný, probudilo to ve mně velký soucit a měl jsem najednou svobodu nereagovat. Mohl z toho být velký průšvih pro nás oba, ale nakonec to dopadlo i docela pozitivně.

Co to tedy z tvého pohledu buddhismus je a co pro tebe znamená?

Buddhismus je pro mě nástroj, který mi umožňuje zjistit, co jsem zač. Díky buddhistické praxi člověk lépe vidí svoje myšlenky a procesy odehrávající se v mysli. Je pak schopný měnit k lepšímu to, jak funguje. To není vlastně nějaké buddhistické specifikum – s myslí takto pracují i jiné náboženské směry. Buddhismus ale přináší unikátní prvek v tom, že poskytuje metody, jak se podívat na to, co jsme doopravdy zač, na naší podstatu. Nejde tedy pouze o zklidnění, kdy je nám moc pěkně a užíváme si to. Ale člověk se může podívat na to, kým opravdu je. Můžeme zjistit, že nejsme pouze tělo, že existuje mysl, co neustále vnímá a prožívá. Můžeme objevit dokonalého Buddhu v nás.

Když mi bylo asi 8 let, začal jsem docela intenzivně řešit, co jsem zač, co tu dělám – pozdě do noci jsem nad tím přemýšlel. Říkal jsem si – já jsem „sám se sebou“ 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Zítra ráno se probudím, zase půjdu do školy a budu „se sebou“ opět celý den a večer půjdu spát. Přišlo mi to velmi zarážející. V jedné chvíli mi pak došlo, že úplně stejným způsobem to prožívají všichni lidé. Šel jsem ráno za maminkou, ať mi to vysvětlí. Na odpověď mi dala pudink a řekla, že to bude dobré. (smích) Pudink pomohl, ale jen krátkodobě. (smích)

Buddhismus mně osobně přijde jako úžasný nástroj, jak se podívat na to, kdo doopravdy jsem. Ta zjištění jsou naprosto odlišná od toho, co normálně v naší společnosti slýcháme. Jdou dál, než by nás napadlo v nejdivočejších snech. Díky buddhismu si to ale můžeme reálně „osahat“ a systematicky na tomto poznání pracovat.

Věnuješ se tibetskému buddhismu, který je obvykle označován za vadžrajánový. Centrum, kde působíš, je ovšem mahájánové. Můžeš přiblížit, jaký je mahájánový buddhismus teoreticky a v čem tě oslovil na rozdíl od ostatních směrů a škol?

Přiznám se, že jsem to vlastně neřešil. Dozvěděl jsem se, že se jedná o mahájánový buddhismus až zpětně. Jak jsem říkal, moje první setkání s buddhismem bylo přes lamu Oleho, který vede vadžrajánová centra, což je odnož mahájány. Časem mě to „zaválo“ do centra Bodhi Path, kde se praktikuje mahájánový buddhismus. Neřekl bych, že to byla otázka volby. Velkou roli zřejmě hrají tendence z minulosti. Pokud vezmeme v potaz existenci reinkarnace, zjistíme, že si neseme dispozice z nesčetných minulých životů. Pokud jsme se v minulosti už něčemu věnovali, pravděpodobně nás to potáhne zpět.

Můžeš čtenářům vysvětlit, co je to vlastně mahájánový buddhismus?

Pro mahájánu je typické, že nepraktikujeme pouze sami pro sebe, abychom sami dosáhli osvícení. Osvícení je mimochodem stav dokonalé radosti, zcela za jakýmkoliv utrpením. Pracujeme na sobě proto, abychom k osvícení mohli dovést úplně všechny cítící bytosti. Což je docela hodně bytostí. Jednou jsme u nás v centru zkoušeli spočítat, kolik lidí a zvířat je tady na Zemi. Na této planetě žije asi 7 miliard lidí a došli jsme k cifře, že na každého jednoho člověka připadá dalších 7 miliard zvířat. Všem těmto bytostem chceme pomoci dosáhnout osvícení. A to je pouze tato planeta, viditelná zvířata a lidé. Přitom vesmír je tak velký. Pomoc všem bytostem dosáhnout dokonalého štěstí je tedy veliký úkol.

Cílem je tedy stát se tzv. bódhisattvou, který se snaží dosáhnout realizace, aby mohl pomoci všem zbývajícím bytostem. Nepřijde Ti to někdy jako příliš velký cíl pro jednotlivce?

Určitě přijde. Když vezmu svoji praxi – zřídka mě donutí sednout si na polštářek a meditovat to, že jsem ještě všem těm bytostem nepomohl. Obvykle je to spíš proto, že jsem příliš lapený emocemi a chci mít více klidu a pohody. Myslím, že to je pro moji praxi docela charakteristické a určitě to není moc mahájánové. Moje motivace má tedy svoje limity. Ale když už na tom polštářku sedím, je součástí praxe postupně na motivaci pracovat a rozšiřovat ji až k tomu ideálu bódhisattvy.

Jsou tedy lidé, kteří dokázali takto velkou motivaci naplno rozvinout?

Takoví lidé rozhodně jsou a nejsou zase tak nedostupní. V linii tibetského buddhismu Karma Kagju, pod které spadá i naše centrum, jsou takovými osobnostmi například Karmapa či Šamar Rinpočhe. Myslím, že nikdo v buddhistické obci nezpochybňuje, že jsou realizovanými bódhisattvy. Mnoho lidí mělo možnost sledovat je zblízka, pozorovat, jak fungují a ověřit si to.

Měl jsi možnost takto realizované osobnosti poznat osobně. Jak se navenek tato realizace projevuje? Jak to my jakožto obyčejní lidé můžeme poznat?

Pokud můžeme dlouhodoběji sledovat osobnosti s realizací, vidíme, že fungují opravdu jinak a nepotřebujeme pouze slepou důvěru. Nikdy nejsou nešťastní, nikdy nejsou unavení, vždycky jsou vyrovnaní, jsou zde stále pro druhé, nikdy nikoho nevyženou pryč. A to v nespočtu situací, kdy bychom my ostatní již dávno vyletěli z kůže.

Bódhisattvové zůstávají v samsáře, dokud zde budou trpící cítící bytosti. Byl Buddha Šákjamuni bódhisattvou, když po smrti opustil nadobro samsáru?

Jedná se o trochu komplikované téma, neboť různé školy na to mají různé názory. Mohu hovořit jen o tom, jak to máme v mahájánové tradici. K osvícení vede dlouhá a postupná cesta přes různé stupně rozvoje. V jisté fázi pokroku člověk rozpozná pravou podstatu sama sebe. Přímo vidí, co je zač a to bez jakýchkoliv nejasností. V tento moment můžeme říct, že dosahujeme realizace bódhisattvy. Od tohoto okamžiku je člověk plně mimo veškeré utrpení a prožívá nezměrnou radost. Není to ovšem ještě úplné buddhovství – osvícení. Od prvního stupně bódhisattvy až k úplnému buddhovství vede ještě velmi dlouhá cesta. Slyšel jsem příměr, že cesta z naší úrovně na první stupeň bódhisattvy je dlouhá jako cesta ze Země na Měsíc a odtud do plného buddhovství je cesta jako z Měsíce k nejbližším hvězdám. Takže je to opravdu dlouhá cesta.

Buddha prošel postupně přes stupně bódhisattvy až k realizaci úplného potenciálu, kdy odstranil i ty nejjemnější závoje zatemnění a všechny jeho kvality se plně rozvinuly. Dosáhl tedy plného osvícení a v rámci jeho aktivit se u nás na Zemi vyskytl i ve fyzické formě Buddhy Šákjamuniho. Aktivity Buddhy jsou mnohem širší než jeden člověk na jednom místě. A nám se zde naštěstí také manifestoval ve formě Buddhy Šákjamuniho a roztočil kolo Dharmy – začal učit lidi, jak se věci mají a jak dosáhnout stejného stavu, kterého dosáhl on.

A nyní zpět k Tvé otázce – mahájánový pohled tedy říká, že Buddha dosáhl pod stromem Bodhi cíle této cesty, plného osvícení. V momentě, kdy bódhisattva dosáhne tohoto plného osvícení, nemůže se už rodit dál. Bódhisattvové zde chtějí být se všemi bytostmi a pomáhat jim, ale nelze to udržet donekonečna. Nahromadí tolik zásluh a moudrosti, že v jeden moment do osvícení prostě „spadnou“.

V čem spočívá praxe mahájánového buddhismu?

V centrech Bodhi Path děláme především praxi lodžong, takzvaný „trénink mysli“. Je to velmi praktická metoda pro běžné lidi, kteří chodí do práce, mají vztahy, koníčky, apod., a kteří se nechtějí zrovna zavřít v horách na dlouhých meditačních odosobněních. Lodžongová praxe se dá rozdělit na praxe, které děláme na meditačním polštářku a na praxe, které pak děláme v normálním životě mimo formální meditaci.

Máme tři hlavní praxe vsedě. První je šinä (tib., v sanskrtu šamatha), meditace klidného spočívání, při které se soustředíme na dech, a tím se zklidní mysl. Získáme více svobody od všech myšlenek, které se neustále objevují. Je to nutný základ, abychom mohli s myslí pracovat dál.

Pokud máme zklidněnou mysl, můžeme pokračovat další meditací lhagthong. Jedná se o tzv. meditaci vyššího vhledu, kdy se začínáme dívat na to, co jsme doopravdy zač. Nejsme tělo, ani myšlenky, které se objevují a mizí, ani nejsme nestálými emocemi. Naší podstatou je vědomí, které si je vědomé samo sebe, vnímá věci okolo a má určité kvality. Meditace lhagthong se nedá příliš dobře popsat a vysvětlit, protože na to nemáme vhodné koncepty a slova. Je tedy záludnější do ní proniknout. Máme ale metody a vysvětlení umožňující se k pochopení přiblížit tak daleko, jak to jde. Poslední kroky si pak ale musíme odsedět na polštářku, podívat se na to sami.

Třetí část lodžongu je rozvinutí soucitu. Soucit je základní kvalitou mysli. Pokud soucit nerozvineme, nikdy se k té skutečné realitě nedostaneme. Na rozvinutí soucitu slouží meditace tonglen, meditace dávání a braní. Člověk si představuje, že na sebe bere všechno zlé ze všech lidí, mizí to beze zbytku v něm, a naopak posílá všem bytostem všechno dobré.

Kromě času na meditačním polštářku se trénujeme i v každodenním životě. Učení lodžongu obsahuje množství doporučení, jak využít k praxi jakoukoliv situaci, se kterou se setkáme. V tom spočívá velká síla lodžongu pro lidi s naším způsobem života.

Meditace jsou tedy to, co je v Bodhi Path centrech nosné?

Kromě meditací se věnujeme i studiu. Obvykle máme mnoho představ o světě i o nás samých, které jsou často nepřesné či přímo zcestné. Abychom mohli nahlédnout realitu takovou, jaká je, potřebujeme tyto koncepty upravit a zpřesnit. Po meditacích tedy v centru nastává studijní část. Probíhají krátká povídání, kdy procházíme základní témata. V buddhistickém kontextu není meditace nástrojem k tomu, abychom se prostě cítili lépe, ale hlavně abychom rozvinuli kapacity, které nám umožní lépe porozumět dharmě – učení Buddhy. Kromě studia a meditace je dále pro pochopení dharmy důležitá i tzv. kontemplace – řádně si promyslíme, jak se učení týká nás samotných a našich vlastních životů. Jen pokud zkombinujeme tyto tři tréninky, můžeme se skutečně měnit.

Tibetský buddhismus je známý tím, že se dělají přípravná cvičení (ngöndro), je tomu tak i v centrech Bodhi Path?

Taktéž máme ngöndro. Meditace, studium a kontemplace vedou k rozvíjení moudrosti, vidíme tak věci přesněji. Na druhou stranu je potřeba hromadit dobré dojmy, abychom v mysli vytvořili vhodné prostředí. Dále je třeba zbavit mysl nepořádku – negativních otisků. Ngöndro slouží k tomu, aby se mysl zbavila negativit a zároveň se nahromadily dobré dojmy. Díky tomu, že očistíme mysl a nahromadíme v ní dobré dojmy, budeme věci lépe chápat a umožní nám to lépe praktikovat.

Ngöndro není ovšem jediná možnost, jak toho dosáhnout. Šamar Rinpočhe zdůrazňoval, že lodžong je úplný balíček učení, který nás dovede k cíli. Lodžongovou praxí může člověk hromadit dobré dojmy i očistit negativity.

Ngöndro je pro nás tedy doplňkovou praxí. V rámci „našeho“ ngöndra využíváme text 35 buddhů pro praxe poklon a darování mandaly. Poté děláme praxi Vadžrasattvy, kdy se recituje stoslabičná mantra, a guru jógu na tisícirukého Čenreziga, buddhu zosobňujícího dokonalý soucit.

Naše společnost je založená na budování a posilování kultu svého vlastního ega. Ostatní jsou méně důležití než my samotní. Je vůbec pro nás možné zbavit se ega?

Budování kultu ega je určitě charakteristickým rysem naší společnosti, ale na druhou stranu máme také často tendence nemít rádi sami sebe! V buddhismu je zásadní rozvíjení soucitu ke všem cítícím bytostem stejně – ke druhým i k sobě samým – my jsme také cítící bytost. Navíc ke komu máme blíž než k sobě samotným? K nikomu.

Ego je často interpretováno jako zlé, snažíme se ho potlačit, rozpustit, zničit. Z buddhistického pohledu ale ego není zlé samo o sobě. Ego je neutrální nástroj a záleží na tom, jak tento nástroj využijeme. Pokud budu já teď chtít vysvobodit všechny bytosti z utrpení, bude po tom toužit mé ego – bude to ale velmi konstruktivní projev ega.

Je mahájánový buddhismus vhodný pro každého či spíše pro nějaký specifický typ lidí?

Pokud někomu přijde jako dobrý nápad zbavit všechny cítící bytosti utrpení, tak pro něj může být mahájánový buddhismus asi vhodný. (smích)

Věnuješ se taktéž mindfulness meditacím. Můžeš nám říct, o co se jedná?

V sedmdesátých letech se několik amerických buddhistů / psychologů pustilo do zprostředkování užitku z meditace západní společnosti skrze vědu.

Průkopníkem byl Jon Kabat-Zinn, který založil kliniku Mindfulness-based stress reduction, neboli snižování stresu pomocí mindfulness – všímavosti. Lidem, kteří nemusí mít tušení o buddhismu, ale chtějí se svým mentálním prostředím něco dělat, se dostává do rukou úžasný nástroj meditačních technik založených na meditaci šinä. Mindfulness tak umožňuje smysluplně na sobě pracovat lidem, kteří by se do buddhistického centra třeba nikdy nedostali.

Když to shrnu, mindfulness zpřístupňuje základní meditační metody, opřené o vědecký výzkum, široké laické veřejnosti. Základní trénink mindfulness trvá 8 týdnů, kdy lidé mimo jiné 30-45 minut denně meditují. I po tak krátké době dochází k měřitelným změnám na mozku! Za posledních 10 let roste množství vědeckých publikací o mindfulness exponenciálně. V roce 2015 bylo více než 1000 vědeckých publikací věnovaných mindfulness.

Mindfulness začíná v současné době ve velkém přebírat také korporátní sféra – meditování pomáhá lidem lépe zvládat stres, zvyšuje efektivitu práce, i komunikaci či vztahy na pracovišti.. Na to samozřejmě zaměstnavatelé slyší a podporují to.

Může mindfulness nabídnout něco nového dlouhodobě praktikujícímu buddhistovi?

Pracuji pro velkou mezinárodní korporaci plnou „kravaťáků“. Mindfulness mi umožňuje meditovat v práci a ukazovat kolegům, že meditace je super – a to s posvěcením vedení. (smích) Za poslední dva roky jsme u nás ve firmě s podobně smýšlejícími kolegy založili celosvětovou síť, v rámci které jsme zmíněný osmitýdenní trénink zprostředkovali více než 1000 lidí a stále rosteme – je to úžasně naplňující.

Není mindfulness pouze komerčním využití buddhistických nástrojů, které jsou tradičně šířeny pro dobro všech bytostí zdarma?

Mindfulness začíná být velký business. Trenérský kurz je docela drahý, tak pak trenéři chtějí získat peníze zpátky. Nicméně bych to kvůli tomu nezatracoval, protože peníze k životu patří, navíc k nám mindfulness přichází ze západu, který je pro nás o něco dražší.

Mindfulness není buddhismus. Mindfulness je dobrá metoda na zklidnění mysli a vede ke zlepšení kvality života, nicméně dál nejde. Neprohlédneme s ní, jaká je podstata mysli, co je opravdová realita. Ani takové ambice nemá.

Je dobře, že s mindfulness začali na západě buddhisté. Pokud si zostříte mysl meditací a budete mít špatnou motivaci, může se to zvrhnout. Pokud bude chtít někdo lidi nebo systém zneužívat, samotné meditování mu může pomoct zneužívat ještě lépe. I Hitler či Mao Ce-tung měli asi velké kapacity mysli a jak je využili… Samotné zvýšení kapacit mysli s sebou nutně nenese vyšší blaho. Proto je důležité rozvíjet meditaci spolu se soucitem. Mindfulness bez soucitu se může zvrhnout. Bankéři budou ještě efektivnější a lépe obírat lidi, z čehož by nevzešlo nic dobrého. Mnoho lidí má obavy, jestli k tomu mindfulness nepovede. Co jsem viděl já, tak to nehrozí. Všichni velcí učitelé mindfulness jsou totiž buddhisté, a tak úplně všude, kde to je možné, soucit zdůrazňují. Mindfulness jde v současné době se soucitem ruku v ruce.

Působíš v pražském centru Bodhi Path. Jak tato centra fungují a co může návštěvník očekávat?

Bodhi Path centra založil Šamar Rinpočhe, jeden z velkých mistrů, jehož vysokou realizaci nezpochybňuje v buddhistické obci zřejmě nikdo. Rinpočhe znal velmi dobře, jak na „západě“ fungujeme. Sestavil program praxe a studia právě pro lidi našeho typu. Abychom měli efektivní nástroj, se kterým na sobě můžeme pracovat. V centrech Bodhi Path tento program následujeme. Podlě něj například organizujeme pravidelné středeční meditace pro začátečníky. Ty jsou určené široké veřejnosti, není třeba být buddhistou. První část se týká čistě „světské“ meditace, kdy se učíme zklidnit mysl. Navštěvují nás lidé, které zajímá právě to, a po meditaci odcházejí. Kdo chce, může zůstat i na druhou část, krátkou přednášku na nějaké buddhistické téma. Snažíme se dlouhodobě probírat základní témata – co to je karma, pomíjivost, buddhistické útočiště, buddhovská podstata apod. Tato setkání vedou lidé, kteří k tomu mají odpovídající kvalifikaci.

Během středečních setkání mohou lidé získat základy – naučit se meditovat, dozvědět se něco o buddhismu, ustavit denní praxi podle svých možností. Několikrát do roka pak k nám jezdí lamové, které Šamar Rinpočhe pověřil učením v centrech Bodhi Path. Tyto kurzy jsou obvykle velmi inspirativní a umožňují nám prohloubit naše znalosti i praxi. Kromě toho jezdíme i na větší kurzy převážně do Německa. Ti největší mistři se do Prahy příliš často nedostanou, tak je jednodušší zajet za nimi.

Říkáš, že setkání vedou lidé, kteří mají odpovídající kvalifikaci. Co to znamená? Jak je zajištěna autenticita toho, co se v centru předává?

Záštitou pro nás je Šamar Rinpočhe, on je pro naše centra hlavní zárukou kvality. Poté v rámci Bodhi Path učí mnoho lamů, kteří za sebou mají tříleté retreaty a jezdí sem na základě pověření od Šamara Rinpočheho. Za rok s nimi proběhne obvykle okolo tří kurzů.

Co se týče středečních setkání, vedou je lidé, kteří procházejí instruktorským výcvikem. Ten začal před 7 roky, několik se nás do něj zapojilo již v první vlně, přičemž aktuálně běží třetí vlna. Lamové nás v rámci tohoto programu systematicky vzdělávají v základních tématech, abychom v nich měli jasno a abychom je mohli předávat tak, aby byly ostatním k užitku. Ten program je docela důkladný. Většinou se vidíme 2x do roka na 10 dní intenzivního studia. Odehrává se to v takovém univerzitním stylu – opakujeme učení, máme písemky, zkouší nás. Vše v dobrém duchu, ale naprosto seriózně. U instruktorů se předpokládá, že se takto budou vzdělávat dlouhodobě, celoživotně.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!

12.08.2017

BuddhaWeb.cz - na texty se vztahují autorská práva © 2016 Frontier Theme