Ajahn Brahm je théravádový mnich a opat v klášteře v Serpentine v západní Austrálii. Narodil se v roce 1951 ve Velké Británii jako Peter Betts, kde vystudoval teoretickou fyziku na Univerzitě v Cambridge a po dokončení se stal učitelem matematiky. Během cesty po Thajsku ve 23 letech přijal mnišské sliby a započal trénink v théravádové lesní tradici. Dnes je velmi známý svými přednáškami, které jsou protnuté břitkým humorem a praktickými příklady ze života, díky kterým jsou buddhistická učení snadno pochopitelná. Zároveň si zachovává autentickou skromnost a laskavost. Následující příběh rád často vypráví a najdete ho v jeho knížce Kráva, která plakala:

Když jsme si v roce 1983 koupili pozemek pro klášter, byli jsme na mizině. Byli jsme po uši v dluzích. Na pozemku nebyly žádné budovy, ani přístřešek. Těch prvních pár týdnů jsme spali na starých dveřích, které jsme nakoupili levně v bazaru; postavili jsme je na čtyři cihly, aby neležely přímo na zemi. (Matrace jsme samozřejmě žádné neměli – byli jsme přece lesní mniši.)

Opat dostal nejlepší dveře, ploché. Moje dveře měly uprostřed docela velký otvor, kde by správně měla být klika, respektive knoflík. Byl jsem sice rád, že byl knoflík odmontovaný, ale tím také uprostřed mé postele vznikla pořádná díra. Vtipkoval jsem, že ani nemusím v noci vstávat z postele, když potřebuju na záchod! Ale pravda byla poněkud studenější – dírou mi v noci foukalo na záda. Moc jsem toho tehdy nenaspal.

Byli jsme chudí mniši a potřebovali jsme si postavit dům. Nemohli jsme si dovolit najmout si zedníky – už jen samotný materiál byl hodně drahý. A tak jsem se musel naučit stavět: jak se dělají základy, jak se lije beton a kladou cihly, jak se buduje krov a jak se dělají instalace – všechno od začátku až do konce. V laickém životě jsem býval teoretickým fyzikem a vysokoškolským učitelem, nebyl jsem zvyklý pracovat rukama. Po několika letech se ze mě stal docela šikovný zedník, dokonce jsem své partě začal říkat BBC (Buddhist Building Company – Buddhistická stavební společnost). Ale začátky byly opravdu hodně těžké.

Položit cihlu je zdánlivě snadné – kecnete lžíci malty dospod, přiklepnete tu, přiklepnete tam. Když jsem začínal pokládat cihly, vždycky jsem přiklepl roh, abych cihlu srovnal, jenže tím jsem zvedl protější roh. Tak jsem přiklepl protější roh, a cihle vyjela z řady. Když jsem ji opatrně dorovnal zpět do řady, znovu se zvedl ten první roh. Schválně si to někdy zkuste!

Protože jsem byl mnich, měl jsem dost trpělivosti a libovolné množství času. Dal jsem si záležet, aby každá cihla byla dokonalá, ať to trvalo sebedéle. Konečně jsem dokončil svou první cihlovou zeď. Poodstoupil jsem a obdivoval jsem své dílo. A teprve teď jsem zjistil – ne, to snad ne! – že dvě cihly unikly mojí pozornosti. Všechny ostatní seděly hezky v řadě, jen tyhle dvě byly trochu pootočené. Vypadalo to příšerně. Ty dvě cihly mi zničily celou zeď. Úplně ji zničily.

V tu chvíli už ovšem malta zatvrdla, takže nebylo možné cihly vyrovnat, a tak jsem šel za opatem, jestli můžu zeď zbořit a postavit ji znova – nejlepší by bylo vyhodit ji do povětří. Zkazil jsem celou práci a měl jsem ze sebe moc špatný pocit. Jenže opat řekl ne, zeď musí zůstat tak, jak je.

Když jsem prováděl první návštěvníky po našem pracně vypiplaném klášteře, vždycky jsem se snažil vyhnout se své cihlové zdi. Nemohl jsem snést pomyšlení, že bych ji měl někomu ukázat. A pak jednoho dne, asi tři nebo čtyři měsíce po dokončení stavby, jsem provázel jednoho návštěvníka, a on si jí všiml.

„Hezká zeď,“ prohodil ledabyle.

„Milý pane, zapomněl jste snad brýle v autě?“ vykoktal jsem překvapeně. „Nebo snad máte nějakou vadu zraku? Copak nevidíte ty dvě špatné cihly, které kazí celou zeď?“

To, co mi odpověděl, úplně změnilo můj názor na tu zeď, na sebe sama a na spoustu věcí v životě. Řekl mi: „Ale ano, vidím je. Ale taky vidím těch 998 dobrých cihel.“

Byl jsem jako omráčený. Poprvé za tři měsíce jsem byl schopen vidět i všechny ostatní cihly v té zdi, nejen ty dvě špatné. Nad nimi, pod nimi, nalevo, napravo, všude kolem těch dvou špatných cihel byly samé dobré cihly, ba co více, dokonalé cihly. A hlavně, bylo jich mnohem mnohem více. Do té doby mé oči byly schopny vidět jen mé chyby. Ke všemu ostatnímu jsem byl slepý. Proto jsem se na tu zeď nemohl ani podívat a nesnesl jsem, aby se na ni podíval někdo jiný. Proto jsem ji chtěl zbořit. Teď když jsem viděl i ty dobré cihly, zjistil jsem, že zeď vlastně nevypadá tak špatně. Byla to, jak pravil onen návštěvník „pěkná cihlová zeď“. A stojí tam dodnes a já už jsem zapomněl, kde přesně jsou ty špatné cihly. Už tu chybu doopravdy nevidím.

Kolik lidí skoncuje s nějakým vztahem nebo se rozvede, protože na svém partnerovi vidí jen ty „dvě špatné cihly“? Kolik z nás se topí v depresi, nebo dokonce uvažuje o sebevraždě, protože sami v sobě nevidíme nic jiného než ty „dvě špatné cihly“? Ale ve skutečnosti je tady ohromná spousta dobrých cihel – nahoře, dole, vlevo, vpravo od těch špatných – jenže jsou chvíle, kdy je nedokážeme vidět. Pokaždé když se podíváme, naše oči vidí pouze výhradně chyby. Vidíme jen a jen chyby, a tak si myslíme, že tam nic jiného není, a proto je chceme zničit. Smutné je, že někdy přitom zničíme i „moc hezkou zeď“.

Všichni máme své dvě špatné cihly, ale ty dokonalé cihly v každém z nás znamenají mnohem mnohem víc. Když tohle dokážeme pochopit, zjistíme, že to všechno není tak zlé. Nejenže dokážeme žít v míru sami se sebou, i se svými chybami, ale také dokážeme žít se svým partnerem a radovat se z toho. Což je moc špatná novinka pro rozvodové právníky, ale moc dobrá zpráva pro vás.