Alena Aichlmanová: O půl roce života v tibetských klášterech

Alena Aichlmanová přezdívaná Tashi Lhadron strávila v roce 2016 půl roku jako dobrovolník v buddhistických klášterech v indické části Himalájí. Učila mladé tibetské mnichy a mnišky angličtinu a poznala jejich život. Svoje dobrodružství zaznamenala formou zápisků, které si můžete přečíst zde.

Mnoho lidí přemýšlí o tom, že by vycestovali na východ a nějakou dobu tam žili. Ale spousta zůstane u představ. Co se stalo, že se Vám povedlo vykročit a nezůstat jen u snů?

Nevím, fakt nevím a spousta lidí se mě na to ptá. (smích) Ale prostě to šlo. Prostě jsem odjela a prakticky jsem nad tím nepřemýšlela.

Cesta pro Vás byla únikem?

To si spousta lidí myslí taky. Spíš to bylo tak, že se sešly všechny podmínky, že jsem vyjet mohla. Takže jsem nad tím nepřemýšlela, co to je za cestu. Historicky 15 let zpátky jsem nad něčím podobným uvažovala úplně v jiných souvislostech, ale neměla jsem na to prostředky, abych na delší dobu odjela. Protože když jedete na takovou cestu, hradíte si všechno od letenky po kapesník, tak to vyjde na nějaké peníze. Takže jsem to odložila na neurčito. A teď to šlo, tak jsem odjela.

Byla pro Vás zapotřebí odvaha vyrazit sama na opačný konec světa?

To je další věc, nad kterou jsem vůbec nepřemýšlela. Prakticky jsem neměla nikde pocit žádného nebezpečí. Vůbec jsem neuvažovala nad tím, že by se něco mohlo stát nebo že bych se měla někde něčeho bát. Spíš myslím, že naopak v Evropě se častěji cítím víc nebezpečně než za půl roku v Indii.

A co odvaha opustit práci a osobní vztahy?

Práci jsem si hledala předtím rok zpátky, takže to naopak přispělo k tomu, že jsem z práce opravdu odešla. Cítila jsem potřebu změny. Naskytla se příležitost zásadní změny, tak jsem ji využila. Co z toho bude, nad tím jsem neuvažovala.

Jaký byl před odjezdem Váš vztah k buddhismu?

Pozitivní. Zabývala jsem se buddhismem 15 let, ale ne intenzivně. Nenásledovala jsem konkrétní učení a praxe. Četla jsem filozofické knížky, které mi něco přinášely ve smyslu pohledu na svět. Praxím jsem se začala věnovat až po návratu.

Hrál tedy buddhismus ve Vaší cestě roli?

Určitě. Vybírala jsem to s tím, že jsem chtěla dělat dobrovolníka v buddhistickém klášteře. Nebylo to tak, že bych hledala kam jet a byla to jedna z možností. Byl to cíl mojí cesty.

Prakticky jste se tedy začala buddhismu věnovat po návratu, nebo již během pobytu v klášteře?

V klášteře jsem měla možnost hodně číst. Ke konkrétním praxím jsem se dostala až po návratu. Ale úplně to nesouvisí s tím, že bych následovala tu cestu, kterou jsem tam zažila. Spíš jsem zjistila, kolik je tady možností. Udělala jsem sumárum toho, co jsem poznala a vybrala jsem si. Je otázka, jestli jsem si vybrala cestu já, nebo ona mě. Prostě se to protnulo.

Jaké byly Vaše dojmy z Indie na vlastní kůži, nebyl to kulturní šok?

Já jsem byla v Indii poprvé. Přílet do Dillí byl hrozně zajímavý, protože se najednou octnete v jiném světě. Jdete v šest ráno po ulici a potkáte tam slona a tři krávy. To si pak člověk říká, co tam dělá. (smích) Ale Dillí je specifické, na venkově je to jiné. Z Dillí jsem odjela již po dvou dnech. Neměla jsem v plánu trávit tam víc času, než bylo nutné. Ne že by na něm bylo něco špatného, ale nebyl to můj cíl a neměla jsem důvod tam zůstávat. Čím víc jsem se blížila do hor, tím víc mi přišlo, že jsem doma. Tím, že v klášterech bylo vše domluvené a čekali mě tam, bylo to jako bych jela domů. Hory jsou nádherné a oblast Spiti, kde jsem byla, je z nějakého důvodu mezi Čechy velmi oblíbená a zná ji spousta lidí. Nepotkala jsem člověka, kterému by se tam nelíbilo. Spíš tam všichni chtějí zpátky. Myslím, že tam pro nás něco je.

V Indii je velmi odlišný styl života. Ve svých poznámkách z pobytu jste narážela například na jiné hygienické návyky. Jaké to pro Vás bylo? Nechtělo se Vám třeba někdy utéct?

Takhle úplně extrémní to nebylo. Musím říct, že jsem se těšila, až si vyperu prádlo v pračce. Ale jinak tím, že tam neřešíte spoustu jiných věcí, tak mi to ve finále bylo jedno, protože na všechny tyto věci máte dost času. A ve chvíli, kdy máte zajištěné základní potřeby, jako že tam vůbec nějaká voda teče, byla jsem spokojená. Bylo mi jedno, že je voda studená, když není -15°C, což tam nebylo. Když tam teče nějaká voda a mohu se trochu umýt, tak je to dobré. Kdybych byla někde týden bez vody, asi bych to řešila mnohem víc. Ale tady se mi to nestalo, že bych se nemohla delší dobu umýt či si vyprat prádlo. Ty nejzákladnější věci jsem tam měla vždycky splněné.

Bylo něco jiného, na co pro Vás bylo těžší si přivyknout?

Nejtěžší byl pro mě návrat zpátky. Nedokážu říct, že by v Indii samotné bylo něco vyloženě těžkého. Zkraje možná bylo těžké nemít s někým možnost sdílet, a to kvůli jazykové bariéře. Překvapilo mě to, protože jsem introvertní extrovert. Jsem hodně ráda mezi lidmi, ale nemám takovou potřebu s nimi komunikovat. Spoustu věcí si nechávám pro sebe a pak jsou druzí překvapení, když se něco dozví. Samotnou mě překvapilo, jak jsem měla silnou potřebu sdílet a teď jsem honem nevěděla, co mám dělat, protože nebylo s kým. Potřebovala jsem třeba i sdílet něco, co bylo jiné než v Čechách, ale pro ně to bylo naprosto normální. A už vzniká konflikt, co jim tedy máte říct. Že my to děláme jinak, je vůbec nezajímá, protože pro ně je to běžné. Pak jsem si na to zvykla a začala jsem psát deník, takže to byla forma sdílení. Poznámky z pobytu jsem posílala několika kamarádům, ale nevím, jak moc je četli. Občas na ně někdo zareagoval, občas jsem měla pocit, že je posílám do větru. Byla to ale forma vnitřního sdílení sobě. Poskládala jsem si, co mi to přináší a k čemu to vede.

A k čemu to vedlo? Poskládalo se Vám, pro co jste si do Indie jela?

Na to jsem vlastně nepřišla. (smích) Ale je fakt, že nad věcmi moc nepřemýšlím, takže se to pak špatně definuje. Teď se mi stávají vtipné situace. Jsem hodně pracovně vytížená a mám spoustu jiných aktivit. A ve chvíli, kdy mám pozornost vystřelenou do vesmíru na x úkolů, mi někdo řekne, že jsem nejklidnější člověk, kterého zná. V tu chvíli poodstoupím a říkám, to se vám jen zdá. (smích) Tak možná k tomu to vedlo, že navenek mi to dalo schopnost poodstoupit, že si věci neberu. Ne vždycky se mi to ale daří.

Jak se liší Češi a Tibeťané?

Jak jsem to viděla, řeší úplně stejné věci jako my – vztahy v rodinách a tak. V menších vesnicích to je často tak, že se všichni navštěvují, hlídají si děti, tatínek je často někdo jiný a všichni to vědí a nikdo to neřeší. Oni fungují jako komunita. Jsou mnohem víc propojení než my. Mnohem víc si navzájem pomáhají a spolupracují spolu na té nejzákladnější bázi. Když v jediném obchodě na vesnici dojde rýže, dojdete si ji půjčit k sousedovi. Taková sousedská výpomoc už u nás moc nefunguje. Tibeťané žijí v komunitách, které jsem znala od svých prarodičů z vesnice.

Tibeťané jsou ale nesmírně nespolehliví. Bohužel s tím mám fakt špatné zkušenosti a není to jeden člověk. Jakože se něco domluví a oni to úplně vypustí, to je u nich naprosto normální. Neřeší to. My tady máme stále takovou německou přesnost. Stačí se domluvit jednou a platí to, což u Tibeťanů nefunguje. Spíš to ale vnímám až teď v Čechách, protože je tady pár Tibeťanů. Oni vám zavolají a já třeba telefon neslyším, tak volám zpátky a pro změnu oni to nezvednou. Tak píšu zprávu a už nezareagují. Takže ta komunikace a domluvy jsou někdy složité.

Jak Tibeťané v Indii prožívají čínskou okupaci? Je to pro ně silné téma?

Není pro ně úplně příjemné o tom mluvit. Ale odpovím opět z druhé strany. Oblast Spiti, Ladakhu a další, které jsou nahoře v Himalájích, jsou historicky částí Tibetu. Oni nejsou uprchlíci. Žijí tam celé generace a samozřejmě je trápí to, co se děje v Tibetu, ale oni sami k tomu nemají žádný osobní vztah. Obvykle tam nikoho neznají. Pro ně je to tragédie, ale nemají k tomu žádnou osobní souvislost. Nevnímají to dobře. Když jsem o tom hovořila s jednou mniškou, která o té situaci věděla trošku víc, vyprávěla o neskutečných represích. Bez povolení nemohou vycestovat ani z jednoho města do druhého. O čem všem se tam zakazuje mluvit, tak to si my tady nedokážeme ani představit. Prakticky to je normální fašismus.

Co Vám chybělo ze „západního“ života? Třeba přístup na internet?

Když to vezmu z materiálního pohledu, tak to bylo ovoce a zelenina. Jídlo bylo velmi chutné a bylo ho hodně. Ale žijí na luštěninách a na rýži. Nevadilo mi, že to bylo stále to stejné. Ale chybělo mi jablko odpoledne. Několik měsíců jsem neměla jablko, to pro mě bylo nepředstavitelné. (smích)

Od internetu jsem si ráda dala pauzu. Když se sešlo, že fungoval internet a byla puštěná elektrika, tak to byla spíš výjimka. Ve finále jsem se dostala k tomu, že to nemá smysl řešit a byla jsem ráda, že jsem si odpočinula. Internet když už, tak fungoval v noci. Psát si s někým a nevyspat se kvůli tomu, to jsem si pak řekla, že se na to můžu vykašlat. (smích)

Jak Vás Tibeťané mezi sebe přijali?

Tibeťané jsou nesmírně přátelští, což se projevovalo minimálně v klášterech či v rodinách. To je zase trošku paradox. Oni se nesmírně uctivě chovají ke všem návštěvám a mají tendenci vás obsloužit a dopřát vám úplně to nejlepší. Na druhou stranu když se s nimi skamarádíte a přijdete tam po dvou měsících, chovají se úplně stejně. Usadí vás, donesou vám jídlo a jdou na pole. Vidí, že je o vás postaráno a je to pro ně vyřešené. Historky tohoto typu jsem slyšela i třeba od známých tady, co mají tibetské děti. Dítě přivezou po třech letech a už je zvyklé na náš způsob rodinných vztahů. Tak je z toho dost rozhozené, že se mu nikdo nevěnuje. Rodina je ráda, že je tady – vidíme tě, jsi v pořádku, dostaneš najíst, máme tě rádi. Ale tím to končí.

Jak se Vám učilo mladé mnichy a mnišky?

Potkala jsem se s Čechy, kteří učili malé děti a vyprávěli, že byly na zabití. (smích) Děti jsou všude stejné. Malé tříleté děti jsou hrozně divoké. A nedomluvit se s nimi, natož se snažit je něco naučit, bylo náročné. Já jsem učila starší mnichy a mnišky. Nejmladším bylo okolo 15-16 let. Uměli trošku anglicky a domluvili jsme se. Už v sobě měli i respekt ke školskému systému, kterým si prošli.

Liší se způsob vzdělávání v klášteře od toho, jakým stylem se učí u nás?

Co se týče výuky, hodně využívají přednáškový systém. Studenti sedí jako pěny a vyučující něco povídá. Neprobíhá tam moc žádná interakce. Moc jsem toho ale neviděla. V klášterech studují od 16. roku už jenom tibetštinu a filozofii. Jako když u nás skončíte základku, oni místo na střední pokračují už jenom v tomto klášterním vzdělání. Akorát ve větších klášterech, kam chodí děti od malička, buď posílají děti ještě do nějaké školy, která je poblíž. Nebo mají školu v rámci kláštera, ale to jsem nezažila a nedokážu posoudit. Viděla jsem děti ve vesnici, odkud je mnich Pema, který funguje pro organizaci MOST ProTibet jako koordinátor projektů. Děti se už od 3 let učí počítat, číst, psát a umí anglické číslovky. Vzdělání mají jako prioritu a nesmírně si toho cení. Nějakým způsobem se jim to tam daří realizovat. I do těch nejzapadlejších vesniček v horách se dostanou osnovy. Učitelé jsou za to vděční, protože vědí, jak s dětmi mají pracovat a co jim mají předat.

Zmínila jste se, že nejtěžší pro Vás byl odjezd zpět do Česka. Plánujete se do Indie vrátit?

Bylo to pro mě hodně těžké. Ale ulehčením bylo, že tam začala být zima. Jinak by se mi chtělo zpátky výrazně méně. Počítám pořád s tím, že se tam ještě někdy podívám. Ne na tak dlouhou dobu. Na krátký pobyt nejsou až tak velké náklady. Akorát teď nevím kdy, protože jsou ve hře ještě další okolnosti, které není v mých silách ovlivnit. Nedokážu v tuhle chvíli říct kdy. Možná již letos.

O přestěhování tedy neuvažujete?

To asi ne, protože to cítím tak, že radši budu tady a budu je na dálku podporovat. Podpora odtud tam mi přijde zásadnější, než kdybych tam byla a byla zapojená do komunity. Tady jsem toho schopná pro ně udělat víc. Ať už v rámci šíření informací, zajištění prostředků a spousty dalších možností.

Do Indie jste se dostala díky organizaci pomáhající Tibeťanům. Viděla jste konkrétní dopady pomoci v životě kláštera?

Hodně záleží na tom, co to je za pomoc. Konkrétně MOST ProTibet má hodně projektů. Podobné projekty má tady navíc x dalších neziskovek. Pomoc může být jednorázová, jako je otop na zimu či kolečkové křeslo pro toho, kdo nemůže chodit. Peníze, které se zaevidují na danou konkrétní věc, se tam fyzicky převezou. Nedochází k žádnému převodu přes někoho dalšího. Jak jsem měla možnost s MOSTem ProTibet některé kláštery objet, je to úplně to nejsnazší, co můžeme udělat. Tibeťané potřebují peníze, je to ten nejjednodušší prostředek. Hodnota peněz je tam úplně jinde než u nás. Peníze, které tady považujeme za minimální částku, pro ně představují ohromně velkou částku.

Kdo může přispívat dlouhodobě, může si vybrat seniora, dítě či mnicha a tomu posílat peníze pravidelně. Oni si z toho koupí, co potřebují. Mají stejné potřeby jako my. Koupí si nové oblečení a něco si přilepší.

Je skvělé, že je u nás tolik neziskovek pomáhajících Tibeťanům, a že je tolik možností, jak se čtenáři mohou zapojit…

V České republice je hodně projektů, které se soustředí na různé oblasti ať už v Tibetu nebo na Tibeťany v exilu. Je v tom zároveň nesmírná roztříštěnost a určitá snaha o ucelení. Vidím to ale zvnějšku. Jsem do něčeho trochu zapojená, ale nejsem zaměstnanec zatížený spoluprací s někým. Vidím to jako tvrdý konkurenční boj a business. Ne vždy je vůle projekty propojit, ač by to bylo podle mého názoru mnohem efektivnější. Takže tady by byl velký apel na to, aby se lidé trošku srovnali a uvědomili si, že jim jde o stejnou věc. Síla společného záměru by byla silnější než součet všech záměrů, ač to matematicky neodpovídá.

Peníze se ovšem nikam neztrácí a co jsem viděla, tak takto funguje většina českých neziskovek. Pokud si něco nechávají, je to na jejich provoz. Možná je to konkurenční prostředí, ale věřím tomu, že lidem jde opravdu o pomoc.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!