Dnes je nám známo mnoho buddhistických tradic, škol, učení, textů a technik. Ale proč tomu tak je? Jak se v tom všem zorientovat? Která škola je ta „pravá“ a původní? Co vlastně víme přímo od Buddhy? Jak moc se buddhismus nechal v různých zemích ovlivnit kulturou? Těžko se na tyto otázky hledá odpověď. Pokusím se však nabídnout alespoň trochu čerstvý vhled do těchto otázek.
Buddhismus vznikl v hinduistické Indii před zhruba 2500 lety a jedná se tak o jedno z nejstarších světových náboženství. Postupně se rozvíjel a přes Čínu se dostal do celé východní a jihovýchodní Asie. V každé zemi se však rozvíjel specifickým způsobem s ohledem na místní kulturu. V posledních desetiletích se uchytil i zde, na západě, kde máme ovšem naprosto odlišnou kulturu než země, odkud sem buddhismus přišel.
V Indii si buddhismus vzal něco z hinduismu, v Číně zase něco z taoismu a konfucianismu, v Tibetu něco z šamanistického bönu a v Japonsku zase ze šintoismu. Vždy do sebe tyto původní náboženství a původní kulturu integroval, nešel proti ní. Pokud by se buddhismus vyvíjel na západě, možná by se meditovalo v bílé košili, na židlích a místo Avalókitéšvary by se uctíval Ježíš. A vlastně proč ne? Není snad Ježíš dostatečným ztělesněním soucitu, lásky a moudrosti?
Měli bychom si vážit vlastní kultury a stejně tak je důležité respektovat ostatní kultury. Zároveň však je pro naše porozumění buddhismu klíčové umět tyto cizí kulturní prvky oddělit od buddhistického jádra, od toho co je důležité. Například v knize ‘Zen – protože jsme lidé’ Fumon S. Nakagawa píše: “Nevíme, jestli je Dalajláma opravdu vtělením předchozího dalajlámy. Ale zrovna tato otázka není buddhistickým prvkem tibetského náboženství. … Musíme porozumět tomu podstatnému z buddhismu z pozice naší vlastní současné kultury a způsobu života.”
Pro Tibeťany je to přirozené. Jejich buddhismus do sebe integroval předchozí šamanistickou tradici a tvoří jeden celek s jejich kulturou. Jenomže u nás na západě vzniká nebezpečí, že těmto specifickým prvkům budeme přikládat přílišnou důležitost, nebo že je špatně pochopíme. Představte si, jak by to vypadalo, kdybychom například šířili křesťanství do Číny či Japonska a tvrdili, že součástí toho je jezení chleba, a že bez chleba to nepůjde.
Je důležité připomenout si, že jedním ze základních pilířů Buddhova učení, je samostatnost a myšlení vlastní hlavou. Nepřebírat bezmyšlenkovitě dogmata vyšších autorit, ale pátrat po pravdě. S tím souvisí i uvědomění si stáří některých textů a kriticky o nich přemýšlet. Nemůžeme ignorovat jinakost doby, ve které žijeme, či zastaralost původních textů, ani možnost nepřesných překladů.
Rituální předměty, oblečení, cizojazyčné mantry a texty, dekorace, čaje, či mýty, příběhy a božstva mají jistě svoje opodstatnění i pro nás na Západě. Plní svoji funkci a pomáhají nám překonat překážky, posílit víru, zintenzivnit cvičení, nebo jen prostě “lépe se do toho dostat”. Ale je důležité neulpívat na těchto symbolech a uvědomit si, kde je jádro Buddhova učení. Uvědomit si, co je pro nás a naši praxi podstatné. Není třeba klást takový důraz na znovuzrození. Mohlo by se to pro nás stát překážkou. Opět je třeba to chápat v asijském kulturním kontextu.
Časem si můžeme pořídit určité rituální či symbolické předměty, které pro nás mají význam. Ale odvíjet svoji praxi právě od těchto předmětů, horlivě je nakupovat a udělat ze své domácnosti buddhistické muzeum určitě není dobrá cesta, jak praktikovat a začlenit učení do svého každodenního života. Jistě je důležité si připomínat naši cestu, ale je třeba dávat si pozor, aby se z toho nestal duchovní materialismus. Proto bychom měli shromažďování knih a předmětů dostatečně vyvážit vlastní meditační praxí.
