David Valouch v současné době vede buddhistické centrum Lotus v centru Prahy. Věnuje se théravádovému buddhismu a v roce 2005 strávil přes půl roku jako buddhistický mnich na Srí Lance.
Jaká byla Tvoje cesta k buddhismu?
Moje cesta k buddhismu byla postupná. Bratranec mě přivedl k bojovým uměním a začal jsem se věnovat aikidu. Četl jsem knihy o japonských válečnících, kde byl nezanedbatelný vliv buddhismu. Postupně jsem podle metod v aikidu začal meditovat. Později mě pozval Ondřej Skála, abych dělal kuchaře na meditačním kurzu. A tam jsem nějaký čas trávil prací a zbytek meditoval s ostatními. Byl to pro mě velmi zajímavý zážitek, takže potom jsem sám zašel na další meditační kurz. Načetl jsem mnoho literatury především o zen buddhismu a až později jsem se dostal k théravádě, která je podle mě pro Evropana srozumitelnější, dobře definovaná, jasná a čistá. Nakonec to vyvrcholilo odjezdem na Srí Lanku, kde jsem byl asi půl roku mnichem. Od té doby se buddhismu stále věnuji, ale nemá to již takovou intenzitu kvůli mým čtyřem dětem. Není to již pouze o samotné meditační praxi, ale o celoživotní praxi a správném živobytí.
Jako mnohaletý praktikující můžeš říct, co Ti buddhismus přináší?
Pro mě je buddhismus obrovskou inspirací pro životní dobrodružství – zkoumání vlastní mysli. Je návodem, který můžu akceptovat i opustit. Je to způsob, jak se dívat na svůj život a dává mi dostatečnou šíři svobody, abych nebyl jenom svázaný pravidly. A zároveň mi nic nevnucuje. Říká mi, abych si věci ověřoval a koukal na ně skrz svoje svědomí. Učí mě vidět dopady a plody mých činů. To je pro mě srozumitelné a nepotřebuji hledat dál. I když získávám inspiraci i v dalších náboženstvích a mám k nim respekt.
Co buddhismus podle tebe vlastně je? Jedná se o náboženství či filozofii?
Buddha neučil buddhismus, ale učil dharmu. Buddhovo učení je nezávislé na době svého vzniku a je nadčasové. Buddhismus tomu začali říkat Evropané a pro mě je to velmi košaté učení. Ze začátku bylo pouze několik škol, z nichž jediná théraváda přežila. Až pak v době okolo změny letopočtu přišla mahájána, zen a vadžrajána. Vadžrajána je pro mě složitá a nevyznám se v ní. O mahájáně toho tolik nevím, ale líbí se mi sledovat praktikující Vietnamce či Číňany. Zen buddhismus je pro mě velmi inspirativní. Učí prožívat právě „tady a teď“, není akademický, ale je o životní praxi a obsahuje i humornou složkou. Théraváda nabízí těm, kdo chtějí zkoumat, spoustu inspirativních otázek a nástinů řešení.
(viz Buddhistické školy)
V čem se liší Tvůj každodenní program buddhisty s mnišskou zkušeností od programu nebuddhisty?
Myslím, že hlavní rozdíl spočívá v permanentní snaze zahrnout do života meta-myšlení. Že jsem nad myšlením a vidím, co mysl právě dělá. Ne že bych si toho byl vědom vždy. Vybavuji si například situaci, kdy došlo k teroristickým útokům ve Francii na redakci Charlie Hebdo. Vnímal jsem, jak se v mojí mysli tvoří naštvanost a nenávist. Jak je mysl najednou horká a postrádá chladnokrevné řešení, které si je vědomé silných emocí, ale zároveň se jimi nenechá strhnout. Dlouhodobě praktikující přesně tyto emoce nemají nutně pod kontrolou, ale dokáží si jich všimnout a nejednat přímo z pohnutky těchto emocí. Tím se buddhisté liší od těch, kdo nepraktikují.
Druhá věc, která spojuje všechny buddhisty, je patero etických rozhodnutí. V první řadě ze soucitu nezabíjíme bytosti, nebo se to alespoň snažíme minimalizovat. Dalším bodem je nekrást. Měli bychom se též držet sexuálně zpátky a mít jednoho partnera. Pak bychom neměli lhát a pomlouvat, což je velmi důležité v dnešní době „alternativních pravd“. Pátým bodem je nezatemňování mysli omamnými látkami. To lze v současnosti rozšířit, protože mysl zatemňujeme nejenom omamnými látkami, ale i virtuální realitou či nadbytkem reklamy apod.
Tento přístup formuje buddhistu a tím, že se k tomu sám každodenně vracím, nutí mě to dlouhodobě růst a být si vědom toho, co, jak a z jakých důvodů dělám.
(viz Buddhismus a etika)
Ty praktikuješ théravádový buddhismus, kde je ideálem arhat, který dosáhne osvícení a opouští samsáru. V dalších buddhistických školách je ideálem bódhisattva, který dosahuje osvícení pro dobro všech bytostí, ale neopouští samsáru, dokud zde jsou cítící bytosti, které trpí. Není tedy théraváda svým přístupem trochu sobecká?
To je typická otázka. Sám jsem obdivovatelem mahájánového konceptu bódhisattvy. Je mi to blízké, protože si myslím, že théraváda v tomto přístupu může být osamělá či příliš ušlechtilá. Přijde mi, že rozdíl mezi théravádou a mahájánou spočívá v tom, že v théravádě se jde skrze moudrost k lásce a v mahájáně se jde skrze lásku k moudrosti. Proto se domnívám, že to je trochu umělý či zástupný problém. Nejde o to, k jaké škole se hlásíme, ale jak člověk žije. Když je v tom soucit k ostatním bytostem, moudrost, sdílená radost či vyrovnanost (neboli čtyři stavy mysli zvané brahmaviháry), tak ať je to učitel jakékoliv školy, bude rozpoznán ve všech kulturách jako ušlechtilá bytost. Jestli se tedy zastavit na prahu nirvány a čekat tam na všechny ostatní bytosti nebo ne, to už bych nechal na každém praktikujícím, jak to přesně v tomto okamžiku bude cítit.
Není to ovšem tak, že bychom v théravádě nerozvíjeli soucit a lásku s ostatními. Nemáme ovšem tak velký cíl, abychom osvobodili všechny bytosti. Protože abych mohl změnit svět, musím začít sám u sebe. A probuzený arhat bude přínosem pro okolí a může být inspirací, která strhne další lidi. Sice to nebude celý svět, ale bude to třeba jiskra, která se může šířit dál jako oheň.
Můžeš tedy shrnout, proč se věnuješ zrovna théravádovému buddhismu?
Především je théraváda dobře srozumitelná a dobře popsaná. Jsou to znalosti, které jsou zakonzervované ve stavu, v jakém byly 200-300 let po Buddhovi. Od té doby se nic nezměnilo a vznikají pouze komentáře a subkomentáře. Z tohoto pohledu je théraváda hodně rigidní. Není možné mluvit o věcech, které nebyly za Buddhy. Například se Buddha nevymezuje ke kouření cigaret, protože tehdy neexistovaly. Přitom v pálijském jazyce se kouřit řekne stejně jako pít a pití zapovězené není. Takže někteří mniši využívají těchto mezírek a říkají, že Buddha neučil, že by se nesmělo kouřit. Proto je těžké držet se věcí v duchu, co je psáno, to je dáno.
Pro mě je théraváda zajímavá popsanými postupy a maticemi, které jsou jednoduše pochopitelné pro každodenní praxi. I když je těžké dosáhnout jednotlivých cílů, může praktikující pozorovat dílčí úspěchy a posuny na cestě. Úsilí se v dobrém slova smyslu vrací.
Jak je na tom théraváda z hlediska praxe?
Na otázku théravádové praxe je uplatnitelných minimálně čtyři až pět matic, které jsou základem. První z matic, kterou je třeba zmínit, jsou Čtyři vznešené pravdy. Čtvrtá vznešená pravda obsahuje podmatici, Ušlechtilou osmidílnou stezkou. Další maticí k praktikování je meditace – ať už na klid (samatha) či vhled (vipassana). Pro Evropany je velmi dobré začít sledovat svoji mysl. Když nemám co dělat, sleduji nádech a výdech. Mysl u toho nevydrží dlouho, uskočí pryč a začne přemýšlet. Uvědomíme si, že mysl přemýšlí a vrátíme se ke sledování nádechů a výdechů. Další maticí jsou čtyři brahmaviháry – soucit, vyrovnanost, laskavost a spoluradost. I to lze praktikovat. A další jednoduchá matice popisující laické praktikování se skrývá za pojmy dána, síla, bhávaná, neboli štědrost, mravnost a meditace.
(viz Čtyři vznešené pravdy, Meditace klidného spočívání mysli)
V théravádě hraje důležitou roli mništví. Je z tohoto pohledu osvícení dostupné i praktikujícím laikům?
Probuzení může získat i laik, ale mnišství je nejvhodnější, protože člověku pomůže upravit vnější podmínky tak, aby po té stezce postupoval rychle.
Máš zkušenost s pobytem na Srí Lance, kde ses stal na téměř sedm měsíců mnichem. Jak tě takový krok napadl?
Tak trošku jsem si představoval, že tam budou ideální podmínky jako na dlouhodobém retreatu. Že tam budu moci v teple meditovat a být u toho podporovaný. Zároveň to bylo dobrodružství. Když jsem odjížděl, říkal jsem si, že bych to chtěl zkusit na celý život. Ale do toho jsem už měl přítelkyni, která neměla moc pochopení. Poslala mi termín příletu a já jsem neměl moc na vybranou. Kromě toho představa, že bych tam mohl zůstat, děsila mojí mámu. Nicméně ta zkušenost vidět lidi v přirozeném prostředí a zažít kulturní buddhismus, byla velmi lákavá a obohacující.
Snažil jsem se dostat do pralesního kláštera, což se mi nakonec povedlo. Mohl jsem tam být v jeskyni v bezprostředním kontaktu s přírodou. Mohl jsem si užít ušlechtilé bezdomoví, kdy je člověk podporovaný pouze mnichy, a především místními obyvateli. Jejich podpora je opravdu velmi silná, až dojemně obrovská. Když jdeš na pindapatu, rituální obchůzku za jídlem, a potkáš holčičku, která ti dá svoji svačinu, znamená to pro ni, že celý den nebude mít co jíst. Nebo chudí lidé, kteří mají příjem pod dolar za den, ti dají to nejlepší, co mají doma. Je to velmi zavazující. Víš, že ti to nedávají ze srandy či aby udělali radost tvému žaludku, ale že to je podpora tvojí snahy o dosažení nirvány či postupu na duchovní cestě. Bylo to pro mě zavazující a cítil jsem, jak mi to čistí mysl a nebyl jsem ani schopen myslet na prohřešky, které bych dělal.
Mluvíš o klášteře a jeskyni. Můžeš nám přiblížit, jak to tam vypadalo?
Můžeš si to představit jako Adršpach, velké skalní pískovcové balvany a rozloha cca 4 km2. Mezi nimi občas byly pod převisy dostavěné tři zdi, takže strop byl balvan a okraje byly cihlové. Tam už před dvěma tisíci lety fungoval klášter. Bylo tam přibližně deset takových míst a byly postaveny i chatky, které nad sebou nemají skálu. V těchto místech se mniši scházeli 1 – 2x denně ke společnému jídlu a ke společné recitaci.
Jak vypadal tvůj denní program?
Ve tři hodiny ráno se tlouklo na kládu a mniši začínali vstávat a meditovat. Přibližně v 6:15 se chodilo s rozbřeskem na snídani. Přijela auta plná laiků a přivezla deset chodů jídla. Mniši se posadili kolem stolu a odrecitovali, že toto jídlo nejedí pro radost a požitek, nýbrž pro prospěch těla a jeho udržování. Poté jsme si nabírali jídlo v pořadí dle toho, kdo je nejdéle mnichem. To znamenalo, že jsem byl celou dobu na konci řady. Poté se krátce jí, ale pouze do té doby, než dojí opat. Zbylé jídlo se dá na jednu hromadu, která se odnese opicím nebo kavkám. Další program byl na mně.
Já jsem to dělal tak, že jsem vstával mezi čtvrtou až pátou hodinou. Čas do snídaně jsem trávil meditací v sedě či v chůzi. Po snídani jsem opět meditoval. Během dopolední části se šlo do vesnice, kam přijelo pár aut či autobusů a přivezli spoustu jídla, které nebylo ani možné sníst. Od cca 10 do 12 hodin byl čas, který jsem trávil praním a 
úklidem kolem jeskyně. Především jsem zametal cestu, což bylo v pralese velmi důležité, aby bylo vidět hady a další nebezpečná zvířata, která se mohla ukrývala mezi popadanými velkými listy. Pak jsem před obědem ještě meditoval. Oběd proběhl podobně jako snídaně, akorát nebylo deset chodů, ale často čtyřicet i víc. Já se v jídle ovšem omezoval a v souladu s přáními jsem si dával u každého jídla pouze sedm soust. Takže jsem potom měl velký hlad, ale bylo zároveň cítit, že to mysli prospívá. Občas jsem si i po obědě zdříml, což je dobré na přenastavení mysli k nějaké nové aktivitě. Odpoledne až do pěti hodin jsem měl svůj program, kde jsem kombinoval meditaci v chůzi a v sedě. V pět hodin jsem chodil na púdžu. Někdy jsme tam byli dva mniši, jindy nás bylo deset. Pak jsem šel na krátkou procházku a do 10 – 11 do večera jsem opět meditoval a chvilku věnoval psaní deníku.
Dá se tedy říct, že denně jsem meditoval 8 – 10 hodin. I v mezičase člověk zůstává uvnitřněný a sledující, co mysl dělá i při běžných aktivitách. Byly dny, kdy jsem neprohodil s nikým ani slovo, maximálně jsem kývl na pozdrav. To pomáhalo posílení mysli. Jako je rozdíl mezi opilou a střízlivou myslí, takový je pak rozdíl mezi střízlivou a vymeditovanou myslí. Vymeditovaná mysl je příjemně vybroušená, a zároveň se stává velmi funkčním nástrojem. Člověk se naučí mysl vypnout.
Skládal jsi tedy mnišské sliby?
Zájemce se může stát buďto novicem (sámanéra) a nebo plně ordinovaným mnichem (bhikkhu). Bhikkhu má pravidel 227, ale má je po tu dobu, co je mnichem. Když se rozhodne, že již mnichem nechce být, může sliby uzavřít a po nějaké době se může vrátit do běžného života.
Já měl složené sliby novice. Novic má pravidel deset, která jsou stejná jako u laiků. Pouze u pravidla zachovávání věrnosti jednomu sexuálnímu partnerovi, je změna a sexuální vztahy nejsou vůbec povoleny. Kromě pěti klasických etických pravidel bylo ještě pět dalších. A to je nepoužívání vysokého nábytku, nesahání na peníze, žádné návštěvy tanečních, divadelních a hudebních představení, žádné jídlo po poledni a žádné voňavky a zkrášlující prostředky.
Můžeme se buddhismus učit a praktikovat na západě, nebo je třeba jít (jako Ty) na východ? A domníváš se, že pobyt v klášteře má větší efekt pro duchovní cestu, než běžný život v tuzemsku?
Myslím, že buddhismus je nezávislý na místě, kde ho praktikuješ. Je spousta lidí, kteří začali meditovat až ve vězení a vlastně to nemá moc daleko ke klášterní praxi. Praktikovat lze ale jistě i v laickém životě. Rozvíjení sati (všímavosti), ke svému tělu i mysli není omezeno jen na meditační praxi. Stejně tak lze praktikovat Buddhova doporučení o Ušlechtilé osmidílné stezce nebo rozvoji 4 ušlechtilých stavů vědomí. Na druhou stranu je super zažít prostředí, které je kulturně prorostlé s buddhismem stovky let a vidět, jak jsou tam stále lidé ochotní podporovat někoho, kdo se rozhodne jít po duchovní stezce naplno a bezvýhradně.
Co se týká kontaktu s hlubokou meditací, je ale paradoxně snáze dostupná na západě. Na Srí Lance byl dost problém najít v záplavě mnichů kompetentní meditační učitele a myslím, že podobné to je i v Thajsku. Mniši tam často plní spíš roli kněžích, než že by usilovně praktikovali meditaci.
Jak ses vyrovnával s hektičností života tady po návratu? A chceš se ještě někdy k mnišskému životu vrátit?
Věřím, že dlouhodobý pobyt v klášteře se silnou meditační praxí člověka promění a již se nikdy nevrátí k původní roztěkanosti. S aklimatizací problém nebyl. Spíš jsem si více všímal, když byla mysl roztěkaná, nesoustředěná a odbíhavá. Na druhou stranu jsem měl radost z toho, že zas můžu běhat, plavat, pustit si písničku a třeba si zatancovat s nějakou holkou. Laický život má své sladké stránky :-).
Odchod z kláštera jsem nesl dost těžce a moc rád bych se ještě někdy do róby vrátil. I když tam toho člověk navenek moc nedělá, můžu zodpovědně prohlásit, že tahle etapa života byla nejplnější, kterou jsem kdy zažil. Dokud ale budu cítit zodpovědnost za své potomky, je pro mě představa návratu do róby mimo mísu.
Cesta do kláštera prakticky – lze to z ČR zařídit? Kolik to stojí peněz? Jak je to s jazykovou bariérou? A jak třeba s očkováním či nemocemi?
Do kláštera se dá dostat třeba v Thajsku poměrně snadno. Stačí si koupit letenku, trochu se poptat v klášterech a nechat se ordinovat – buď na novice s deseti pravidly, nebo rovnou na bhikkhu. Člověk se v Thajsku může stát mnichem temporárně – tedy dočasně a je to zcela běžné. Trochu problém ale bude, že se dostane pravděpodobně do kláštera, kde nebudou umět jinak než thajsky a ani nebudou umět učit meditaci. Při troše hledání ale lze i takové kláštery najít. V Thajsku je to třeba Wat Pah Pong a Wat Pah Nanachat. Tam se ale člověk rychle mnichem nestane. Jsou tam laici, kteří na ordinaci čekají v bílém i několik let. Stát se mnichem na měsíc je snadné. Na delší dobu to ale vyžaduje dlouhodobá víza, která není úplně jednoduché sehnat a pokud vím, člověk musí prokázat určitou znalost buddhismu, aby jej na mnišské vízum nechali v zemi delší dobu než ten měsíc. Vím, že zrovna na Srí Lance to bylo před deseti lety mnohem snazší než dnes. S trochou snahy se ale dají dohledat čeští mniši, kteří pokud uvidí upřímnou snahu stát se mnichem, rádi s vízy i dalším know-how pomohou.
Očkování je třeba si vyhledat na netu podle země, kam člověk míří. Já se očkoval proti břišnímu tyfu, žloutence A a B a tetanu.
Co se týká peněz, může to být cena letenky + něco málo na cestování. Pokud bych ale jel třeba na měsíc do kláštera a chtěl tam být mnichem, zdálo by se mi vhodné před ordinací klášter obdarovat podle svých možností v řádu tisíců korun. Je úžasné, že tahle cesta je stále otevřená!
Vedeš aktuálně buddhistické centrum Lotus. Můžeš toto centrum představit těm, kdo se do centra vydají poprvé?
Pražské buddhistické centrum Lotus je spolkem, který podporuje šíření Buddhova učení v ČR, pořádá semináře, přednášky a kurzy a dává prostor malým buddhistickým skupinkám, které se chtějí scházet ke společné praxi v centru Prahy. V rámci centra je taky dost obsáhlá buddhistická knihovna. Utáhnout finančně takový prostor není jednoduché, a proto se v Lotusu schází i několik jógových skupinek a o víkendech tu probíhají semináře duchovního rozvoje, psychoterapie a další aktivity. Pokud vás to táhne k buddhismu, je to super místo, kde můžete vyzkoušet praktikovat v rámci přibližně deseti skupinek, které reprezentují různé větve tohoto náboženství bez boha. Jsou tu zástupci nejstaršího bunddhismu – théravády, tibetského buddhismu – vadžrajány, zenových škol i mahájánového buddhismu. Drtivá většina skupinek je otevřená a platíte jen dobrovolný příspěvek na chod Lotusu. A je to také místo, kde se můžete občas potkat s českými i zahraničními mnichy a nechat se jejich životním příkladem inspirovat.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!
