Jak se vyvíjel tibetský buddhismus? 1/2

Buddhismus byl Tibetu představený skrze královskou rodinu, která do země zvala učitele převážně z Indie. Tibetský buddhismus se postupně vyvíjel, a nakonec se stal velmi významným nejen v Tibetu, ale také napříč Himalájemi, v Mongolsku a v Číně. Tento článek je stručným úvodem do historie buddhismu v Tibetu, včetně jeho raného vývoje a vzniku čtyř hlavních škol.

Panovník Songcän Gampo

V sedmém století ovládl panovník Songcän Gampo království Zhangzhung, které se nacházelo na západ od Tibetu a v němž má kořeny tradice bön. Sjednotil tak Tibet do jedné velké říše. Gampo měl také mnoho manželek, protože tradičním prostředkem k uzavření spojenectví byl manželský svazek – měl minimálně jednu manželku z Číny, jednu z Nepálu a jednu z království Zhangzhung. Každá z těchto žen s sebou do centrálního Tibetu přinesla důležité texty ze své tradice, a právě do tohoto momentu sahají počátky buddhismu v Tibetu. Existují také mytické zmínky, které říkají, že texty spadly z nebe v 1. stoletím před naším letopočtem. Ať už to bylo jakkoli, v tomto raném období měl buddhismus na tibetskou společnost vliv velmi malý, či dokonce žádný.

Songcän Gampo chtěl utvořit psaný jazyk, a proto poslal svého vyslance Thönmiho Sambhótu do Chotanu, mocného buddhistického království na Hedvábné stezce na severozápad od Tibetu, kde majestátní tibetské pohoří klesá z tibetské náhorní plošiny až pod hladinu moře. Tam se rozkládá nádherná a zároveň děsivá poušť Taklamakan, jejíž název pochází z turkického slova a znamená „vstoupit a nevyjít ven“. Dnes je toto území součástí čínské provincie Sin-ťiang, ale za doby Songcäna Gampy se na úpatí hor, těsně před začátkem poušti rozkládalo Chotanské království.

Toto území převážně ovlivňovala iránská kultura a bylo silně buddhistické. Jazyk byl příbuzný íránským jazykům, což mělo na Tibet velký vliv, ačkoli se to v psané historii příliš často nezdůrazňuje. Příkladem je tibetská abeceda vyplývající z chotanských písmen, která byla jejich vlastní adaptací sanskrtské abecedy. Chotanští učitelé, se kterými se měl Thönmi Sambhóta setkat se v té době nacházeli v Kašmíru, přes který vedla cesta do Chotanu. Právě z tohoto důvodu se často říká, že tibetská písmena pocházejí z Kašmíru, ale díky detailnějším historickým analýzám víme, že tomu tak není. Rovněž systém překládání do tibetštiny byl silně ovlivněn chotanským stylem rozkládání slov a dávání významu jednotlivým slabikám.

V té době se buddhismus v Tibetu stále ještě příliš nerozvíjel. Historické záznamy říkají, že Tibet byl vnímán jako démonka ležící na zemi a aby se potlačily její škodlivé síly, bylo potřeba vystavět chrámy na určitých akupunkturních bodech jejího těla. Tak bylo vystavěno třináct chrámů na velmi velkém geografickém území, čímž se mělo dosáhnout zkrocení divokého tibetského přízraku. Společně s texty a sochami, které s sebou přinesly královny, byly tyto chrámy počátkem buddhismu v Tibetu.

Později se rozvíjel další kontakt s Čínou a Chotanem, dále i s Indií. Zhangzhungská princezna státu přinesla množství rituálů bön, ačkoli jsou velmi rozdílné od jejich dnešní podoby.

Panovník Thisong Decän

Asi o 140 let později, v polovině 8. století se vládce Thisong Decän soustředil na rozšiřování říše a vedl války s Čínou i různými turkickými královstvími. Pod vlivem proroctví pozval hlavního představeného Nálandy Šántarakšitu, aby přišel z Indie učit do Tibetu.

V té době bylo ve vládě několik politických skupin. Jednou z nich bylo konzervativní, proticizinecké seskupení, kterému se ani trochu nezamlouvalo, že panovník Šántarakšitu do Tibetu pozval. Naneštěstí spolu se Šántarakšitovým příchodem vypukla epidemie neštovic. Ze Šántarakšity se stal obětní beránek, byl obviněn ze vzniku epidemie a vyhnán z Tibetu.

Šántarakšita se vrátil do Indie a skrze panovníkovu moc zařídil, aby byl do Tibetu pozván Padmasambhava – Guru Rinpočhe („Velevzácný učitel“). Příběh říká, že přišel zkrotit démony, ale ve skutečnosti přišel zbavit Tibet epidemie neštovic. Ke všemu existují i historické zmínky a souvislosti, takže se nejedná o pouhou báchorku. Po příjezdu Gurua Rinpočheho epidemie ustala a Šántarakšita byl znovu pozván do Tibetu. Spolu s touto dvojicí postavil panovník Thisong Decän první tibetský buddhistický klášter – klášter Samjä.

Chrámy zde sice byly již dříve, ale chyběly kláštery s vysvěcenými mnichy. Guru Ripnočhe si brzy uvědomil, že ne všichni zdejší lidé jsou dostatečně vstřícní a vyzrálí na to, aby dokázali přijmout pokročilejší učení. Proto pohřbil uvnitř zdí a sloupů klášteru Samjä a na různých dalších místech kolem Tibetu a Bhútánu texty o dzogčhenu, nejvyšší třídě tantrických učení své kultury, ze kterého vychází tradice Ňjingmapa.

Z počátku byly v klášteře Samjä tři skupiny – učenci z Číny, Indie a Zhangzhungu. Všichni pracovali na překládání dokumentů z jejich nebo do jejich jazyka. Buddhismus byl učiněn státním náboženstvím a čínský císař Dezong posílal do kláštera Samjä každoročně dva čínské mnichy. Šántarakšita předpověděl, že situace v budoucnosti povede ke vzniku konfliktů a doporučil Tibetu, aby pozvali jeho studenta Kamalashilu, který by jim mohl pomoci spory vyřešit.

Do Indie bylo za studiem posíláno více učitelů a zároveň z ní přicházeli další, aby v Tibetu učili. Konzervativní část vlády tento vývoj, který vnímali jako utlačování bön, vůbec netěšil. Ve skutečnosti nešlo o náboženské utlačování, protože „bön“ v tomto případě odkazuje spíše ke skupině lidí zapojených do státních záležitostí, tedy k Zhangzhungské politické skupině. Státní rituály v té době zachovávali tradici starých rituálů bön, takže se očividně jednalo spíše o politický než náboženský problém. Mnoho provozovatelů bönu však pohřbilo své texty, aby je zachovali v bezpečí, což svědčí o tom, že cítili, že jejich tradice může být ohrožena. V sibiřské Tuvě následují mongolskou tradici tibetského buddhismu a místní lidé během Stalinovy vlády pohřbili všechny texty ve skalní jeskyni. Z této nedávné historické události vidíme, že pohřbívání textů a nutnost tak činit není pouze mýtem.

Zhangzhungská skupina byla nakonec sesazena. Lidé byli také nedůvěřiví k Číňanům, a proto se rozhodli uspořádat velkou debatu mezi indickým a čínským mnichem, aby určili, kterou z tradic by měli Tibeťané přijmout. Nejlepší diskutér indické tradice, Kamalashila, kterého doporučil Šántarakšita, byl postaven proti zenovému mnichovi, který neměl v diskutování žádný trénink. Od začátku tedy bylo jasné, kdo zvítězí. Tibeťané již navíc delší dobu toužili po vyhnání Číňanů, takže Indové byli prohlášeny za vítěze. Číňané opustili Tibet, který následně přijal indickou tradici.

Standardizace podmínek a stylů

I nadále pokračovalo překládání textů. Některé byli stále překládány z čínštiny, ale většina ze sanskrtu. Na počátku 9. století byl pod vládou dalšího velkého krále, panovníka Ralpačäna, utvořen slovník a standardizovaly se podmínky a styly. Ralpačän nařídil, aby do tohoto raného slovníku nebyly zahrnuté žádné tantrické materiály, protože vyvolávaly mnohá nedorozumění.

V polovině 9. století Ralpačän ustanovil, že každého z mnichů budu podporovat sedm domácností – klidně bychom ho mohli nazvat náboženským fanatikem. Místo toho, aby daně připadly státu, šly všechny peníze na podporu mnichů a klášterů, což skončilo ekonomickým zdevastováním státu i vlády. Dokonce jmenoval mnichy ministry a kláštery získávaly čím dál tím více moci.

Další král, panovník Langdarma, je kvůli utlačování buddhismu známý jako opravdový strašák Tibetu. Podíváme-li se ale na tehdejší situaci, neudělal nic hrozného. Ve skutečnosti jen uzavřel kláštery, protože měly až příliš velkou moc, a sesadil mnichy z vládní rady. Nezničil ani žádnou z klášterních knihoven – když o 150 let později dorazil Atíša, zřízené knihovny na něj velice zapůsobily. To nasvědčuje tomu, že náboženské utlačování nebylo tak kruté, jakým ho historie v průběhu let udělala.

Uzavření všech klášterů však utvořilo pro buddhismus velké překážky. Zem byla roztříštěna, a následkem toho, že všichni mniši byli nuceni stát se lajky, byla mnišská linie narušena a musela být později obnovena. V Tibetu nezbyla žádná mnišské instituce, která by podporovala základní učení a praktiky, všechno ale pokračovalo do určité míry neoficiálně nebo soukromě. Vlivem toho narostla míra nedorozumění a zneužívání – hlavně co se týče tantry, kterou lidé brali doslovně, zejména její sexuální aspekt a myšlenku osvobození vědomí. Kvůli extrémnímu nedorozumění se lidé začali zapojovat do obětování a atentátů.

Dr. Alexander Berzin
zdroj

> Navštivte také náš buddhistický eshop! <
retro

O Redakce

Redakční články jsou překladem ze zahraničních článků či pochází z dalších dostupných zdrojů.
Bookmark the permalink.

Komentáře jsou uzavřeny.