Jetsunma Tenzin Palmo se narodila v roce 1943 jako Diane Perry v Anglii v rodině prodavače ryb. Přestože si buddhismus na Západ teprve začínal hledat cestu, dočetla se o něm v knize z knihovny a ve svých 18ti letech se rozhodla odjet do Indie hledat učitele. Ve 21 letech se setkala se svým kořenovým lamou Khamtrul Rinpočhem a jako druhá žena ze Západu se stala tibetskou buddhistickou mniškou. Ve 23 letech se rozhodla strávit 12 let na meditačním ústraní v jeskyni. Od té doby je velmi aktivní. Zasvětila svůj život podpoře žen v buddhismu, založila ženský klášter, předává učení a vydává knihy. Rozdává mnoho radosti a inspirace. Je pro nás ctí, že si udělala čas na rozhovor pro BuddhaWeb.
K buddhismu jste se dostala v době, kdy byl na Západě velmi vzácný. Sledovala jste tedy, jak se buddhismus šíří na Západ. Myslíte si, že se buddhismu podařilo najít na Západě svoje místo?
Ano, myslím, že dharma má zcela jasnou úlohu, ať už se dostane kamkoli. A v dnešní době učení o mysli, meditaci, soucitu a tak dále přebírají i psychologové. Buddhismus se stává docela mainstreamem. Zdroj inspirace však pochází z Buddhova učení. Buddhistické techniky jsou velmi užitečné pro každého bez ohledu na to, jakého je člověk vyznání. Nemusí být buddhistou, aby byl pozorný nebo soucitný.
Stejně tak neurověda zní den ode dne více a více buddhisticky. Zvláště nyní, kdy zkoumá vědomí a skutečnost, že vše je pouhou mentální projekcí a že ve skutečnosti nevnímáme realitu. Vidíme jen svou verzi reality. To, co Buddha říkal již před více než 2000 lety, nyní objevujeme na Západě. Takže učení o lojongu – tréninku mysli, nebo o tom, jak zacházet s obtížemi, jsou velmi prospěšné pro všechny. Jak změnit svůj postoj, abychom se naučili, že ať se nám stane cokoli, může to rozvíjet naši duchovní cestu. A to nejen tehdy, když se nám daří, ale i tehdy, když se nedaří nic. Nemusíte být buddhisté, abyste praktikovali tyto způsoby očišťování naší mysli.
Ale také učení dharmy, jako je znovuzrození, karma a její následky, Čtyři vznešené pravdy či neuspokojivá povaha existence, jsou velmi užitečné. Buddhistická perspektiva a filozofie mohou ve skutečnosti silně osvětlit mnoho současných problémů, se kterými se lidé na Západě potýkají. Dharma ukazuje jasné náznaky, jak se můžeme s našimi problémy vypořádat dovedně, abychom byli prospěšní sobě i druhým.
Myslím si tedy, že Západ velmi potřebuje buddhismus. Když jsem s ním začínala, dokonce i slovo Buddha bylo téměř neznámé. Dneska už každý alespoň něco ví a samozřejmě každý zná dalajlámu.
Změnou zajisté prochází i buddhismus v Asii. Pozorujete tam ve vývoji nějaké rysy?
Buddhismus v Asii prochází změnami, ale ne nutně těmi dobrými. Mladí lidé jsou dnes velmi vzdělaní, a proto už nemají bezvýhradnou oddanost, jakou vůči dharmě projevovali jejich rodiče a prarodiče. Jsou mnohem více materialističtí a následují západní vzor, zejména ten americký. A model, že štěstí spočívá v uspokojení a majetku. Takže staré kultury, které přetrvaly tisíciletí, jsou nyní velmi rychle nahrazovány kulturou televize a peněz. Ta změna se děje téměř přes noc. Kromě toho se rodiny zmenšují, a tak mladí lidé mají menší zájem o vstup do mnišské komunity. Je to podobná situace jako v katolické nebo pravoslavné církvi.
Zároveň však v současné době v některých buddhistických zemích dochází k určitému oživení zájmu. Je to spojeno s modernějším přístupem k buddhismu, není to jen o chození do chrámu a přinášení darů. Mladí lidé se začínají ptát, co jim buddhismus může nabídnout. Na internetu je mnoho dostupných informací. Učitelé vedou dobré online přednášky o dharmě, meditační kurzy… Mezi některými mladými lidmi se tak objevuje nový zájem, s úplně jiným pohledem a západnějším přístupem k buddhismu, než je ten tradiční. Takže je tu naděje.
Je nutné, aby se mniši a učitelé probudili a začali lidem předávat takovou dharmu, která jim bude užitečná v každodenním životě. Obvykle byly texty psány mnichy pro mnichy. Proto je skutečná výzva rozvíjet způsob výuky dharmy způsobem, který je přístupný laickým praktikujícím.
Buddhismus je ze všech náboženství nejvíc kompatibilní s moderní vědou. Mladí lidé se dnes zajímají o moderní věci. Kvantová fyzika či neurověda se stále více přibližují k dharmě, více než kterékoliv jiné náboženství. Buddhismus je totiž neteistický a v podstatě velmi racionální. Dalajláma je moderní vědou fascinován, protože dochází k naprosto stejným závěrům, k jakým dospěli meditující a filozofové před tisíciletími. Proto někteří mladí lidé nyní začínají přehodnocovat dharmu z nové perspektivy. To staré tedy umírá, ale nové klíčky vyrůstají, docela silné a energické.
Je skvělé, že má buddhismus do budoucna takovou naději. Řekla byste, že je na Západě přístup k buddhismu v něčem specifický? Vidíte nějaké typické problémy, které se v našem přístupu k dharmě objevují?
Když na Západě někomu řeknete buddhismus, okamžitě ho napadne meditace. Pro mnoho lidí jsou buddhismus a meditace synonymem. Ale v Asii přitom medituje ve skutečnosti jen velmi málo lidí, dokonce i mezi mnichy. Je to považováno za něco velmi specializovaného a obtížného, co je určené pro pár vyvolených. Kromě Barmy, kde mají meditační centra pro laiky. Ve většině buddhistických zemí se laici mohou naučit recitace textů. Mají spoustu oddanosti a jsou velmi štědří, ale obvykle nestudují Buddhovo učení a rozhodně nepraktikují meditaci. Západní buddhisté se zajímají v první řadě o meditaci. A někteří se zajímají o filozofickou stránku buddhismu.
Byla jsem na konferenci v Americe, kde byli buddhističtí učitelé ze všech tradic, tedy zenoví, tibetští, théravádoví… Někteří učitelé byli na velmi vysoké úrovni. A jedna z položených otázek zněla: kolik z vás věří v karmu a znovuzrození? Kolik z vás věří v jiné stavy bytí kromě hmotného? A řekla bych, že polovina nebo dvě třetiny odpověděly, že nevěří. Jsou to buddhističtí učitelé, kteří nevěří ani ve znovuzrození, ani v karmu. A tak si říkáte, v co vlastně věří? Oni věří v meditaci.
Celý buddhismus je přitom založený na obrovském cyklu minulých a budoucích znovuzrození a karmě. To je důvod, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Proč musíme být tak opatrní na naši reakci na to, jak se věci dějí. A když tohle všechno odstraníte, zůstane vám jen to, jak meditovat, aby byl tento život o něco snazší.
Když nevěříte v budoucí životy, zbavíte se i bódhičitty. Protože nemůžete přísahat, že se budete znovu a znovu vracet, abyste pomohli všem bytostem k osvobození, když nevěříte, že nějaká budoucnost existuje. To zužuje buddhismus v podstatě jen na terapii dobrého pocitu. A to jsou buddhističtí učitelé, což byla ta nejvíc znepokojující část.
Učitelé nás někdy povzbuzují, že není nutné věřit v reinkarnaci, abychom měli z buddhistických učení užitek. Je to tedy potom důsledek? A smysl dharmy se přitom vytratí…
Ano a smysl se zužuje jen na to, aby byl tento život o něco jednodušší. Celá vize toho, co je samsára, se ztrácí. Na Západě je to problém, protože lidé mají tendenci brát dharmu a odřezávat z ní části, které neodpovídají jejich předsudkům. Je to jako se stromem, kterému uříznete všechny větve a všechny listy. Zůstane vám jen kmen. Ale žádný strom…
Naštěstí máme stále tibetské mistry, kteří nám přijíždějí předat autentická učení. S Vámi je úzce spojené téma žen v buddhismu, protože jste ukázala na nerovný přístup k ženám. Jak se mění situace v tomto směru?
V dnešní době se dívky konečně vzdělávají společně s chlapci. Dříve tomu tak nebylo. Takže se mění celý přístup k ženskému pohlaví. Ženy byly dříve dost utlumené, nebylo slyšet, co mají na srdci. Nyní nacházejí svůj vlastní hlas.
Dříve byly všechny knihy o dharmě psány z mužského pohledu. Byly většinou psány od mnichů pro jiné mnichy, takže cílily na úzké publikum. Ale v dnešní době tvoří na jakémkoli učení dharmy na Východě i Západě většinu posluchačů ženy. A často to jsou laické ženy, 
nejedná se pouze o mnišky. Jsou vzdělané a chtějí pochopit a praktikovat dharmu. A to v kontextu toho, jaký život žijí, což není mnišský život, a už vůbec ne život mnicha. Na Západě je mnoho špičkových učenkyň a učitelek. Dochází tedy k posunu od čistě výlučně mužského mnišského pohledu k mnohem větší otevřenosti.
Mluvíte především o laických praktikujících. Jak se změnil přístup k mniškám? Jaký vývoj nastal v tradičním klášterním systému, který byl zaměřený především na mnichy?
V tibetské tradici během posledních zhruba 25 let nastal v situaci mnišek obrovský skok. Tradičně mnišky nebyly vzdělané a v himálajských oblastech se staly většinou buď služkami v domácnosti, nebo služebnými v klášterech, kde vařily a uklízely. Nestudovaly filozofii a měly velmi omezený přístup k hlubším naukám.
Nyní mnišky dostávají stejné školní vzdělání jako mniši, včetně debatování. Stávají se z nich geshe a khenpo (akademický titul buddhistických studií – pozn. red.). Samy se stávají učitelkami. Většina učitelů v našem klášteře jsou vystudované mnišky, máme pouze pár mnichů. V našem ženském klášteře Dongyu Gatsal Ling jsou mnišky také velmi zkušené v rituálech a hraní na obřadní nástroje. Tancují rituální tanec dákiní v plném kostýmu. V současné době máme retreatové centrum asi se 14 mniškami. Další mnišky se přidají po ukončení studia. A některé z těch mnišek už mají za sebou 13 let v ústraní a mohou v něm pokračovat dál po celý život.
Otázka je, jak se k tomu všemu dostaly? A odpověď zní: protože se mniši probudili a naučili je to. Všechno, co se mnišky naučily, jim předali mniši. Mniši byli úžasní. A tyto mladé ženy byly nesmírně inteligentní, bystré, soustředěné a velmi zapálené. Jsme mnichům hluboce vděčné. Je pravda, že jim trvalo mnoho století, než se toho mniši chytili. Ale pak byli k mniškám opravdu velmi laskaví a nápomocní.
Teď se mnišky učí navzájem. Mnichy již nepotřebují, ale stále jsou si velmi blízcí a přátelští. V našem klášteře se tamní mniši chovají k mniškám báječně a jsou to opravdu bratři a sestry v dharmě. Takže mi nezbývá nic jiného než jim poděkovat. Jakmile viděli, že v sekulárním světě chodí dívky na vysokou školu a jsou velmi chytré, museli se ptát, proč se neučí mnišky? A jakmile dostali podnět, že by je mohli vyučovat, tak to plně podpořili.
Dnes jsou na tom mnišky velmi dobře a výborně vedou svoje kláštery. Jsou velmi samostatné, studují a praktikují. Jejich úroveň sebedůvěry se nesmírně zvýšila a jsou velkým přínosem pro dharmu. Doufám, že v budoucnu se některé z těchto mnišek vrátí do svých domácích regionů a začnou tam učit, zejména laiky.
Jsem šťastný, že se situace takto vyvinula. Nicméně stále zde zůstává problém, že mnišky nemohou být plně ordinované a zůstávají novickami. Můžete čtenářům vysvětlit, proč to tak vlastně je? Vím, že i v tomto směru nedávno nastal posun. Jak to tedy je?
Jakmile se objevila myšlenka samotného vzdělávání, mniši plně přijali svou odpovědnost a velmi rádi učili. Nic jim v tom nebránilo. Ale když přišlo na plnohodnotné vysvěcení mnišek, narazilo se na skutečný odpor, který je velmi hluboký.
V Číně, Vietnamu nebo v Koreji měli plné vysvěcení mnišek vždycky a bylo znovu zavedeno také na Srí Lance a v Thajsku. Ale Tibeťané vzdorují. Hlavní problém z jejich strany spočívá v tom, že když Šántarakšita v době krále Trisona Detsena a Guru Padmasambhavy pozval do Tibetu mnichy, mnišky nepozval. Nikdy zde tedy nevznikla tradice linie plně vysvěcených tibetských mnišek. Mnozí mniši tak stále tvrdí, že plné vysvěcení mnišek nelze obnovit, protože nebylo v Tibetu nikdy zavedeno. Může ho znovu zavést jen buddha, tedy musíme počkat na Maitréju (následující historický buddha – pozn. red.).
Pak jsou zde další učenci, zejména na Západě, jako jsou Bhikkhu Bodhi, Analayo a Jampa Tsedroen. Provedli mnoho výzkumů z různých zdrojů a tvrdí, že je naprosto možné toto vysvěcení mniškám udělit. A proto loni v červnu v Bhútánu předal mniškám plné sliby hlavní mnich Bhútánu, Jeho Svatost Je Khenpo. Řekl, že dost bylo řečí, že se jen točíme v kruhu a že to prostě uděláme. A tak se sanghou khenpů, velmi dobře zavedených mnichů, udělil vysvěcení 142 mniškám. A král a královská rodina to schválili. Sám král podal oficiální žádost, aby toto vysvěcení bylo uděleno.
Měla jsem to štěstí, že jsem v té době jela do Bhútánu, a byla jsem toho svědkem společně se třemi našimi mniškami. Objevily se duhy a nejrůznější příznivá znamení, bylo to velmi příznivé a radostné. Mnišky byly nadšené, že se otevírá možnost získat plné vysvěcení. Děláme přání, abychom se narodily jako mniši, abychom mohly získat plné mnišské sliby a pokračovat v cestě. Po tom všem mnišky říkaly, že se již vracet jako muži nemusíme. Můžeme všechno zvládnout již v tomto životě. Takže byly opravdu šťastné.
Ale Tibeťané samozřejmě celou věc ignorovali a říkali, že se jedná o bhútánskou linii. Ale ve skutečnosti tato linie pochází z Tibetu. Takže to znamená, že nemůžete říct, že je to odlišná linie. Byla přenesena z Tibetu do Bhútánu v 17. století. Ale když něco nechcete, vždycky si najdete nějaký důvod, proč to ignorovat…
Nicméně hlava tradice Drikung Kagjü, Jeho Svatost Chetsang Rinpočhe, řekl, že by rád toto plné vysvěcení udělil. Chce uspořádat dvojité vysvěcení a přizvat také mnišky z Tchaj-wanu. Požádal tibetskou vládu o povolení. A protože tibetská vláda až dosud důsledně povolení odmítala, je těžké uvěřit, že najednou bude souhlasit. Myslím, že k tomu bude zapotřebí velmi vysoký lama, jinak to bude stále ignorováno nebo zesměšňováno. Je pro ně těžké ustoupit a říct, že změnili názor, protože až dosud opakovali, že to neplatí. Jsem si však jistá, že nakonec k tomu musí dojít. Je to poslední věc. Poslední překážka je, aby konečně přestaly být novickami. Jste mniškou už sedmdesát let a pořád jste novicka?
Buddha vždycky mluvil o čtyřnásobné sangze. Nikdy neříkal, ať se hlásí jen mniši, že na nikom jiném nezáleží. Vždycky mluvil o důležitosti čtyřnásobné sanghy, to znamená plně vysvěcení mniši, plně vysvěcené mnišky, laicky praktikující muži a ženy. Ti všichni by měli studovat, praktikovat a šířit dharmu. Poté řekl, že dharma bude silná. Takže Tibeťané mají skutečně jen tři a půl sanghy, nemají čtyřnásobnou sanghu. A Buddha sám vysvěcoval mnišky a měl ve své době kvetoucí plně vysvěcenou sanghu mnišek, kterou velmi chválil. Takže nerozumím tomu, kde se bere myšlenka, že je to nějak špatně.
Ale mniši mají strach z toho, že když mnišky povstanou, tak je to nějak sníží. To vůbec není pravda. Když jedete do Číny, Vietnamu nebo do Koreje, kde mají plně vysvěcené mnichy i mnišky, tak si nijak nekonkurují. Mnichy to nesráží. Mniši budou stejně vždycky o kousek výš než mnišky. A mnišky mají navíc velmi zajímavý dosah ve společnosti. Zakládají školy, nemocnice, sirotčince či starobince, takže jsou vlastně mnohem společensky aktivnější. A protože jsou vysoce vzdělané a plně vysvěcené, mají tu jistotu, že mohou vystoupit, stát se učiteli dharmy, psát knihy a všelijak se plně podílet na šíření Dharmy. Takže se opravdu není čeho bát, všichni mohou pouze získat.
Velmi si přeji, aby v tomto směru nastal posun…
Nakonec se to stane. Je třeba si také uvědomit, že tento problém trvá zejména posledních 30 let. Před 30 lety nebyly mnišky vzdělané. Nežily v dobře vedených klášterech a byly poměrně negramotné. Kdyby v té době přijaly vysvěcení, nikdy by nebyly schopny studovat Vinaju (pravidla pro mnišskou komunitu – pozn. red.). Nebyly by schopny provádět různé rituály potřebné pro plně vysvěcené mnišky.
Nyní jsou vysoce vzdělané, žijí ve velmi dobře vedených mnišských klášterech a umí provádět všechny rituály. Nyní je doba, kdy jsou z etického hlediska velmi čisté, soustředěné a oddané. Neexistuje důvod, proč by nyní nemohly být plně vysvěceny.
Zmínila jste klášter Dongyu Gatsal Ling, který jste v době před 20 lety založila. Jak se v současnosti klášteru daří?
Vlastně se mu vede dobře. Nyní máme asi 112 mnišek, což je víceméně naše kapacita. Mnišky si vedou výborně – studují a praktikují. Po dva roky byl lockdown, kdy jsme měly brány zamčené. Mnišky nevycházely ven, a kromě dodávek jídla lidé nechodili dovnitř. Ale mnišky to milovaly. Líbilo se jim žít v uzavřeném řádu a vzkvétaly.
Mnišky velmi posílily nejen v našem klášteře. Opravdu se nám proměňují před očima. A tak je velmi krásné vidět, jak tyto mladé dívky skutečně kvetou jako svěží poupě, které dostalo vodu, živiny a sluneční paprsky. A právě se otevírá, aby ukázalo svůj vnitřní potenciál. Takže jsme s mniškami velmi šťastné.
Když se podíváme na situaci žen v buddhismu na Západě, ani zde se mnohdy necítí tolik silné. Máte pro ně nějaké doporučení?
Rozhodně by se měly ztotožnit s Tárou nebo s Vadžrajóginí. Jsou velmi nebojácné a mocné, ale zároveň jsou velmi ženské a soucitné, takže jsou dobrými vzory pro ženy. Mohou se ztotožnit s pozitivním obrazem, který se blíží potenciálu Buddhy. Tára představuje nebojácný soucit, podobně jako matka, která chrání své dítě. I pro muže jsou tyto jidamy velmi užitečné. Probouzí v nich silnou ženskost. Ne běžnou představu, kterou lidé o ženskosti mají, ale mocný obraz matky.
Ať už jste muž nebo žena, Tára je velmi milující. Když jste dítě, musíte složit všechny zkoušky a být hodný chlapec. A když přijdete, že se vám něco povedlo, tak vás tatínek pohladí po hlavě. Ale u maminky je to jiné. I když jste nejhorší ze třídy, nezvládnete všechny zkoušky a jste úplně beznadějní, maminka vás má ráda. Nesoudí vás, prostě vás má ráda, protože jste její dítě. A tak k vám natahuje ruku a zvedá vás, místo abyste musel sám natahovat ruce nahoru.
Tára byla hlavním jidamem Atíši. Neustále Atíšu vedla a učila ho. On jí byl velmi oddaný a zavedl v Tibetu plněji praxi Táry. Díky Atíšovi se Tára stala v Tibetu populární. A přestože tam byla už předtím, on její praxi opravdu prosazoval, protože je snadno dosažitelná.
Když byla se mnou moje matka v Indii, přijímala iniciaci Bílé Táry od mého lamy Khamtrul Rinpočheho. Ráno, když se chystala přijmout zmocnění, se probudila. A viděla, jak před ní stojí Bílá Tára a usmívá se. Bílá Tára podala mé matce lotos a pak se rozplynula ve světle. A když jsme to řekli mému lamovi, že měla takovou vizi, jen pokrčil rameny a řekl: ‚no jo, každý přece vidí Táru‘. Dokonce i lidé, aniž by cokoliv znali, hlásí, že měli vidění Táry. A překvapeně říkají, že byla zelená. (smích)
Takže Tára je velmi bezprostřední. Myslím, že je nám ze všech božstev nejblíže. Nejsnáze si ji uvědomíme a přivoláme na pomoc. Zelená znamená aktivitu, a tak je rychlá. Když vám chce pomoci, udělá to okamžitě. Nemusíte recitovat miliony a miliony přání. Ona je tu hned.
Umíte poradit nějaké vhodné místo, kam by se žena v Evropě mohla vydat na retreat?
Neumím. Lamové jsou nyní v Indii v exilu přes 60 let a vybudovali mnoho mužských klášterů. Pak další lidé postupně stavěli ženské kláštery. Ale téměř nikdo nepostavil retreatová centra pro ženy.
Říkám to s lítostí. Měly jsme dvě retreatová centra vedle sebe – jedno pro dlouhodobé a druhé pro krátkodobé ústraní, do kterého mohly přijít jakékoliv ženy odkudkoliv a setrvat. A velmi se jim tam líbilo, protože se cítily bezpečně a byly obklopeny touto ženskou energií. Ale teď se k retreatu přidalo více mnišek, takže už nemáme místo. Musely jsme krátkodobé retreatové centrum přeměnit na dlouhodobé. Takže se omlouvám, už nemůžeme nabídnout prostory.
Nevím, jak tomu je v Evropě. V Indii existuje ženský klášter Thosamling určený pro cizince, který poskytuje retreatové zázemí. Nachází se uprostřed polí pod Dharamshalou a je určený hlavně pro mnišky a jiné laické ženy. Mohou tam přijít i muži, pokud chtějí. Ale ženy se tam cítí velmi bezpečně. Pořádají tam také výborné kurzy, třeba dvouměsíční kurzy meditace šamatha.
Není toho ale moc. Indie je obtížná, protože je hlučná a přelidněná. Takže je těžké najít prostor, který je dostatečně klidný, izolovaný a zároveň bezpečný. Je překvapivé, jak málo toho bylo vytvořeno pro lidi, kteří chtějí absolvovat klidný retreat a cítit se bezpečně jako žena.
Můžete s námi sdílet, jak se v průběhu života vyvíjí váš osobní vztah k buddhismu a samotná praxe?
Strávila jsem asi 18 let svého života v Lahaul, v klášteře a poté v jeskyni. Během té doby byl můj lama naživu. Byla jsem velmi pečlivá v tantrických praxích, které jsem studovala a praktikovala tak svědomitě, jak jen to šlo. Lahaul je himálajská buddhistická oblast, takže samotný život tam podporoval tento druh praxe, protože to stejně dělali všichni ostatní.
V té době jsem byla hodně zapojená do všech těch velmi složitých praktik a rituálů. Nyní už jsem toho všeho téměř nechala. A moje praxe se stala velmi jednoduchou. Většinou se zabývám kultivací bdělosti a snahou mít dobré srdce. Jak říká dalajlama – co opravdu potřebujeme, je dobré srdce.
Podle toho trávím svůj den. Vezměte si dnešek. Dnes ráno jsme měli Zoom s Mexikem, kde je taková milá malá skupina dharmy. Zrovna byl Den mrtvých, tak jsme mluvili o smrti a o tom, co přijde potom. To bylo v půl deváté. Pak byla otevřená kancelář, takže jsem odpovídala na e-maily. Nyní máme společný rozhovor. Poté mě čeká oběd. Dál proběhne schůzka výboru s mniškami. Zbytek dne strávím setkáváním s lidmi, protože spousta lidí přichází na rozhovory, aby mluvili o svých problémech.
Takže většinu svých dní trávím tím, že se zabývám otázkami lidí a snažím se spravovat klášter. Zabýváme se údržbou kláštera, máme poměrně hodně budov. Obcházíme a hledáme vlhká místa a všechna hnízda termitů. A takhle teď trávím svůj život.
Poradila byste čtenářům, jak dosáhnout pokroku na svojí cestě?
Je opravdu důležité, abychom si nemysleli, že když čteme knihy o dharmě, chodíme do buddhistického centra nebo praktikujeme, že to je dharma. A pak zbytek dne s rodinou, prací a společenským životem, jsou zase světské aktivity. Pak nikdy neuděláme žádný pokrok. Musíme si uvědomit, že se každé setkání a všechno, co děláme s bdělostí a dobrým srdcem, stává praxí dharmy.
Vždyť když si vezmeme páramity, meditace je jen jedna z nich. Také existuje etika, trpělivost, štědrost a tak dále. Všechno to jsou potřebné vlastnosti, jak se stát laskavějším a jak rozpoznat, že každá živá bytost, kterou potkáme, se chce cítit šťastně. Jen to mít na paměti. Dharma je pak v centru našeho života, a nejen na okraji, když o ní zrovna přemýšlíme.
To se snadno řekne, ale hůř dělá…
Proto mluvíme o praxi. Je to jako s čímkoli jiným. Když se chcete naučit hrát na klavír, nemůžete si hned sednout a hrát Beethovena. Musíte začít se stupnicemi. Zpočátku mačkáte špatné klávesy a vydáváte hrozné zvuky. Můžete si říct, že nejste hudebník a vzdáte to. Ale když si řeknete, že ostatní tento nástroj zvládli a když to dokázali oni, zvládnete to i vy… Tak cvičíte znovu a znovu, až se nakonec stanete zdatnými.
Co si budeme povídat, s myslí je to mnohem složitější než s prsty při hraní. Ale Buddha nám ukázal cestu a všichni velcí mistři, lamové a učitelé až do dnešních dnů pokračují v této tradici, aby nám pomohli. Ukazují, jak máme krok za krokem praktikovat.
Když lidé sledují váš životní příběh, mohou si říkat, že nemohou dosáhnout výsledků, protože nemohou strávit část svého života v jeskyni na meditačním ústraní a v mnišském rouchu. Máte nějaká konkrétní doporučení, jak do života zaneprázdněných lidí dharmu integrovat?
Dharmu musíte stavět do středu svého života a využívat všech situací ke kultivaci vlastností, jako je trpělivost, štědrost, laskavost a etika. Nejde o to být mnichem nebo mniškou. Mysl není mnich nebo mniška. Také mnozí z největších lamů v Tibetu byli laičtí praktikující s rodinami. Je sice pravda, že nemuseli od devíti do pěti chodit do práce. Ale přesto, ať jsme kdekoli, bereme si svou mysl s sebou. Vždycky se říká, že podstatou praxe je pozorovat mysl. A naším hlavním problémem je, že mysl nepozorujeme a ztrácíme se ve svých myšlenkách, místo abychom ustoupili a pozorovali je.
Jde o to nebýt pod kontrolou naší mysli. Proč být otrokem našich egoistických zájmů? Proč se neovládat? A to nemá nic společného s mnišstvím nebo nemnišstvím. To prostě souvisí s vynaložením určitého úsilí.
Nedávno jste vydala novou knihu Hrdinské srdce, která vyjde brzy i v českém jazyce. O čem kniha je? A co dalšího chystáte?
Ano, tato kniha se jmenuje Hrdinské srdce a je to můj komentář k 37 praxím bódhisattvy od Tokme Zangpoa. Je to kniha o lojongu a o tom, jak zvládat obtíže na cestě. Je velmi užitečná. Miluji lojong, protože je tak praktický a užitečný. Není to vysoká meditace, je to každodenní život. Jak se vypořádat s výzvami každodenního života, tedy jak čelit problémům či obtížným lidem, které potkáváme. Normálně bychom je považovali za překážku v praxi. Můžeme je však proměnit v příležitost k praxi. Verše 37 praxí bódhisattvy patří k velkým pokladům tibetské literatury, a tak jsem k nim svého času podala několik komentářů, které byly přepsány a upraveny. Kdekoli je můžete otevřít a přečíst si verš a opravdu o něm přemýšlet. Je to pro každého, rozhodně to není čistě mnišský text.
Posledních pár let jsem kromě Bhútánu nikam necestovala, protože byl lockdown. Také jsem skončila s přednáškami – myslím, že jsem řekla téměř vše, co jsem potřebovala říct. Ale příští rok pojedu do Koreje na sakjádhitu. Sakjádhita znamená Buddhovy dcery a je to mezinárodní buddhistická asociace žen. Je to naprosto nesektářské setkání. Potkávají se zejména mnišky a laické ženy ze všech buddhistických škol z Thajska, Barmy, Srí Lanky, Číny, Vietnamu, Koreje, Japonska a tibetských tradic. Nejsou zde žádné rozdíly, nikdo není výš nebo níž postavený. Konají se meditace různých tradic a přednášky učenců, spousta a spousta workshopů, a hlavně mnoho zábavy. Je to opravdu velmi krásné, když přijde třeba 1000 žen. Je tam tolik radosti, smíchu a náklonnosti… Ukazuje to skutečnou sílu ženskosti v buddhismu. Přicházejí i mniši a laičtí muži a událost milují, cítí se tam velmi dobře.
Takže na sakjádhitu pojedu. Obvykle se koná každé dva roky v jiné asijské zemi a ta příští bude opět v Koreji, kde jsme ji pořádali už dříve. Každý je vítán. Prosím, najděte si to a podívejte se na webové stránky sakjádhity. Dozvíte se tam o aktivitách asociace a o minulých konferencích.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!
