Khenpo Mriti se narodil v roce 1974 a stal se mnichem, když mu bylo 10 let. Podrobně studoval buddhistickou filozofii a logiku. Po obdržení titulku Khenpo začal vyučovat na Karmapově mezinárodním buddhistickém institutu (KIBI) v Dillí. V současné době mnichem již není a studuje asijská studia zaměřená na současný tibetský buddhismus na Univerzitě Britské Kolumbie v kanadském Vancouveru.
Co znamená titul „khenpo“?
Jedná se o tibetský tradiční titul, který se používá v buddhistickém kontextu a neexistuje v „západním“ kontextu. Tento pojem zní v sanskrtu upadhjája, což je titul pro člověka, který je expertem na Tripitaku a který je také držitelem mnišské vinaji (pravidla pro buddhistické mnichy – pozn. red.). V minulosti to bývalo tak, že kdokoliv chtěl obdržet buddhistické sliby, ať už sliby mnišské či jakékoliv jiné, obrátil se s tím na khenpa. Ale v Tibetu se interpretace tohoto titulu trochu posunula. Stal se spíše titulem akademického vzdělání. Takže je určen pro učence, kteří jsou experty na buddhismus. Pro ty, kdo ukončili vzdělání v buddhistickém institutu.
V Tibetu je to stále tak, že kdokoliv získá tento titul, tak je plně ordinovaným mnichem. Ale západní pohled 20. století je odlišný. Khenpo je brán jednoduše jako akademický titul. A člověk s tímto titulem je vnímán jako ten, kdo vystudoval buddhistický institut. Platí to zejména pro školy Kagjü, Ňingma a Sakja, kde se titul khenpo užívá. Ve škole Gelug používají titul geše.
Je zajímavé, že přestože v Indii byl buddhismus v 11. až 12. století zničen, titul upadhjája se udržel jako rodinné příjmení. Buddhističtí mniši byli muslimskými vládci nuceni oženit se, ale titul si přitom ponechali. Takže tam dodnes existují rodiny s tímto jménem, přestože tam byl buddhismus dávno zničen.
Titul Vám udělil Šamar Rinpočhe, jaké bylo Vaše spojení s ním?
Po mnoha letech jsem dokončil svoje studia a v roce 2000 jsem obdržel titul áčárja, což je obdoba magistra. Po vystudování se koná tradiční obřad, v jehož čele byl Šamar Rinpočhe. A toho dne mi udělil nejenom titul áčárja, ale i titul khenpo. Což je titul, který se uděluje jako další úroveň po magisterském stupni. A kromě již probraného významu může být titulem pro mnicha, který vede mnišskou komunitu.
Když jsem spolu s přáteli od Šamara Rinpočeho obdržel v roce 2000 titul, neměl jsem s ním zatím žádné osobní spojení. Protože Šamar Rinpočhe byl velmi vysoký lama a já byl jen obyčejný mnich. Díky udělení titulu však vzniklo moje první spojení s ním. Později jsem se rozhodl, že nejsem spokojený se svými vědomostmi a toužil jsem pokračovat ve studiu buddhismu. Nejlepší znalosti, které jsem mohl získat, byly v Kalimpongu, kde byli slavní učitelé Sempa Dorje a Khenpo Chödrak Tenphel. Proto abych tam mohl studovat, potřeboval jsem získat podporu na stravu a ubytování. A tehdy jsem se obrátil na Šamara 
Rinpočheho, který byl v čele tohoto institutu a požádal ho o ubytování a podporu, abych mohl pokračovat ve studiu buddhismu. Šamar Rinpočhe mi laskavě odpověděl, že samozřejmě, že obdržím všechno, co potřebuji a také mě požádal, abych v Kalimpongu učil mladší studenty. To se stalo v roce 2002.
Mnichem jste ovšem nezůstal. Co se stalo, že jste se rozhodl opustit mnišství?
To je pro mě velmi relevantní otázka. (smích) Nápad vznikl v Karmapově mezinárodním institutu buddhistických studií v Novém Dillí, kde jsem 10 let pracoval. Z toho prvních 5 let jsem pracoval jako obyčejný učitel a dalších 5 let jako administrátor a tajemník této instituce. Během těchto 10 let jsem se dostával do kontaktu se studenty z nejrůznějších zemí, protože institut je určený pro mezinárodní studenty. Musel jsem s nimi jednat v nejrůznějších situacích a postupně se ukázalo, že toho nejsem úplně schopný. Protože jsem nerozuměl nejrůznějším perspektivám západních studentů, tomu jak by měly fungovat komunity a spoustě dalších věcí. Zápasil jsem s pochopením západního životního stylu a mentality či odlišným způsobem vzdělávání. Přitom škola Karma Kagjü má velmi silné pouto se západními studenty.
Protože jsem s nimi nebyl schopný dobře komunikovat, nebyl jsem schopný jim ani dobře prospět. Došel jsem tedy k závěru, že potřebuji získat západní moderní vzdělání. Jenže kde bych mohl takové současné vzdělání získat? Nejdřív jsem se pokusil dostat se na nějakou univerzitu v Indii, ale protože tam není oficiálně uznávaný můj mnišský titul, nebyl jsem přijat. Nakonec jsem byl naštěstí přijat na univerzitu ve Vancouveru v kanadské Britské Kolumbii.
Ale abych tam mohl studovat, nemohl jsem zůstat mnichem, protože by s tím byla spojená spousta problémů. Žít jako mnich v západní společnosti by bylo velmi složité. Byl bych jediný mnich mezi 40.000 studenty. To je něco, co jsem nemohl přijmout, protože bych byl velice izolovaný. A tak jsem se rozhodl vrátit zpátky mnišské sliby. Existuje způsob, jak tyto sliby vrátit. Stal jsem se tedy laickým praktikujícím a díky tomu jsem mohl začít studovat na západě v akademické sféře.
Mezitím jsem si také uvědomil, že když se někdo chce stát skutečně dobrou lidskou bytostí a dobrým praktikujícím dharmy, nezáleží na tom, jestli je mnichem v celibátu či ne. Ve skutečnosti v mnišské komunitě je také spousta špatných věcí a nevýhod. A zároveň v laické komunitě je možné potkat spoustu dobrých věcí. Například vznešené lidi, kteří jsou naprosto oddaní praxi dharmy.
Porozumění buddhismu nezáleží na tom, jestli jsme v celibátu nebo ne. Jde o to, jak vidíme život a praktikujeme dharmu. Všichni mají rovnou příležitost. A proto praktikuji jako laická osoba a snažím se udělat něco dobrého pro moderní svět.
Mnišský život určitě nabízí víc prostoru na praxi. Jak se daří skloubit praxi se všedními starostmi a studiem na univerzitě?
Když jsem byl mnichem, ve skutečnosti jsem neměl moc času na praxi. Byl jsem totiž velmi zaměstnaný administrativou. 24 hodin denně byla moje mysl zcela zaneprázdněná – jak opravit budovu, jak získat peníze, jak komunikovat s veřejností… Přestože jsem se snažil uchovat si svoji meditační praxi alespoň jednu hodinu ráno a půl hodiny večer, moje mysl byla stejně příliš zaneprázdněná nejrůznějšími samsárickými myšlenkami.
Když jsem odešel, nebylo pro mě vůbec jednoduché udržet pravidelnou praxi. V šest ráno musím vstát a připravit si snídani. Pak jedu na univerzitu, což zabere autobusem jednu hodinu od místa, kde ve Vancouveru bydlím. Každé ráno tak jenom 10-15 minut recituji prosby přijetí útočiště a rozvinutí bódhičitty, což je to nejlepší, co dokážu. Potom večer, když přijdu domů, pouze 10 minut věnuji zásluhy a omlouvám se za chyby, které jsem učinil. Dělám prosby Mahákály a prosby za zrození v Čisté zemi Buddhy Amitábhy. Potom je obvykle 23:30 a jdu spát. Přes týden jsem tedy velmi zaneprázdněný. Poté o víkendu v neděli si vždy blokuji 2 hodiny na delší praxi.
Přitom jsem také zjistil, že buddhistická praxe nezahrnuje pouze přání a meditaci. Mohu aplikovat svoje znalosti buddhismu ve svém každodenním životě. Všechna důležitá témata jako je tolerance, trpělivost či štědrost, to všechno mohu denně rozvíjet. Zatímco v mnišské komunitě v Indii to nebylo až tak jednoduché, tak ve Vancouveru je to úplně jiné.
Například v Indii mají všichni ve zvyku neustále zbytečně lhát, dokonce i mniši. Ale ve Vancouveru díky dobré společnosti nebyl téměř nikdy žádný důvod k tomu, abych lhal. Mohu tak zachovat buddhistickou praxi lépe než předtím, než když jsem byl mnichem v Indii. V Indii je lhaní tradicí. Když v Indii zavoláte kamarádovi, že jste na cestě, ve skutečnosti ještě nejdete. Když řeknete, že už se blížíte, ve skutečnosti dorazíte nejdřív za půl hodiny. Ale to je lhaní. Ve Vancouveru se toto stát nemůže. Když řeknete, že přijdete za půl hodiny, musíte to za půl hodiny opravdu zvládnout. Není zde žádný důvod ke lhaní.
V čem tedy vnímáte hlavní rozdíl mezi životem na východě a na západě?
Upřímně řečeno společenský systém na západě je lepší. Když mluvíme o východě, myslím tím Indii a Nepál. Když mluvíme o západě, myslím tím zejména Kanadu, kde teď žiji. Nemůžu mluvit za celý západ.
Ale i na západě jsou určité nevýhody. Ty spočívají zejména v tom, že náš život musí probíhat v souladu se systémem. Silnou roli má čas, technologie a společenská struktura. Přitom si myslím, že lidé nejsou určení k tomu, aby žili tímto způsobem. Náš lidský život by měl být flexibilnější, bez omezení. Což je něco, co je na západě možné daleko méně než na východě. Na západě všichni žijeme v krabičkách.
Oproti tomu na východě nežijeme v krabičkách. Můžete tam mít spoustu nejrůznějších zkušeností. Můžete dosáhnout až na oblohu a pokud potom spadnete, dopadnete velmi špatně. Zkrátka na východě je potřeba přežít jako individuum, kdežto na západě je potřeba bojovat se společenským systémem.
Musím ještě zmínit další důležitý rozdíl mezi východem a západem, který vnímám. Tady na západě jste orientovaní na materiální bohatství a všechna vaše zařízení vypadají úplně dokonale. Ale jste s tím spokojení? Ne. Jste mentálně velmi rozrušení a máte často psychologické problémy. Oproti tomu na východě je materiální bohatství daleko menší a společenský systém je horší. Ale lidé jsou přesto daleko šťastnější a psychologicky zdravější. Rozdíl je v tom, čeho si cení naše základní hodnoty. Jestli je kladen důraz na materiální bohatství nebo na mentální štěstí.
Když jsme zde na západě odlišně nastavení, můžeme vůbec porozumět buddhismu?
To je velmi těžká otázka, pokud bychom ji měli zobecnit pro všechny lidi na západě. Ale podle mého názoru, lidé na západě mají základní kapacitu porozumět buddhismu. Protože buddhismus je založený na moudrosti, znalostech a logickém zdůvodnění. To je základní potřeba, která je mostem mezi západem a buddhismem.
Pak je zde ještě další aspekt, který se týká realizace. Jestli jsou lidé ze západu schopní dosáhnout realizace, to je otázka. Realizace je něco, co se dá nazvat vhledem, co vyniká nad všemi znalostmi a co vyžaduje holistický přístup. K dosažení realizace potřebujeme oddanost, hromadění zásluh a rozumné množství času, které věnujeme buddhistické praxi. A pokud tady na západě budeme schopní splnit tyto základní podmínky, můžeme získat realizaci.
Nicméně buddhismus už putuje z Tibetu na západ nějakých 70 let a nevím o nikom, kdo by dosvědčil, že je možné získat skutečnou realizaci. Možná, že když sem buddhismus bude postupně pronikat bez přerušení 100 nebo 200 let, někdo dosáhne realizace. Pokud se najde jediná zjevně realizovaná osoba, potom budeme mít důkaz, že buddhismus pro západní lidi funguje. Tak uvidíme.
Již zde máme velké množství buddhistických žáků jak v théravádovém, tak v tibetském buddhismu. Jsou to velice dobří učenci, kteří jsou důkazem toho, že alespoň na intelektuální úrovni tady buddhismus funguje dobře. To jsou skvělé zprávy. Mnohé univerzity zakládají buddhistické katedry. Důležité však je, zda jsou tady nějací lidé, kteří dosáhli realizace.
Studoval jste filozofii i logiku. Je hluboká znalost buddhistické filozofie nezbytná k dosažení osvícení?
Nejprve je nutné říct, že bez studia a znalosti není možné dosáhnout osvícení. Tím jsem si naprosto jistý. Můžeme to vidět z teoretického i praktického hlediska. Mám pro to mnoho důkazů. Existuje hodně knih a učení, která to říkají. Dokonce to říkal i samotný Buddha. Ale jak hluboce studovat filozofii, to záleží na každém jednotlivci.
Pokud rozumíme buddhistické cestě, tak je to všechno, co k dosažení osvícení potřebujeme. Není nutné studovat velké množství textů a strávit studiem celý život. Potřebujeme mít dostatečné znalosti k tomu, abychom porozuměli všem úrovním buddhistické stezky, která vede od začátku až k osvícení. To je vše. Myslím, že pokud někdo například dokonale rozumí knize Ozdobný klenot osvobození od Gampopy, jedná se o dostatečně dobré znalosti.
Jak moc se liší způsob vzdělávání v Kanadě oproti klášternímu? Chcete případné odlišnosti využít?
Určitě. Jsou tady rozdíly. Ve skutečnosti je tady i mnoho podobností mezi mnišským a západním vzděláváním. Když se vrátíme zpátky ke zdrojům mnišského vzdělávání, k univerzitě Nálanda v Indii a k samotnému Buddhovu učení, je zde hodně podobného se západním fungováním. Pokud si vybereme jakýkoliv předmět, který studujeme, nejprve je potřeba začít s úvodem. Poté následuje rozdělení na kategorie. Dále tvrzení, která logicky zdůvodníme, dokážeme a podpoříme citacemi.
Zdaleka ne všechno je ovšem podobné. Když se podíváme na technický úhel pohledu a na nejrůznější metodologie, tak východ udržuje svoji staletou tradici. Jednou takovou tradicí je memorování. Od 1. do 21. století je memorování textů stále stejně zdůrazňované, stále má velkou cenu a věnuje se mu velké množství času, pozornosti a úsilí. Na západě to bylo do 16. století podobné, ale poté se to změnilo. Teď už se proto, abychom byli schopni přijmout nějakou znalost, nepotřebujeme naučit spoustu textů nazpaměť, ale potřebujeme rozumět významu. Tento posun od memorování textu k porozumění významu je první velký rozdíl.
Další rozdíl spočívá v tom, jaká je ve vzdělávání flexibilita. Ve východním tradičním vzdělávání není flexibilita. Ať už se na to díváme vzhledem k času, nebo tomu kdo studuje, nebo prostředí, kde se to odehrává. Ať už hovoříme o starší době i současné, vše by mělo být děláno úplně stejným způsobem. Ať už se to odehrává v Tibetu, Nepálu či tady v České republice, je třeba následovat tradici stále stejným způsobem.
Oproti tomu na západě je to jinak. V novém věku se dělají věci jinak než dřív. Existují různé nové vzdělávací metody, které se aplikují, aby se snadno pochopila nová znalost. A pokud v nějaké zemi daná metoda funguje, tak se v té zemi používá. Pokud někde jinde nefunguje, tak prostě zkusí něco jiného a přistupují k tomu velice pragmaticky. Takže na západě má vzdělávání velmi pragmatický přístup. Cokoliv, co je praktické a osvědčilo se, tak to by se mělo používat. A nejsou v tom vůbec žádné hranice. Kdežto na východě ty hranice jsou přítomné, protože tradice by měla být následována.
Můj přístup v tomto je, že bych chtěl zkombinovat dobré věci z obou směrů, z tradičního i moderního vzdělávacího systému. Zkombinovat je a učinit je užitečnými v šíření porozumění buddhismu v moderním světě. Pro kohokoliv, kdo si přeje studovat buddhismus. Protože vidím spoustu dobrého v obou přístupech.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!
Děkujeme též Aničce Marešové za překlad rozhovoru!
