Většina buddhistů má ve své knihovně některou z knih, které vydalo nakladatelství Dharmagaia. Nakladatelství Dharmagaia se totiž zaměřuje ve velké míře právě na buddhistickou literaturu. Vydalo mnoho důležitých titulů, které přinesly ohromné množství inspirace. Nakladatelství založil v roce 1992 Lumír Kolíbal, který si udělal čas na rozhovor.

Nakladatelství DharmaGaia jste založil těsně po revoluci. Jaká byla cesta k tomu, že jste se do toho tehdy rozhodl pustit?

Byly to vlastně dva důvody. Za prvé jsem v 80. letech dělal samizdaty, které byly podobně tematicky laděny. Dělal jsem to asi deset let, takže to v roce 1992 přešlo do legální formy podnikání. Když jsme měli založenou Buddhistickou společnost, tenkrát v 90. roce jsme si říkali – ano, chceme publikovat. Měli jsme zaslaný od bhikkhu Dhammadípy překlad Bódhičarjávatáry. Mysleli jsme si, že budou další kvalitní překlady, že indologové mají určitě něco v zásobě. Ale nebylo nic. Byli jsme úplně nezkušení, takže jsme nevěděli, jak co dělat.

Já jsem si to tedy potom vzal jako soukromou iniciativu, že začnu vydávat. A začal jsme publikovat malé buddhistické spisky. To byly Buddhovy rozpravy začátkem 90. let a od Fišera Filosofická koncepce nejstaršího buddhismu. Těmito knížečkami jsem tedy začal takto postupně soukromě.

Způsobovalo samizdatové překládání textů nějaké komplikace ze strany režimu? Bylo to nějak problematické?

Ne, já osobně jsem nezažil žádný problém. Dělal jsem to v podstatě na soukromé bázi pro přátele. Neměl jsem žádný rozsáhlý program, jako to měli jiní, kteří třeba dělali Vokno nebo tak podobně. Udělal jsem na stroji deset kopií a to stačilo. A ještě chci říct, že to nebyly moje překlady. Byly to různé věci všelijakého druhu.

Vy sám tedy překládáte nějaké texty?

Kdysi jsem něco amatérsky zkoušel. Ale protože neumím pořádně anglicky, tak jsem něco překládal přes polštinu. To byly právě ty samizdaty, které jsem potom zkusil asi ještě ve dvou nebo třech případech publikovat jako normální knížky. Ale to jsem úplně opustil a dělám redaktorskou práci.

Ale tady každou publikovanou knihu zřejmě přečtete. Kolik už jste jich vydal? Projde opravdu každá z těch knih vašima očima od začátku do konce?

Mockrát. Nevedu si žádnou přesnou evidenci, ale mám pocit, že vyšlo něco mezi dvěma a třemi sty knihami. Ale přesně to nevím, někdy to můžu spočítat.

Máte vůbec ještě chuť otevřít ve volném čase nějakou knihu a přečíst si něco jen tak?

Ano, ale záleží na tom, co. Mám tady sice plnou knihovnu všeho možného, ale už mě to moc nebaví, abych pravdu řekl.

To se člověk nemůže divit…

Mám už jen pár oblíbených autorů, jako je například Dilgo Khjence Rinpočhe, Patrul Rinpočhe a další. Ale jak říkám, to, co vydávám, mi stejně tak jako tak dává impulzy.

Nakladatelství DharmaGaia začalo s tímto názvem. Tehdy to asi musel být hodně exotický název. Kde se ten název vzal?

To byla knížka, která vyšla v Kalifornii v Parallax Press. Jmenovala se Dharma Gaia – eseje o buddhismu a ekologii. V té době jsem byl v Americe a náhodou jsem na ni narazil. Ta složenina mě zaujala, takže jsem si ji dal jako název nakladatelství.

Takže cílem nakladatelství bylo od začátku vydávat knihy o dharmě i o ekologii? Nebo ta ekologie přibyla až později?

Bylo to myšleno tak, že je to nějakým způsobem dvoukolejné. To znamená na jednu stranu dharma, na druhou stranu taková všehochuť, která by byla reprezentována Gaiou. Ne přímo ekologický titul jako takový. Měl jsem v tomto směru tenkrát ambice, ale některé knížky nevyšly a postupně se to různě přetransformovalo. Přibyly například rodičovské tituly a tak podobně.

Co vás tak sleduji, přijde mi, že se rozsah témat postupně rozšiřuje. A skoro jako by to kopírovalo vaše životní zájmy a témata. Je to tak?

Ano, je.

A kam se pustíte dál? Kromě dharmy máte v zaměření ekologii, přírodu, rodičovství i zahradnictví….

(Pan Kolíbal významně vytahuje anglický titul The Tibetan Book of the Dead, tedy Tibetskou knihu mrtvých – pozn. red.) Ano. Překlad Gyurme Dorje, úvod J. S. Dalajlama, obrovský poznámkový aparát.

Ještě tu máte zajisté spoustu jiných témat, která vás čekají před tímto hraničním tématem…

Teď připravujeme knížku, která se jmenuje Stárnutí jako duchovní praxe. Chtěl bych vydat ještě nějaké další věci o umírání a smrti. To je zkrátka dáno tím, že už se k tomu pomalu blížím.

Doufám, že to bude ještě za dlouho. Ale pravda je, že naučit se kvalitně stárnout a přijmout poslední fázi života příliš neumíme. Jsou to velmi zásadní témata pro společnost.

Určitě. Smrt je dnes poslední tabu, které tady ještě v této společnosti existuje.

Když se vrátíme zpátky do porevolučních začátků DharmaGaii, jak na knihy reagoval trh? Byl o buddhistickou literaturu zájem, nebo se na ni lidé dívali spíš skepticky?

Začátkem 90. let o naše knihy knihkupci neměli vůbec zájem. Byla to pro ně naprosto okrajová záležitost. Něco jako v rovině ezoteriky či new age. Vlastně do dneška je část našich knížek v knihkupectvích někde v poličkách společně s new age a podobně. Když se jedná o náboženství, tak je to křesťanství nebo judaismus. Ale buddhismus je trošku nezařaditelný. Ani do náboženství, ani do psychologie, ani do osobnostního rozvoje. Z hlediska knihkupců je to takové „mezi“.

A co se týče zájmu čtenářů, dokážete zachytit nějaký vývojový trend? Zlepšilo se to nebo snad zhoršilo ještě víc?

Celkově se to zlepšilo. Já dělám knížky v nákladu 1000 kusů a u těch buddhistických to trvá tak rok až dva roky, než se ta tisícovka prodá. Jak kdy. Některé jsou ležáky a některé jdou rychleji. To znamená tak 2000–3000 kusů od jednoho titulu celkově, během let.

Mně to nepřijde na české poměry zase tak špatné.

Není to úplně špatné, ale z hlediska nakladatele je to samozřejmě téměř na hraně.

Takže ekonomické přežití s takto zaměřenou literaturou nebude úplně jednoduché. Z toho si zřejmě nepořídíte dům na Bahamách. Přemýšlím nad tím, zda je téma natolik nosné, aby se dalo ekonomicky fungovat?

Je, ale skromně. Na Bahamy nejezdím.

U nás máme také hezkou přírodu!

Já jsem nebyl na dovolené opravdu spousty let. Za to je na mě moje žena trošku rozezlená, že nikam moc nejezdíme. Když má člověk takovou malou firmu, tak většinu zisku stejně investuje dál do rozvoje.

Zmínil jste svoji ženu a vím, že momentálně nakladatelství táhnete společně. Jedná se vlastně o rodinný podnik, kdy jste do toho zapojeni všichni. Jak Vám vyhovuje potkávat se takto pracovně?

Já si to pochvaluji. Nejdříve jsem to dělal celá léta sám, jen s externisty. Potom mi začala pomáhat moje žena s distribucí knížek a podobně. A to byl tenkrát náš syn malý. Když potom povyrostl, tak se v tom začala více angažovat. A dělá všechny papíry, což je takový background, který sice není vidět, ale je nesmírně důležitý. Drží všechny ty nitky pohromadě. A teď se do toho trochu zapojili synové. Starší syn začal mít čas během covidu. Teď se stará o PR.

Přemýšlíte o tom, že byste si rád od práce odpočinul a trávil rád více času na zahrádce. Převezmou tedy synové štafetu a DharmaGaia bude fungovat takto dál?

Mně by se to samozřejmě líbilo, kdyby převzali štafetu. To by určitě bylo super. Ale není to úplně hlavní předmět jejich zájmu. Já jsem to celá léta dělal jako takovou nadšeneckou záležitost a dělám to dodneška z toho důvodu, že mě ta téma samotného zajímají. Kdežto pro ně je to jenom jedna z mnoha věcí kolem. Jestli to převezmou a jestli v tom budou dál pokračovat a rozvíjet to nějakým způsobem, to už záleží na nich. Zatím je to tak, že jsme zkusili první audio knížku a rádi bychom ještě možná vyzkoušeli nějaké další aktivity k tomu. Teď připravujeme dokumentární film o lesních zahradách v ČR.

Takže stále jste ten, kdo rozhodujete o tom, jaké knížky budou vycházet, nebo z čeho to vychází?

To rozhodujeme s mojí ženou. A hrají tam roli samozřejmě různé věci. Jestli nás to téma zajímá, jestli nás ten autor oslovil, jestli se to bude jakžtakž prodávat a tak dále…

Občas vydám něco, co není takzvaně můj šálek čaje, ale nevidím důvod, proč ne. Chci být pořád otevřený. A na druhou stranu to mám tak, že když dělám deset knížek ročně, tak potom opravdu stojí za to si vybírat, aby ty knížky měly smysl.

Ke kterým publikovaným titulům máte Vy sám silný vztah?

Já mám favority některé Tibeťany, jako je Dilgo Khjence Rinpočhe, Patrul Rinpočhe, Mingyur Rinpočhe a tak.

V češtině není ustálený způsob, jak se různé buddhistické či tibetské termíny překládají. Měl jste snahu je v rámci vydávaných knih sjednotit?

Zhruba před deseti lety jsme vedli diskuze a chtěli jsme udělat terminologický slovník. Tenkrát jsem sice vydal Buddhistický slovník, ale to byly pouze technické termíny Pálijského kánonu, což bylo velice omezené. A tak jsem různě koketoval s myšlenkou, že bych rád udělal podrobnější slovník. Ale ono se ukázalo, že to nejde, protože různé definice se nedají zase úplně moc zobecnit. A zvlášť třeba Ňingmapa má dost speciální terminologii, kde posouvá určité významy oproti běžné mahájáně, a podobně.

Takže abych odpověděl na otázku, snažím se, aby termíny byly víceméně podobné nebo stejné. Ale úplně na tom nebazíruji, neberu to tak striktně. Před těmi deseti lety jsem se hádal o tom, jestli je osvícení nebo probuzení. A vadilo mi, že lidé preferovali osvícení, přestože je to nonsens. Jenomže zase ti, co dělali dzogčhen, mi pak argumentovali tím, že je tam přece světlo a že se tam pracuje se světlem daleko víc než v běžném buddhismu. Takže je tam osvícení jako adekvátní termín, což si ale já do dneška nemyslím. Je to zrovna takový dvojznačný termín, který se skutečně nedá úplně přesně formulovat. Ale takových je daleko víc, například buddhovská podstata nebo buddhovská přirozenost a řada dalších.

Což může být matoucí pro plno lidí, co se v tom neorientují…

Proto se snažím, aby knížky měly slovníček. A zároveň se už dnes kvůli tomu nemíním hádat s překladatelem ani s nikým jiným. A neprosazuji to nějak. Nemůžu si ani dělat nárok na to, že bych chtěl prosazovat nějaký termín. Protože pro to ani nemám žádné znalosti, a to ani ty jazykové, ani ty buddhistické. A navíc, i ta terminologie se vyvíjí.

Ale chci zmínit ještě jednu věc, která se v souvislosti s knížkami ukázala vhodná k diskuzi. A to dva termíny z angličtiny – jeden je awareness a druhý consciousness. Někteří chtějí, aby se to překládalo jako vědomí nebo bdělé vědomí, a jiní jako uvědomování. Kvůli tomu byly dokonce nějaké hádky. A teď se ukazuje, že i v tibetštině je těch termínů pro různé modality vědomí tolik, že překládat všechno do češtiny slovem vědomí je nesmysl. I v angličtině je to rozděleno těmi dvěma termíny. A do češtiny se to všechno nedá překládat jako vědomí nebo bdělé vědomí. Ale přitom se ještě používá výraz bdělé vědomí přítomnosti. Tam se třeba ukazuje nejednoznačnost a neurčitost a také to, že se tu terminologie bude prosazovat ještě dalších pár desítek let. Tak, jak se to dělo v té angličtině.

Jak covid zamával se zájmem o duchovní literaturu? Na jednu stranu byla zavřená knihkupectví, na druhou stranu mohli lidé víc přemýšlet nad jinými otázkami a otevřít se duchovním tématům.

Bohužel se trochu propadly prodeje, ale zase jsme prošli celé období relativně bez problémů. A nemám ani pocit, že by se zrovna duchovní literatura prodávala líp. Zrovna tak by se dalo říct, že lidé chtěli relaxovat a odpočinout si od té neutěšené skutečnosti a spíš četli třeba nějakou lehkou beletrii. Určitě nenastalo žádné nové spirituální hnutí.

O buddhismus se soukromě zajímáte od 70. let, což mě překvapilo. V té době potkat buddhismus v Čechách asi nebylo úplně jednoduché. Kde jste se tedy s buddhismem setkal?

Ve vojenské službě jsem potkal jednoho takového desátníka, který se zajímal o jógu a podobné věci. A ten mě k tomu přilákal. Dalo se číst v podstatě knihy od Vincence Lesného, Bondyho Buddhu a možná ještě dva tři tituly. A to bylo v té době všechno.

V r. 1979 jsem jel do Polska stopem na jazzový festival do Varšavy a na cestě jsem potkal polského hippíka, který se zajímal o zen. S ním jsem byl potom několikrát v Krakově a ve Varšavě v různých zenových skupinkách. Tam to začalo.

Zároveň vím, že jste u toho zenu úplně nezůstal a je vám blízký spíš tibetský buddhismus. Kde nastal posun od zenu k Tibetu?

Když jsem se začal zajímat o zen a začal jsem ho trochu více studovat, musel jsem si připustit, že se v tom systému vlastně nevyznám. Nevěděl jsem nic moc o mahájáně, ani o zenu. A většina informací přicházela nějakým způsobem filtrovaná, ale ne v určitém systému. Takže mi to bylo dost nejasné. A potom jsem byl v roce 1990 na rok v Americe a tam jsem byl právě v zenových centrech. Zjistil jsem, že mi to úplně moc nesedí, jak to dělali podle korejského způsobu, se kterým jsem začínal. A víc mě začal oslovovat tibetský buddhismus, který mi ukazoval více strukturu té cesty.

U toho zenu jsou různé paradoxní výroky. To je sice zajímavé intelektuálně, když se bavíte o kóanech. Ale praktický systém jsem nebyl schopen moc uchopit. A teprve až když jsem si prošel obdobím zájmu o tibetský buddhismus a začal jsem chápat strukturu jednotlivých meditací, potom to pro mě bylo srozumitelnější.

Čím si vysvětlujete, že je tibetský buddhismus zrovna u nás tak populární?

Myslím, že to je stejné vysvětlení jako to, co jsem říkal o sobě, že je to srozumitelnější systém. Zatímco zen je příliš spjatý s východoasijskou mentalitou. A myslím si, že to čínské vidění světa je pro nás Evropany podstatně nesrozumitelnější než indo-tibetský přístup.

A také je to dáno tím, že sem nejezdí žádní zenoví učitelé. Pokud vím, není zde žádná velká skupina kromě Kwan Um. Ale neslyšel jsem o žádném Číňanovi nebo Japonci, že by tady měl nějaké skupinu a jezdil sem pravidelně. Zatímco Tibeťané jsou zde přece jen víc. A je nám to geograficky i mentálně bližší.

Zaujalo mě, jak jste mluvil o Buddhistické společnosti. Byla založena v 90. letech, dlouho nevydržela. Vy jste stál u jejího zrodu?

To bylo tak, že koncem 80. let tady byla řada skupinek, které praktikovaly různé věci. My jsme byli v Kwan Um. Další naši kamarádi jako třeba Libor Válek nebo Tomáš Vystrčil se zajímali o théravádu. A to, že by se tady mohla založit Buddhistická společnost, vyplynulo spontánně hned začátkem 90. roku. Že by se vlastně dalo více zviditelnit, že by to byla nějaká zastřešující organizace. Jenomže se ukázalo, že každá skupinka má jiné představy o tom, jak by to mělo fungovat. A nebyla tam spolupráce. My jsme to v té době ani neuměli, byli jsme příliš velcí amatéři a neuměli jsme se organizovat. Takže to mělo v podstatě velmi krátké trvání, asi půl roku, rok. Formálně to bylo ještě o něco delší, ale už nebyly žádné společné aktivity.

Jednotlivé buddhistické skupinky nemají zájem o spolupráci. A je to podle mě dáno tím, že spousta lidí si myslí, že jim stačí jejich učitel a žádného dalšího nepotřebují. Natož aby se dívali na nějaké úplně jiné cizí tradice.

Totéž jsem zažil ještě v 80. letech. Když jsem dělal samizdaty, tak jsem od Lesného přepsal překlady různých buddhistických textů. A když jsem je nabízel svým přátelům, tak jedna kamarádka na to řekla: „A proč bych to četla? Já mám svého učitele. Já nepotřebuji číst nikoho dalšího.“ To byl podle mě takový dost všeobecný postoj, který možná přetrvává dodnes. Zřejmě je tady málo lidí, kteří jsou otevřeni i jiným tradicím.

Jaké buddhistické knihy budete výhledově publikovat?

Tibetská kniha mrtvých snad už letos konečně vyjde. To nemá s doposud publikovaným překladem Josefa Kolmaše vůbec nic společného. Tento text překládal Gyurme Dorje, což byl anglický tibetolog, který se už v 70. letech pohyboval v prostředí uprchlických táborů v Tibetu. Naučil se tibetsky a přeložil řadu důležitých textů z tradice Ňingma.

V čem je tedy mezi již publikovaným překladem Tibetské knihy mrtvých rozdíl?

Kolmašův překlad je asi třetina celého toho cyklu textů, kterých je původně dvanáct, respektive čtrnáct. Je to nesrovnatelné, co se týče jazyka i poznámkového aparátu.

A už odhadnete, kdy překlad bude k dispozici?

Já doufám, že ještě letos. Ale to už slibuji několik let, že to bude letos. (smích) Ale ono se to hrozně táhne. Originál má 530 stránek, je tam padesátistránkový slovník. Ale děláme to se Sašou Neumanem teď už trošku intenzivnějším způsobem. Předtím to u mě leželo několik let. Nebyl jsem na to schopen najít energii.

Potom od Roba Preeceho by mělo vyjít Okusit esenci tantry. No a potom kniha Spánek, sny a umírání od Francisca Varely, což je záznam jedné z těch konferencí, které měl Dalajlama s neurovědci. Dále je tady ta knížka, co jsem již zmiňoval, Stárnutí jako duchovní praxe. Jejím autorem je zhruba sedmdesátiletý kalifornský učitel zenu. Má to napsáno laskavým, otevřeným způsobem, spíš obecně než buddhisticky. A v redakci je nová knížka Dzongsara Rinpočheho Guru pije bourbon, o vztahu ke guruovi. Také dokončujeme knihu od barmského mnicha U Tejanijy, který učí vipassanu, řekněme takovým moderním způsobem. To už je nyní ve stránkových korekturách.

Dál je tam další velikánský špalek, který vůbec nebudu schopen letos dokončit, a to jsou Buddhova slova, což je Bhikkhu Bodhi. Je to komentovaný, tematicky uspořádaný výbor z Pálijského kánonu. A taky připravujeme Vimalakirtiho sútru, kterou přeložil sinolog Jan Vihan. Samotná sútra je přeložena ze sanskrtu a doplněná čínskými komentáři, protože byla hodně vlivná v Číně a v Japonsku. Toto bude ještě nějakou chvíli trvat…

A jak vlastně odpočíváte od knih, když už je toho na vás hodně?

Na zahrádce na Vysočině. Rytím záhonků, protože fyzická práce je nejlepší na vyčištění hlavy. A navíc to zase koresponduje s mým zájmem o kulturu, soběstačnost a o zahradničení všeobecně, také jako určitá životní cesta.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!