Nágárdžuna: Dvanáct bran

autor: | 1. 07. 2021 | Nágárdžuna

>> zpět na přehled Nágárdžunových textů <<

1. PŘÍČINNÉ PODMÍNKY (hétu-pratítja parikša)

Nagardžuna řekl: Nyní ve stručnosti vysvětlím nauku Mahajány.

Otázka: V čem tkví prospěch z vysvětlení Mahajány?

Odpověď: Mahajána je hluboká pokladnice dharma buddhů deseti směrů prostoru a tří časových období. Je dána lidem, kteří se vyznačují velikými ctnostmi a vyspělou myslí. Cítící bytosti posledních časů budou ale jen sotva ctnostní a nadaní. Ač budou hledat [a studovat] sútry, nebudou jim moci rozumět. Soucítím s těmi lidmi a chci jim přinést osvícení. Také bych jim rád odhalil nauku Tathagáty a učinil ji pro ně jasnější. Proto zde ve stručnosti vysvětlím nauku Mahajány.

Otázka: Nauky Mahajány nelze vyčíslit. Vždyť dokonce byť jen výroky samotného Buddhy nelze vyčerpat. Jak je tedy hodláš všechny vysvětlit a vyložit?

Odpověď: Právě proto jsem řekl, že to bude jen stručné vysvětlení.

Otázka: Proč se to nazývá Mahajána?

Odpověď: Mahajána je hlavní ze dvou vozidel. Proto se také nazývá Velký Vůz. Tento vůz umožňuje dosažení ideálu buddhů. Proto se nazývá „velký“. Tento vůz je řízen buddhy a velikými lidmi. (1) Z toho důvodu se rovněž nazývá „velký“. Dokáže odstranit veliká utrpení cítících bytostí. To je další důvod, proč se nazývá „velký“. Tento vůz řídí veliké osobnosti, jako jsou Avalokitéšvara, Mahásthámaprápta, Mandžušrí a Majtreja. A to je další důvod, proč se nazývá „velký“. Tento vůz může až do dna vyčerpat všechny pravdy. Proto se nazývá „velký“. V Pradžňa-sútře sám Buddha říká, že nauky Mahajány jsou nezměřitelné a neomezené. Proto se nazývá „velký“. Jedno z nejhlubších učení Mahajány se nazývá prázdnota. Ten, kdo tuto nauku pochopí, dokáže bez problémů pochopit Mahajánu a disponovat šesti paramitami. V prvé řadě chci proto vysvětlit pojem prázdnoty. Pro vysvětlení prázdnoty a pochopení jejího významu je zapotřebí použít [spis] Dvanáct Bran.

První brána se týká příčinných podmínek.

Je řečeno:

Věci pocházejí z různých podmínek
A proto nedisponují sebejsoucnem (svabháva, vlastní přirozenost).
Nedisponují-li takovéto věci sebejsoucnem,
jak mohou existovat?

Veškeré věci, jež pocházejí z různých podmínek, se týkají dvou druhů, vnitřního a vnějšího. Všechny podmínky rovněž spadají do sféry dvou druhů, vnitřního a vnějšího.

Vnější podmínky jsou např. hlína, hrnčířský kruh a řemeslník.

Jiný příklad: koberec vznikl ze stejných podmínek jako jsou příze, tkalcovský stav a tkadlec.

Tomu se podobá další součinnost podmínek. Vezměme si přípravu místa pro stavbu domu, vytvoření jeho základu, dále použití materiálu jako jsou pilíře, dřevo, příprava půdy, tráva a nakonec práce. To vše jsou příklady vnějších příčinných podmínek. Všechny dohromady vedou k výstavbě domu.

Ještě jeden příklad: mléko, káď na kvašení a práce. Když se to vše spojí, dojde k výrobě sýra.

Dále: zrno, půda, voda, sluneční světlo, vítr, déšť, roční období a práce. Když se to vše spojí, vyroste výhonek.

Přitom je třeba vědět, že všechny takzvané vnitřní podmínky se podobají těm vnějším. Takzvanými vnitřními podmínkami jsou nevědomost, konání, vědomí, jméno a forma, šest schopností vnímat, kontakt, cítění, přání, ulpívání, formování bytosti, narození a stáří, smrt. Každá tato vnitřní podmínka má na počátku (svou) příčinu, a následně se uvádí do pohybu. (2)

Takže jak vnitřní, tak vnější věci jsou iniciovány různými podmínkami.

Copak mohou disponovat (nějakým) sebejsoucnem, jsou-li iniciovány různými podmínkami?

Dále, nedisponuje-li věc sebejsoucnem, nemůže disponovat ani jinakostí (3) ani sebejsoucnem ani obojím zároveň. Pročpak?

Protože takzvaná jinakost ve skutečnosti žádným sebejsoucnem nedisponuje.

Řekneme-li, že něco existuje kvůli jinakosti, kráva potom existuje díky podstatě (4) koně. Kůň existuje díky podstatě krávy. Broskev existuje díky podstatě jablka. Jablko existuje díky podstatě broskve atd. Ve skutečnosti to však není možné.

Možná by se dalo říci, že něco existuje nikoliv díky nějaké jinakosti, ale díky něčemu jinému. Avšak ani to nemůže být správné.

Proč? Řekneme-li, že rohož existuje díky nějaké trávě, tráva a rohož by bylo jedno (a to samé), takže sama tráva by nemohla být pokládána za něco jiného.

Ba více než to! Ani takzvaná tráva nemůže disponovat sebejsoucnem. Pročpak? Protože tráva rovněž vzešla z různých podmínek.

Jelikož tráva nedisponuje sebejsoucnem, není možné říci, že rohož existuje kvůli jsoucnu trávy. Rohož proto nemůže disponovat trávou jako svou substancí.

Z téhož důvodu nelze ovšem z vnějších podmínek určit ani původ hrnce, sýra a dalších věcí.

Podobně nelze stanovit původ (věcí) ani z vnitřních podmínek.

V „Traktátu Sedmdesáti“ se o tom říká:

[Dvanáct článků (5)] příčinné podmínky ve skutečnosti neiniciují.

Kdyby je totiž iniciovaly,

Dělo by se tak v jednu chvíli či v mnoha?

Takzvaných dvanáct příčinných podmínek ve skutečnosti ani prapočátečně nic neiniciuje.

Dojde-li ke vzniku, je aktuální během jedné chvíle či během mnoha chvil?

Jestliže během jedné chvíle, příčina i následek by nastaly společně v jednu a tu samou chvíli.

To ale není možné. Pročpak? Protože příčina je ve vztahu k následku prvotní.

Pokud během mnoha chvílí, dvanáct příčinných podmínek by bylo vzájemně odděleno.

Každá z dřívějších podmínek by vznikala v danou chvíli a souběžně s ní by i zanikala.

Co by v tom případě bylo příčinnou podmínkou pozdějších podmínek?

Jelikož to, co v danou chvíli mizí, neexistuje, jaký to může mít vliv na ostatní?

Existuje-li dvanáct příčinných podmínek, musejí existovat buď v jedné anebo v mnoha chvílích.

Ani jedno z toho však není možné.

Proto jsou všechny podmínky prázdné. A jelikož jsou prázdné podmínky, jimi vyprodukované věci jsou prázdné rovněž. Na základě toho je nutné uznat, že všechny stvořené věci jsou prázdné.

Jsou-li prázdné všechny stvořené věci, není tomu stejně tak i s jástvím?

Díky stvořeným věcem, takovým, jako je pět skandh, dvanáct polí vnímání a osmnáct elementů (dhátu), lze říci, že jáství existuje.

Fakt hoření nastane jedině tehdy, existuje-li něco, co může hořet.

Protože jsou ale skandhy, pocitová pole i elementy prázdné, nic nelze nazvat „jáství“. Není-li nic hořícího, nemůže dojít ani k hoření.

V sútře je řečeno: „Buddha řekl mnichovi (6), že díky jáství mohou existovat (7) atributy jáství. Není-li jáství, nejsou ani (jeho) atributy.“

Protože jsou tedy stvořené věci prázdné, je nutné uznat, že nestvořená nirvána je rovněž prázdná.

Proč?

Protože nirvánou se nazývá zničení pěti skandh bez iniciace (8) dalších pěti skandh.

Pět skandh je ale prapočátečně prázdných.

Co je (vlastně) zapotřebí zrušit, aby bylo možné mluvit o nirváně?

Jáství je (přece) prázdné rovněž.

Kdo může dosáhnout nirvány? (9)

Nirvánou se navíc nazývají věci nevzniklé. (10)

V předchozím rozboru příčin a podmínek bylo zmíněno, že existenci iniciovaných (11) věcí nelze nijak zdůvodnit. (12)

Posuďme to znovu. Takže iniciované věci nemohou být odůvodněny. Díky iniciovaným věcem lze jiné věci nazvat jako neiniciované.

Nemohou-li být iniciované věci odůvodněny, jak potom zdůvodnit věci neiniciované?

Z toho důvodu jsou jak věci stvořené, tak i nestvořené, prázdné. Totéž platí o jáství.

2. EXISTENCE A NEEXISTENCE NÁSLEDKU (satkarija – asatkarija parikša)

Dále, věci nejsou iniciovány. Proč?

Je-li následek už reálný, nemůže dojít ke vzniku.

Je-li na začátku nereálný, ani v tom případě nemůže dojít ke vzniku. Je-li současně reálný i nereálný, nemůže dojít ke vzniku rovněž.

Jak tedy může být vznik aktuální?

Je-li následek reálný už v příčině, nemůže v tom případě dojít ke vzniku. Je-li na začátku nereálný, ani v tom případě nemůže dojít ke vzniku. Je-li následek reálný i nereálný současně, ani v tom případě nemůže dojít ke vzniku. Pročpak?

Je-li již následek reálný v příčině a je znovu iniciován, dostáváme nekonečnou regresi. Je-li následek tím, co dosud iniciováno nebylo, ale iniciovaným se stává, iniciované už musí opět disponovat iniciovaným. Pročpak? Protože toto iniciované je prapočátečně přítomno v příčině. Dokonce i následek toho, co již bylo iniciováno, musí být iniciován znovu. V tom případě dostáváme (opět) nekonečnou regresi.

Řekneme-li, že to, co již bylo iniciováno, nemůže být iniciováno znovu, zatímco dosud neiniciované iniciováno být může, chybí nám princip vzniku. (13) Z toho důvodu není možné, aby byl následek už v příčině reálně přítomen a stával se iniciovaným. (14)

Dále, říkat, že následek je již reálně přítomen v příčině, avšak to, co není iniciováno, iniciováno (teprve) bude, zatímco již iniciované nebude iniciováno znovu, je pošetilé.

Vždyť opravdu, dosud neiniciované a již iniciované je reálné [obojí má totiž stejnou přirozenost]. První nemá příčinu být iniciované, zatímco druhé ji už nepotřebuje [obojí však nemůže mít různé funkce].

Dále, kdyby bylo dosud neiniciované opravdu reálné, již iniciované by (v tom případě) bylo ireální. Proč? Protože již iniciované a dosud neiniciované jsou protikladné. Takže vzhledem k tomu, že již iniciované a dosud neiniciované jsou protikladné, musí být jejich přirozenost odlišná.

Dále, reálné a nereálné jsou protikladné.

Dejme tomu, že již iniciované je reálné, zatímco dosud neiniciované je reálné rovněž. V tom případě nesmějí být odlišné. Proč? Je-li obojí reálné, v čem tkví rozdíl mezi nimi? To však, že nejsou odlišitelné, není správné. Je-li proto následek reálný v příčině, ke vzniku nemůže dojít.

Je-li na druhé straně něco reálného už zrealizováno, proč to musí být iniciováno znovu?

Stejně tak jako již vytvořené nemusí být vytvářeno znovu, zatímco již dosaženého není zapotřebí dosahovat ještě jednou, reálné nemusí být iniciováno znovu.

Dále, je-li následek v příčině reálný, následek musí být pozorován dříve, nežli je iniciován. Ve skutečnosti (takto) ale pozorován není.

Například džbán musí být vidět v hlíně, zatímco slaměná rohožka musí být pozorována ve slámě. Ve skutečnosti takto ale viděny nejsou. Je-li proto následek reálný v příčině, ke vzniku nedochází.

Námitka: Ač následek praexistuje, dosud ještě neprošel změnami. (15) Proto jej nelze pozorovat.

Odpověď: Není-li džbán ještě vytvořen, zatímco jeho forma neprošla změnami, takže nemůže být pozorována, podle jakého příznaku se dozvíme a řekneme, že džbán praexistuje v hlíně?

Netvrdíme snad podle atributu džbánu, podle atributu krávy a podle atributu koně, že existuje džbán? Neobsahuje-li hlína atribut džbánu ani atribut krávy či atribut koně, nerovná se to tomu, že džbán neexistuje? Tvrzení, podle něhož následek praexistuje v příčině a bude teprve iniciován, je proto neodůvodněný.

Věc, jež byla vystavena změnám, se na druhé straně nazývá následek. Ke změně proto došlo již v příčině.

Pročpak? Protože vy tvrdíte, že následek praexistuje v příčině.

Utrpěly-li věci podobné džbánu změnu a praexistovaly, museli bychom to vidět. Ve skutečnosti jsme ale nic takového nepozorovali.

To, že následek praexistuje v příčině a že teprve bude iniciován, tudíž nelze dokázat.

Jestliže naopak to, co utrpělo změnu, následkem nazývat nebudeme, následek v konečném důsledku není možné dohledat.

Pročpak? Protože změna neprobíhá před ani po [vzniku]. Následky podobné džbánu jsou tedy v konečném důsledku nedohledatelné.

Nazveme-li změněné následek, posledně jmenovaný pak v příčině přítomen není.

Z toho důvodu nedokážete vyřešit, zda je následek v příčině už přítomen.

Otázka: Změna praexistuje, ale nemůžeme ji vidět. Věc ve skutečnosti může existovat, ač její existenci nelze vypozorovat. Věc například nelze vnímat, nachází-li se příliš blízko či naopak příliš daleko. Nebo tomu tak může být kvůli poškození zraku nebo kvůli tomu, že si jí prostě nevšímáme. Nebo třeba věc nemůže být poznána kvůli (nějakým) překážkám nebo kvůli shodnosti. Či ještě nemůže být poznána kvůli tomu, že je něčím pohlcena. Věc může být rovněž příliš malá na to, aby mohla být poznána. Lék v oku je příklad věci, kterou není vidět, neboť je příliš blízko. Vysoko letící a v nebi mizející pták je zase příklad věci, jíž nelze vidět, protože je příliš daleko. Zde je několik příkladů věcí, které nemohou být rozpoznány kvůli poškozením vnímání. Tak třeba slepec nedokáže vidět barvy. Hluchý nemůže slyšet. Ucpaný nos není schopen cítit vůně. Ústa nemocného nedokáží rozeznat chuť. Ochrnuté tělo nedokáže cítit. Šílenec nemůže znát realitu. Nebo si vezměme příklad věci, která není poznána z toho důvodu, že na ni neobracíme pozornost: Soustředíme-li se na barvy či jiné věci, neslyšíme hlasy. Zde jsou případy, kdy věc nemůže být rozpoznána kvůli různým překážkám: Půda brání [ve sledování] proudů vody, zatímco zeď brání ve výhledu na jakékoliv objekty. Zde je příklad věci, která není rozpoznána kvůli shodnosti: černá skvrna na černém pozadí. Dále máme příklad věci, která není poznána, neboť je pohlcena jinou věcí: Neslyšíme tichý hlas, znějí-li kolem zvony a bubny. Nebo si vezměme příklad věci, která není rozeznána kvůli své malé velikosti: Nevidíme prach. Ač tedy věci existují, nemohou být rozpoznány (16) kvůli těmto osmi kauzálním podmínkám. Proto nemáš pravdu, když říkáš, že džbán nemůže být odhalen (17) ve své příčině, stejně jako příčina nemůže zahrnovat změnu. Proč? Objekt (sice) může existovat, ale přesto nemusí být poznán kvůli osmi kauzálním podmínkám.

Odpověď: Fakt toho, že džbánu podobné změny a následky nelze vypozorovat, vůči osmi kauzálním podmínkám nezaujímá žádný vztah. Proč? Změny a následky, které jsou příliš blízké na to, aby mohly být viděny, by byly pozorovány v případě, kdyby příliš blízké nebyly. Ty pak, které jsou příliš vzdálené na to, aby mohly být pozorovány, by byly v dosahu pozorovatele v případě, kdyby byly blíž. Ač naše psychické schopnosti nejsou dostatečně dobré na to, aby je pozorovaly, ty by byly sledovány v případě, kdyby byly naše schopnosti čisté a dobré. Ač je mysl příliš nepozorná na to, aby je sledovala, bylo by je možné sledovat v případě, kdyby mysl byla pozorná. Překážky nám mohou znemožňovat vidění něčeho, avšak změny a následky, nebrání-li jim v tom překážky, viděny být mohou. Jsou-li objekty shodné, vnímány být nemohou. Když shodné nebudou, vnímány být mohou. Jsou-li objekty zahaleny tmou, nemohou být vnímány. Jakmile už ale tmou zahaleny nebudou, budou vnímání dostupné. Objekt může být příliš malý na to, aby byl viděn, nicméně následky podobné džbánu jsou veliké a proto viděny být mohou. Je-li džbán příliš malý na to, aby mohl být vnímán [ve své příčině], vnímán být nemůže ani poté, co je iniciován. Pročpak? Protože už iniciované a dosud neiniciované se vyznačují stejnou charakteristikou malosti, neboť obojí je reálné.

Otázka: Objekt je malý, dokud není iniciován. Poté však, co už iniciován je, zvětší se. Už iniciované lze proto vysledovat, zatímco dosud neiniciované vysledovat nelze.

Odpověď: Je-li to správné, příčina nezahrnuje následky, jelikož v příčině není nic velkého. Dále, v příčině nebylo nic velkého už ani předtím [než došlo ke vzniku]. Je-li v příčině něco velkého, nejsi oprávněn říkat, že následek je příliš malý na to, abychom jej mohli spatřit. Následek je přece veliký. Ty ale i přesto říkáš, že je příliš malý na to, aby mohl být spatřen. To pak, co je veliké, následkem nazvat nelze. To znamená, že následek v konečném důsledku nalezen být nemůže. Ve skutečnosti však následek nalezen být může. V tom případě musíš uznat, že není natolik malý, aby nemohl být vidět. Proto není správné říkat, že příčina zahrnuje následek, ale (správné je to), že kvůli osmi kauzálním podmínkám nelze následek vypozorovat.

Dále, zahrnuje-li příčina následek a dále jej iniciuje, jak příčina, tak i následek ztrácejí své charakteristiky. Pročpak? Podobá se to například pokrývce z nitek nebo kousku jídla v nádobí. Takzvaná příčina by byla pouze stavem. Tudíž by nebylo možné ji považovat za příčinu. Proč? Protože nitky a nádobí nejsou příčinami pokrývky a jídla. Je-li příčina zničena, zničen je i následek. Věc, podobně jako nitky, není [v tomto smyslu] příčinou takové věci, jakou je pokrývka. Není-li příčina, nebude ani následek. Proč? Následek může být určen díky příčině. Nemůže-li být ovšem určena příčina, jak může být určen následek?

Dále, nedochází-li k působení, nic nelze považovat za následek. Příčiny podobné nitkám nemohou vyvolat následky podobné pokrývce. Proč? Nitky nevytvářejí pokrývku právě proto, že zajišťují postavení pokrývky. To znamená, že příčina ani následek neexistují. A pokud příčina ani následek neexistují, není zapotřebí pátrat po tom, zda příčina zahrnuje následek či nikoliv.

Pojďme dále. Dejme tomu, že příčina zahrnuje následek, avšak následek nelze vypozorovat. Nicméně atributy následku pozorovány být musí. Cítíme například libou vůni a víme, že existují květiny. Slyšíme zvuky a víme, že existuje pták. Nebo slyšíme smích a víme, že existuje člověk. Vidíme dým a víme, že existuje oheň. Vidíme jeřába a víme, že existuje vodní tok. Zahrnuje-li tedy příčina následek, musejí existovat jakési atributy.

Nyní vidíme, že nelze dospět k podstatě ani k atributům následku. V tom případě jsme nuceni uznat, že příčina uvnitř sebe následky neobsahuje.

Dále, zahrnuje-li příčina následek a posléze jej iniciuje, není žádoucí říkat, že nitky jsou příčinou pokrývky ani že sláma je příčinou rohožky. Neiniciuje-li příčina následek, nic ji nemůže vyvolat. Není-li například pokrývka vytvořena z nitek, může být snad vytvořena ze slámy? Není-li pokrývka vytvořena z nitek ani ze slámy, není tudíž žádoucí říci, že není vytvořena vůbec? A není-li vytvořena, nemůžeme určit její následek. Není-li následek, není ani příčina. To už jsme si ukázali výše. Tvrzení, že příčina zahrnuje následek v sobě a dále jej iniciuje, proto není správné.

Dále, není-li následek vytvořen, je stálý podobně jako nirvána. Je-li následek stálý, stálé jsou i všechny vytvořené následky. Pročpak? Protože všechny vytvořené věci jsou následky. Jsou-li všechny vytvořené věci stálé, neexistuje nestálost. Není-li nestálost, není ani stálost. Proč? Kvůli stálosti není nestálost. Kvůli nestálosti není stálost. Stálost ani nestálost proto neexistují. To ale není možné. Proto nelze říci, že příčina zahrnuje následek v sobě, ani že následek vyvolává.

Dále, kdyby příčina zahrnovala následek v sobě a iniciovala by jej, následek by inicioval zase další následek. Například pokrývka by vyvolávala proces odpočinku. Plášť by způsobil proces zahalování. Povoz pak náklad. Avšak ve skutečnosti tyto následky takto iniciovány nejsou. Proto nelze říci, že příčina zahrnuje následek v sobě a že následek vyvolává.

Lze namítnout, že půda se sice vyznačuje příjemnou vůní, nicméně bez deště se tato vůně neprojeví. Následek se podobá tomuto: [Je-li již zahrnut v příčině], nevznikl by bez kombinace podmínek. To je však neodůvodněné. Pročpak? Jak říkáš, vzhledem k tomu, že je něco považováno za následek teprve až poté, co byl vytvořen, věci typu džbánu následky nejsou. Pročpak? Protože vytvořené je již vytvořeno. [Podle tvé logiky] jsou věci typu džbánu již reálné a nemohou být vytvořeny. Je-li tedy následek již vytvořen, tvrzení, podle něhož příčina zahrnuje následek v sobě a vyvolává jej, není správné.

Dále, projevující příčina může projevovat, ne však vyvolávat objekty. Když je například lampa zažehnuta a osvěcuje džbán ve tmě, osvětluje rovněž postel a další věci. Podmínky, které se spojují, aby vytvořily džbán, nemohou iniciovat postel a další věci. Z toho důvodu je třeba uznat, že příčina v sobě následek nezahrnuje.

Dále, je-li následek už reálný v příčině a je dále iniciován, není žádoucí činit rozdíl mezi tím, co je vytvořeno, a tím, co teprve vytvořeno má být. Ty ale přesto takovýto rozdíl činíš. Tvrzení, že příčina již zahrnuje následek a vyvolává jej, proto není správné.

Nyní dejme tomu, že příčina v sobě následek (sice) nezahrnuje, ale vyvolává ho. To rovněž není odůvodněné. Pročpak? Je-li něco iniciováno z ničeho, byla by takto iniciována třeba druhá hlava nebo třetí ruka. Proč? Protože z ničeho lze vytvořit jen něco takového.

Otázka: Džbánu podobné věci mají kauzální podmínky. Ale druhá hlava a třetí ruka kauzální podmínky nemají. Jakpak tedy mohou být vytvořeny? Co říkáš, je nesprávné.

Odpověď: Druhá hlava a třetí ruka, džbán a další následky jsou všechny ve svých příčinách ireální. Tak například džbán není přítomen v hlíně a není ani v kameni. Pročpak tedy považujeme za příčinu džbánu hlínu a nikoliv kámen? Proč shledáváme příčinou sýra mléko, zatímco za příčinu koberce považujeme přízi a nikoliv trávu?

Dále, nezahrnuje-li příčina následek v sobě, ale i přesto jej vyvolává, může být následek vyvolán ještě něčím jiným. Prst by takto povolal k bytí povoz, koně, stravu a další věci. Analogicky vůči tomu by příze nevytvářela jen koberce, ale také povozy, koně a stravu.

Pročpak? Může-li být něco vytvořeno z ničeho, proč potom příze vytvoří jedině koberce, ale ne povozy, koně, stravu a další vedlejší věci? Vždyť ani jedna z nich není v příčině reálná.

Kdyby v sobě příčina následek nezahrnovala, ale přesto by jej iniciovala, příčina by nedisponovala určitou jasnou a specifickou schopností vyvolávat konkrétní efekt.

Chceme-li (mít) olej, získáváme jej ze semínek, avšak nikoliv z písku. Nezaujímají-li vůči sobě nijaký vztah, proč potom získáváme olej ze semínek, avšak nikoliv z písku?

Můžeš namítnout, že jsme byli častokrát svědky toho, jak semínka vytvářejí olej, ale že jsme nikdy neviděli, kterak je vytváří písek. Taková námitka však není přesvědčivá.

Pročpak? Je-li totiž určen atribut vzniku, lze říci, že vzhledem k tomu, že jsme byli častokrát svědky toho, jak semínka vytvářejí olej, ale nikdy jsme neviděli, kterak je vytváří písek, hledáme proto olej v semínkách, ale nikoliv v písku.

Atribut vzniku však stanoven není. Tudíž nelze oprávněně tvrdit, že vzhledem k tomu, že jsme byli častokrát svědky toho, jak semínka vytvářejí olej, že proto hledáme olej v semínkách, ale nikoliv v písku.

Nyní se budu věnovat vyvrácení nejen jednoho z příkladů příčinnosti, ale i všech příčin a následků (komplexně).

Není možné stanovit jednak to, že příčina zahrnuje následek v sobě a vyvolává jej, ani to, že příčina v sobě následek nezahrnuje a vyvolává ho, ani to, že příčina v sobě následek zahrnuje i nezahrnuje a vyvolává ho.

Tvůj příklad, že jsi viděl, jak semínka vytvářejí olej, se zakládá právě na myšlence kauzality. Tu je ovšem zapotřebí nejprve najít a určit.

Nezahrnuje-li na druhé straně příčina následek v sobě, ale přesto jej vyvolává, atribut příčiny určit nelze. Pročpak? Jestliže v sobě příčina nic nezahrnuje, jak může něco vytvářet?! Jak může něco iniciovat či provést? Nedochází-li ke konání a vytváření, jak to lze nazvat příčinou? Konající v tom případě nemůže vykonat nic, zatímco konané rovněž nemůže nic vykonat. Zahrnuje-li příčina následek v sobě, není rozdíl mezi konáním, konajícím a konaným. Je-li přece následek už reálný, z jakého důvodu by měl být vytvářen znovu?

Můžeš namítnout, že nemohou-li být konání, konající, konané a další příčiny určeny, příčina v sobě nemůže následek zahrnovat. Takovéto tvrzení však nemusí být závazně správné. Pročpak? Bereme-li v potaz rozdíl mezi konáním a konajícím, ale také kauzalitu, je nutné tvůj argument uznat. Já ale říkám, že konání, konající a kauzalita jsou prázdné. Tvé popření konání, konajícího a příčinnosti upevňuje mou pozici, avšak neslouží jako argument proti ní.

Stále tedy jen potvrzuji neodůvodněnost teze o tom, že příčina v sobě nezahrnuje následek, ale že jej posléze vyvolává.

Domnívá-li se někdo na druhé straně, že příčina následek zahrnuje, tvůj argument je tím postaven proti jeho argumentu.

Neříkám však, že příčina zahrnuje následek v sobě. To znamená, že nejsem nucen akceptovat tvůj argument, stejně jako nejsem povinen uznávat tezi o tom, že příčina v sobě následky nezahrnuje.

Neodůvodněné je i to, že příčina může následek současně zahrnovat i vylučovat, ale pak jej iniciovat. Pročpak? Protože začlenění i vyloučení jsou vzhledem ke své přirozenosti protikladné. Jak mohou takovéto, vzhledem ke své přirozenosti protikladné věci, koexistovat? Nebo snad mohou pospolu koexistovat zář a tma, utrpení a radost, chůze a stání, svazování a rozvazování?! Vždyť příčina začleňující i vylučující následek nic iniciovat nemůže.

Na druhé straně byla příčina začleňující i vylučující následek vyvrácena už dříve. Jmenovitě tehdy, když jsme rozebírali začleňující a vylučující příčiny [zvlášť].

Zahrnuje-li tedy příčina následek v sobě, ke vzniku nedochází. Pokud jej v sobě nezahrnuje, ani tehdy ke vzniku nedochází.

Stejně tak správné je toto tvrzení i ve vztahu k příčině, která následek zároveň zahrnuje i vylučuje.

Vést tuto debatu dál už nemá smysl. Rozebrali jsme si všechny aspekty, avšak žádný [vznik] jsme neobjevili. Následek proto v konečném důsledku iniciován není. Není-li tedy následek v konečném důsledku iniciován, jsou všechny stvořené věci prázdné.

Pročpak? Protože všechny stvořené věci jsou (pouze) příčiny a následky.

Jelikož jsou stvořené věci prázdné, prázdné jsou i nestvořené věci.

Jsou-li tedy prázdné dokonce (18) stvořené a nestvořené věci, neplatí tím spíše totéž i o jáství?! (19)

3. PODMÍNKY (pratítja – parikša)

Dále, podmínky věcí nelze určit. Pročpak?

Jak v širším, tak i v užším významu

Podmínky následky nezahrnují.

Nenacházejí-li se následky uvnitř podmínek,

Jak lze tvrdit, že následky z podmínek pocházejí?

Výsledky podobné džbánu nejsou obsaženy jednak v jakékoliv jednotlivé podmínce ani v jejich součinnosti (komplexnosti). Je-li tomu tak, jak lze potom tvrdit, že pocházejí z podmínek?

Otázka. O jaké podmínky se jedná?

Odpověď: Věci iniciují čtyři druhy podmínek.

Žádný pátý druh neexistuje.

Je to kauzální podmínka,

Podmínka posloupnosti (konsekvence),

Podmínka analogie a

Podmínka kulminace (vzestupu). (20)

Takzvanými čtyřmi podmínkami jsou kauzální podmínka, podmínka posloupnosti, podmínka analogie a podmínka kulminace.

Kauzální podmínka se tak nazývá proto, že vyvolává následky. Tedy to, co je již iniciováno, co je iniciováno právě v tuto chvíli a co iniciováno (teprve) bude.

Podmínka posloupnosti (konsekvence) se tak nazývá proto, že nutí jednu událost nastávat po jiné (události).

Podmínka analogie se tak nazývá proto, že zajišťuje nezbytné okolí subjektu. Například karmu těla, karmu řeči a karmu mysli.

Díky podmínce kulminace dosahují všechny ostatní podmínky (svého) nejvyššího bodu. Z toho důvodu se ve vztahu k ostatním podmínkám jedná o podmínku vzestupu.

Tyto čtyři podmínky ukazují, že příčina následky nezahrnuje. Kdyby byl totiž následek v příčině přítomen, následek by existoval i bez podmínek. Ve skutečnosti se ale bez příčiny žádný následek nevyskytuje.

Možná by se dalo předpokládat, že následek je zahrnut jak v podmínkách, tak i v příčinách. Nicméně bližší racionální rozbor nám ukáže, že tomu tak není. (21)

Oba předpoklady vedou tudíž k rozporu.

Takže následek není obsažen v žádné jednotlivé podmínce ani v jejich kombinaci.

Jak potom může někdo tvrdit, že následek pochází z podmínek?

Pojďme dál.

Nenachází-li se následek uvnitř podmínek, avšak i přesto z nich pochází, nemůže pocházet z nikoliv-podmínek?

Je-li řečeno, že se následek nenachází v podmínkách, ale že je i přesto podmínkami iniciován, proč pak není iniciován také nikoliv-podmínkami? Protože v nich neexistuje. Žádné takové věci jako jsou kauzální podmínky, jež mohou iniciovat následek, tudíž neexistují.

Jelikož následek není iniciován, iniciovány nejsou ani podmínky. Pročpak? Protože podmínky jsou ve vztahu k následku prvotní.

Vzhledem k tomu, že podmínky ani následek neexistují, jsou všechny stvořené věci prázdné. A jelikož jsou všechny stvořené věci prázdné, všechny nestvořené věci jsou prázdné rovněž. A protože jsou jak stvořené, tak i nestvořené věci prázdné, jak může existovat jáství?

4. ATRIBUTY (lakšana – parikša)

A znovu, všechny věci jsou prázdné. Pročpak?

Stvořené ani nestvořené věci

Nemají atributy.

Protože nemají atributy,

Jsou obě tyto kategorie věcí prázdné.

Stvořené věci nejsou formovány atributy.

Otázka: Co jsou stvořené atributy?

Odpověď: Každá věc má určité stvořené atributy.

Například roh býka je ostrý, zatímco na konci jeho ocasu jsou chlupy. To jsou atributy býka.

Dno džbánu je ploché. Jeho objem je veliký. Jeho hrdlo úzké. Jeho otvor je kulatý. Jeho okraje jsou vroubkované. To jsou atributy džbánu.

Kolo, náprava, oj a jařmo jsou atributy vozu.

Člověk má hlavu, oči, tělo, páteř, ramena, lokty, prsty na rukou a chodidla jako své atributy.

Jsou-li vznik, trvání a zánik atributy stvořených věcí, jsou potom stvořené či nestvořené?

Otázka: Proč nelze říci, že atributy jsou stvořené věci?

Odpověď:

Nastane-li vznik, vyskytne se něco stvořeného,

To musí mít tři atributy.

Znamená-li ale vznik něco nestvořeného,

Jak to lze považovat za atribut stvořeného? (22)

Znamená-li vznik něco stvořeného, musí mít tři atributy [vzniku, trvání a zániku]. Tyto atributy však musejí mít další tři atributy. Tak je tomu až do nekonečna. Totéž je třeba dále aplikovat i na trvání a zánik.

Představuje-li ale vznik (i) něco nestvořeného, jak může být nestvořené atributem stvořené věci?

Kdo může poznat původ (věci) bez (jejího) vzniku, trvání a zániku? (23)

Dále, vznik, trvání a zánik se odlišují. To znamená, že vznik existuje.

Ve vztahu k nestvořeným věcem však vznik, trvání a zánik odlišit nelze.

To znamená, že v jejich případě ke vzniku nedochází. Totéž ale platí i o trvání a zániku.

Vznik, trvání a zánik jsou prázdné. Z toho důvodu jsou prázdné i stvořené věci.

Vzhledem k tomu, že jsou stvořené věci prázdné, prázdné jsou i věci nestvořené. To proto, že posledně jmenované existují díky stvořeným věcem. Závěr zní: Protože stvořené i nestvořené věci jsou prázdné, jsou prázdné všechny věci.

Otázka: Říkáš, že [každý ze] tří atributů má tři (další) atributy. Díky tomu dostáváme (jakousi) nekonečnou regresi. Vznik v tom případě nemůže být stvořená věc. Je ale třeba dodat:

Vznikání vzniku

Nastává z prvotního vzniku.

Prvotní vznik

Vzniká ze vzniku vznikání.

Když věc vzniká, má svou platnost sedm jevů: 1. věc, 2. vznik, 3. trvání, 4. zánik, 5. vznikání vzniku, 6. setrvávání trvání, 7. zánik zániku. Prvotní vznik může iniciovat šest ostatních jevů ze sedmi mimo sebe sama. Vznikání vzniku ale může způsobit prvotní vznik. Prvotní vznik dále znovu způsobuje vznikání vzniku. Ač jsou tedy tyto tři atributy stvořené, nekonečnou regresi proto nezahrnují. (24) Stejně je tomu i s trváním a zánikem.

Odpověď:

Je-li řečeno, že vznikání vzniku

Způsobuje prvotní vznik,

Jak může vznikání vzniku

Způsobit prvotní vznik,

Je-li samo prvotním vznikem způsobeno?

Řekneme-li, že vznikání vzniku může způsobit prvotní vznik, jak může vznikání vzniku způsobit prvotní vznik, jestliže prvotní vznik vznikání vzniku nezpůsobil?

Je-li řečeno, že prvotní vznik

Způsobuje vznikání vzniku,

Jak může prvotní vznik

Způsobit vznikání vzniku,

Je-li samo způsobeno vznikem vzniku?

Tvrzení, podle něhož může prvotní vznik způsobit vznikání vzniku, a že vznikání vzniku, který už vznikl, může způsobit prvotní vznik, nemůže být správné. Pročpak? Vznikání vzniku musí způsobit prvotní vznik. Proto se také nazývá vznikání vzniku. Prvotní vznik dosud ale nevznikl, takže jak může způsobit vznikání vzniku? Správné nemůže být ani tvrzení, podle něhož ve chvíli, kdy dochází ke vznikání vzniku, může (toto vznikání) způsobit prvotní vznik. Pročpak?

Jakmile je způsobováno vznikání vzniku, to může způsobit prvotní vznik. Jak ale může způsobit prvotní vznik, jestliže samo ještě nevzniklo?

Když vzniká vznikání vzniku, může způsobit vznikání vzniku. Ale vznikání vzniku samo ještě nevzniklo. To znamená, že nemůže způsobit prvotní vznik.

Správné nemůže být dále ani to tvrzení, podle něhož v době, kdy vzniká vznikání vzniku, může vznikat jednak samo, ale zároveň může rovněž iniciovat další vznikání, podobně, jako když svítí světlo a osvěcuje přitom sebe i další předměty. Pročpak?

Ve světle není (přítomna) tma,

A v tom místě není tmy.

Zánik tmy se nazývá osvětlení.

Jak tedy může světlo osvěcovat?

Základ světla neobsahuje tmu. Osvětlené místo tmu rovněž neobsahuje. Není-li tma (přítomna) ve světle ani v (daném) místě, jak lze říkat, že světlo osvětluje sebe a další věci? Zánik tmy se nazývá osvětlení. Světlo ale neničí vlastní tmu ani tmu jiných věcí. Proto sebe ani další věci neosvětluje. Tvé tvrzení, podle něhož světlo osvětluje sebe a další věci, stejně jako vznik iniciuje sebe a další věci, je tudíž neodůvodněné.

Otázka: Jakmile je světlo zažehnuto, může zničit tmu. Ta proto není ve světle ani v (daném) místě (přítomna).

Odpověď:

Jak může být tma zničena

Zažehnutým světlem,

Jestliže se světlo, když je zažehnuto,

Tmy nedotýká??

Nemůže-li světlo, když je zažehnuto, přijít do kontaktu s tmou, a jestliže do kontaktu s tmou (skutečně) nepřichází, není žádoucí říkat, že tmu ničí.

Dále,

Může-li světlo zničit tmu,

Aniž by se jí dotklo,

Světlo v tomto případě

Musí zničit veškerou tmu.

Řekneme-li, že ač světlo nepřichází do kontaktu s tmou, ale že jeho síla dokáže tmu zničit, světlo musí v takovémto případě zlikvidovat všechnu tmu na světě. To proto, že tma nepřichází do kontaktu se světlem. Ve skutečnosti je tomu ale tak, že když tady zažehneš lampu, ta veškerou tmu na celém světě zničit nedokáže. Tvá teze, podle níž světlo, ač sice nepřichází do kontaktu s tmou, dokáže tmu zničit, je proto neodůvodněná.

Dále,

Osvětluje-li světlo sebe a další věci,

Pak také tma zahalí sebe a další věci.

Říkáš-li, že světlo osvětluje jak sebe, tak i další věci, bude také tma jako protiklad světla jak sebe, tak i další věci zahalovat. Nemůže-li totiž tma jako protiklad světla zahalovat jak sebe, tak i další věci, není správné říkat, že světlo může jak sebe, tak i další věci osvětlovat. Proto tvůj příklad není správný.

Je totiž třeba říci toto:

Pokud vznik dosud nenastal,

Jak může způsobit sebe sama?

Pokud už vznik ale nastal, nicméně i nadále sebe sama způsobuje,

Nač mu je toto (sebe)způsobování?

Chystá-li se vznik teprve nastat, podobá se buď tomu, co už vzniklo, anebo tomu, co dosud nevzniklo, a teprve vzniká.

Podobá-li se tomu, co dosud nevzniklo a teprve vzniká, jak může způsobit sebe sama, jestliže dosud nevzniklé zatím ještě neexistuje?

Řekneme-li, že se podobá tomu, co už vzniklo a dále sebe sama způsobuje, nač potom ještě toto (sebe)způsobování potřebuje?

Nadále v něm nezůstává (25) energie vznikání, zatímco ve vykonaném již více nepůsobí energie konání.

Z toho důvodu vznik sám sebe nezpůsobuje. Jestliže tedy vznik nezpůsobuje dokonce ani svou vlastní existenci, jak může způsobovat (bytí) jiných věcí?

Nemáš pravdu, když říkáš, že vznik způsobuje (existenci) sebe a dalších věcí. Ba více než to! Totéž platí i o trvání a zániku.

Teze, podle níž jsou vznik, trvání a zánik stvořené atributy, proto není správná.

A protože tezi, podle níž jsou vznik, trvání a zánik stvořené atributy, nelze odůvodnit, jsou stvořené věci prázdné.

Stvořené věci jsou prázdné a z toho důvodu jsou prázdné i věci nestvořené.

Pročpak? Zánik stvořených věcí je považován za nestvořenou nirvánu. Proto je nirvána prázdná.

Dále, vznik, trvání ani zánik nemohou být atributy stvořených věcí. Bez vzniku, trvání a zániku ale nic neexistuje.

Neexistující nemůže být atributem ničeho.

Možná by někdo mohl říci, že „absence atributů“ představuje charakteristiku nirvány. To ale není odůvodněné.

Značí-li totiž „absence atributů“ charakteristiku nirvány, podle jakého „atributu“ vlastně její „absenci atributů“ známe?

Známe-li „absenci atributů“ podle nějakého „atributu“, proč to vůbec nazýváme „absence atributů“?

Známe-li „absenci atributů“ bez atributu, je (tato „absence atributů“) nepoznatelná, neboť žádná absence atributů neexistuje.

Nebo by někdo mohl říci, že se to podobá oděvu, který má (jisté) zvláštnosti, zatímco nějaký (jiný) oděv žádné zvláštnosti nemá.

„Absence atributů“ má tedy být jeho „atribut“.

Žádá-li někdo o přinesení oděvu bez zvláštností, víme, že tak lze učinit. Analogicky vůči tomu jsou vznik, trvání a zánik atributy stvořených věcí. Hned, jakmile se objeví ne-vznik, ne-trvání a ne-zánik, je můžeme rozpoznat jako atributy nestvořené věcí. Stav absence atributu je proto nirvána. Tato teze ale není odůvodněná.

Pročpak? Různé kauzální podmínky, jež se podobají vzniku, trvání a zánik, jsou prázdné. Stvořené atributy nelze stanovit. Jak lze prohlašovat, že nestvořené věci jsou poznatelné? Podle jakých [jiných] konkrétních atributů stvořených věcí se dozvíš, že absence atributů poukazuje na existenci nestvořených věcí? Tvá teze, podle níž oděv bez zvláštností představuje vzor pro „absenci atributů“ (čili) „nirvány“ je neodůvodněná. [Otázka, související s] příkladem oděvů, bude podrobně posouzena v 5. části.

Všechny stvořené věci jsou proto prázdné. A protože jsou prázdné stvořené věci, nestvořené věci jsou prázdné rovněž. Jelikož stvořené i nestvořené věci jsou prázdné, je prázdné i jáství. Tyto tři (veličiny) jsou prázdné. To znamená, že prázdné jsou všechny věci.

5. CHARАKTERIZOVANÉ A NECHARАKTERIZOVANÉ (lakšija – alakšija/nimitta – animista – parikša)

A znovu, všechny věci jsou prázdné. Pročpak?

Není charakterizace

V případě věci s atributy (charakteristikami)

Charakterizace není

Ani v případě věci bez atributů.

Vždyť co kromě nich může atributy charakterizovat?

Mají-li věci atributy, funkce charakterizace neexistuje. Pročpak? Jestliže věci atributy už mají, nač jim ještě jsou? Dále, kdyby existovala charakterizace pro věci s atributy, nastala by chyba zavedení dvou [typů] atributů: (Jednak by to byly) atributy, jimiž věc už disponuje, (zatímco na druhé straně by to byly) atributy, které jsou využívány pro charakteristiky věcí. Mají-li věci atributy, pro funkci charakterizace zde proto nemůže být místo.

Funkce charakterizace neexistuje ani tehdy, když věci atributy nemají. Vždyť co může existovat bez atributů, ale přesto jimi být charakterizováno?!

Slon má dva kly, dlouhý chobot, velikou hlavu, uši jako talíře, páteř jako šíp, velké břicho, chlupy na konci ocasu a čtyři silné nohy. To jsou atributy slona. Bez těchto atributů by nebylo možné slona charakterizovat.

Kůň má špičaté trčící uši, čtyři kopyta a jemné chloupky v ocasu. Bez těchto atributů by nebylo možné jej charakterizovat jako koně.

Žádná funkce charakterizace tedy neexistuje, ať již věci atributy mají či nikoliv. Kromě existence a neexistence atributů není žádná třetí možnost, kde mohou atributy vzniknout. Funkce charakterizace proto neexistuje.

A protože neexistuje funkce charakterizace, nemůže existovat ani nic charakterizovaného. Pročpak? Něco lze nazvat jako charakterizované v důsledku (jeho) atributu. Díky příčinným podmínkám jsou však atributy i charakterizované prázdné. Jelikož jsou atributy i charakterizované prázdné, jsou prázdné všechny věci. Pročpak? Protože nic nemůže být bez atributů a bez charakterizovaného. Jelikož podstata neexistuje, nemůže existovat ani nikoliv–podstata. Zánik podstaty se nazývá „neexistence“. Jestliže ale podstata neexistuje, co vlastně zaniká? Co se nazývá nikoliv–podstata? Jak podstata, tak i nikoliv–podstata jsou prázdné. Z toho plyne, že prázdné jsou všechny stvořené věci. Jelikož stvořené věci jsou prázdné, nestvořené věci jsou prázdné rovněž. A jelikož jsou stvořené i nestvořené věci prázdné, jáství je prázdné rovněž.

6. TOTOŽNOST A ROZDÍL (eka – artha/tadatmya – višésa – parikša)

Opět, všechny věci jsou prázdné. Pročpak?

Atributy a charakterizované

Nejsou jedno a to samé, (ale) ani se neliší.

Nejsou-li jedno a to samé a (zároveň) se neliší,

Jak mohou být tyto kategorie stanoveny? (26)

Atributy a charakterizované nejsou identické, ani se od sebe neliší. Nelze-li určit jejich stejnost a rozdíl, nelze určit vůbec nic. Atributy i charakterizované jsou proto prázdné. A jelikož jsou atributy i charakterizované prázdné, jsou prázdné všechny věci.

Otázka: Atributy a charakterizované byly vždy určovány. Pročpak je tedy nelze určit? Říkáš, že atributy a charakterizované nejsou jedno a to samé, a že se ani neliší. Nyní musíš říci, že atributy jsou buď identické s charakterizovaným, anebo, že se od něj liší. Buď věci mohou být částečně atributy, zatímco částečně mohou být charakterizované. Například atribut vědomí tkví v tom, být si něčeho vědom. Bez aktu uvědomění žádné vědomí neexistuje. Atribut cítění zase představuje akt pocitu. Bez aktu pocitu k cítění nedochází. Takto jsou atributy s charakterizovaným identické.

Buddha říká, že ukončení tužeb se nazývá atribut nirvány. Touha je stvořená asrava. Její ukončení je nestvořená anasrava. Věřící se vyznačuje třemi atributy: 1. chce setrvávat po boku dobrých lidí; 2. snaží se naslouchat pravdě a za 3. hodlá rozdávat almužnu. Tyto tři atributy jsou karmou těla a týkají se vnějších projevů. Víra se ale týká rozumu. Týká se činnosti mysli. Zde se atributy a charakterizované vzájemně odlišují.

Správný náhled je výrazem atributu [Osmidílné Ušlechtilé] Cesty. Částečně je totéž, co sama Cesta. Vznik, trvání a zánik jsou atributy stvořených věcí. Částečně jsou tímtéž, čím jsou stvořené věci. To znamená, že charakterizované je s atributy částečně identické.

Takto se atributy s charakterizovaným buď shodují anebo se od něj odlišují, anebo se s ním částečně shodují. Tvá teze, podle níž nelze určit totožnost a rozdíl kvůli tomu, že nelze určit ani atributy a charakterizované, není odůvodněná.

Odpověď: Tvá teze, podle níž atributy představují charakterizované, stejně jako vědomí atd., nemůže být odůvodněna. Pročpak? Protože to, co lze poznat skrze atributy, se nazývá „charakterizované“. Co je v poznání využito, se pak nazývá „atribut“. Věc ale nemůže poznat sebe samu. Například prst se nedokáže sebe sama dotknout. Oko není schopno sebe sama vidět. Tvá teze, podle níž je vědomí jak atribut, tak i charakterizované, proto není odůvodněná.

Dále, jsou-li atributy totéž, co charakterizované, není mezi nimi rozdíl. Budeme-li mezi nimi činit rozdíl, nebude možné říci, že jsou jedno a to samé.

Dále, jsou-li atributy totéž, co charakterizované, příčina a následek budou jedno a to samé.

Pročpak? Atributy jsou příčina, zatímco charakterizované je následek. Dva jsou jedno. Ve skutečnosti ale jedním nejsou. Proto není správné říkat, že atributy a charakterizované jsou jedno a to samé.

Tvá teze, podle níž se atributy a charakterizované vzájemně odlišují, není rovněž odůvodněná. Říkáš přece, že atributem nirvány je ukončení touhy, ale nikoliv touha sama.

Řekneme-li, že touha je atribut nirvány, bude charakteristika odlišná od charakterizovaného.

Řekneme-li, že ukončení touhy je atribut nirvány, nebude žádoucí říkat, že se atribut odlišuje od charakterizovaného.

Říkáš také to, že se věřící vyznačuje třemi atributy. [Avšak ve skutečnosti] se od sebe věřící a tři atributy vzájemně neliší.

Není-li (v platnosti) víra, nejsou ani tři (její) výsledky.

Atributy a charakterizované se proto nemohou lišit.

Ba více než to! Jsou-li atributy a charakterizované odlišné, atribut může mít (své) další atributy. Tak ovšem dostaneme nekonečný regresivní proces. To ale není možné. Atributy a charakterizované se proto lišit nemohou.

Otázka: Tak, jako může světlo osvětlovat sebe a další věci, tak mohou atributy sebe a další věci charakterizovat.

Odpověď: Tvůj příklad světla zde byl vyvrácen už dříve při posuzování tří stvořených atributů. Mimo to se zdá, že jsi v rozporu se svou předchozí pozicí. Předtím jsi říkal, že se atributy a charakterizované liší. Nyní ale říkáš, že atributy mohou charakterizovat sebe a další věci. To není odůvodněné.

Pojďme dále. Říkáš, že atributy jsou část charakterizovaného. To není opodstatněné. Pročpak? Protože se tu jedná o totožnost či rozdíl. Totožnost a rozdíl už ale byly vyvráceny dříve.

Tudíž musíš uznat, že hledisko, podle něhož jsou atributy částí charakterizovaného, musí být zamítnuto. Atributy a charakterizované různých kauzálních podmínek nejsou z tohoto hlediska identické, ani se od sebe vzájemně neliší. Jiná možnost není. Jak atributy, tak i charakterizované, jsou proto prázdné. A protože jsou prázdné, jsou prázdné všechny věci.

7. BYTÍ ČI NEBYTÍ (bhava-abhava-parikša)

Poznovu, všechny věci jsou prázdné. Pročpak? K bytí a nebytí není možné dospět v jednu chvíli (naráz) ani v různých chvílích. Je psáno, že bytí nemůže koexistovat (spolu) s nebytím.

Bytí jednak nemůže existovat bez nebytí.

Kdyby mohlo bytí koexistovat (spolu) s nebytím,

Bytí by bylo vždy nebytí.

Bytí a nebytí jsou vzhledem ke své přirozenosti vzájemně protikladné. Jedna věc je oboje (dohromady) nemůže zahrnovat. Existuje-li například život, neexistuje smrt. Existuje-li smrt, neexistuje život. Podrobně to bylo posouzeno v Traktátu.

Můžeš namítnout, že na tvrzení, podle něhož bytí existuje bez nebytí, není nic chybného. Tak tomu ale není. Pročpak? Jak může existovat bytí bez nebytí? Jak bylo uvedeno výše, je-li něco iniciováno, spolu s tím je iniciováno i sedm jevů.

V Abhidharmě se praví, že bytí a nestálost jsou iniciovány společně. Nestálost je atribut zániku. Proč se nazývá „nestálost“? Bytí proto nemůže být iniciováno bez nebytí. Může-li být bytí iniciováno s nestálostí, bude bytí vždy nebytí. Je-li bytí vždy nebytí, nemůže dojít k trvání, neboť stálost zaniká. Ve skutečnosti ale trvání existuje. Bytí je tudíž vždy nebytí.

A to, že bytí může být iniciováno bez nestálosti, nelze pokládat za správný názor. Pročpak? Bez nestálosti bytí ve skutečnosti iniciováno být nemůže.

Otázka: Jakmile je iniciováno bytí, nestálost je v něm již začleněna. Přesto ale není aktivizována. Když dochází k zániku, nestálost je aktivizována a bytí zaniká. Takže vznik, trvání, zánik a rozpad musejí čekat na svou chvíli, kdy budou aktivizovány. Na začátku je efektivní vznik. Díky tomu dochází k iniciaci bytí. Mezi vznikem a zánikem probíhá efektivní trvání. To znamená, že je aktuální. Na konci je efektivní nestálost. Kvůli tomu bytí zaniká. Rozpad představuje přechod od vzniku k trvání a od trvání k zániku. Stálost ruší nestálost. To umožňuje výskyt čtyř jevů. Ač je tedy věc iniciována společně s nestálostí, bytí není vždy nebytí.

Odpověď: Říkáš, že nestálost je rovněž atribut zániku, a že je iniciována s bytím. V tom případě je bytí iniciováno, když zaniká, zatímco zaniká, když je iniciováno.

Dále, k iniciaci a zániku nemůže dojít. Pročpak? Během zániku nemůže docházet k iniciaci. Během iniciace nemůže docházet k zániku. To proto, že iniciace a zánik jsou vzájemně v rozporu.

Dále, říkáš, že nestálost a trvání jsou iniciovány společně. Během zániku však nemůže docházet k trvání, zatímco během trvání nemůže docházet k zániku. Pročpak? Protože trvání a zánik jsou vzájemně v rozporu.

Během rozpadu nedochází k trvání, zatímco během trvání nedochází k rozpadu.

Tvá teze, podle níž je nestálost prvotní spolu se vznikem, trváním, zánikem a rozpadem, je proto absurdní. Pročpak? Dejme tomu, že bytí je iniciováno společně s nestálostí. Nestálost je atribut zániku. Je-li věc iniciována, nedisponuje atributy zániku. Když existuje, rovněž nedisponuje atributy zániku. Kdy v takovém případě k nestálosti vlastně dochází?

Díky „vědomému bytí“ může existovat vědomí. Bez vědomého bytí atributy vědomí neexistují. Díky „schopnosti pociťovat“ může docházet k pocitům. Bez „schopnosti pociťovat“ neexistují atributy pocitů. Vznik je atribut původu. Nikoliv-vznik atributem původu není. Délka je atribut trvání. Nikoliv-délka atribut trvání není. Změna je atribut rozpadu. Neměnnost není atribut rozpadu. Zánik života je atribut smrti. Absence zániku života atribut smrti není. Takže zánik je atribut nestálosti. Bez zániku neexistují atributy nestálosti.

Dejme tomu, že ač je aktuální nestálost, posledně jmenovaná neničí bytí během vzniku a trvání, ale ničí je později. Pročpak jsou iniciovány společně? Nestálost je potřebná jedině v tu chvíli, kdy je bytí ničeno. V takovém případě je ale nesprávné říkat, že nestálost je iniciována společně s bytím, zatímco později je ničí.

To znamená, že jednotu bytí a nebytí nelze určit. Totéž platí i o jejich rozdělení. Bytí i nebytí jsou proto prázdné. Jelikož bytí a nebytí jsou prázdné, jsou prázdné všechny stvořené věci. Jelikož jsou všechny stvořené věci prázdné, nestvořené věci jsou prázdné rovněž. Protože stvořené a nestvořené věci jsou prázdné, jsou prázdné i všechny cítící bytosti.

8. PŘIROZENOST (SEBEJSOUCNO) (svabhava-parikša)

Opět, všechny věci jsou prázdné. Pročpak? Protože věci nemají přirozenost. (27)

Je psáno:

Když sledujeme, že se atributy mění,

Poznáváme, že všechny věci postrádají přirozenost.

Věci, které postrádají přirozenost, neexistují. To znamená, že všechny věci jsou prázdné. Kdyby věci přirozenost měly, nemohly by se měnit. Vidíme ale, že všechny věci se mění. Proto dospíváme k závěru, že postrádají přirozenost.

Dále, kdyby věci měly přirozenost, nemohly by být vyvolávány (k bytí) podmínkami. Je-li přirozenost iniciována podmínkami, je něco stvořeného. Avšak přirozenost je to, co není stvořeno a co kauzálně nezávisí na jiných věcech. Z toho důvodu jsou všechny věci prázdné.

Otázka: Jsou-li všechny věci prázdné, nemůže nastat vznik ani zánik. Nedochází-li ke vzniku a zániku, nemůže platit pravda o utrpení. Není-li správná pravda o utrpení, nemůže platit ani pravda o vzniku utrpení. Nejsou-li platné pravdy o utrpení a jeho vzniku, v platnosti nemůže být ani pravda o ukončení utrpení. Nedochází-li k ukončení utrpení, nemůže existovat ani cesta, jež k ukončení utrpení vede. Jsou-li všechny věci prázdné a nemají-li přirozenost, nemohou existovat ani čtyři ušlechtilé pravdy. Neexistují-li čtyři ušlechtilé pravdy, neexistují ani čtyři šrámanovy plody. Neexistují-li čtyři plody šrámana, nemůže existovat ani svatost. Neexistují-li všechny tyto věci, nemůže existovat ani Buddha, Dharma a Sangha. Takto nemůže existovat ani princip světového řádu. Tak tomu ale není. Proto věci nemohou být prázdné.

Odpověď: Existují dvě pravdy. Jmenovitě jimi jsou: podmíněná pravda a pravda mezní. (28) Mezní pravda je dosažitelná díky podmíněné pravdě. Hodlá-li někdo spoléhat na podmíněnou pravdu, mezní pravdy nikdy nedosáhne. Bez pochopení mezní pravdy nelze dosáhnout nirvány. Nezná-li někdo dvě pravdy, nemůže poznat svůj zájem, zájem jiných ani společný zájem. Zná-li tedy někdo podmíněnou pravdu, poznává i pravdu mezní, zatímco zná-li někdo mezní pravdu, zná i pravdu podmíněnou. Nyní znáš podmíněnou pravdu a považuješ ji za pravdu mezní. Proto hyneš. Doktrínu kauzality nám podali buddhové. Proto je považována za nejhlubší pravdu. Kauzalita postrádá sebejsoucno. Od tohoto bodu mluvím o prázdnotě.

Nejsou-li věci iniciovány podmínkami, musejí mít vlastní konkrétní přirozenost. (29)

Atributy vzniku a zániku nemohou být zahrnuty v pěti skandhách. Nejsou-li v pěti skandhách zahrnuty vznik a zánik, nemůže existovat (30) nestálost. Neexistuje-li nestálost, nemůže existovat ani ušlechtilá pravda o utrpení. Neexistuje-li ušlechtilá pravda o utrpení, nemůže existovat ani ušlechtilá pravda o vzniku utrpení. Mají-li totiž věci konkrétní přirozenost, nemůže být v platnosti ušlechtilá pravda o odstranění utrpení. Pročpak? Protože přirozenost nemůže být změněna. Neexistuje-li ušlechtilá pravda o odstranění utrpení, nemůže existovat ani cesta, jež k odstranění utrpení vede. Nepřijmeme-li proto doktrínu prázdnoty, nemohou být v platnosti ani čtyři ušlechtilé pravdy. A nejsou-li platné čtyři ušlechtilé pravdy, nemůže existovat ani dispozice jimi (čtyřmi ušlechtilými pravdami). Není-li, dále, dispozice čtyřmi ušlechtilými pravdami, nemohou existovat takové věcí jako jsou znalost utrpení, odstranění příčiny utrpení, utvrzení (se) v odstranění utrpení a využití cesty, jež k odstranění utrpení vede. Nemohou-li existovat všechny tyto věci, nemohou existovat ani čtyři šrámanovy plody. A nejsou-li čtyři šrámanovy plody, nemůže být ani cíl. A není-li cíl, nemůže být ani Buddha. Je-li popřena pravda kauzality, nemůže být Dharma. Není-li Dharma, nemůže být Sangha. Nejsou-li Buddha, Dharma a Sangha, nemohou být ani Tři Klenoty. A nejsou-li Tři Klenoty, je popřen sám základ (princip) světa. To je však absurdní. Proto jsou všechny věci prázdné.

Dále, mají-li věci konkrétní přirozenost, nemůže docházet ke vzniku ani k zániku, k dobrému ani špatnému. Nejsou-li odměňovány či trestány dobro a zlo, svět nemůže být nic víc, než jen jakési ubohé divadlo. (31)

Z toho důvodu jsme nuceni uznat, že věci žádnou přirozenost nemají.

Nebo tvrdí-li někdo, že věci (sice) nedisponují sebejsoucnem, ale zato jsou učiněny z jinakosti, tak ani takovéto tvrzení nemůže obstát. Pročpak? Protože není-li sebejsoucno, jakpak mohou věci obdržet bytí od (z) jinakosti? Ta přece existuje jedině díky sebejsoucnu.

Jinakost je rovněž sebejsoucno. Pročpak? Protože jinakost je sebejsoucno (něčeho) jiného.

Nelze-li určit sebejsoucno, stejně tak nelze určit ani jinakost. Jak může cokoliv existovat bez sebejsoucna a jinakosti? Nelze-li určit bytí, nemůže být určeno ani ne-bytí.

Z toho nyní činíme takovýto závěr: Vzhledem k tomu, že neexistuje sebejsoucno ani jinakost, bytí ani ne-bytí, jsou všechny stvořené věci prázdné. Jelikož stvořené věci jsou prázdné, prázdné jsou i nestvořené věci. A jelikož jsou prázdné dokonce stvořené i nestvořené věci, co potom říci o jáství?

9. PŘÍČINA A NÁSLEDEK (hétu-phala-parikša)

Znovu, všechny věci jsou prázdné. Pročpak? Věci samy o sobě nemají žádnou přirozenost a odnikud nevznikají. Je psáno, že v mezích všech podmínek nelze v konečném důsledku dospět k následku.

Ten přece odnikud nevzniká.

Jak tedy může následek existovat?!

Už dříve bylo stanoveno, že následky neexistují uvnitř žádné z podmínek ani uvnitř jich všech v jejich součinnosti. Následek rovněž ani odnikud nevzniká. Kdyby pocházel ještě kdoví odkud, nebyl by iniciován kauzálními podmínkami, avšak kombinace různých kauzálních podmínek by postrádala svou funkci. Nenachází-li se následek v podmínkách ani odnikud, kdoví ještě odkud, nevzniká, je prázdný.

Následek je prázdný. To znamená, že prázdné jsou všechny stvořené věci. Stvořené věci jsou prázdné. Z toho plyne, že nestvořené věci jsou rovněž prázdné. Prázdné jsou dokonce i stvořené a nestvořené věci. Na základě toho akceptujeme tvrzení, podle něhož je jáství také prázdné.

10. STVOŘITEL (išvara-parikša)

Dále, všechny věci jsou prázdné. Pročpak? Protože pro věci není možné, aby byly učiněny sebou samými, jiným, sebou a jiným dohromady anebo celkově bez příčiny.

Je řečeno:

Nelze obhájit,

Že utrpení vzniklo samo sebou,

Od něčeho jiného, samo sebou i od jiného zároveň anebo celkově bez příčiny. (32)

Proto utrpení neexistuje.

Utrpení sebe samo vytvořit nemůže. Pročpak? Vytvoří-li samo sebe, vytváří si vlastní substanci. Věc ale nedokáže sebe samu využít k tomu, aby samu sebe vytvořila. Například vědomí si nedokáže uvědomovat samo sebe. Nebo prst se nedokáže sebe sama dotknout. Z toho důvodu nelze o ničem říci, že vytvoří sebe samo.

Utrpení není vytvořeno ničím jiným. Vždyť jak by mohlo být vytvořeno něčím jiným?

Otázka: Podmínky jsou pokládány za (něco) jiného. Podmínky vytvářejí utrpení. Právě to se nazývá „být vytvořen (něčím) jiným“. Jak můžeš tvrdit, že utrpení není vytvářeno jiným?

Odpověď: Jsou-li za „jiné“ považovány podmínky, utrpení je vytvářeno podmínkami. Pochází-li utrpení z podmínek, má podmínky jako své substance. Má-li podmínky jako své substance, proč jsou pak podmínky považovány za „jiné“? Například ve hliněném džbánu hlína za „jiné“ pokládána není. Ani zlato ve zlatém náramku není považováno za „jiné“. Totéž lze aplikovat i na případ utrpení. Je-li iniciováno podmínkami, podmínky nelze pokládat za (něco) jiného.

Dále, podmínky nedisponují sebejsoucnem. Samy o sobě (vlastně vůbec) neexistují. Proto nelze říci, že následek pochází z podmínek.

V Traktátu je psáno:

Následek pochází z podmínek.

Podmínky samy o sobě ale neexistují.

Pokud tedy podmínky samy o sobě neexistují,

Jak mohou iniciovat následek?

To znamená, že utrpení nemůže být vytvořeno z (něčeho) jiného. Rovněž nemůže být vytvořeno zároveň sebou samým ani (ničím) jiným, jelikož (takovýto předpoklad) vyvolává dvojí iluzi.

Říkáš-li, že utrpení je vytvořeno současně samo sebou a (něčím) jiným, dostáváme v tom případě jednak iluzi toho, co je vytvořeno sebou samým, a pak iluzi, která je vytvořena (něčím) jiným. To, že je utrpení vytvořeno jimi dvěma, proto není dokázáno. A to, že utrpení není vytvořeno vůbec žádnou příčinou, rovněž nemůže být správné, neboť takovéto tvrzení vede k omylu eternalismu.

Písma se zmiňují o tom, kterak se obnažený tirthika (33) otázal Buddhy:

„Je snad utrpení vytvořeno sebou samým?“

Buddha zachoval mlčenlivost a neodpověděl mu nic.

„Ctihodný! Není-li utrpení vytvořeno sebou samým, je potom vytvořeno (něčím) jiným?“

Buddha mu znovu nic neodpověděl.

„Ctihodný! Není v tom případě vytvořeno sebou samým i (něčím) jiným (zároveň)?“

Buddha opět mlčel.

„Ctihodný! Není v tom případě vytvořeno nějakou příčinou?“

Ani tentokrát mu Buddha nic neodpověděl.

Jelikož Buddha tyto čtyři otázky nezodpověděl, jsme nuceni uznat, že utrpení je prázdné.

Otázka: Nauka Buddhy tak, jak je podána v písmech, nespočívá v tom, že utrpení je prázdné, ale Buddha se takto zachoval kvůli spáse cítících bytostí.

Odpověď: Tirthikové (34) říkají, že příčinou utrpení je (sám) člověk. Ti, kdož věří v reálnou existenci jáství, říkají, že dobro a zlo bylo vytvořeno právě jím. Jáství je nezkalené a čisté. Nezná utrpení ani starosti. Jáství je ten, kdo poznává a chápe. To jáství vytváří dobro a zlo, utrpení a štěstí. V různých formách se vtěluje. Protože tirthikové zastávají falešné názory a ptají se Buddhy na to, zda je utrpení vytvořeno sebou samým, Buddha neodpovídá. Ve skutečnosti však utrpení jástvím vytvořeno není.

Kdyby totiž bylo příčinou utrpení jáství, utrpení by bylo iniciováno díky jáství. V tom případě by ale jáství bylo nestálé. Pročpak? Jsou-li věci příčinami a samy z příčin pocházejí, jsou nestálé. Je-li jáství nestálé, vymizí plody a důsledky dobra a zla. Plnění bráhmanských úkonů za cílem získat lepší odměnu by bylo rovněž prázdné. (35)

Je-li jáství příčina utrpení, vysvobození není možné. Pročpak? Vytváří-li jáství utrpení, bez utrpení nebude (existovat) jáství, které přece má být tvůrce utrpení. Není-li jáství, kdo dosáhne vysvobození? Může-li být utrpení vytvořeno bez jáství, utrpení bude přetrvávat dokonce i po vysvobození, kdy už vysvobození nebude (existovat). Vysvobození ale ve skutečnosti možné je. Tvrzení, podle něhož je utrpení vytvářeno sebou samým, proto není správné.

Utrpení není vytvořeno něčím ani jiným. Je-li utrpení něco od nás odděleného, jakpak může existovat nějaké jiné jáství, které utrpení vytvoří a předá ho jeho nositeli?!

Dále, „utrpení je vytvořeno něčím jiným“ může znamenat to, že je vytvořeno bohem (Íšvarou). Kdosi zastával tento nesprávný názor a zeptal se na tuto otázku Buddhy. Buddha mu neodpověděl. Ve skutečnosti však bohem vytvořeno není. Pročpak? Protože [bůh a utrpení] jsou (veličiny) vzhledem ke své přirozenosti (36) vzájemně protikladné. Z krávy narozené tele je stále ještě kráva. Jsou-li tvorové stvořeni bohem, musejí se mu podobat. Jsou to přece jeho synové.

Dále, kdyby bůh stvořil všechny živé bytosti, (jistě) by na ně žádné utrpení nevložil. (37) Proto není vhodné říkat, že utrpení stvořil bůh.

Otázka: Všechny živé bytosti jsou stvořeny bohem. Utrpení a štěstí jsou ovšem rovněž dány bohem. Bytosti ale neznají příčinu štěstí. To znamená, že utrpením je obdařuje bůh.

Odpověď: Jsou-li všichni živí tvorové synové boha, ten pak nemůže využívat štěstí k tomu, aby skryl utrpení. Bůh je nesmí utrpením obdařovat. Ti, kdo se mu klaní, by přece neměli zakoušet strádání, ale měli by se těšit ze štěstí. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Tvorové (prostě) jednají sami o sobě. Zakoušejí utrpení a štěstí. Dostává se jim odměny v souladu s principem kauzálních podmínek. (38) Nic z toho žádný bůh nestvořil.

Je-li, dále, bůh sebejsoucí, nic nepotřebuje. Kdyby totiž něco potřeboval, už by nebylo možné jej nazývat „sebejsoucí“. Jestliže bůh nic nepotřebuje, načpak, podobně jako hrající si malý chlapec, provedl změny tím, že stvořil všechno tvorstvo?!

Dále, stvořil-li bůh všechny živé tvory, kdo potom stvořil jej?

To, že bůh stvořil sebe sama, nemůže být správný nápad, jelikož nic nedokáže sebe sama stvořit.

V případě, kdyby byl stvořen jiným stvořitelem, už by nebyl sebejsoucí.

Dále, je-li bůh [všemohoucí] stvořitel, proces jeho tvorby by probíhal bez překážek. Mohl by tvořit v jediném mžiku. (39)

Písma však o bohu vyprávějí doslova toto: bůh chtěl stvořit všechny tvory. Podstupoval nejrůznější asketické praxe a tehdy stvořil všechen plazící se hmyz. Pak absolvoval všelijaké asketické praxe znovu a stvořil všechny létající ptáky. Posléze se znovu pustil do všemožných asketických snah a stvořil lidi a bohy (déva).

Byl-li právě v důsledku asketických úsilí nejprve vytvořen plazící se hmyz, dále pak létající ptáci, a teprve až pak lidé a bohové, jsme nuceni uznat, že živé bytosti vzešly z karmy kauzálních podmínek, nikoliv však od boha, jenž praktikoval všemožná asketická úsilí. (40)

Dále, je-li bůh stvořitel všeho tvorstva, kde ho stvořil? Bylo to snad místo, které si za tím účelem sám vytvořil? Nebo bylo toto místo vytvořeno někým jiným? Bylo-li stvořeno bohem, kde je vytvořil? Když takovéto místo tvořil, zůstával přitom sám na nějakém jiném místě a čekal, až to jiné místo vytvoří někdo jiný? Takto bychom dostali regresi bez konce. Kdyby to místo bylo stvořeno někým jiným, existovali by dva bohové. To však nemůže odpovídat pravdě. Žádnou věc v celičkém vesmíru tudíž žádný bůh nestvořil.

Dále, je-li bůh stvořitel, nač by měl zapotřebí praktikovat všemožná asketická úsilí?! Jako by jimi snad hodlal dát najevo, že se modlí ke komusi jinému a prosí jej o splnění svého přání! Byl-li nucen vést asketický způsob života kvůli tomu, aby si u kohosi vyprosil jeho blahosklonnost, musíme uznat, že bůh není sebejsoucí.

Dále, stvořil-li všechny věci bůh, ty by měly být konkrétně dané už od samého počátku tvoření a neměly by se měnit. Kůň by takto musel navždy zůstat koněm, zatímco člověk by měl zůstat člověkem. Nyní se však všechny věci mění podle karmy. (41) Z toho důvodu jsme nuceni uznat, že bůh žádnou z věcí nestvořil.

Dále, má-li být bůh stvořitel, nesmí panovat žádná hříšnost ani svatost, jelikož dobro a zlo, krása a ošklivost, to vše má být přece stvořeno bohem! Hříšnost a svatost však ve skutečnosti existují. Proto bůh žádnou věc nestvořil.

Dále, pocházejí-li všichni živí tvorové od boha, měli by jej ctít a milovat tak, jako synové milují svého otce. Reálně ale nic takového nevidíme. Někteří boha nenávidí, zatímco jiní jej milují. Z toho důvodu bůh žádnou z věcí nestvořil.

Dále, je-li bůh stvořitel, proč potom nestvořil člověka zcela šťastného či naopak zcela nešťastného? Musíme uznat, že bůh působí za hranicemi nenávisti a lásky. To znamená, že není sebejsoucí. A protože není sebejsoucí, nic nestvořil.

Dále, má-li být bůh stvořitel, žádný z živoucích tvorů by nic nezmohl. Ve skutečnosti ale kterýkoliv živý tvor nanejvýš umně něco vytvořil. Proto musíme uznat, že žádnou z věcí bůh nestvořil.

Dále, kdyby byl bůh stvořitel, dobro, zlo, utrpení a štěstí by vznikaly bez jejich vytvoření [člověkem]. To by však zrušilo princip světa. Praxe asketického života a bráhmanské úkony by byly zbytečné. Tak tomu ale není.

Pročež uznáváme, že bůh nestvořil ani tu nejmenší z věcí.

Dále, má-li být bůh veliký ve srovnání s cítícími bytostmi, neboť je to v souladu s kauzálními podmínkami, všechny cítící bytosti, které praktikují karmu štěstí, by byly rovněž veliké. Proč je ale potom ctěn jedině bůh? Má-li být bůh sebejsoucí bez kauzálních podmínek, všechny cítící bytosti by byly rovněž sebejsoucí. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Proto musíš uznat, že žádný bůh nic nestvořil.

Má-li bůh pocházet z něčeho jiného, toto „jiné“ pak zase musí pocházet ještě z čehosi jiného. Tak dostáváme nekonečnou regresi.

Má-li být v platnosti nekonečná regrese, nemůže existovat příčina. To znamená, že existují různé kauzální podmínky, které vytvářejí věci.

Musíš uznat, že bůh žádnou věc nestvořil. Stejně tak musíš uznat i to, že žádný bůh neexistuje.

Nyní už tedy víš, proč Buddha, když se ho nějaký zastánce nesprávných názorů zeptal, zda bylo utrpení (něčím) jiným, tu otázku nezodpověděl.

Správné nemůže být tvrzení, že utrpení vzniklo samo sebou, ani tvrzení, že bylo vytvořeno (něčím) jiným. Obojí totiž vede ke konstruování dvou iluzí.

Veškeré věci vytváří kombinace (42) kauzálních podmínek. Z toho pramení závěr, že nic nevzniká bez příčiny. Z toho důvodu Buddha na takovéto otázky neodpovídal.

[Otázka:] Proto písmo pouze odmítá čtyři falešné názory, ale neříká, že utrpení je prázdné.

Odpověď: Ač Buddha říká, že kombinace kauzálních podmínek vyvolává utrpení, vyvrátit čtyři falešné názory je totéž, jako říci: utrpení je prázdné. Pochází-li utrpení z kauzálních podmínek, znamená to, že utrpení je prázdné. Pročpak? Protože nic z toho, co je iniciováno kauzálními podmínkami, nedisponuje sebejsoucnem. A vše, co nedisponuje sebejsoucnem, je prázdné. Je-li prázdné utrpení, musíš uznat, že prázdné jsou stvořené i nestvořené věci a s nimi také všechny cítící bytosti.

11. TŘI ČASY (traikalya-parikša)

Opět, všechny věci jsou prázdné. Pročpak? Příčina neexistuje dřív ani později, nežli následek, stejně jako neexistuje ani v téže chvíli jako on.

Je řečeno: „Dříve, než“, později, než“ a „současně s“. (Nyní si vysvětlíme, proč) takovéto události nejsou možné.

Jak mohou být události vyvolávány příčinami?

Tvrzení, podle něhož příčina předchází následek, nemůže být správné. Pročpak?

Existuje-li příčina dříve (43), zatímco následek z ní vzniká (teprve) až později, znamená to, že prapočátečně (44) žádný následek přítomen (45) není. Takže co je vlastně jeho příčinou?

Předchází-li následek příčinu, znamená to, že následek je dán již v době, kdy zatím žádná příčina neexistuje. Nač mu za takovéto situace ještě nějaká příčina bude?

Existují-li příčina a následek v tu samou dobu, nelze v tom případě mluvit o příčinném původu. Například rohy krávy vyrůstají ve stejnou dobu. Pravý s levým se vzájemně nepodmiňují. Takzvaná příčina zde tedy nemůže zapříčinit následek, ale ani takzvaný následek z příčiny nevyplývá, neboť obojí je iniciováno ve stejnou dobu.

Z těchto důvodů jsou tři časové korelace mezi příčinou a následkem nedosažitelné.

Otázka: Tvé vyvrácení kauzality také nelze určit ve třech časových vztazích. Předchází-li vyvrácení tomu, co má být vyvráceno, k ničemu, co má být vyvráceno, nedojde. Vždyť co ještě může takovéto vyvrácení vyvracet?! Předchází-li naopak to, co má být vyvráceno, samotnému vyvrácení, je vyvracené (již) určeno. (46) Proč by tedy mělo být ještě vyvraceno? Existují-li vyvrácení a to, co má být vyvráceno, v tutéž dobu, nebude [mezi nimi] žádná kauzalita. Například rohy krávy vyrůstají ve stejnou dobu. Pravý a levý se vzájemně nepodmiňují. To znamená, že vyvrácení nepodmiňuje to, co má být vyvráceno, a naopak.

Odpověď: Tvé vyvrácení i vyvracené zahrnují tutéž chybu. Jsou-li všechny věci prázdné, k vyvracení ani k tomu, co je zapotřebí vyvracet, vůbec nemůže docházet. Teď říkáš, že je mé vyvracení prázdné. To ovšem pouze potvrzuje, co říkám. Říkám-li, že musejí existovat vyvrácení i vyvracené, zastávám, jak mi namítáš, nesprávný názor. Já ale neříkám, že vyvrácení i vyvracené musejí existovat. Proto mne tvá argumentace nechává chladným.

Otázka: Ve skutečnosti pozorujeme, že příčina následek předchází. Tak například řemeslník vyrábí džbán. Příčina může také existovat před následkem. Například díky žákům existuje učitel. Žáci jsou známi jako učedníci od chvíle, kdy nastala jejich výuka. Příčina a následek mohou rovněž existovat ve stejnou dobu. Například světlo a jeho jas existují v tutéž dobu. Z toho důvodu není správné říkat, že příčina existuje nikoliv dříve, nikoliv později ani nikoliv současně s následkem.

Odpověď: Tvůj příklad s řemeslníkem zhotovujícím džbán není správný. Pročpak? Neexistuje-li džbán, příčinou čeho řemeslník bude? Tak jako v případě řemeslníka nemůže být nic příčinou, jež předchází následek.

Odůvodněné není ani tvrzení, podle něhož je možná příčina existující později, než následek. Není-li žák, kdo může být učitel? Příčina existující později, než následek, proto není logicky možná.

Říkáš-li, že příčina a následek existují v tutéž dobu, podobně, jako světlo a (jeho) jas, stále ještě potvrzuješ existenci jakési pochybné příčiny. Dejme tomu, že světlo a jas existují ve stejnou chvíli. Jak se pak ale budou vzájemně podmiňovat?

Takže příčiny a podmínky jsou prázdné. Na základě toho jsi nucen uznat, že všechny stvořené věci, nestvořené věci a s nimi i všechny cítící bytosti jsou prázdné.

12. INICIACE (PŮVOD (47); čínský jazyk nezná jasné rozlišení mezi aktivním a pasivním) (utpáda – parikša)

Znovu, všechny věci jsou prázdné. Pročpak? Protože to, co je již iniciované, dosud neiniciované a právě iniciované nejsou dosažitelné.

To, co už iniciováno bylo, znovu být iniciováno nemůže. Dosud neiniciované zatím ještě iniciováno není. Nu a to, co je právě v tuto chvíli iniciováno, nebude iniciováno rovněž.

Jak bylo řečeno, již iniciovaný následek iniciován (znovu) nebude. Dosud neiniciovaný zatím ještě iniciován není. Bez již iniciovaného a dosud neiniciovaného (právě v tuto chvíli) iniciované iniciováno není (nevzniká).

Už iniciované odpovídá následku, který již vznikl. Dosud neiniciované odpovídá tomu, co ještě nevzniklo, nijak se neprojevuje čili neexistuje.

(Právě v tuto chvíli) iniciované odpovídá tomu, co právě vzniká, nicméně tento proces vznikání není dosud završen. Derivace mezi nimi rovněž nevznikne.

Souvisí to s tím, že již iniciované iniciováno nebude. Pročpak? Protože by to vedlo k omylu nekonečné regrese. K reprodukci toho, co již bylo vytvořeno (vykonáno).

Produkuje-li již iniciované druhou derivaci, tato druhá derivace, která je již iniciována, (pak dále) vyprodukuje třetí derivaci. Dále pak již iniciovaná třetí derivace produkuje čtvrtou (derivaci). Do písmene se to podobá tomu, jako kdyby prapočáteční derivace už měla druhou derivaci a dále pak iniciuje nekonečné množství (dalších) derivací. To ale není možné. To proto, že již iniciované (nic) neiniciuje.

Dále, říkáš-li, že již iniciované (něco) iniciuje, musí za tím účelem při této své produkci využít tu [část], která ještě vyprodukována nebyla. To ovšem není možné. Pročpak? Protože využít pro vytvoření (něčeho) to, co dosud nebylo iniciováno, míní dva druhy vytvoření (iniciace). Jmenovitě je iniciováno již iniciované a dosud neiniciované.

Tvůj postoj působí vratce a neurčitě. Podobá se to tomu, jako když není zapotřebí znovu konat již vykonané, nebo to, co již bylo spáleno, není nutné pálit znovu, nebo jako když již dokázané nemusí být nanovo dokazováno.

Takže již iniciované (novou) iniciaci nepotřebuje. Dosud neiniciovaná věc rovněž není iniciována. Pročpak? Protože se s výtvorem nenachází v žádném vztahu.

Mimo to (48) by v tomto případě došlo k chybě, že iniciováno je vše neiniciované. Není-li dosud neiniciované iniciováno, nastane iniciační proces bez iniciace. Žádná iniciace proto neexistuje. Je-li možný iniciační proces bez iniciace, stejně tak může probíhat tvůrčí proces bez tvorby, měnící proces beze změny či pohlcující proces bez samotného pohlcování. Podobný nesmysl by ovšem zrušil princip světa. Je prostě neodůvodněný. Dosud neiniciovaná věc proto iniciována není.

Dále, produkuje-li (něco) neprodukující věc, musejí (něco) produkovat všechny neprodukující věci. Všichni obyčejní lidé, kteří (ještě) nedosáhli procitnutí (anuttara – samyak – sambódhi), by takto vystavovali na odiv (49) své probuzení. Neotřesitelný arhat, jenž neprodukuje žádné špatné vášně, by produkoval právě tyto špatné vášně. Králík a kůň, jimž rohy nerostou, by si nechávali rohy růst. Nic z toho ale není možné. Proto bys neměl tvrdit, že neprodukující (50) věc (něco) produkuje.

Otázka: Neprodukující (věc) produkuje [pouze] tehdy, je-li k dispozici vhodná kombinace kauzálních podmínek. Takových, jako jsou čas, místo, činitel a prostředky (dovednosti). Jsou-li všechny tyto kauzální podmínky, jako jsou čas, místo, činitel a prostředky, aktuální (51), něco z neprodukujícího bude produkovat. Nebude ale produkovat všechno. Proto bys neměl vyvracet můj názor, říkáš-li, že vše musí (něco) produkovat.

Odpověď: Dejme tomu, že neiniciující iniciuje v případě, je-li k dispozici vhodná kombinace kauzálních podmínek. Takových, jako jsou čas, místo, činitel a prostředky. Výtvor (produkt, výsledek) neexistuje v případě, má-li vliv [na derivaci]. Výtvor (produkt, výsledek) neexistuje ani v případě, když [na derivaci] vliv nemá. Výtvor (produkt, výsledek) neexistuje ani v případě, když [na derivaci] vliv má i nemá. Z toho důvodu, jak bylo ukázáno výše, produktu nelze dosáhnout v žádném z těchto tří případů.

Produkující rovněž neprodukuje. Pročpak? Protože je tím míněn omyl (spočívající v tom), že již iniciované iniciuje [znovu].

(Podobné uvažování) však vede ještě k dalšímu omylu, podle něhož dosud neiniciované (něco) iniciuje.

Dříve jsme zde rozebírali to, že iniciované, část iniciovaného, neinicuje.

Posuzovali jsme i to, že neiniciované, [jiná] část iniciovaného, rovněž iniciuje.

Dále, existuje-li to, co iniciuje bez iniciace, iniciující v tom případě iniciuje. Ve skutečnosti ale bez iniciace iniciované vzniknout nemůže. Iniciující proto (nic) neiniciuje.

Dále, řekne-li někdo, že v iniciujícím je (obsažen, přítomen) produkt, dostaneme tak dva produkty:

(1) iniciující (produkující) je iniciováno;

(2) iniciující (produkující) iniciuje (produkuje).

První ani druhé však nelze určit (ověřit). Vždyť jak lze říci, že existují dva výtvory (produkty)? V produkujícím proto produkt (přítomen) není.

Dále, bez produktu není (ani) produkující. Kde se vlastně (produkce) produktu realizuje? (52) Neexistuje-li místo, kde je tento produkt iniciován, nemůže existovat ani sám produkující. Produkující proto (nic) neprodukuje.

Z toho všeho vyplývá, že již iniciované, dosud neiniciované a iniciující nemohou být určeny (ověřeny).

Vzhledem k tomu, že derivace jako taková určena být nemůže, vznik, trvání a zánik nelze určit rovněž.

A protože vznik, trvání a zánik nemohou být určeny, nelze určit ani stvořené věci.

Jelikož nemohou být určeny stvořené věci, určeny být nemohou ani věci nestvořené.

Vzhledem k tomu, že nelze určit stvořené ani nestvořené věci, nemůže být určena ani žádná cítící bytost.

Proto jsi nucen uznat, že žádná věc nevzniká. (53)

V konečném důsledku jsou totiž prázdné a klidné.

Více na webu: http://armos.jump.ru/

 


1 Mahátmy – velkými duchy. Pozn. př.

2 Též: aktualizuje se, seberealizuje. Pohyb = podstata bytí. Pozn. př.

3 Doslova: Jiné jsoucno, něco heterogenního. Tento termín bývá ve filosofické a teologické literatuře obvykle překládán jako „jinakost“. Pozn. př.

4 Bytnosti. Pozn. př.

5 Závislého vznikání, pratítjasamutpáda. Pozn. př.

6 Bhikšu. Pozn. př.

7 Varianta: se mohou vyskytnout – ve smyslu jako něco nežádoucího a nepatřičného. Pozn. př.

8 Vyvolání. Pozn. př.

9 V ruském znění doslova: Kdo může získat nirvánu? Pozn. př.

10 Nepodmíněné, bezpříčinné. Pozn. př.

11 Derivace čili věci odvozené, reprodukované z něčeho, vyvolané (k bytí) nějakou příčinou. Totéž dále. Pozn. př.

12 Ve smyslu: nelze se dopátrat jejich původu (základu, příčiny). Pozn. př.

13 Původu. Pozn. př.

14 Též: Konkretizoval se do vzniklého stavu. Pozn. př.

15 V ruském textu doslova: Neutrpěl změny. Pozn. př.

16 Identifikovány. Pozn. př.

17 Zjištěn. Pozn. př.

18 Spojka „dokonce” poukazuje na suchou konstataci toho, že „prázdné jsou prostě všechny věci“ včetně těch vůbec nevzniklých čili imaginárních. Striktně konsekventně na to navazuje následující věta o „jáství“. Pozn. př.

19 „Jáství“ si vytváří mentální montáže (bludy nebo sebe-bludy, jak se vyjadřuje Egon Bondy) čili ono je iniciátorem prázdnoty věcí. Pozn. př.

20 Rovněž vývoj, pohyb. Pozn. př.

21 V ruském textu: Že to nelze dokázat. Preferuji uvedenou variantu. Pozn. př.

22 V ruském textu: Za stvořený atribut. Připadá mi vhodnější uvedená verze. Pozn. př.

23 Překladová varianta: Kdo může poznat původ věci, aniž by vznikla, trvala a zanikla? Pozn. př.

24 Nepředstavují, nevyjadřují. Dnes bychom řekli: Nemají ji v sobě zakódovánu, naprogramovánu. Pozn. př.

25 Nepůsobí. Pozn. př.

26 Zjištěny, definovány, ověřeny, určeny. Pozn. př.

27 Též: povaha, výchozí charakteristika. V daném případě se však dle kontextu jedná o svabhávu, svébytí, sebejsoucno, čili o vlastní substanciální základ („ontické jáství“). Pozn. př.

28 Poslední, konečná, absolutní. Uvádím termín „mezní“, jelikož sleduji tento význam: Za niž se už nelze dál dostat, což je (pravda), kterou už nelze překročit, přesáhnout. Pozn. př.

29 Svabháva, substanciální jáství. Pozn. př.

30 Být platná. Pozn. př.

31 Překladová varianta s básnickým nádechem: Svět potom nemůže být nic víc, než jen jakási ubohá scéna plná chaotického a nesmyslného strádání. Srv. s tzv. západní existenciální filosofií (Camus, Heidegger a další). Pozn. př.

32 Bezdůvodně. Pozn. př.

33 V buddhistickém prostředí označení pro „kacíře“, nikoliv buddhistu obecně. V tomto případě se s největší pravděpodobností jedná o džinistu. Ti chodí dodnes nazí. Pozn. př.

34 Opět míněni nejspíše džinisté. V Tipitace („Trojkoš“; v sanskrtu: „Tripitaka“), psané v jazyce pálí, odkazuje termín „titthiya“ (v sanskrtu: „tritthiya“) konkrétně na přívržence džinismu. Pozn. př.

35 Tj. bezúčelné, nesmyslné, marné. Pozn. př.

36 Povaze. Pozn. př.

37 Překladové varianty: 1) Nedal by jim do vínku žádné utrpení.

2) Jistě by je žádným utrpením neobdařil. Pozn. př.

38 Míněn kosmický zákon karmanu. Pozn. př.

39 A žádný evoluční proces by nebyl zapotřebí. Pozn. př.

40 Řečeno dnešní vědeckou terminologií: Proběhla evoluce čili vývoj od nejnižších organismů k nejvyšším. Pozn. př.

41 Míněny různé formy vtělení jednoho a téhož tvora. Další potvrzení nestálosti, prchavosti a tudíž prázdnoty všeho. Pozn. př.

42 Dnes bychom řekli též: interakce. Pozn. př.

43 Předtím. Pozn. př.

44 V základu. Pozn. př.

45 Obsažen, zahrnut. Pozn. př.

46 Stanoveno, dáno. Pozn. př.

47 Též vznik. Pozn. př.

48 Navíc. Pozn. př.

49 V ruském textu: demonstrovali. Pozn. př.

50 Dle kontextu též neproduktivní. Pozn. př.

51 Splněny, přítomny, v platnosti. Pozn. př.

52 Překladová varianta: Kde vlastně (produkce) produktu probíhá? Pozn. př.

53 Překladová varianta: Všechny věci jsou bez původu. Pozn. př.

Alan Černohous

Autor příspěvku: Alan Černohous

Český básník, spisovatel a překladatel ruských filozofických textů se zaměřením na texty indického filozofa Nágárdžuny.

Tento článek mohl vzniknout díky štědrosti podporovatelů BuddhaWebu!
Staňte se i vy podporovatelem a získejte za to bonusový obsah.
DĚKUJEME 🙏🙏🙏

Další články

Košík

Doporučujeme

PODPOŘTE PROVOZ BUDDHAWEBU:

Přidejte se na Facebooku

Facebook Pagelike Widget

Nový článek na email

Reklama

Pin It on Pinterest