Rádi bychom na BuddhaWebu přinášeli příspěvky o knihách, které by neměly uniknout vaší pozornosti. První kniha je o fascinujícím životním příběhu slavné anglické mnišky Tenzin Palmo. Jako druhá žena ze Západu se totiž stala tibetskou mniškou a strávila 12 let v himalájské jeskyni na meditačním ústraní. Právě cestě z městského života do Indie, setkání s mnišstvím a životu v jeskyni se kniha věnuje a můžete být svědky neutuchajícího odhodlání, ohromné odvahy a inspirativních zkušeností.

Tenzin Palmo se narodila 30.6.1943 jako Diana Perry v Hertfordshire a první část svého života strávila v londýnském East Endu v bytě nad obchodem s rybami, který patřil jejímu otci. Otec však brzy zemřel a Tenzin vychovávala její matka Lee Perry, která byla velmi otevřená, nezávislá a duchovně hledající. Matka byla spiritistka a v domově pořádala spiritistické seance. Tenzin tak vyrůstala v prostředí, kde měla maximální podporu ke svému duchovnímu hledání. První část knihy nás provází obdobím dětství a dospívání, kdy můžeme sledovat, jak Tenzin postupně objevovala svoji inklinaci k buddhismu. Setkat se v Londýně s buddhismem v té době přitom nebylo vůbec samozřejmé, protože se buddhismus teprve začínal šířit z východu na západ. I tak vztah k buddhismu byl velmi silný a Tenzin si k němu postupně našla cestu.

Zásadní setkání pro Tenzin představovalo seznámení s Chögyam Trungpou v jejích 19ti letech. Tento tibetský lama zavítal do Anglie a zorganizoval zde úplně první tibetský meditační kurz. Chögyam Trungpa byl významný učitel, který přispěl k rozvoji tibetského buddhismu v Anglii a zejména USA. I když později se stal proslulým zejména kvůli svému nekonvenčnímu chování. Tenzin se stala na nějakou dobu jeho soukromou žákyní. Učil ji meditaci a zodpověděl všechny nezbytné otázky. Právě Chögyam Trungpa podpořil Tenzin, aby se vydala hledat učitele do Indie.

V roce 1964, kdy Tenzin bylo pouhých dvacet let, se odhodlala vycestovat do Indie. V knize můžeme sledovat výzvy, kterým musela v souvislosti s tímto odjezdem čelit. Odchod do Indie a přijetí mnišských slibů bylo spojené s rozloučením s mužem, ke kterému chovala silnou náklonnost. Tenzin nejprve působila v centru Dalhousie v severní Indii, ve škole pro mladé lamy, kde se shromažďovali uprchlíci z Tibetu. Zde se setkala s Jeho Svatostí dalajlamou a zejména s Khamtul Rinpočhem, který se stal jejím hlavním učitelem. Toto setkání nakonec vyústilo k tomu, že se Tenzin stala mniškou.

Začátek mnišského života byl oproti očekáváním tím nejnáročnějším obdobím života, které trvalo 6 let. Tenzin totiž žila jako jediná mniška v klášteře mezi sto mnichy. A jako žena byla držena bokem od veškerého důležitého dění. Kniha popisuje, jak těžké a zničující to pro Tenzin bylo. Mniši se k ní sice chovali laskavě, ale udržovali si odstup. Nemohla se podílet na každodenních činnostech v klášteře. Role žen v buddhismu byla vždy složitější a právě podpora žen se stala nakonec jedním ze zásadních témat života Tenzin, kterému se kniha též významně věnuje. K této etapě sama Tenzin uvádí: „Později se mě lidé ptali, jestli jsem se necítila osamělá v jeskyni. To nikdy. Opravdu sama jsem byla v klášteře.“ Tenzin věděla, že musí klášter opustit a to ji dovedlo až do jeskyně.

Hlavní část knihy popisuje právě život v jeskyni, kde se naplno oddala meditační praxi. Pro zajištění základního bezpečí si nechala k jeskyni postavit přední stěnu a před jeskyní si Tenzin zařídila malý záhon. Při čtení se setkáme se situacemi, které život v jeskyni přinášel – obstarávání jídla, vody, čelení nepřízni počasí, nemoci či střetnutí s divokými zvířaty. Žila ve výšce 4000 m. n .m a na ploše 2 x 2 metry. Většinu času trávila v meditačním boxu. Takový život je pro nás asi nepředstavitelný, a přesto v mnohem přitažlivý. Jen málokdo má ovšem dostatek vnitřní síly a zralosti, aby měl z takového osamělého meditační ústraní užitek a přežil ho ve fyzickém a zejména psychickém zdraví. Tenzin ovšem využila prostor meditačního ústraní naplno a přinesl jí zajisté ohromný pokrok v její praxi – i když o tom se vší pokorou podrobnosti nesděluje.

„Po celé měsíce a roky, každý den svého retreatu v jeskyni a v meditačním boxu postupovala podle namáhavého a stále se opakujícího programu: Vstávala ve tři ráno, pak tři hodiny meditační praxe, v šest snídaně (čaj a campa), v osm další tříhodinová meditace v boxu, v jedenáct oběd a přestávka, ve tři odpoledne návrat do meditačního boxu k dalšímu tříhodinovému meditačnímu sezení, v šest hodin čaj, v sedm hodin čtvrtá tříhodinová meditace a v deset šla do „postele“ do meditačního boxu! To znamenalo celkem dvanáct hodin meditace denně, den za dnem – týdny, měsíce, roky, pořád dál. Je paradoxní, že žena, která se stáhla ze světa, měla rozdělen čas podle hodinek a žila tak disciplinovaně jako dělník z továrny.“

Ze čtení knihy se mi mnohdy tajil dech. Mnoho buddhistů má někde v sobě ukrytou touhu opustit svůj život a vydat se ponořit do meditačního ústraní kdesi v horách mimo společnost a světské starosti. V knize můžeme sledovat syrové svědectví takové zkušenosti – autentické, upřímné, bez jakýchkoliv příkras, a právě proto velmi silné a inspirativní. Kniha je nejenom osobním příběhem jedné z nejvýraznějších osobností současného buddhismu. Ukrývá v sobě i mnoho moudrosti a poznatků, které můžeme využít ve svém vlastním životě.