V městském muzeu v Kadani na podzim proběhla výstava Takaramono – umění a umělecké řemeslo Dálného východu. Výstavu z českých sbírek japonského a čínského umění sestavil kurátor Jakub Zeman. Přinášíme vám buddhistické střípky z této malé, ale krásné výstavy. Pro zvětšení klikněte na obrázek 🙂
Japonsku v 17. – 19. století hrozilo, že by se mohlo dostat do koloniálního područí. Protože do Japonska pronikalo křesťanství i vliv západních mocností, uzavřelo se Japonsko před vnějším světem. Křesťané začali být pronásledováni. Když se stal někdo podezřelý z vyznávání křesťanství, musel před očima úředníka pošlapat svatý křesťanský obrázek či symbol. Tomuto úkonu se říkalo fumie. Kdo odmítl na obrázek šlápnout, byl mučením nucen zříct se křesťanství nebo byl popraven. Bylo mučeno tisíce Japonců.
Nášlapné kříže a další zobrazení křesťanských svatých byly postupně ničeny a dochovalo se jich jen málo. Z roku cca 1830 pochází tento kříž, který uprostřed vyobrazuje Buddhu s rukama sepjatýma k modlitbě. To ukazuje, že japonské autority měly o křesťanství dost mlhavou představu.
Bódhisattva moudrosti Mandžušrí drží v jedné ruce plamenný meč protínající nevědomost a v druhé knihu súter na lotosovém květu. Zlacená bronzová socha s vykládaná tyrkysy pochází z Nepálu z 19. století.
Ženská podoba bódhisattvy soucitu Avalókitéšvary v tisíciruké formě. Řezba ze slonoviny pochází z 2. poloviny 19. století z Číny.
Dále je zde zřejmě socha 5. dalajlámy Ngawang Lobsang Gljatso (1617-1682). Jedná se o cizelovaný bronz zlacený za horka, který pochází z 18. století z Mongolska.
Tradiční rituální nádoba z lidské lebky kapala pochází z oblasti Tibetu / Mongolska z 19. století. Lebka je pertlovaná stříbrem a v čelní a temení části jsou vsazené korálky a leukosafíry.
Tradiční lampičky na jačí máslo z Tibetu z 19. století.
Čínský obraz s motivem Buddhy léčitele Jakuši Njórai (sanskrtsky Bhaišadžajaguru), který sedí na lotosovém trůně a drží nádobu s elixírem nesmrtelnosti. Doprovázen je dvěma atendanty a 12 ochránci čínského zodiaku. Akvarel na hedvábí pochází z 18. století.
