Osm veršů tréninku mysli od Geše Langri Tangpy představuje esenci mahájánového buddhismu, směřující k transformaci srdce a mysli. Každá věta tohoto krásného textu v sobě ukrývá hluboké poselství. Nabádá nás k opuštění sebestřednosti a objevování soucitu a moudrosti skrze osobní zkoumání.

Praxe těchto veršů radikálně mění náš vnitřní život, učí nás vidět druhé jako přátele a rozpoznávat, že pravé bitvy se odehrávají uvnitř nás. Lodžong, jak se tento trénink mysli nazývá, není teoretickým studiem, ale živoucí praxí, která nás vyzývá přijmout výzvy života s moudrostí a soucitem. Díky tomuto přístupu se naučíme vidět naše vlastní omezení a negativní tendence ne jako překážky, ale jako příležitosti pro růst.

Tento text je velmi oblíbený a mnozí významní učitelé ho doporučují pravidelně recitovat. I Jeho Svatost dalajláma o tomto textu rád předává učení a recituje jej každý den. Věřím, že po seznámení s tímto textem se Osm veršů stane i vaším každodenním společníkem.

O autorovi

Geše Langri Tangpa (1054-1123) byl známý mistr Kadampy a byl jedním z držitelů Atíšovy linie. Tento mistr byl známý pod přezdívkou „Zachmuřená tvář“, protože se nikdy neusmíval. Tedy až na jeden případ, kdy se myš pokusila pohnout kouskem tyrkysu na jeho darovací mandale. Myš se zoufale snažila tyrkys posunout, ale nedařilo se jí to. A tak přivolala jinou myš, aby jí přišla na pomoc, a společně se pokusily tyrkys posunout. To prý Langri Thangpu přimělo k úsměvu. Kromě toho měl stále  zachmuřený výraz.

Jednou mu prý jeho asistent řekl, že mu lidé říkají „Zachmuřená tvář“, protože se nikdy neusmívá. On mu odpověděl: „Když pomyslím na všechno to nekonečné utrpení v různých říších samsáry, jak bych se vůbec mohl usmívat?“ To ukazuje, jak silný soucit měl tento mistr rozvinutý.

Text Osm veršů tréninku mysli

1. S pochopením, že všechny cítící bytosti
   jsou k dosažení nejvyššího cíle
   vzácnější než drahokam plnící všechna přání,
   budu je vždy považovat za vzácné.
2. Kdykoli budu ve společnosti ostatních,
   budu sebe považovat za toho nejmenšího z nich
   a z hloubi mého srdce
   budu druhé považovat za nejvyšší.
3. Při každé činnosti budu bedlivě sledovat svou mysl,
   a kdykoli vyvstanou rušivé emoce,
   rázně se jim postavím a odvrátím je,
   jelikož by jinak ublížily mně i druhým.
4. Kdykoli potkám nepříjemné lidi
   nebo ty, které přemohly těžké zlé činy či utrpení,
   budu si jich vážit jako něčeho vzácného,
   jako bych našel neocenitelný poklad.
5. Kdykoli mi někdo ze závisti
   ubližuje útokem či znevažováním,
   vezmu porážku na sebe,
   a vítězství přenechám druhým.
6. Kdykoli se člověk, kterému jsem pomohl,
   nebo ve kterého jsem bezmezně věřil,
   ke mně zachová velmi nespravedlivě,
   budu na něj nahlížet jako na pravého duchovního učitele.
7. Stručně řečeno, přímo nebo nepřímo,
   budu nabízet pomoc a štěstí všem svým matkám,
   a tajně na sebe vezmu
   veškerou jejich bolest a utrpení.
8. Naučím se udržovat všechny tyto praxe
   neposkvrněné od osmi světských zájmů.
   Ať rozpoznám všechny jevy jako iluze,
   a zbaven připoutanosti osvobodím se z okovů.

O textu

Je fascinující, že tento krátký text popisuje kompletní učení o dvou aspektech buddhismu: soucitu a moudrosti. Prvních sedm veršů se zaměřuje na soucit a teprve osmý verš je zaměřen na moudrost. To se může na první pohled zdát zvláštní, protože se jedná o „trénink mysli“. Avšak soucit pokládá základ pro moudrost. Moudrost nemůže vzniknout bez soucitu.

Verš č. 1

Péče o druhé vede ke štěstí, zatímco sobectví vede k utrpení. Naše odhodlání dosáhnout osvícení by mělo být motivováno touhou být prospěšní všem bytostem. Plné osvícení lze zrealizovat díky rozvinutí milující laskavosti a soucitu. K našemu duchovnímu rozvoji potřebujeme druhé, protože jen díky nim můžeme postupně posilovat tyto kvality. Bez druhých tedy nelze dosáhnout osvícení. Všechny cítící bytosti tak mají nezměrnou hodnotu, větší než nejcennější drahokam.

Verš č. 2

Verš nám radí cvičit pokoru a odstranit aroganci a sebestřednost tím, že se považujeme za „nejmenšího“ ze všech, aniž bychom se ponižovali nebo ztráceli sebevědomí. Smyslem je zkrocení našeho ega a budování úcty k druhým. Pýcha a soutěživost vytvářejí mezi lidmi neshody a brání našemu růstu. Považováním druhých za nadřazené se stáváme otevřenějšími, ohleduplnějšími a pokornějšími, což přináší harmonii a soucit do našich vztahů a pomáhá nám v našem rozvoji.

Verš č. 3

Třetí verš nás vyzývá k bdělé pozornosti k našemu vnitřnímu stavu při všech činnostech. Měli bychom si uvědomit rušivé emoce a čelit jim, jakmile se objeví. Jedná se o stav mysli pod vládou touhy, hněvu, pýchy, závisti apod. Tyto stavy vedou ke škodlivému chování vůči nám i ostatním. Takové činy pak mají karmické důsledky a prohlubují naše utrpení. Pečlivým zkoumáním stavu naší mysli v každodenních situacích můžeme včas rozpoznat a odvrátit tyto rušivé emoce.

Verš č. 4

Místo toho, abychom se vyhýbali nebo ignorovali nepříjemné lidi či ty, kteří trpí, tento verš nás vyzývá, abychom je vnímali jako vzácný poklad a pečovali o ně. Namísto toho, abychom se cítili nadřazení a snažili se jim vyhnout, měli bychom vnímat setkání s nimi jako příležitost být prospěšní a prohloubit soucit. Dávají nám příležitost k praktikování. Tímto způsobem můžeme překonat svou sebelásku a rozšířit svůj soucit ke všem bytostem.

Verš č. 5

Praxe bódhisattvy spočívá v přijímání porážek druhých pro sebe a nabízení vlastního vítězství druhým. Ačkoli se může zdát, že tím utrpíme ztrátu, ve skutečnosti získáváme vnitřní bohatství. Neměli bychom reagovat hněvem na nespravedlnost, ale místo toho praktikovat trpělivost a laskavost. Toto chování, motivované upřímným soucitem, nám pomáhá překonat naše ego a sebestřednost.

Verš č. 6

Když jsme laskaví k ostatním, často očekáváme na oplátku laskavost. Pokud nám ale místo toho ubližují, může se v nás objevit hněv nebo zklamání. Tato podmíněná láska není čistá a není tím, o co usilujeme. Jako praktikující bychom měli přistupovat k takovým situacím s moudrostí. Obtížné zkušenosti je moudré vnímat jako cestu k osvícení. Osoba, která nám ubližuje, se může stát naším „vzácným učitelem“, poskytujícím nám cenné lekce. Díky nim můžeme trénovat trpělivost a očistit svou negativní karmu. Můžeme si tak uvědomit, že ti, kdo nám ubližují, mohou být našimi největšími učiteli.

Verš č. 7

Tento verš popisuje praxi tonglen, kde s láskou nabízíme pomoc a představujeme si, jak přebíráme utrpení druhých na sebe a dáváme jim veškeré své štěstí. Slovo „tajně“ naznačuje, že tato praxe by měla být prováděna diskrétně a neměla by se o ní veřejně mluvit pro chválu nebo uznání.

Zajímavým aspektem tohoto verše je odkaz na „všechny své matky“. V buddhismu se předpokládá, že všechny bytosti byly v minulých životech našimi matkami. Vzhledem k pojetí znovuzrozování a množství životů, které jsme podle buddhistického učení prožili, je pravděpodobné, že každá bytost byla v nějakém bodě minulosti naší matkou. Tento koncept nás vede k hlubšímu porozumění a soucitu ke všem bytostem, protože si je vážíme jako svých nejbližších příbuzných.

Verš č. 8

Je klíčové, aby naše duchovní praxe nebyla ovlivněna osmi světskými zájmy. Praktikování v naději na uznání nebo očekávání osobních výhod není správné. Naše motivace by měla být čistá, zaměřená na prospěch ostatních a osvobozena od světských připoutaností. Důležité je spojit naši praxi s přímým pochopením konečné pravdy – prázdnoty. Když chápeme iluzorní povahu všeho, snižuje se naše lpění na vnějších jevech a získáváme svobodu od mylných názorů.