Petr Mikulášek: O Půlnoční dharmě

Rádio zdroj: Pixabay.comPetr Mikulášek byl moderátorem pořadu Půlnoční dharma, který vysílalo od roku 2006 do roku 2018 Rádio 1. Mezi hosty patřili především cestující učitelé Buddhismu diamantové cesty (BDC) a věnovali se nejrůznějším tématům z pohledu buddhismu. Pořad se vysílal každých 14 dní a všechny díly si můžete stáhnout z online archivu.

Kdo přišel s nápadem udělat rádiový pořad o buddhismu?

Myslím, že se to spíš stalo. Nepřišel nikdo a neřekl, že má tady nápad, který bychom mohli dělat a mělo by to vypadat tak či tak. Nepřišel jsem s tím já ani nikdo jiný. Na základě návštěvy Karmapy v Praze v roce 2004 jsme udělali první vysílání, kde jsme mluvili i o buddhismu. Pak jsem odjel na dva roky pryč.

V té době už sice byl internet, ale nebylo to tak rozjeté jako dneska. Youtube třeba ještě vůbec neexistoval. Takže ten „živý“ kontakt, kdy na tebe někdo mluví, natož v reálném čase, moc nebyl. Bylo hodně raritní, když odněkud proběhl streaming učení.

Pracoval jsem dva roky v Dubaji, kde ani ty knížky nekoupíš. Vezl jsem si s sebou kufr s dvaceti kilo knih. Měl jsem tam takový „dvouroční retreat“ (smích), kdy jsem tam měl po práci strašně moc času a nikdo mě tam nerozptyloval. A tam jsem si říkal, že by bylo hrozně fajn, kdyby existoval živý kanál, kde někdo mluví a posluchači by na to mohli živě reagovat.

Když jsem se v roce 2006 vrátil, tak byl poprvé v Čechách Sherab Gyaltsen Rinpoche. Vzpomněl jsem si na to, jak jsme dělali vysílání o Karmapovi. Tak jsme udělali pozvánku i na tuto akci. A říkal jsem si, že spousta Čechů je různě po světě jako já tehdy v Dubaji. A co si budeme namlouvat, v rodném jazyce je to vždycky něco jiného. Tak jsem si říkal, proč neudělat pořad o buddhismu v rádiu.

A co bylo dál?

Řekl jsem v rádiu, že mám nápad udělat pořad o buddhismu. Pak mě napadlo, že by se to mohlo jmenovat Půlnoční dharma, podobně jako se o Vánocích za bolševika chodívalo na půlnoční, haha. Takže jsme si dali půlnoční timing. Což na jednu stranu bylo crazy, na druhou stranu, proč ne? Protože pořad bude downloadovatelný. Takže je jedno, jestli to někdo poslouchá v reálném čase nebo ne.

Proto říkám, že to vzniklo. Nebylo to úplně plánované. Tehdy jsem chodil do BDC, takže to bylo pro mě přirozené přístaviště. Princip cestujících učitelů tam byl ze všech buddhistických škol, které u nás jsou, jediný. Ti lidé byli zvyklí o buddhismu mluvit, tak celkem přirozeně vznikla tato podoba. Nebylo to nikdy úplně BDC vysílání, protože tam byli různí hosté z různých škol. Dokonce jsem tam měl therávádového mnicha a tam jsem si uvědomil, že bychom měli držet kontinuitu. Pokud to někdo poslouchá a oslovuje ho to, tak není úplně dobré skákat z therávády na mahájánu, z mahájány na vadžrajánu, z jedné školy na druhou. To může způsobit víc zmatku než užitku.

Jak reagovalo vedení Radia 1 na nápad vysílání buddhistického pořadu?

Úplně normálně. Hrál jsem tam od 91. roku. Tohle rádio je pro mě svým způsobem zázrak. Je světovou raritou. Jako alternativní rádio funguje bez jakéhokoliv omezování a zároveň si dokáže na svůj provoz vydělat. Bude to znít blbě, ale kolikrát v buddhistických centrech mají lidé jeden zájem, většinou buddhismus (smích), a přesto se s nimi často nemáš o čem moc bavit. V rádiu jsou úplně různí lidé, kde jeden hraje metal a druhý hiphop. A vždycky drželi hrozně pohromadě. Nikdy tam nebyly osobní třenice a dohadování. Možná i díky tomu, že ta práce tam byla léta letoucí zadarmo – nikdo nic nedostal a přitom se po něm něco chtělo. Nebylo to o tom, že když budeš mít čas, jdi si něco pustit. Byly vždycky rozepsané směny. Lidé v rádiu měli placenou práci jinde a k tomu navíc chodili do rádia a tam hráli zadarmo. Řekl jsem, že budu dělat pořad o buddhismu, dejte ho do programu. A tím to bylo hotové.

Takže formát půlnočního vysílání opravdu vzešel od vás a ne ze strany Rádia 1, které by mohlo chtít odsunout buddhistický pořad na méně zajímavý čas co se týče poslechovosti?

Opravdu to bylo tak, že nejdřív byl název a pak nám nic jiného nezbývalo. (smích) A pak i kvůli tomu, že jsem v té době normálně pracoval. Šlo o pravidelný pořad, a tak jsem věděl, že o půlnoci se můžu utrhnout vždycky. Je to čas, kdy nikdo nebude chtít něco pracovně řešit, a tudíž je to pro mě záruka, že tam můžu vždycky být. Kdybych to dal na pátou odpoledne, tak bych možná třikrát za dva měsíce nemohl, protože by do toho něco vstoupilo. Půlnoc je dobrý čas, pokud nejsi noční hlídač a nemáš zrovna šichtu. (smích)  Stejně tak to vyhovovalo cestujícím učitelům, kteří také normálně pracují.

Jak přijali v BDC možnost spoluvytvářet pravidelný buddhistický pořad v českém éteru? Muselo dojít nejprve ke schválení?

Kuba Kadlec byl s tímto nápadem tenkrát za lamou Olem, jaký je jeho názor na to. A on řekl, jo, super, to se mi líbí. Dostali jsme na to blessing a možná i díky tomu pořad vydržel tak dlouho.

Témata jednotlivých dílů se domlouvala podle nějakého systému dopředu?

Někdy byla témata známá, pak jsem je obvykle vyhlásil na Facebooku Půlnoční dharmy. Byla ale i  vysílání, kdy jsme se potkali doslova a do písmene za minutu dvanáct a řekli jsme si, o čem budeme povídat. Vždycky ta hodina utekla, ani jsme nevěděli jak.

Ze začátku jsme se s Jakubem Kadlecem domluvili, že si dáme rPetr Mikulášekok a pak nastavíme strukturu od základních buddhistických termínů dál. Postupně se do vysílání zapojovalo víc a víc lidí. Posluchači měli otázky, které úplně nectily téma a zajímalo je praktické využití. Většinou to nebyli buddhisté, tak se ptali na to, co by jim buddhismus radil na jejich situaci. Takže další roky už byly často o tom, že když se objevilo víc otázek na nějaké téma, tak se to téma ve vysílání vytáhlo a bavili jsme se o něm. A takhle to pak fungovalo tolik neuvěřitelných let.

Jsou nějaké silné momenty, které z vysílání utkvěly v Tvojí hlavě?

Mně těch 11 let přijde, jako že to byl víkend. Čas je opravdu hodně relativní. V určitém období bylo pár posluchačů, kteří se pravidelně na něco ptali a kteří mi utkvěli v paměti. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že to běželo v rádiu, které poslouchají lidi zejména kvůli alternativní hudbě. Pořad běžel v noční dobu, kdy jsou alternativní free posluchači někdy i v rauši, tak bych čekal, že je ten pořad třeba i nasere. Ale těch, co zavolali do vysílání, aby nás poslali do prdele, bych spočítal na prstech jedné ruky. A i když někdo takový byl, dalo se s ním vlastně celkem normálně bavit.

Vzpomínáš třeba na některé speciální hosty?

Měli jsme párkrát lidi ze zahraničí. Párkrát tam byli i hosté, kteří tam nebyli pod vedením cestujících učitelů z BDC. Dvakrát například přišel Libor Malý z dzogčhenu. Vždycky jsem chtěl, aby to byl pořad o budhismu a ne úplně pořad o BDC. Do určité doby ano, ale pak už tam tématicky nebyla struktura učení BDC, byl to víc pořad o buddhismu celkově. Ale zároveň jsem se to snažil držet tak, aby to nebylo každý pes, jiná ves. Aby to posluchačům dávalo plus mínus kontinuitu. Nebo aby jim to otevíralo, že pokud jim nesedí tenhle styl, je tady jiná buddhistická skupina, která má jiný styl. Proto tam byli mezi hosty i lidé z Bodhi Path.

Že bych měl nějaký “top”, tak to nemám. Ať tam byl kdokoliv, bylo to zajímavé a je jasné, že člověk někdy odcházel s pocitem dobře odvedené práce, někdy s pocitem méně dobře odvedené práce. Je to ale strašně subjektivní. Když něco slyšíš po tisící páté, tak ti přijde, že to nebylo nic moc. Ale pro někoho, kdo to slyšel poprvé, to možná bylo “top”. To je stejné, jako když máš kapelu a hraješ koncerty. Jsou koncerty, kdy si říkáš, že to dneska bylo super. Ale lidi z toho extra nadšení nejsou. A naopak.

Formát pořadu umožňoval probírat pouze základní témata buddhismu, která se sem tam opakovala. Bavilo tě to pořád i po tolika letech?

Jednoduchá odpověď, jo. Když to víc rozvedu, není to o tom, jestli tě to baví nebo nebaví. Chceš dělat něco, co má smysl. Kdyby mě to nebavilo, tak to dělat nebudu. Ale tohle téma mi přijde natolik nosné, že ať tě to baví či ne, máš pocit, že to je dobré udělat. Neděláš to pro svůj dobrý pocit, ale protože si myslíš, že to lidem může pomoct. Kdyby to pomohlo jednomu posluchači, máš pocit, že to má smysl.

Co nakonec vedlo k tomu, že po několika letech nastoupil i další moderátor?

Nakonec jsem do pořadu vtáhl dalšího člověka z prvního důvodu, že já jsem kokot. (smích) Můj styl je takový „hlavně se nebrat moc vážně“. Někomu to může vyhovovat, ale někomu jinému svým humorem můžu lézt dost na nervy. Říkal jsem si, že by to chtělo i jiný styl. Byl bych nerad, abych lidi kvůli mému stylu třeba úplně odradil.

Druhý důvod byl, že jsem si říkal, že by formátu hrozně prospělo, aby na straně moderátora byl člověk, který se o buddhismus zajímá, ale zároveň o něm nic neví. Tudíž všechny jeho otázky jsou přirozené. Kdežto já jsem se v moderování stylizoval do toho, že jsem si vybavoval, na co jsem se kdy chtěl jakoby ptát a podle toho jsem pokládal otázky. Byl jsem spíš médiem posluchačů, na co by se asi mohli chtít zeptat a ptali se jakoby mou hubou. Pak jsem často „nahrával“ hostům a říkal jsem si, že to může znít ne úplně upřímně. Mohlo to působit, že to máme dopředu připravené, což jsme samozřejmě nikdy neměli.

Proto jsem si říkal, že do toho vtáhnu kolegu, se kterým jsme se střídali a vysílal před námi. A vždycky říkal, že nás poslouchal, když jel domů a měl hodně otázek. Tak jsem mu řekl, když máš otázky, super, budeš se ptát rovnou do éteru. (smích) Myslím, že to bylo ku prospěchu věci.

Jaké byly odezvy na pořad? Víš o tom, zda Půlnoční dharma přivedla někoho k buddhismu? Nebo snad naopak?

Jestli jsme někoho odradili, to se blbě pozná. Nikdo nám nenapsal, že měl doposud zájem o buddhismus, ale potom co nás slyšel, tak s tím končí. (smích) Ale posluchačů, které pořad přivedl k buddhismu, tak těch bylo docela dost. A to vím z reakcí cestujících učitelů. Pořádají přednášky po všech čertech. Rádio začalo vysílat i přes internet do všech koutů republiky a světa. Učitelům se tak často stávalo, že se na přednášce hodně lidí přihlásilo, že tam jsou díky tomuto pořadu. A pak velká část lidí začala chodit do centra, začala praktikovat atd. Znám relativně hodně lidí, kteří se díky Půlnoční dharmě chytili a začali se o buddhismus zajímat hlouběji.

Co se stalo, že pořad skončil?

Byla to spousta věcí dohromady. Nebylo to tak, že to zakázalo rádio. Nebylo to tak, že bych toho měl plné zuby a už jsem to nechtěl dělat. Všechno trvá, má nějaký začátek, průběh a konec. A tady to došlo k tomu konci. Asi se na tom hodně podílelo to, že Půlnoční dharma stála na BDC a cestujících učitelích. Minulý rok byla tendence méně se prezentovat navenek a více se zaměřovat na praxi v centrech.

Na druhou stranu to nemusí být definitivní ukončení. Kdyby tady byla parta lidí, která je o buddhismu schopná z nějakého úhlu pohledu mluvit, můžeme formát okamžitě otevřít. Jsem přesvědčený, že když zavolám do Rádia 1, že chci znovu otevřít Půlnoční dharmu, zeptají se jenom „odkdy?“ Kdyby se něco takového objevilo a někdo měl chuť se jednou za 14 dní na hodinu sejít a o buddhismu smysluplně povídat, můžeme načít další dekádu.

Pro mě byla v začátku záruka, že cestujících učitelů bylo 10 nebo 11. Mluvení o buddhismu bylo jejich denní chleba, se všemi jsem se znal. Každý učitel se objevil 2-3x za rok. Bylo to pokryté a věděl jsem, že budou vždycky vědět, co říkají. Měli kredibilitu se k něčemu takovému v této úrovni vyjadřovat, což v jiných skupinách u nás nevidím. Někdo může přijít jednou, dvakrát, ale co bude za delší dobu…

Takže zatím se nic nerýsuje?

Zatím se nic nerýsuje. Mně to přišlo líto s ohledem na různé ohlasy lidí na konec pořadu. Na jednu stranu si myslím, že je dobrý, že to skončilo. Protože posluchačům to říká, že jestli mají zájem o buddhismus, tak je na čase najít si centrum a něco dělat. Všechno je tedy tak, jak má být a je to v pořádku. Ale jak říkám, kdyby se našla možnost udělat něco, co by mělo hlavu a patu…

 DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!

> Navštivte také náš buddhistický eshop! <
retro

O Vít Kuntoš

Buddhismus představuje stále důležitější část mého života, a tak jsem se rozhodl vytvořit tyto webové stránky. Kromě toho se věnuji astrologii či včelaření :-)
Bookmark the permalink.

Komentáře jsou uzavřeny.