Nágárdžuna byl velký indický buddhistický učenec a filozof žijící zřejmě mezi roky 150 – 250 n. l. Vypráví se o něm krásný příběh.
Byl to nahý fakír, ale milovali ho všichni skuteční hledající. Královna byla také hluboce zamilovaná do Nágárdžuny. Jednou ho požádala, aby přišel do paláce a byl jejím hostem. Nágárdžuna přišel. Královna ho požádala o laskavost.
Nágárdžuna se zeptal: „Co si přeješ?“
Královna ho požádala: „Chci tvoji žebrací misku.“
Nágárdžuna jí dal svoji žebrací misku. Byla to jediná věc, kterou měl. A královna přinesla zlatou žebrací misku, posetou diamanty a dala ji Nágárdžunovi: „Nech si ji. Budu uctívat tvoji žebrací misku, kterou jsi roky nosil. Má trochu tvých vibrací. Stane se mým chrámem. A muž jako ty by neměl nosit obyčejnou dřevěnou žebrací misku. Nech si tuto zlatou. Nechala jsem ji vyrobit speciálně pro tebe. “
Byla opravdu cenná. Kdyby byl Nágárdžuna obyčejným mystikem, řekl by: „Nemohu se jí dotknout. Odřekl jsem se světu.“ Ale pro něj bylo všechno stejné, a tak misku vzal.
Když opustil palác, viděl ho zloděj. Nemohl uvěřit svým očím: „Nahý muž s tak vzácnou věcí! Jak dlouho to může chránit?“ A tak ho zloděj následoval…
Nágárdžuna přebýval mimo město v troskách starověkého chrámu bez dveří a oken. Byla to jen zřícenina. Zloděj byl velmi šťastný: “Nágárdžuna bude muset jít brzy spát a nebudou žádné potíže. Získám misku.“
Zloděj se schoval za zdí těsně před vstupem. Nágárdžuna hodil misku ven před vstup. Zloděj nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Nágárdžuna misku hodil, protože sledoval, jak jde zloděj za ním. Věděl naprosto přesně, že nepřišel kvůli němu ale kvůli misce. Řekl si: „Tak proč ho nechat zbytečně čekat? Skončím s tím, aby mohl odejít a já si mohl odpočinout.“
“Taková vzácná věc! A Nágárdžuna ji tak snadno odhodil.” divil se zloděj. Nemohl však odejít, aniž by mu poděkoval. Věděl, že Nágárdžuna odhodil misku pro něj. Nahlédl dovnitř a řekl: „Pane, přijmi mé díky. Jsi vzácná bytost, nemohu uvěřit svým očím. A ve mně se objevila velká touha. Ztrácím svůj život tím, že jsem zloděj, zatímco existují lidé jako ty? Mohu přijít a dotknout se tvých nohou? “
Nágárdžuna se zasmál: „Ano, proto jsem misku vyhodil ven, abys mohl vstoupit dovnitř.“
Zloděj byl v pasti. Vstoupil dovnitř, dotkl se nohou. A v tu chvíli byl zloděj velmi otevřený, protože viděl, že Nágárdžuna není obyčejný muž. Cítil se velmi zranitelný, otevřený, vnímavý, vděčný, mystifikovaný a ohromený. Když se dotkl nohou, poprvé v životě ucítil přítomnost něčeho ohromného.
Zeptal se Nágárdžuny: „Kolik životů bude trvat, než budu jako ty?“
Nágárdžuna odpověděl: „Kolik životů? Může se to stát dnes, může se to stát hned teď!“
Zloděj nechápal: „Musíš si dělat srandu. Jak se to může stát teď? Jsem zloděj, dobře známý zloděj! Celé město mě zná, i když mě ještě nedokázali chytit. I král se mě bojí, protože jsem třikrát vstoupil do jeho pokladnice a kradl. Vědí to, ale nemají žádný důkaz. Jsem mistr zloděj. Možná to o mně nevíš, protože jsi v této oblasti cizinec. Jak mohu být transformován právě teď?“
A Nágárdžuna řekl: „Pokud byla ve starém domě po staletí tma a přineseš svíčku, může tma říci – byla jsem tu po celá staletí, nemohu odejít jen proto, že jsi přinesl svíčku? Může tma klást odpor? Bude rozdíl, pokud byla tma jeden den nebo nebo miliony let?”
Zloděj pochopil. Tma nemůže odolat světlu. Když přijde světlo, tma zmizí. Nágárdžuna řekl: „Možná jsi byl ve tmě miliony životů, na tom nezáleží. Ale můžu ti prozradit tajemství, můžeš zapálit svíčku ve svém nitru.“
Zloděj se zeptal: „A co moje profese? Musím jí zanechat?“
Nágárdžuna odpověděl: „Je na tobě, aby ses rozhodl. Nezajímám se o tebe ani o tvoji práci. Mohu ti jen ukázat tajemství, jak v sobě zapálit světlo. A pak je to jen na tobě.“
Zloděj namítl: „Ale vždy, když jsem šel k někomu svatému, vždy říkali – nejprve přestaň krást, potom můžeš být zasvěcen.“
Říká se, že Nágárdžuna se zasmál a pravil: „Musel jsi jít ke zlodějům, ne ke svatým. Nic nevědí. Prostě sleduj svůj dech. To učil již Buddha. Sleduj, jak vzduch vstupuje a odchází. Kdykoli si vzpomeneš, sleduj dech. I když jdeš krást, když vstupuješ do něčího domu v noci, pokračuj ve sledování dechu. Když otevřeš pokladnici a najdeš diamanty, pokračuj ve sledování dechu. Dělej cokoliv chceš, ale nezapomeň sledovat dech.“
Zloděj řekl: „Zdá se, že je to jednoduché. Nepotřebuju žádnou morálku? Nepotřebuju žádný zvláštní charakter? Ani žádné další požadavky?“
Nágárdžuna řekl: „Naprosto nic. Pouze sleduj svůj dech.“
Po patnácti dnech přišel zloděj zpět. Byl to ale úplně jiný muž. Padl k nohám Nágárdžuny a řekl: „Nachytal jsi mě a nachytal jsi mě tak krásně, že jsem neměl ani podezření. Zkoušel jsem to celých patnáct dní. Je to nemožné. Když sleduji svůj dech, nemůžu krást. Když kradu, nemůžu sledovat svůj dech. Při sledování dechu jsem tak tichý, tak pohotový, tak vědomý, tak bdělý, že i diamanty vypadají jako oblázky. Připravil jsi mi pěkné potíže, velké dilema. Co mám dělat?“
Nágárdžuna řekl: „Cokoliv chceš dělat! Pokud chceš ticho, mír a blaho, které se objevuji při sledování dechu, pak si vyber toto. Pokud si myslíš, že jsou diamanty, zlato a stříbro cennější, pak si vyber je. Volba je na tobě! Kdo jsem, abych zasahoval do tvého života?“
Muž řekl: „Už si nemůžu vybrat, abych byl opět nevědomý. Takové okamžiky jsem dřív nepoznal. Přijmi mě jako svého následovníka a zasvěť mě.“
Nágárdžuna odpověděl: „Už jsem tě zasvětil.“
Redakční články jsou překladem ze zahraničních článků či pochází z dalších dostupných zdrojů.
