Pema Chödrön je americká mniška, která je po celém světě známá díky svým inspirativním učením a knihám. O meditaci říká, že je to nejlepší způsob, jak pěstovat svoje vnitřní kvality. Podívejte se na to, jakým způsobem meditace podle Pemy Chödrön prospívá v našem rozvoji:

Nemeditujeme proto, abychom se cítili pohodlně. Nemeditujeme proto, abychom se vždy a za všech okolností cítili dobře. Dovedu si představit, že při čtení těchto řádek cítíte rozhořčení, protože mnoho lidí přichází na meditace právě proto, aby se cítili dobře. Účelem meditace není ani cítit se nedobře – to je dobrá zpráva, kterou jistě rádi uslyšíte. Meditace nám však spíše poskytuje příležitost projevovat otevřenou soucitnou pozornost vůči čemukoli, co se právě děje. Meditativní prostor je jako velká obloha – prostorná a dostatečně nedozírná, aby vstřebala vše, co se objeví.

V meditaci se naše myšlenky a emoce dovedou proměňovat jako mraky, které se chvíli zdrží a pak zase odejdou. Dobré a pohodlné, příjemné, obtížné i bolestivé – to vše přichází a odchází. A tak je základem meditace vycvičit se k čemusi, co je zcela radikální a lidskému rodu rozhodně ne vlastní: zůstat sami se sebou bez ohledu na to, co se děje, aniž bychom navíc své prožitky označovali nálepkami typu „dobrý“ a „zlý“, „správný“ a „špatný“, „čistý“ a „nečistý“.

Kdyby byla meditace jen o tom, jak se cítit dobře (a já se domnívám, že my všichni potají doufáme, že o tom nakonec také je), často bychom si nevyhnutelně mysleli, že ji děláme špatně. Meditace totiž občas může být obtížným prožitkem. Často se stane, že meditující během běžného dne nebo na klasických meditačních seminářích zakouší neklid, bolest v zádech, bolest v kolenou. Dokonce i mysl může bolet – zkrátka spoustu prožitků, kdy „nejsou ve své kůži“. Meditace však znamená, že se máme soucitně otevřít. Je to schopnost být sám se sebou i se svou situací skrze všechny druhy prožitků. V meditaci jsme otevřeni vůči všemu, co nám život přináší. Jde o to dotknout se země a vrátit se zpátky tam, kde zrovna jsme. Zatímco se některé druhy meditace spíše snaží dosáhnout určitého stavu a jsou tak spíše transcendentální nebo se vznášejí nad těžkostmi života, meditace, které jsem se naučila a kterou vyučuji já, je o tom, jak se do života plně probudit. Je o tom, jak otevřít své srdce a mysl vůči těžkostem i radostem života, vůči tomu, jaký je. A plody, které tento druh meditace přináší, jsou nezměrné.

O tom, jak se věnovat meditaci podle buddhismu, jsme psali v tomto článku.

Když meditujeme, sytíme pět vlastností, které se projeví teprve po měsících a letech praxe. Třeba vám pomůže, když tyto vlastnosti přijmete za své, kdykoli sami sobě položíte otázku: „Proč vlastně medituji?“

1. Stabilita

První vlastnost – konkrétně první věc, kterou děláme, když se do meditace pouštíme – je rozvíjení a podněcování stability u sebe samých. Jednou jsem se o tom s kýmsi bavila, a on se zeptal: „Je tahle stabilita něco jako oddanost? Něco, díky čemu jsme oddaní?“ Pomocí meditace rozvíjíme oddanost sobě samým. Stabilita, kterou rozvíjíme při meditaci, se okamžitě mění v oddanost naší životní zkušenosti.

Stabilita znamená, že když se posadíte do meditačního sedu a dovolíte sami sobě prožít vše, co se vám v tu chvíli bude dít – třeba se vaše mysl bude řítit rychlostí 150 km za hodinu, tělem vám budou probíhat záškuby, v hlavě vám to bude pulzovat, srdce vám bude přetékat strachem, zkrátka může se dít cokoli – tak s tímto prožitkem setrváte. A to je ono. Někdy sedíte celou hodinu, a není to lepší. A pak si třeba řeknete: „To byla špatná meditace. Prostě se mi nepovedla.“ Ale vůle posadit se k meditaci na deset minut, patnáct minut, dvacet minut, půl hodiny, hodinu, nebo ať už to má být jakkoli dlouhé – už to je soucitné gesto, ve kterém rozvíjíte stabilitu nebo oddanost sobě samým.

Máme sklon se vyjadřovat ke všemu, co se děje, lepit nálepky, vynášet soudy. Být neochvějný znamená oddanost sobě samému i to, že od takovýchto soudů upustíme. Součástí stability je svým způsobem i to, že když svou mysl přistihneme, jak pádí rychlostí milion kilometrů za hodinu a přemýšlíte o všem možném, nastane okamžik bez námahy, který se prostě stane bez jakéhokoli úsilí: zůstanete se svou zkušeností.

Při meditaci se tato schopnost oddanosti, neochvějnosti a stability vůči sobě samému rozvíjí. Tak jak si tuto schopnost při meditaci osvojujeme, stáváme se stále schopnějšími překonávat i nejrůznější situace, kdy v meditaci nesetrváváme. Tento stav nazýváme postmeditací.

2. Jasné vidění

Druhou schopností, kterou si meditací pěstujeme, je jasné vidění, jež se podobá stabilitě. Někdy mu říkáme čistá vnímavost. Meditováním u sebe rozvíjíme schopnost zachytit sami sebe, když se vychylujeme nežádoucím směrem, když se zatvrzujeme vůči okolnostem a druhým lidem, nebo když se uzavíráme před životem. Začínáme rozpoznávat počátky neurotické řetězové reakce, která v nás omezuje schopnost prožívat radost nebo se spojovat s druhými lidmi. Možná si myslíte, že když tiše a klidně sedíme v meditaci a soustředíme se na svůj dech, že se příliš ničeho nevšímáme. Opak je však pravdou. Když rozvíjíme stabilitu, tedy učení, jak setrvat v meditaci, začínáme si vytvářet způsob jasného nezaujatého nazírání, které se vyhýbá soudům. Myšlenky přicházejí, emoce přicházejí a my je vidíme tak zřetelně jako nikdy.

V meditaci se stále více přibližujeme sami sobě a stále lépe sami sobě začínáme rozumět. Začínáme vidět jasně, aniž bychom se uchylovali k racionální pojmové analýze, protože díky pravidelné meditační praxi spatřujeme zřetelně to, co děláme znovu a znovu. Uvědomíme si, že si v hlavě přehráváme stále tytéž pásky. Jméno partnera se může změnit, zaměstnavatel může být jiný, jen témata se poněkud opakují. Meditace nám pomáhá vidět zřetelně sama sebe i zvykové vzorce, které omezují náš život. Najednou začneme jasně vidět své názory. Vidíme své soudy. Spatřujeme své obranné mechanismy. Meditace v nás prohlubuje porozumění sobě samým.

3. Odvaha

Třetí schopnost, kterou při meditaci rozvíjíme, je to, na co narážím, když zmiňuji jak stabilitu, tak jasné vidění. Rodí se ve chvíli, kdy si při meditaci dovolíme prožít své emoční strádání. Domnívám se, že je skutečně důležité vymezit tuto schopnost nabývanou meditací odděleně, protože když během meditace projdeme emoční bolestí (a k tomu opravdu dochází), je běžné si pak myslet, že při meditaci nepostupujeme správně. Takže třetí schopnost, která v nás postupně sama od sebe narůstá, je pěstování odvahy, její postupné rozvíjení. Myslím, že slovo „postupné“ je zde velmi důležité, protože může jít o pomalý proces. V průběhu času si však všimneme, že naše odvaha zažívat emoční bolest a veškeré životní zkoušky roste.

Meditace je spíše transformační proces než kouzelná radikální přeměna, ve které se urputně pokoušíme na sobě něco změnit. Čím více meditujeme, tím více se otevíráme, a tím více ve svém životě rozvíjíme odvahu. V meditaci nikdy nezažijeme pocit, že se nám „to povedlo“, nebo že „jsme to dali“. Pouze cítíme, že jsme se dostatečně uvolnili a mohli tak prožít to, co máme stále ve svém nitru. Někdy tomuto transformačnímu procesu říkám „milost“. Protože když rozvíjíme tuto odvahu, díky níž dovolíme nejrůznějším emocím, aby vypluly na povrch, může se nám náhle stát, že prohlédneme a pochopíme. Prožijeme moment vhledu do podstaty věcí, který by nikdy nenastal, kdybychom se jen snažili v racionálních pojmech přijít na to, co je v nepořádku s námi samotnými nebo se světem. Tyto okamžiky vhledu přicházejí pouze v souvislosti s meditací, jež vyžaduje odvahu – odvahu, která s časem roste.

Tak, jak naše odvaha sílí, dostává se nám často daru v podobě měnícího se světonázoru, byť i jen nepatrně. Meditace nám dovolí uvidět něco nového, co jsme doposud nespatřili, nebo pochopit něco, co jsme dříve nechápali. Někdy takové pomoci, kterou při meditaci zažíváme, říkáme „požehnání“. V meditaci se naučíme, jak nepřekážet sami sobě na cestě, která je dostatečně dlouhá k tomu, aby se na ní projevila naše vlastní moudrost. A to proto, že tuto moudrost přestaneme potlačovat.

Když v sobě vypěstujeme odvahu zakoušet emoční bolest na její nejnáročnější úrovni a zůstaneme s ní přítomni v meditaci, uvědomíme si, jak silnou útěchu a bezpečí nám skýtá náš mentální svět. Je tomu tak proto, že v takový emočně vypjatý moment se skutečně ocitáme v kontaktu s určitým pocitem, se skrytou energií svých emocí. Tak jak se to naučíme, dojde k tomu, že přestaneme lpět na slovech a příbězích, jak jen budeme schopni, a najednou zůstaneme jen se svou meditací. Tehdy si uvědomíme, byť by se to mohlo zdát nepříjemné, že nás něco nutí oživit si paměť, znovu prožít příběh svých emocí – nebo i to, od čeho se chceme distancovat. Třeba se i často přistihneme, že nám mysl zalétá do světa příjemných představ. A tajemství toho všeho tkví v tom, že ve skutečnosti nechceme dělat ani to, ani ono. Jedna část našeho já se opravdu poctivě chce probudit a otevřít. Lidské bytosti touží žít vědoměji a probuzeněji, ale zároveň se necítí bezpečně v konfrontaci s pomíjivostí a proměnlivostí, kterou nese energie reality. Zjednodušeně řečeno, převážná část naší bytosti dává přednost pohodlí mentálních fantazií a spřádání plánů. A to je důvodem, proč je meditační praxi tak těžké provádět. Zažívání emoční bolesti a pěstování všech zmíněných schopností – stability, jasného vidění a odvahy –, to našimi zažitými vzorci skutečně důkladně zatřese. Meditace rozvolňuje to, jak jsme utváření. Uvolňuje způsob, jakým držíme pohromadě. Způsob, jakým udržujeme své utrpení při životě.

4. Bdělost

Čtvrtá schopnost, kterou si při meditaci osvojujeme, je cosi, čeho se zde dotýkám průběžně. Totiž schopnost být bdělými vůči svému životu, vůči každičké chvilce, takové, jaká zrovna je. Toto je absolutní esence meditace. Učíme se pozornosti vůči přítomné chvíli; učíme se zde jen být. A k tomu, abychom zde pouze byli, zároveň pociťujeme velice silný odpor! Když jsem začínala meditovat, říkala jsem si, že mi to nejde. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si uvědomila, že vynakládám velký odpor vůči tomu, abych jen tak byla tady a teď. Pouze být tady a teď, věnovat pozornost této chvíli – to nám nepřináší žádnou jistotu či předvídatelnost. Když se však naučíme vůči přítomné chvíli povolit, naučíme se i to, jak se uvolnit tváří v tvář neznámému.

Život se nikdy nedá předvídat. Můžete říct „ale já mám rád překvapení“, to však platí pouze do určité míry, jen pokud nepředvídatelnost obnáší legraci a dobrodružství. Mám dost příbuzných, kteří jsou posedlí bungee jumpingem a podobně děsivými činnostmi – zvláště synovce a neteře. Když o těch jejich aktivitách někdy přemýšlím, prožívám neuvěřitelnou hrůzu. Avšak každý, dokonce i tito mí blázniví příbuzní, jednou pozná své omezení. Někdy i ti nejdobrodružnější z nás poznají své limity na místech, kde by to nečekali, jako třeba když nám zrovna není dopřáno dát si dobrou kávu. Chce se nám skočit po hlavě z mostu, ale vyvádíme, když nedostaneme dobrou kávu. Je zvláštní, že když se musíme obejít bez kávy, na kterou jsme se těšili, může to znamenat setkání s neznámem. Ale pro určité lidi, a třeba i pro nás, to opravdu bezprostředně představuje onu čáru, jejímž překročením vstupujeme do nepohodlného a nejistého prostoru.

A tak toto místo, kde se setkáváme se svým omezením a kde přijímáme přítomnou chvíli a ono neznámé, má v sobě nesmírnou sílu pro člověka, který si přeje probudit se a otevřít srdce a mysl. Přítomný okamžik představuje pro naši meditaci tvůrčí oheň. To on nás žene směrem k transformaci. Jinak řečeno, přítomný okamžik je palivem pro naši osobnostní cestu. Meditace nám pomáhá, abychom se setkali se svým omezením. Je to v podstatě místo, kde svému omezení čelíme a zároveň ho začínáme ztrácet. Když se v přítomném okamžiku setkáváme s neznámem, dovoluje nám to žít svůj život a vstupovat do vztahů a závazků mnohem intenzivněji. Znamená to žít s plným nasazením.

Meditace je převratná záležitost, protože nejde o konečné spočinutí: pořád se můžeme stát ještě mnohem vyrovnanějšími. Z tohoto důvodu v ní pokračuji už léta. Kdybych se měla ohlédnout a mít pocit, že u mě nedošlo k žádné změně, kdybych nevnímala, že jsem mnohem vyrovnanější a přizpůsobivější, odradilo by mě to. Je tomu však naopak. Vždycky se objeví další výzva, a to nás udržuje v pokoře. Život nás shazuje z piedestalu. Stále se však můžeme snažit setkávat s neznámem v prostoru, kde jsme usebranější a srdce máme otevřenější. Děje se to nám všem. Myslíme si, že máme věci pod kontrolou a jsme v pohodě, ale pak nás najednou něco vyhodí ze sedla. Teď se například pouštíte do četby o meditaci, kterou napsala „usedlá mniška“. Měli byste přitom vědět, že jsou věci, které ji samu rozhodí také. Že i ona pak vyvádí jako malý spratek. I ona – totiž já – mívá chvíle, kdy čelí výzvě setkání s přítomným okamžikem, a to i po letech meditační praxe. Před lety jsem se vydala sama na výlet s vnučkou, které tehdy bylo šest let. Byl to pro mě tehdy velmi nepříjemný zážitek, protože se chovala nesmírně protivně. Na všechno říkala „ne“ a já jsem si s tímto andílkem, kterého normálně naprosto zbožňuji, věděla stále méně rady. A tak jsem jí pak řekla: „Tak jo, Alexandrie, tohle zůstane jen mezi tebou a babičkou. Nikomu neřekneš, jak se věci mají, ano? Víš, co myslím… Všechny ty fotky babiček na předních stranách knížek. Až uvidíš někoho, že má jednu z těch knížek v ruce, nic jim neříkej!“

Jde o to, že když někdo odhalí něco, co se nás týká, je to trapné. Když se věnujeme meditaci a něco na nás praskne, je to dvojnásob trapné. Ale nakonec jsme rádi, když vidíme, kde jsme se zasekli, protože koneckonců bychom rádi umřeli bez nějakých dalších větších překvapení. Pokud jsme si o sobě mysleli, že jsme svatý Kdokoli, jistě nechceme na smrtelné posteli zjistit, že nás ošetřovatelka dovede svým chováním dokonale otrávit, ba rozzuřit doběla. Nejenže pak zemřeme naplnění zlostí vůči ošetřovatelce, ale ještě navíc zemřeme zklamaní sami sebou. Takže když se mě zeptáte, proč meditovat, odpovím vám, že proto, abychom se stali přizpůsobivějšími a tolerantnějšími vůči přítomnému okamžiku. Když umíráme, můžeme být na ošetřovatelku dožraní a říct: „No vidíte, takhle to v životě chodí.“ Nebo to sebou necháme projít. Můžeme se zklidnit, a dokonce se při umírání i zasmát – to ale bylo štěstí, že jsme vyfasovali právě tuhle ošetřovatelku! Možná nás napadne: „To je ale absurdní!“ Těmto lidem, kteří nás připravují o rovnováhu, se ale říká „guruové“.

5. „O nic nejde“

Pátá a poslední schopnost, kvůli které meditujeme, je to, čemu říkám „o nic nejde“. Mám tím na mysli totéž, jako když říkám, že se stáváme „přizpůsobivými“ vůči přítomnému okamžiku. Ano, během meditace můžeme zažít hluboký vhled nebo nádherný pocit milosti či požehnání, nebo pocit transformace a nově nalezené odvahy. Ale stále platí: o nic nejde.

To byla jedna z největších moudrostí, které mi předal můj učitel Chögyam Trungpa Rinpočhe. Pamatuji si, jak jsem za ním jednou přišla s čímsi, co jsem pokládala z velmi silný zážitek z meditace. Byla jsem celá rozrušená, a jak jsem mu tak o tom prožitku vyprávěla, on se na mě podíval. Byl to nepopsatelný pohled, velmi otevřený. Nebyl ani soucitný, ani posuzující, prostě nevyzařoval nic. A zatímco jsem vyprávěla, on se dotkl mé ruky a povídá: „O nic nejde…“ Neřekl „špatně“ ani „dobře“. Prostě řekl, že tyto věci se dějí a mohou nám změnit život, ale zároveň nad nimi nemáme moc jásat, protože to vede k povýšenosti a pýše nebo k pocitu výjimečnosti. Na druhou stranu, když věnujeme příliš pozornosti svým potížím, vede to k opačnému extrému: cítíme se bídně, snižujeme sami sebe a máme o sobě nízké mínění.

Meditace nám tedy pomáhá rozvíjet tento pocit, že o nic nejde. Ne jako cynické tvrzení, ale jako tvrzení vyzařující humor a přizpůsobivost. Všechno nahlédneme a tím, že to spatříme v celé šíři, dokážeme to milovat takové, jaké to je.

 

Toto učení pochází z knihy od Peme Chödrön Jak meditovat – Praktický návod, jak se spřátelit se svou myslí