Mluví se o tom, že Zen je cesta nejpřímější, cesta které ovšem mnozí neporozumí. Sám Buddha pravil, že jednotlivé školy, jak přicházely po sobě, odpovídaly na úroveň lidského pochopení jeho nauky.
Zen prý, jak se traduje, začal jedním úsměvem. Jednou, kdesi v Indii při svém učení pozdvihl Buddha květinu a mlčel. Tomuto gestu porozuměl jediný žák Mahákášjapa a na jeho tváři vytanul úsměv, kterým jemně ukázal na své ukotvení v jednoduše nezměrné skutečnosti bytí. Ctihodný, zpozorovaje Mahákášjápovu tvář se sám rozzářil a prohlásil: „Mám poklad z nejdražších, duchovní a přerůstající vše představitelné, který ti tady, ó ctihodný Mahákášjapo, předávám.“ Tolik ke vzniku školy Dhjány, Čchanu, Zenu, zvláštního učení opírajícího se o bezprostřední pochopení světa beze slov a pojmů a předávání této moudrosti od mysli k mysli.
Není nic ryzejšího, než cesta Zenu, kterážto nás ale přivádí k mnohým paradoxům v pochopení. Samotný termín pochopení je tu ale chápán jakoby mimochodem, protože jakékoliv ukazování vstříc slovům, či termínům, smazává hlavní ideu tohoto proudu. Snažíme se o přímé prožívání světa takového, jak je nám předkládán našimi smysly, beze zbytečných slovních pojmenovávání.
Někteří historičtí mistři dokonce zacházeli až ke krajně radikálním přístupům, jako neúcta k Buddhovi, nebo zakazovali svým žákům studovat písma. Pomalu tak vznikala škola, jež se distancovala od Buddhy, jakási mystická odnož Buddhismu. Rozpory mezi až nesmyslným udržováním písem na jedné a svéhlavým přístupem k momentálnímu teď se ale, postupem času spíše doplňují a udržují mysl v rovnováze.
Nakonec bych snad mohl povyprávět příběh o voru, jež Buddha použil jako ilustraci jeho učení. „Jednoho dne přijde muž k řece, jejíž bližší strana symbolizuje Máju, náš všední svět bolesti, zatímco druhá strana je stranou nirvány, samádhi. Bohužel muž nenajde nikde žádný člun, proto si postaví vor a když přeplave řeku, musí ho nechat na břehu. Na svou další pout už si jej nevezme. Stejně tak on, Buddha, učí Dharmu za účelem dosažení druhé strany, ne však proto, abychom na ni lpěli.
Pro Buddhaweb napsal Petr Kubeň
