Tokpa Korlo: Držet správně hlavu a ramena

Tokpa KorloTokpa Korlo je nejenom fotograf událostí spojených s Dharmou a významných učitelů tibetského buddhismu. Je také filmařem či učitelem v meditační aplikaci Mindworks. S jeho dechberoucími fotografiemi a dalšími projekty se můžete potkat na jeho webu, Facebooku či Instagramu.

Vyrůstal jsi v buddhistické rodině, což je v západním světě docela neobvyklé. Můžeš přiblížit, jak se buddhismus ve tvojí výchově projevoval?

Moje jméno Tokpa mám od narození. Jedná se o tibetské jméno. Rodiče byli v USA oba studenty Chögyama Trungpa Rinpočheho, matka od roku 1977 a otec od roku 1979. Potkali se jako jeho studenti. Jednu dobu žili v centru Karmê Chöling, kterému se původně říkalo Tail of the Tiger (Ocas tygra). Je to velmi známé retreatové centrum ve státě Vermont. Teoreticky jsem tam byl počat (smích).

Můj otec se stal učitelem Shambhaly 5. stupně. Moje matka vyučovala o něco méně. Takže jsem vyrůstal v rodině, kde rodiče byli ekvivalentem cestujících učitelů Buddhismu Diamantové Cesty (BDC). Moje máma je v současnosti buddhistická mniška a žije s Peme Chödrön v Kanadě. Můj otec je učitelem již téměř 45 let a jednu dobu učil také v centrech Bodhi Path.

Později jsem vyrůstal v komunitě v Halifaxu v Kanadě. Bylo tam 400 až 500 rodin, tedy 4-5 tisíc lidí. Všichni jsme žili společně. Bylo to prostředí prodchnuté buddhismem. Jezdil jsem na letní buddhistický tábor. Každý rok jsme slavili den dětí, což byly takové buddhistické Vánoce. Když mi bylo 8 let, proběhl rituál přechodu. Všechno to jsou věci, které vymyslel Trungpa Rinpočhe, aby vytvořil osvícenou společnost.

Byla to tedy komunita buddhistů. Ale ve skutečnosti to byli úplně normální lidé. Trošku jsme meditovali, ale bylo to hlavně o tvém přístupu. Jak moje máma říkávala: „drž správně hlavu a ramena“. Tedy sedět pěkně vzpřímeně. Jenom taková drobnost udělá velký rozdíl, než když sedíš shrbeně. Asi tak vstupovala meditace do života v mém dětství. Dvouleté děti totiž neučíš meditaci, ale spíš je učíš praxi bdělosti a mindfulness. I když moji rodiče byli studenti vadžrajány.

Na svoje první roky vzpomínám tedy jako na „zenové“. Určitě tam byla meditace, ale byla to šinä (meditace klidného spočívání pozn. red.). Nebylo tam příliš tantrických prvků. Meditovaly také menší děti. Na letních táborech jsme měli 20 minut meditace každý den.

Není to tak „New Age“, jak to může vypadat. Psali jsme i básně. Trungpa Rinpočhe měl velmi rád míchání japonského a dalších východních umění s meditací. Takže jsme také dělali lukostřelbu spojenou s meditací nebo aranžování květin. Takhle zpětně to zní legračně, ale takové bylo prostě moje dětství (smích).

Buddha - Tokpa KorloPak jsme se přestěhovali do Kalifornie a můj táta se potkal v roce 1992-3 se Šamarem Rinpočhem. Tak začalo moje spojení s Karmapou a tibetskou linií.

Takže tě rodiče buddhismus učili a nedrželi ho od tebe stranou?

Buddhismus byl pro mě vždycky možností. Nikdy jsem úplně neztratil spojení s učením, protože jsem do něj nikdy nebyl nucený. Každé dítě se dostane do věku, kdy má potřebu se vymezit. Spousta dětí má podle mě takovou reakci na náboženství předávané od svých rodičů. Je hodně těžké být rebelem proti Dharmě (smích). Je to prostě pravdivé učení, od kterého není třeba utíkat. To ale neznamená, že nejsem rebelem v jiných oblastech (smích).

Je známo, že jsi v určitém období života propadl alkoholu a drogám. Co se stalo? Můžeš o tom něco říct?

Myslím, že všichni máme svoji vlastní karmu. Všichni jsme lidské bytosti. Můj pád se příliš neliší od pádu jiných lidí. Co dělá můj pád unikátní, je to, že jsem se dokázal vrátit zpět. Spoustu let jsem se soustředil na to, jak jsem se stal špatným. Nebyl jsem pouze alkoholik, ale byl jsem těžce drogově závislý. Naštěstí se mi podařilo uniknout velkým trestům, jako je vězení. Ale udělal jsem opravdu spoustu špatných věcí.

Z mých sedmi kamarádů, kteří mě provázeli v tomto období, je jich mnoho po smrti či ve vězení. Rozdíl mezi námi je v tom, že já jsem měl buddhistické porozumění, jako „držet správně hlavu a ramena“. V určité chvíli nelze uniknout Pravdě ani sobě samotnému. Myslím, že jsem chtěl utéct před svým potenciálem. Chtěl jsem se schovat před tím, čeho jsem schopný. V určitý moment vám ale mysl a tělo řekne, že už se nedá utíkat dál.

Skutečně jsem strávil 15 let pitím alkoholu a užíváním drog. Ublížil jsem mnoha lidem okolo sebe a především taky sobě samému. Můj příběh je ale jedinečný, protože jsem se nakonec stal jedním z fotografů Karmapy a můj život je 100% spjatý s Dharmou. Dělám něco, co jsem nikdy nečekal, že budu dělat. Jsem hrdý na to, že jako dřívější uživatel drog se těchto věcí už nebojím a vedu život úplně bez závislosti.

Myslíš, že je zkušenost s drogami něco, co nás může obohatit?

Karmapa 3 - Tokpa KorloMyslím, že to nejlepší, co se v mém životě stalo, byla právě moje závislost. Bez ní bych totiž nikdy neměl sílu nebo potřebu potkávat se s lidmi. Když je ti špatně, je dobré mít okolo sebe lidi, se kterými si o tom můžeš promluvit. Když je ti dobře, tak těmto lidem můžeš pomoci naopak ty sám. Současně je dobré si uvědomit, že utrpení a znechucení je součástí samsáry. Základem správné meditační praxe je takové pochopení světa a samsáry, že jedinou věcí, kterou můžu dělat, je praktikování pro dobro všech bytostí.

Ptal ses ale, jestli je užitečné projít zkušeností závislosti. Ta nám může ukázat nejčistší formu utrpení, blokované mysli a sebenenávisti. Právě to je nejsilnější bod závislosti. Nemohl bych si přát lepší pohled na to, jak špatné věci mohou být. Právě to je perfektní cesta praktikování. Pro spoustu lidí je určitě těžké věřit Dharmě na 100 % bez toho, aniž by prošli takovým utrpením.

Myslím, že pokud bychom byli schopní naučit lidi základům Dharmy, byli bychom schopní vyléčit všechny závislosti na alkoholu a drogách ve světě. Museli by však porozumět, co je skutečným základem praxe. Praktikování nemá nic společného s Buddhou, rouchy nebo svíčkami. Když poznáš, jak se skutečně podívat na svou vlastní mysl, že není třeba nikam utíkat. Právě to by mohlo spoustě lidem pomoci.

Jedním z tvých učitelů byl Šamar Rinpočhe, můžeš na něj zavzpomínat a přiblížit ho těm, kdo ho neměli možnost poznat?

Potkal jsem se s ním mnohokrát, i když ne vždy při blízkém osobním kontaktu. Můj otec a někteří přátelé strávili s Rinpočhem hodně času při večeři nebo dovolených. Takhle jsem ho osobně nikdy nezažil, ale musím říct, že je zodpovědný za mnohé v mém životě. Během mého dětství stál Rinpočhe za mnoha rozhodnutími mých rodičů, která mě ovlivnila.

Rinpočhe se před různými lidmi projevoval různými způsoby. Mnoho lidí ho vnímalo jako velmi vřelého a pečujícího. Jako usměvavého milého muže, který byl vždy veselý a klidný. S každým se vítal. Takový rozhodně Rinpočhe byl. Moje zkušenost však taková nebyla (smích). Na mě byl velmi tvrdý. Dával mi co proto. Dokázal říct opravdu nepříjemné věci. Našel si vždy jednu věc, která tě opravdu zraňovala a pořád do ní dloubal. A když jsi začal brečet, tak tě dloubl znovu (smích). Teď ale rozumím tomu, že jsem měl velké štěstí, že jsem ho takto mohl zažít. Protože se tak k většině lidí nechoval. Snažil se mě nějak posunout. To mě nedělá nijak zvláštním. Chápal však, že když na mě zatlačí, udělá ze mě lepšího člověka. Takže moje zkušenost s ním byla velice obtížná, ale také plná lásky.

Říkal mi „tattoo“ a nemyslel to úplně hezky. Na zádech mám velké tetování Čenreziga. Myslím, že si jednou na veřejném vystoupení ze mě utahoval, jak je možné spát s Čenrezigem na zádech. Řekl to ale opravdu rýpavě. Pamatuji si, že po mnoha letech mě při rozhovoru opět dohnal k slzám a já mu řekl: „Rinpočhe, nelíbí se mi, že takhle mluvíte, moje tetování je pro mě velmi důležité. A nemyslím si, že byste o něm měl takto ošklivě mluvit.“ A vysvětlil jsem mu proč. Jsou to moje vzpomínky na místa, kde jsem byl, na moji závislost, kterou jsem přežil. Připomínají mi, v co věřím a co mám potřebu si každý den připomínat. Je to mapa mého života, ve kterou skutečně věřím. Nikdy nezapomenu, jak na mě otočil hlavu se širokým úsměvem a řekl, že vždycky miloval moje tetování (smích). A od té doby byl na mě velmi milý.

Myslím si, že mě do té doby vnímal jako zbabělce v tom, co je pro mě důležité. A celých deset let mě tím trápil. Když jsem byl připravený, tak jsem se mu postavil a byl na mě velmi hrdý. A pak už nebyl žádný problém. To je moje zkušenost s Rinpočhem. Pár let potom zemřel.

Ještě předtím jsem s ním mluvil a řekl mu, že bych s ním chtěl cestovat a fotografovat. A jako poslední mi řekl, že budeme cestovat společně v létě. Byl jsem nadšený. Dva týdny poté umřel. Ale já jsem s ním skutečně byl na jeho poslední cestě. Nějakým způsobem dokonce i předtím než zemřel, věděl, co se bude dít poté.

Karmapa - Tokpa KorloTaké jsi v častém kontaktu s Karmapou. Můžeš se podělit o nějaké zajímavé situace, které jsi s ním zažil?

O tom bychom mohli hovořit pět hodin (smích). S Karmapou jsem se poprvé setkal v Kalimpongu (Indie) v roce 2001. Cítil jsem s ním velice silné spojení. Bylo nám oběma okolo 18 let. Byl jsem také pozván do KIBI (The Karmapa International Buddhist Institute), což je Karmapův klášter a univerzita v Indii. Od roku 2012-13 jsem ho začal fotografovat. Sám jsem pořádně nevěděl, co dělám, ale lidem se to líbilo. Pamatuji si, jak jsem ho prosil, jestli bych s ním mohl zůstat v KIBI a fotit ho. A on že ne, že tohle není ve skutečnosti to, co bych chtěl dělat. Byl jsem z toho opravdu smutný. Řekl mi, že nejlepší, co mohu v tomto životě dělat, je vytvářet něco vlastního. Být nezávislý. Tuhle myšlenku jsem přijal do svého srdce a uskutečnil ji. O šest let později jsem součástí Karmapova týmu. Jsem jedním z jeho oficiálních fotografů. Všechno tohle vzniklo na jeho popud.

Těžko vybrat nějakou konkrétní situaci s Karmapou. Nemohu říct, že bych ho znal, jsem jenom jeho fotograf. Když se pohybuji v jeho těsné blízkosti, nejvíc mě překvapí takové ty běžné věci. Je velmi mocný. Jeho schopnost vidět do druhých a předávat učení Dharmy přesahuje vše. Podle mě je nejpůsobivější jeho lidskost. Způsob, jakým dává blessing 8 tisícům lidí. Když se podíváš do jeho očí, vidíš, že tím dává také sebe.

V Ladakhu jsem s ním byl na 4denní pouti. Každý den jsme navštívili 4-6 klášterů, cestovali 16 hodin denně. Během toho neměl čas ani na jídlo. Když dával blessing několika tisícům lidí a někdo mu podal polévku, tak ji velmi rychle vypil a i přitom byl zcela soustředěný. Dokonce se pak omluvil za to, že má potřebu jíst. Pamatuji si, jak při každém požehnání nebo setkání s lidmi měl stále velmi klidnou tvář. Okolo bylo třeba 5 tisíc lidí, vojáci, stráže a všichni křičeli. A on byl čistě soustředěný a energický. Když ho pozoruji zblízka, pokaždé předtím, než něco řekne, velmi hluboce to promýšlí. Nejsou v tom žádná slova navíc.

To vnímám jako velký projev aktivity bódhisattvy. Nepotřebuji vidět lžičku, kterou ohne silou svojí mysli nebo podobné věci. Právě takové drobnosti, jaké jsem uvedl, jsou věci, kvůli kterým jsem se k němu připoutal na celý život. Protože takové věci se nestávají jednou nebo občas. Děje se to pořád. Když ho kdokoliv na chvíli potřebuje, je mu úplně jedno, jestli má zpoždění, je unavený, hladový, nebo nemocný. Vždy si udělá čas. Právě takové věci vidíte, když jste mu nablízku.

Kde se vůbec vzal nápad fotograficky dokumentovat buddhistické události?

V roce 2012 jsem ještě stále žil v Kalifornii a byl jsem velmi nešťastný. Dělal jsem hudbu, kterou dělám stále, měl jsem přítelkyni, byt a auto. Karmapa 2 - Tokpa KorloPřestože jsem měl všechno, cítil jsem se velmi prázdný a smutný. To trvalo několik let. A Šamar Rinpočhe mi řekl: „Musíš se sbalit a odjet do Dhagpo“. Nejdřív jsem byl v šoku, ale po chvíli jsem si uvědomil, že to dává jasný smysl. Prodal jsem auto a dal pryč většinu věcí. Během jednoho měsíce jsem opustil celý svůj život a také přítelkyni. Sbalil jsem si malý batoh a odjel do Francie.

Dhagpo je meditační centrum, ale také místo pro návštěvníky, kde probíhá spousta kurzů. Neměl jsem ale žádné potřebné dovednosti. Nesháněli kytaristu, ale člověka, který by každý den umýval záchody, staral se o ubytování nebo pomáhal v kuchyni s pomocnými pracemi. V té době jsem byl za takovou práci obrovsky vděčný. Žil jsem ve Francii a neměl starosti. Celý den jsem krájel zeleninu, umýval záchody a snažil se praktikovat.

Jednou jsem vyjel na krátký výlet s přáteli k moři a napadlo mě pořídit si foťák. Chtěl jsem natočit krátké video, jak hraji na kytaru a zavěsit ho na youtube. Tak to začalo. V roce 2013 jsem udělal pár fotek a začalo se mi to moc líbit. Jel jsem do KIBI a udělal pár fotek Karmapy. Celé to proběhlo velmi přirozeně, nikdo na mě netlačil. Poté jsem byl požádán, abych jel na Kagjü Mönlam a udělal další fotky. Když jsem byl opět v Dhagpu, tak mě Šamar Rinpočhe požádal, abych o něm natočil film. Udělal jsem s ním krátký rozhovor a dva týdny na to zemřel. Jeho bratr Jigme Rinpočhe chtěl, abych doprovázel jeho rakev 49 dní. To je doba, po kterou trvá podle tradice pohřební obřad u významného učitele. Poté je jeho tělo spáleno. Putoval jsem tedy s tělem z Německa do Káthmándú, kde proběhla kremace. Pamatuji si, že jsem si zabalil batoh na víkendovou cestu do Německa a vrátil jsem se po 2,5 měsících (smích).

Vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. Jen mi řekli, abych doprovázel tělo a dělal fotky a videa. Když jsem nasedal do letadla, pořádně jsem nevěděl, jak ovládat svůj foťák. Fotky, které jsem udělal, se ale proslavily. Vzniklo z toho 5dílné video, které bych rád tento rok znovu vydal jako 2 hodinový film spolu s rozhovory s Karmapou.

Jak buddhističtí učitelé reagují na to, že jim jako fotograf strkáš objektiv někdy až nepříjemně blízko?

Obecně s tím nemají problém. Většině se to dokonce líbí. Když jsem byl mladší, tak se v našem domě střídalo velké množství lamů. Každý učitel, kterého Šamar Rinpočhe poslal do USA, bydlel v našem domě a já jsem s nimi tedy vyrůstal. Když jsem je začal později fotografovat, mnozí si mě pamatovali jako 12letého kluka a důvěřovali mi.

Nejlepším způsobem, jak získat důvěru, je ale odvádět dobrou práci. Myslím, že během let mi mnoho učitelů začalo důvěřovat, protože znají moji práci. Neznamená to, že jsou moje fotky skvělé. Ale že lidé vědí, že je ukážu s respektem. Že umím s respektem prezentovat buddhistickou kulturu, tradice, ceremonie a rituály. Protože jsem je studoval, kladl otázky a vždy jsem se před focením či filmováním ptal, zda je to v pořádku.

Někteří učitelé se necítí před objektivem příjemně. S tím se pojí jeden příběh. V roce 2014 jsem byl v Singapuru s Karmapou, který měl jako doprovod 60-80 mnichů. Jedním z nich byl asi 20letý Džamgon Kongtrul Rinpočhe, který je velmi vysoký, má asi 2 metry. Vždycky, když jsem ho fotil, vypadal, že je mu to velmi nepříjemné. Jednou při cestě autem jsem se ho na to zeptal. Řekl jsem mu: „Jsem velmi vděčný, že Vás můžu fotografovat a chci se omluvit, jestli je to pro Vás nepříjemné. Mohu udělat něco proto, aby Vám to bylo příjemnější?“ A on odpověděl: „Ne ne, to není vůbec o Vás. Vždycky, když praktikuji a dělám púdžu, jsem silně koncentrovaný na praxi. A když v tom vidím namířený objektiv, zastavím se a uvědomím si, že bych se měl usmívat. A to hodně odvádí moji pozornost.“ Odpověděl jsem mu, že nejlepší, co může udělat, je úplně mě ignorovat a nevšímat si mě. Od té doby, vždycky když se vidíme, tak mě požádá, abych ho vyfotil a vůbec se na mě nedívá (smích).

Jaká událost, kterou jsi dokumentoval, pro tebe byla silná a vzpomínáš na ní?

Stupa - Tokpa KorloBylo jich opravdu mnoho. Právě jsem se vrátil z Kodaně, kde probíhala inaugurace stúpy. Byl jsem taky u toho, když Šerab Gjalcchen Rinpočhe inauguroval další dvě stúpy v Rusku. S budováním stúpy je spojené něco ohromně silného. Já se pochopitelně procesu budování stúpy neúčastním. Přijíždím tak týden před její inaugurací, kdy se do ní vkládá strom života a další cennosti. Inaugurace stúp jsou jednou z mých nejoblíbenějších událostí.

Kremace Šamara Rinpočheho byla zcela jistě jednou z nejsilnějších věcí, kterou jsem kdy viděl. Pamatuji si, že mě jeho smrt vlastně vůbec nezasáhla. Když se to stalo, neměl jsem čas nad tím přemýšlet. Pak jsem se vrátil z kremace zpět do Francie, kde jsem tou dobou žil v karavanu a připravoval film The Final Flame. Týden před dokončením jsem s nikým nemluvil. Ale potom jsem proplakal 10 hodin vkuse a týden jsem prospal, protože jsem byl tak moc unavený. Všechny ty emoce z posledních 7 týdnů a během kremace na mě najednou dolehly.

Další silnou zkušeností byla možnost být v přítomnosti 17. Karmapy při jeho první návštěvě v Ladakhu v Indii, v těch neuvěřitelných historických místech spjatých s buddhismem. To byl také jeden z momentů, které člověk už nikdy neuvidí.

Vlastně každá část mého života je pro mě moc zajímavá a silná. Ať jde o cestování s lamou Olem, do Mongolska, doprovázení Karmapy třeba během malých událostí pro 5 lidí či společné okamžiky s mým otcem při výuce v centrech Bodhi path. Dharma je zkrátka všude okolo nás a je opravdu těžké vypíchnout jen několik momentů.

Kvůli focení buddhistických událostí cestuješ po celém světě a jsi neustále v pohybu. Plánuješ v tomto různorodém životě pokračovat?

Před dvěma roky jsem se potkal se svojí ženou Katarínou. V té době jsem fotil a cestoval 4 roky nonstop. 90 % z toho času jsem opravdu miloval. Nemůžu říct, že by to bylo těžké. Ten čas byl ale velmi vyčerpávající a některé chvíle obtížné. Je to úžasný život. Není pro každého. Spousta lidí by určitě řekla, že by to chtěla dělat. Ale kdyby věděli, co všechno to obnáší, myslím, že by to ve skutečnosti dělat nechtěli. Vybrali by si pouze několik bodů, které by je bavily, ale nic víc. Součástí té práce je velmi velmi mnoho čekání. Někdy i celé měsíce. Když vidíte jednu fotku, jsou za ní týdny i měsíce příprav a cestování. Mám to ale rád.

Se svojí ženou jsme se seznámili v Káthmándú. Cítili jsme silné propojení, ale měli jsme plnou hlavu plánů a povinností. O dva měsíce později mě Nadační fond Nala pozval do Prahy. V Praze jsem předtím nikdy nebyl a ani bych ji neuměl najít na mapě (smích). Po dvou společně strávených dnech s Katarínou bylo mezi námi opět to stejné pouto. Museli jsme se rozhodnout, jak pokračovat. O dva týdny později jsem musel odjet do Austrálie na turné s lamou Olem, pak do KIBI a dál. Bylo velmi zvláštní být tak silně propojený s jinou lidskou bytostí. Pro mě to bylo dost nové. Měl jsem sice přátele, ale s nimi se nemusíš vídat tak často. Odjel jsem a nevěděl, jestli ji ještě někdy uvidím…

Tokpa Korlo 2Když jsem byl o měsíc a půl později v KIBI, uprostřed praxe na Čenreziga s Karmapou mě zasáhla silná potřeba změnit svůj život. Zavolal jsem Kataríně a řekl jí, že takhle už nemůžu dál pokračovat. Změnil jsem si letenku a za týden jsem byl zpět v Praze. O šest měsíců později jsem Katarínu požádal o ruku a oženil se. Nepřestal jsem úplně cestovat, Katarína jezdi často se mnou. Ve skutečnosti se úplně nezměnilo množství cest, ale přístup k cestování. Necestuji již 6 měsíců nebo celý rok bez přestávky. Není to nutné ani přínosné pro budování vztahu či vlastní praxi. Nyní cestuji týden či dva, maximálně měsíc. A pak se vždy vrátím domů, kde pracujeme na různých projektech. Také plánujeme založit rodinu. Pak budu cestovat možná ještě méně, ale není možné s tím přestat úplně.

Kromě fotografování máš ještě nějakou další práci?

Focení dělám na plný úvazek. Jsem dobrovolníkem Dharmy na plný úvazek. Za žádnou ze svých fotek jsem nikdy nedostal žádný honorář, každý je může bezplatně šířit a používat. Nedělám komerční práci. Pro Dharmu pracuji neustále. Ze začátku jsem pracoval za podpory vlastní rodiny. Později jsem začal být financován prostřednictvím dobrovolných příspěvků a sponzorů. Mám svou stránku na https://www.patreon.com/Tokpakorlo, kde mě může každý podpořit. Nechci si tady dělat reklamu, pouze říkám, jak mohou lidé jako já přežít.

V současnosti mám asi dva hlavní sponzory. Jedním z nich je Nadační fond Nala. Jsem vlastně jedním z jejich projektů a prezentují mě na svých stránkách hned vedle Šeraba Gjalcchen Rinpočheho, což je pro mě trochu nepříjemné (smích). Nejdřív chtěli použít moje fotky a nyní jsou mojí rodinou, se kterou spolupracuji na projektech. Ze začátku mi přišlo zvláštní, že mě chce někdo takto podporovat. Ale oni to berou spíš jako dar pro ně samotné.

Pozoruješ rozdíl mezi přístupem k buddhismu v USA a v Evropě?

Moje zkušenost s buddhismem v USA už je spíš jen ve vzpomínkách. Vyrostl jsem v 80. letech a Trungpa Rinpočhe a Shambhala byly celým mým světem. V současnosti již s tímto prostředím necítím takové spojení. Přijde mi však, že je tam Dharma více na ústupu. Z generace starších hippíků jsou dnes prarodiče a jejich děti už mají zájmy jinde. Američané jsou v porovnání s většinou ostatních národů šíleně bohatí. Mají obrovské množství peněz, spoustu možností zabránit utrpení. Reálné utrpení není tolik vidět. V Americe v současnosti převládá styl New Age. Lidé chtějí meditovat a cvičit jógu. Je to ale pouze proto, že chtějí být lepší. Není to o opravdovém hledání jako třeba v Nepálu či v jihovýchodní Asii, kde lidé nemají nic. Jejich srdce jsou však plná upřímné laskavosti.

Když ale přijedete do Evropy, třeba do Německa a Francie, potkáte zde mnoho Dharma aktivit. Existuje spousta buddhistických center a lidí, kteří mají o buddhismus zájem. Sám Karmapa si zvolil Francii jako místo narození svého syna. Centra BDC vyvíjejí neuvěřitelně mnoho aktivit. Lidé tam hledají způsob, jak pracovat a zároveň cestovat a zasvětit tak svůj život Dharmě. V USA tento typ aktivity nevidím.

V Asii je tomu jinak. Lidé se tam buddhisty nestávají, ale rodí a vyrůstají z dlouhé tradice buddhistické praxe, například v Bhútánu nebo Nepálu. Také tam jsou nyní ale opačné tendence. Stejně tak jako u nás křesťanské děti rebelují a od víry se odklánějí, tak i v Asii mladí opouštějí buddhismus, protože je pro ně příliš všední.

Co dál chystáš zajímavého?

Dokončuji filmy o Šamaru Rinpočhem a o Šerabu Gjalcchen Rinpočhem, což bude film Nadačního fondu Nala. Tenhle film se trochu opozdil hlavně kvůli mně, protože se nemůžu rozkrájet. Lidé mi často říkají, že je skvělé, že osobně reaguji na všechny emaily a zprávy a nedělá to nikdo z mého týmu (smích). Vždycky se zasměji, protože žádný tým není, jsem to pouze a jenom já (smích). Lidé si představují, že Tokpa Korlo je celá společnost, ale ve skutečnosti je to jen jeden kluk. Všechno co dělám, musím dělat postupně. Někdy se stane, že tři měsíce vkuse Šerab Gjalcchen Rinpočhe - Tokpa Korlojsou různé akce a já se nemůžu filmům vůbec věnovat.

Dál plánuji cestovat a dokumentovat život Karmapy. To je mým hlavním cílem a prioritou číslo 1. Potom jsou to další lidé jako Šerab Gjalcchen Rinpočhe, Nendo Rinpočhe a lama Ole. Všichni jsou jednou velkou dharmickou rodinou a podávat o nich zprávy beru jako jeden společný úkol.

Dalším projektem je mobilní aplikace Mindworks. Můj otec za 45 let výuky meditace a Dharmy zjistil, že je snazší vzdát se při výuce kulturních a spirituálních nánosů. Pak je celé učení srozumitelnější pro více lidí. Aplikace Mindworks začala asi před 3 roky a otec mě přizval, abych se stal její součástí. Dělám všechna videa a fotky. Také skrz tuto aplikaci předávám učení. Aplikace by se měla rozšířit na plnohodnotnou webovou vzdělávací platformu. Spousta lidí se bojí jít do buddhistického centra. Lidé mají obavy z rouch a z cestování do Indie. Chtějí meditovat doma, v parku nebo na pláži. Tento projekt by měl obsahovat úplné základy učení Buddhy a nabídnout ho ústy vysoce realizovaných, úspěšných a vzdělaných učitelů všem lidem na celém světě. Za projektem stojí také Karmapa. Vzhledem k mojí drogové minulosti je pěkné, že součástí projektu je speciální program pro lidi se závislostí. Cílem je ukázat, že základem závislosti je útěk od sebe samého.

Zmínit musím také plánování rodiny. Minimálně další dva až tři roky bych rád zůstal v Česku. Mám tu rodinu, přátele či Nadační fond Nala. Je tu krásná Stromovka a za prací můžu jezdit na elektro kole. Je to cool místo k životu 🙂

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!

> Navštivte také náš buddhistický eshop! <
retro

O Vít Kuntoš

Buddhismus představuje stále důležitější část mého života, a tak jsem se rozhodl vytvořit tyto webové stránky. Kromě toho se věnuji astrologii či včelaření :-)
Bookmark the permalink.

Komentáře jsou uzavřeny.