Zen a jeho kultura jsou na východě unikátní a až donedávna o nich Západ nevěděl nic. Někteří Američané a Evropané, kteří se o Zenu dozvěděli, se o něj hluboce zajímají.
_______________________________
Z textu Zen for Daily Living (Zen pro denní žití) od Prof. Masunaga Reihó, Shundžuša Publishing Co., 1964. Zdroj: https://terebess.hu/zen/mesterek/masunaga.html
_______________________________
Zájem přichází pravděpodobně ze schopnosti Zenu sdělovat nové životní povědomí. Západní kultura je zaměřena především na Bytí; Východní kultura, na ne-Bytí. Bytí může být studováno objektivní logikou. Ne-bytí musí být existenčně pochopeno; je to zásada absolutní negace, která dovoluje člověku uvolnit vazby a obrátit se k neomezenosti.
Tato kultura ne-Bytí se rozvíjela na Dálném východě s důrazem na jednotlivé země. V Indii to bylo převážně intelektuální a filozofické; v Číně, praktické a střízlivé; a v Japonsku estetické a citové. Zen se spojil s těmito různými kulturními charakteristikami. Co je tedy Zen?
Definování Zenu je obtížné. Definovat znamená omezit vytvořením čistého balíčku pojmů, který něco vybere z celku a nabízí pouze část obrazu. To by nezachytilo Zen, protože je zakořeněn v našem nejhlubším životním toku a zabývá se skutečnostmi nezajímavých zkušeností.
Nekoncepční povaha Zenu je zřejmá ve frázích, které se staly populární v Sung-Číně. Praktikanti Zenu přijali jeho náznaky z takových vyjádření,jako jsou:
1. Žádná závislost na slovech a textech;
2. Zvláštní přenos mimo odborné učení;
3. Přímé poukazování na mysl člověka; a
4. Vidět mysl je stát se Buddhou.
Zen není vázán slovy a písmeny súter. Přechází z mysli do mysli mimo odborné a systematizované teorie. Systematizování buddhistických písem bylo charakteristickým rysem čínského buddhismu. Ale Zen se v podstatě vyhnul systematizaci. Neopírá se o odbornou výuku. Zaměřuje se na pronikání do přirozené povahy člověka a toto se nazývá Buddha.
Samozřejmě, Zen se zcela nevzdává slov a psaní. Není to jen o poddání se. Ve skutečnosti jen málo náboženství vytvořilo tolik čerstvých literárních děl jako Zen. Většina materiálu se dostatečně pochopitelně zabývá probuzením ze stavu spojeného se slovem. Tato zkušenost nevyžaduje dlouhé proslovy, takže zenové výrazy jsou obvykle krátké, úsečné a poetické. Jeden z nejslavnějších výroků Ummona byl: Každý den je dobrý den. Hoen řekl: Když člověk nabere vodu, měsíc se odráží v rukou. Když člověk bere do ruky květiny, vůně proniká do pláště.
Od samého začátku Zen zdůrazňoval lidskou důstojnost. To je důstojnost, která nepochází z ega, ale z “přirozeného vzhledu”, který všichni máme. Získáváme nezbytnou svobodu tím, že si uvědomíme tento”přirozený vzhled” a na základě něj žijeme. Technicky to dělá Zen vyznáním toho, co je již obsaženo uvnitř nás, avšak přerušuje, opouští představu “obrazu mochi (rýžového koláče)”.
Důležitou věcí je skutečné zakoušení Zenu. Taková zkušenost by významně přispěla ke zmírnění úzkostí moderního člověka, který je obtěžován umrtvujícím dopadem hromadné komunikace a mechanického života.
Protože moderní člověk potřebuje nějaký koncepční návod, podle kterého by mohl začít, snaha o vymezení pojmu Zen může posloužit účelu. V dávných dobách někteří zenoví mistři odpověděli na otázky: Zen je Zen. Poněkud stroze a k věci, avšak tato definice sotva nabízí nějakou pomoc moderním studentům v pochopení Zenu. Proto se snažím Zen pokusně definovat takto: Zen je praxe, která pomáhá člověku proniknout do jeho pravého já skrz sezení se zkříženýma nohama (zazen) a posílit toto já v každodenním životě.
Tato definice samozřejmě nezahrnuje všechno ze Zenu. Ale obsahuje důležité prvky. Tři základní body definice jsou:
1. Cvičení zazenu
2. Pronikání do skutečného já a
3. Posilovat skutečné já v každodenním životě.
Amatérský překlad pro svou vlastní potřebu a pro buddhaweb – www.kitayama-junyu.info/zen
