Nala vydala novou knihu Zářící soucit, která přináší čtivý a zároveň hluboký portrét 16. Karmapy. Nejde jen o souhrn životopisných dat, ale o mozaiku vyprávění lidí, kteří s ním cestovali, pracovali nebo ho osobně potkali. Díky tomu Karmapa vystupuje jako mimořádně lidská osobnost: klidná, laskavá, praktická a přitom nečekaně „přesná“ v tom, jak dokázal působit na situace i na druhé lidi.
Jako ukázku sdílíme kapitolu „Návštěva kmene Hopiů“. Je to příběh setkání tibetské tradice s původními obyvateli Ameriky, rozhovorů o proroctvích a překvapivých podobnostech rituálů i symbolů. A také vyprávění, v němž se obyčejné lidské momenty proplétají s tím, co účastníci vnímali jako historicky významné shledání.
Až po obloze bude létat železný orel,
kamenné mosty překryjí řeky
a po silnicích se budou prohánět koně s koly,
se setká Východ se Západem.
Rudí lidé se setkají s rudými lidmi.
V té době mé učení přinese užitek světu.
Padmasambhava, 8. století
Jedním z Karmapových hlavních záměrů při návštěvě Severní Ameriky bylo setkání s původními obyvateli kontinentu. Před svou cestou na Západ se Karmapa opakovaně zmiňoval, že se chce rozhodně setkat s indiány kmene Hopi, které považuje za nejmírumilovnější ze všech kmenů původních obyvatel Ameriky.
Nyní nastal okamžik, kdy se jeho přání stalo skutečností. Karmapův zlatý cadillac se blížil k jedné ze stolových hor, nazývaných španělskými conquistadory mesa, kde před více než tisíci lety Medvědí klan postavil první hliněné domy. Byl neuvěřitelně horký den, země byla vyprahlá a naposledy pršelo dávno předtím, než Karmapa projel poslední zatáčkou serpentin k Walpi, první osadě Hopiů.
Návštěva, která se později vepsala do historie jako setkání dvou starých a příbuzných kultur, jež od sebe byly odděleny tisíce let, začala drobnou nepříjemností. Došlo k nedorozumění ohledně data a Hopiové očekávali Jeho Svatost až o den později, a tak je jeho příjezd zaskočil.
Rychle poslali pro osmdesátiletého náčelníka klanu Neda Nayatewu a jeho ženu Nernu, kteří žili dole na úpatí hory. Navzdory pokročilému věku těch sto metrů do kopce k silnici vyšplhali coby dup. Karmapu, který byl za všech okolností uvolněný a nepřikládal velkou váhu protokolu, takové přijetí nevyvedlo z míry.
Náčelník přivítal Karmapu slovy: „Těší mě, že jsi navštívil naši vesnici, a vím, že jsi k nám vážil opravdu dlouhou cestu!“ Karmapa odpověděl: „Známe se už stovky let. Vaše rituály, obřady a způsob života jsou velmi podobné našim.“ Předal Hopiům dary a dodal: „Ve svých meditacích na vás budu vždy pamatovat“.
Poté Karmapovu družinu provedli po vesnici. Rozhovor mezi náčelníkem a Karmapou začal poměrně obyčejně, jak vzpomíná Dr. Andrea Loseries-Leick:
Karmapa mluvil o své vlasti. Povídalo se o kozách a ovcích a o úrodnosti země. Ned řekl, že už dlouho nepršelo. Hopiové měli mnoho rituálů přivolávajících déšť, ale i když už vyzkoušeli úplně všechno, několik měsíců nespadla ani kapka. Pro kmen to byl samozřejmě vážný problém. Karmapa řekl: „Nebojte se, já se o to postarám.“ Pak mluvil o Padmasambhavově proroctví a náčelník Ned odpověděl: „My máme podobné proroctví! Vskutku jsme bratři!“ Objali se. Vše působilo velice obyčejně a zároveň historicky významně. Velmi dobře si rozuměli a měli radost, že jsou spolu.
Prohlášení o bratrství odkazovalo na prastaré vazby mezi indiány a tibetsko-mongolskými kmeny. Moderní věda tvrdí, že původní obyvatelé přišli do Ameriky přes Beringovu úžinu. Podle Hopiů jsou Tibeťané jejich dávno ztracenými bratry a sestrami, kteří je opustili na počátku času a odešli na druhou stranu světa, aby jej duchovně vyvážili. Podle proroctví se měli jednoho dne vrátit. Nyní tedy nastal okamžik shledání: Dávní příbuzní Hopiů se vrátili do arizonské pouště.
O deset let dříve se tehdejší náčelník Hopiů Dan Kačungva, kterému v té době bylo přes sto let, setkal s Hetty MacLise – pozdější matkou americké inkarnace Sangje Ňenpy Rinpočheho – a ukázal jí kámen s proroctvím. Vysvětlil jí, že proroctví ohlašuje příchod Velkého očišťovatele, jehož „cesta je totožná s cestou Velkého ducha, a tento očišťovatel přijde v červeném klobouku a červeném plášti a přinese červeného Boha. A přivolá déšť.“ Nyní se zdálo, že se to vše vyplnilo: Karmapova škola buddhismu se nazývala „řád červených čepic“, sám Karmapa nosil červené roucho a večer uděloval zmocnění červeně zbarveného aspektu Avalókitéšvary. Při této příležitosti měl na hlavě červený panditský klobouk. Ačkoli se jednalo o velmi významnou událost – setkali se bratři a sestry, kteří byli odloučení celé věky – vše bylo nápadně obyčejné a prosté jakéhokoli dramatu.
V závěru prohlídky vesnice došli na komunitní setkávací místo kosovi, kde se nacházela podzemní svatyně kiva. Její tvar symbolicky představoval hopijské pojetí světa. Náčelník Ned pozval návštěvníky dovnitř, ale Karmapa odmítl, protože mu problémy s koleny nedovolovaly lézt po nestabilním žebříku.
Zatímco místní v kivě vysvětlovali Karmapovým průvodcům význam hopijských mandal, jejichž formy překvapivě připomínaly ty tibetské, a ukazovali jim posvátné relikvie klanu, „Karmapa se posadil na plochou střechu svatyně a začal recitovat přání za dosažení Dewačhenu, „čisté země Buddhy Amitábhy, a poté přání Avalókitéšvary.“
O chvíli později se Karmapova skupina s Nedem, jeho ženou Nerne a ostatními indiány srdečně rozloučila.
Co se dělo během následující cesty do Hopijského kulturního centra, popisuje ve svých vzpomínkách Karmapův řidič Steve Roth:
Po cestě Jeho Svatost, který seděl na sedadle spolujezdce vedle mě, začal provádět púdžu. Zpíval mantry a rukama dělal posvátné mudry. Vzduch v rozpálené poušti se vlnil žárem. Podíval jsem se na oblohu a všiml si malého, osamoceného mráčku, který se objevil na obzoru a podobal se ovčímu rounu. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Pokračoval jsem nevzrušeně v jízdě a Karmapa dál zpíval. Uběhlo deset nebo patnáct minut, než jsem se zase podíval nahoru. K mému překvapení teď podobné malé mráčky zdobily celou oblohu. Když jsem se po chvíli podíval znovu, mraky se již slily do jednolité šedé masy. To už začínalo být zajímavé. Než jsme dorazili k motelu poblíž kulturního centra Hopiů, byla obloha zlověstně černá. Ale ne obyčejně tmavá, byla klasicky černá jako ve filmu Deset přikázání od Cecila B. DeMillea!
Pro Džigme Rinpočheho to nebylo nic mimořádného. Podle Karmapy bylo sucho způsobeno nemocí nágů. Požádal proto své mnichy, aby k prameni, kde někteří nágové sídlí, umístili jeho proslulé černé pilulky. Nemoc byla vyléčena a dlouho očekávaný déšť se bez prodlení spustil. Proroctví se tak naplnilo.
Po přívalovém dešti oznámil Karmapa během večeře v Hopijském kulturním centru, že bude předávat zmocnění. Pozval také indiány kmenů Hopi a Navaho, kteří žijí na okolních stolových horách a v nedalekých městech.
Zdálo se, že Hopiové jsou mistry v improvizaci stejně jako Tibeťané: Stoly v konferenční místnosti srazili k sobě a na nich postavili oltář. Přišlo na sto padesát Hopiů a Navahů, včetně několika náčelníků. Když Karmapa za zvuků gjalingů vstoupil do zcela zaplněné místnosti, měl na hlavě červený panditský klobouk. Hopiové ihned poznali, o co se jedná: Bylo to přesně tak, jak stálo v jejich proroctví. Karmapa předával zmocnění rudého Avalókitéšvary (Korwa Dongtrug). Navahové a Hopiové si pak stoupli do fronty na požehnání. Všichni přítomní se shodli, že to bylo „skvělé setkání.“ Steve Roth vzpomíná:
Během zmocnění jsme byli svědky neuvěřitelného souznění mezi Jeho Svatostí a indiány. Slovy to nelze popsat. Nesmírně jsme si vážili, že můžeme být při tom.
Ači Cepal vypráví: „Navahové a Hopiové měli slzy v očích. Cítili, že se tímto setkáním obnovilo staré spojení.“ A bylo to velmi osobní a srdečné setkání. Fyzicky si byli Tibeťané a indiáni docela podobní. Ke svému úžasu také zjistili, že slovo taawa v jazyce Hopiů znamená slunce, zatímco dawa v tibetštině znamená měsíc. Hopiové si také všimli podobnosti se svými vlastními rituály. Během zmocnění se používala „požehnaná voda a rýže, které měly v podstatě stejný význam jako léčivá voda a kukuřičná mouka homa v ceremoniích Hopiů.“ Indiáni zmocnění přirovnávali k rituálu, který znali jako „požehnání pro všechny lidi a život na celém světě“. Lama Tsultrim Allione vzpomíná:
Na všechny nesmírně zapůsobilo, jaký vztah měli Hopiové ke Karmapovi. Navíc byli Tibeťanům tak podobní. A to nejen navenek. Měli v sobě takovou čistou oddanost, sepjetí se Zemí a ta jejich pokora…
Steve Roth to potvrzuje:
Indiáni byli naprosto ohromení, stejně jako my, bílí návštěvníci, kteří jsme byli tichými svědky tohoto setkání. Bylo nám jasné, že toho večera jsme byli jak diváky, tak účastníky jedinečné historické události.
Následujícího dne vyšla v místních novinách na titulní straně zpráva, že „sérii pětasedmdesáti po sobě jdoucích dní bez deště ukončila návštěva jakéhosi pozoruhodného, ač neznámého‚ východoindického náčelníka, který mimo jiné uměl přivolat déšť.“ Novinám však unikl skutečný příběh: Nebylo pochyb, že Padmasambhavovo proroctví z 8. století se konečně naplnilo.
Karmapa řekl, že si přeje navštívit jednu šamanku, a tak druhý den ráno skupina vyrazila za indiánskou babičkou Caroline na Druhé stolové hoře. Znovu diskutovali o proroctvích Hopiů a tibetském proroctví Šambaly. Šamanka Karmapovi vyprávěla, že ještě když byla mladá, nacházela v nedalekých horách všechny úžasné léčivé rostliny, které potřebovala. „Nyní se však byliny změnily v jed,“ řekla. Dokazuje to pravdivost hopijských proroctví. Započal čas přechodu ze čtvrtého světa do pátého.
Poté navštívili náčelníka Bílého Medvěda, který se nápadně podobal Akongu Rinpočhemu. Podělil se s Karmapou o starobylou moudrost svého kmene. Hovořil také o třech světech, které zanikly kvůli zdegenerovanému, materialistickému a neekologickému, odpojenému způsobu života, a o současném čtvrtém světě. „Tímto světem lidé jako ty a já provázejí druhé.“ Nakonec popsal nadcházející pátý svět, v němž se duchovní lidé „opět dostanou ke slovu“. Karmapa na to odpověděl jednoduše: „Dobře!“
Mina Lansa, jedna z hopijských stařešinů, Karmapovi nabídla, že ho vezme na krátkou návštěvu do Staré Oraibi, nejstarší trvale obydlené vesnice v USA. Není však známo, zda mu tehdy ukázala slavné kamenné desky kmene, které opatrovala.
Když Karmapa od Hopiů odjel, zanechal za sebou národ s upevněnou identitou. Historicky se Hopiové opakovaně stávali oběťmi nájezdů Navahů. Na setkání s králem dharmy tehdy byly pozvány oba kmeny. Přišli jako přátelé a zdálo se, že je setkání s Karmapou usmířilo.
Karmapova cesta pokračovala dál přes Grand Canyon do Phoenixu v Arizoně, odkud měla skupina odletět do San Francisca. Těsně před odletem se Karmapa spontánně rozhodl navštívit ještě jednu ženu. Její adresu ovšem nikdo neznal. Bardor Rinpočhe vypráví, že Jeho Svatost překvapivě sám odnavigoval řidiče až k domu jisté Ermy Pounds, která se později stala předsedkyní místního centra Kagjü.
Později se na letišti odehrála téměř surrealistická scéna. Jelikož se rozneslo, že Karmapa miluje ptáky, lidé mu během celé cesty nabízeli darem andulky, kanáry a další druhy. Karmapa jich tak měl opravdu hodně. Po odbavení zbýval ještě nějaký čas do odletu, a tak se Karmapa rozhodl dopřát ptákům trochu pohybu. Otevřel klece a nechal je poletovat po letištní hale. Poté prohlásil, že je vhodná chvíle předat požehnání všem přítomným. Jeho společníci byli zděšeni. Podle letového řádu se mělo odlétat za necelou čtvrthodinu. Karmapa však prohlásil: „Ale kdepak, dřív než za hodinu letadlo připravené nebude. Ještě máme spoustu času!“ Sotva dokončil větu, ozvalo se hlášení, že kvůli technickým potížím bude let asi o šedesát minut opožděn. Erma Pounds vzpomíná:
Karmapa začal dávat požehnání svým fascinovaným spolucestujícím. Vzápětí si začali pro požehnání přicházet i prodavači z letištních obchodů. Jako železné piliny přitahované magnetem. Jedna servírka na otázku, proč ve spěchu položila tác před zmateného zákazníka a odešla, odpověděla: „Vůbec netuším. Vím jen, že jsem chtěla, aby se mě tamten muž dotkl.“
Ihned poté, co Karmapa dokončil požehnání, se ozvalo nové hlášení, že letadlo je připraveno k nástupu. Tentokrát letušky propadly panice, protože ptáci stále poletovali všude kolem. „Karmapa jen s úsměvem tleskl a ptáci okamžitě vlétli zpět do svých klecí. Pak nad klecemi máchl rukou, ptáci usnuli a všichni nastoupili do letadla.“
