Trinlay Rinpočhe: Problémy světa pramení z naší mysli

Karma Trinlay Rinpočhe je významný buddhistický učitel a mistr meditace, první tulku západního původu, který získal uznání v tradici Karma Kagjü vadžrajánového buddhismu. Narodil se americké matce a francouzskému otci a ve 13 měsících byl Jeho Svatostí 16. Karmapou rozpoznán jako reinkarnace významného učitele. Od dětství prošel tradiční výchovou tulkuů pod vedením Kalu Rinpočheho v Indii, později pokračoval ve studiu ve Francii a na prestižních institucích, včetně Sorbonny. Rinpočhe, plynně hovořící anglicky, francouzsky a tibetsky, je ceněn pro svou jasnou mysl, klidnou povahu a hluboké pochopení buddhistického učení. Začátkem prosince navštíví Prahu, kde promluví na téma Čtyř nezměrností. V následujícím rozhovoru se s námi dělí o své bohaté zkušenosti, vzpomínky na velké mistry a praktické rady, jak propojit dharmu s každodenním životem.

Pro mnohé je zajímavé, že jste tulku ze Západu. Mohli jsme vidět film Malý Buddha, který popisuje rozpoznání západní reinkarnace učitele. Můžete se s námi podělit o to, jak to probíhá ve skutečnosti?

Ten film sice existuje, ale je to především fikce. Ve skutečném životě najdeme mnoho rozdílů. Nemyslím si, že rozpoznání probíhá u každého stejně. Existuje pravděpodobně tolik příběhů, kolik je tulků.

V mém případě, abych stručně vyprávěl svůj příběh, se můj otec setkal s 16. Karmapou. V roce 1974 Karmapa poprvé navštívil Evropu a udělal na otce velký dojem. Když jsem se narodil, moje rodiče se rozhodli, že pojedeme do Indie a do Sikkimu, abychom se setkali s Karmapou. Mně bylo asi rok a půl. Karmapa byl v té době ale v Nepálu. Při té příležitosti jsem se poprvé seznámil se světem buddhismu. Navázali jsme vztah s mnoha buddhistickými mistry, také s významným Kalu Rinpočhem.

Když mi bylo dva a půl roku, Karmapa a Kalu Rinpočhe mě označili za tulku. A od tří let mě pak vychovával Kalu Rinpočhe ve svém klášteře poblíž Dárdžilingu. Byl to docela slavný učitel a hodně cestoval. Proto trval na tom, že mě vezme s sebou. Takže jsem s ním hodně cestoval a poslouchal jeho učení.

To bylo, když jsem byl mladší. Později, v deseti letech, jsem se vrátil a přestěhoval do Francie. Několik let jsem žil v buddhistickém retreatovém centru Montchardon v Alpách. Mým učitelem byl lama Tenzin, jeden ze žáků Kalu Rinpočheho a Karmapy.

Když mi bylo šestnáct, začal jsem jezdit více do Indie a studovat s dalšími buddhistickými učenci. A když jsem byl velmi mladý, měl jsem tu čest setkat se také s mladým 17. Karmapou (Thinlä Thaje Dordže, pozn. red.) poté, co opustil Tibet a přijel do Indie.

Od svých jedenácti let jsem studoval také u Kunziga Šamara Rinpočheho. Dostal jsem od něj mnoho učení. Takže jsem buddhismu zasvětil víceméně celý život. A nyní věnuji část svého času a sdílím s ostatními, kteří mají zájem, co znám.

Potkal jste tolik úžasných mistrů. Na co nejraději vzpomínáte, když se ohlédnete do dětství?

Z dětství i pozdějších let si pamatuji mnoho věcí. Mnohé z jejich učení a příklady, kterými byli jako lidé. Samozřejmě Karmapa, Kalu Rinpočhe… Všichni byli ztělesněním velké laskavosti a velké moudrosti. Díky svým vlastním dosažením to byli učitelé, kteří projevili kvality jako jasnovidnost a tak dále. Mám hodně vzpomínek.

A můžete se podělit například o jednu konkrétní vzpomínku na 16. Karmapu?

Mám tolik vzpomínek! Vzpomínám si na to, když jsem byl nemocný. Bylo mi pět či šest let, žil jsem v Dárdžilingu a měl jsem zánět pobřišnice. Musel jsem na operaci. V té době byl nemocný i Karmapa, který také podstoupil operaci. Viděl jsem ho v Kalkatě a požádal mě, abych mu ukázal jizvu po operaci. Tak jsem mu ji ukázal. A on řekl, že bych měl vidět tu jeho. A ukázal mi svoji jizvu, která byla samozřejmě mnohem větší než moje. (smích)

To byla milá vzpomínka na jeho laskavost a vlídnost. Naposledy jsem ho viděl v Hongkongu s mým otcem a Kalu Rinpočhem. Tehdy jsem měl velkou čest – Karmapa mi poskytl určitá sdělení ohledně svého příštího života a toho, kde se znovu narodí.

Mám tedy několik významných vzpomínek. Patří k nim také momenty, kdy jsem ho viděl provádět obřad Černé koruny. Nebo chvíle, kdy jsem s ním byl v Sikkimu, v Rumteku, ale také ve Francii a ve Spojených státech, kam Karmapa cestoval. Navštívil jsem například Woodstock, kde měl Karmapa centrum. Mám opravdu mnoho vzpomínek na tyto výjimečné chvíle.

Byly informace o Karmapově budoucí inkarnaci nějak užitečné v době, kdy byl zmatek a různé tlaky ohledně výběru 17. Karmapy Thaje Dordžeho?

Jednalo se spíš o osobní informace. V té době jsem to nikomu neřekl, ale Karmapa mi sdělil – a také mému otci, který byl Karmapovi velmi oddaný – kdy se znovu narodí. Bylo to pro nás velmi významné. Řekl nám také, že se všichni znovu setkáme, což se nakonec skutečně stalo se 17. Karmapou.

Jaké bylo dětství v Asii? Bylo to v něčem náročné?

Pro mě to nebylo něco obtížného. Bylo to prostě mé dětství. Velmi dobře o mě pečoval Kalu Rinpočhe, jeho asistenti a mniši, kteří s ním žili. Starali se o mě s velkou péčí a často jsem s Rinpočhem cestoval. Řekl bych, že jsem měl docela pohodlný život.

Ale když se ohlédnu zpátky, nebyl to jednotvárný život. Mnoho dětí má své rodiče a žijí na jednom místě, kde mají po mnoho let stále stejné prostředí. Já jsem toho však hodně viděl. Do svých osmi let jsem se Kalu Rinpočhem třikrát procestoval svět. Viděl jsem spoustu lidí a událostí. Okolnosti mého života mi přinesly hodně zralosti a pochopení. Pomohly mi lépe porozumět mnoha věcem.

6. – 7. 12. 2024 bude Trinlay Rinpočhe předávat učení v Praze. Rezervujte si svoje místo 👉 zde!

Jak vnímáte přenos buddhistických tradic z Východu do současného západního světa a jejich přijímání západními studenty?

Nemám nic zvlášť osobního, co bych k tomu dodal. Považuji ale za důležité rozlišovat mezi podstatou Buddhova učení a kulturními prvky, které je obklopují. Podstata buddhistického učení se zaměřuje na pravou podstatu reality, zejména na pochopení naší vlastní mysli. To je něco, co bychom mohli nazvat téměř vědeckým přístupem. Nejde o soubor přesvědčení nebo o kulturní záležitost. Buddhismus není výhradně indický nebo tibetský. Není omezený na určité tradice či období.

V učení buddhismu je kvalita univerzálnosti a pravdivosti, která je velmi důležitá pro jednotlivce a je stále aktuální v dnešním moderním světě. Je prospěšná pro každého, kdo o ni projeví zájem. V tomto smyslu je buddhismus velmi relevantní a významný pro současný moderní svět, bez ohledu na kulturu, ve které žijeme.

Na Západě máme rušný život a mnoho práce. Máte pro nás nějakou radu? Jak tedy zvládnout buddhismus s nabitým programem?

Základní poselství buddhismu, pokud to tak mohu říct, je obrátit mysl směrem k ní samotné. Snažíme se pochopit, co je naše mysl a jaké má kvality. To je nesmírně důležité, protože bez mysli nemůžeme existovat. Vnímáme skrze naši mysl, chápeme skrze naši mysl. Nemůžeme svou mysl odložit stranou a jít jinam – všechno, co prožíváme, je neoddělitelně spojeno s naší myslí.

A přitom běžně nevěnujeme mysli žádnou pozornost. Naše pozornost je neustále zaměřena na věci vnější – na naši práci, podmínky, vztahy a další okolnosti, které nás zaměstnávají. Tyto vnější věci však ve skutečnosti neustále podléhají změnám, jsou pomíjivé.

Můžeme sice na chvíli zlepšit své okolnosti, ale to nutně neznamená, že nám to přinese větší vnitřní pohodu. Proto je pochopení toho, co mysl je, jaké má kvality, jaké zmatení může obsahovat a jak toto zmatení překonat, jádrem toho, co nás buddhismus učí.

Pokud si najdeme v našem moderním životě čas naučit se něco málo o buddhismu, pokusíme se pochopit jeho základní učení, nemusíme nutně měnit svou kulturu nebo způsob života. Jakékoli informace, které z učení získáme, můžeme použít ve svých současných podmínkách a ty nám mohou výrazně zlepšit život. Buddhistické učení pomáhá například v rodinném životě nebo ve vztazích s ostatními. Pomáhá rozvíjet naše dobré vlastnosti, překonávat hněv, chamtivost a další negativní emoce, které jsou zdrojem mnoha problémů. Tyto problémy lze postupně zmírnit. Dharma je v tomto smyslu jako lék a skutečně nám může v životě velmi pomoci, a to i v našem současném moderním světě.

Myslím, že je důležité začít tím, že se o buddhismu začnete učit a snažit se mu porozumět. A jakmile pochopíte jeho hodnotu, budete také schopni vidět, jak jej můžete aplikovat ve svých vlastní podmínkách.

Není škoda, že na Západě nemáme tak úžasné, velké mistry, jaké jste Vy potkal v dětství? Nechybí nám snad tento velký zdroj inspirace?

Nemyslím si, že je to zásadní problém. I když by samozřejmě bylo skvělé, kdyby zde takoví učitelé byli. Je tady ale Buddhovo učení. A kromě toho všichni velcí mistři měli vynikající žáky, kteří dosáhli vysokého pochopení a od kterých se můžeme učit.

Okolnosti jsou takové, jaké jsou, a musíme pracovat s tím, co máme. Dobrá zpráva je, že se zde můžeme učit a studovat. Neměli bychom si říkat, že pokud ti učitelé už nejsou přítomni, ztratili jsme příležitost praktikovat nebo dosáhnout pokroku. Tak to není. Příležitost tu stále je.

Zajímavé je, že jste rodič a máte zkušenosti s výchovou dvou krásných synů. Mnoho praktikujících zde na Západě jsou také rodiči. Máte nějakou radu, jak propojit dharmu s výchovou dětí?

Jedním ze základních učení buddhismu je rozvíjet svoje kvality, jako jsou laskavost, soucit a také vyrovnanost. Můžeme si myslet, že jako buddhističtí praktikující musíme například žít v izolaci. Vést život v odříkání, daleko od rodiny a běžného světa, což jsou samozřejmě skvělé podmínky pro praxi. To ale neznamená, že pokud máme rodinu, nemůžeme praktikovat.

Kvality, o kterých jsem mluvil, je někdy snazší rozvíjet, když se nacházíme v příznivých podmínkách. V izolaci, kde nejsou žádné výzvy. V takových situacích je praxe jednodušší. Ale možná neuděláme tak velký pokrok, protože čelíme méně překážkám. Takže když se na druhou stranu nacházíme v náročných podmínkách, může to být dobrá příležitost k pokroku.

Ať už je naše situace jakákoli – zda máme děti, práci, žijeme v moderní společnosti nebo zda máme méně závazků a žijeme v jiných podmínkách – můžeme aplikovat dharmu. Vnější podmínky samy o sobě nezaručují pokrok. Skutečně důležité je pochopit dharmu a snažit se ji uvádět do praxe.

Zároveň všichni jsme děti a všichni máme rodiče. V moderním životě často máme tendenci dívat se na své rodiče a zaměřovat se na jejich nedostatky. Na to, co pro nás neudělali. Zdá se mi, že v dnešním světě jsme vůči svým rodičům velmi kritičtí. Měli bychom se ale také zaměřit na to, co pro nás naši rodiče udělali. Praxi dharmy bychom měli začít rozvíjením opravdové laskavosti. Takové, která není založena na sobeckosti nebo na tom, co je dobré jen pro mě, ale na skutečném zaměření na to, jak mohu být prospěšný. A prvním, komu bychom se měli snažit být ku prospěchu, jsou naši rodiče.

Poté bychom se měli zaměřit na další lidi, kteří na nás závisí a kterým můžeme prospět, jako jsou naše děti, partner nebo ostatní členové rodiny. Snažme se to ale dělat bez sobecké připoutanosti k tomu, co je pro mě, ale s opravdovým ohledem na to, co je nejlepší pro ně. Tuto laskavost a soucit je třeba rozvíjet i vůči všem bytostem obecně.

To ale neznamená, že láska nebo laskavost, kterou máme vůči svým dětem a blízkým, se najednou sníží, protože ji musíme „rozdělit“ mezi všechny ostatní bytosti. Naopak, musíme tuto laskavost znásobit. Stejně jako jsme schopni nezištně rozvíjet laskavost vůči svým dětem, měli bychom se o to snažit i vůči všem ostatním bytostem.

Tímto způsobem můžeme dělat pokroky i v naší roli rodiče nebo dítěte a zároveň kráčet po cestě rozvoje svých skutečných lidských kvalit.

Jak se ve vztahu ke svému dítěti vyvarovat připoutanosti, která by nám ubírala prostor rozšířit laskavost vůči ostatním bytostem?

Připoutanost spočívá v představě, že naše děti musí něco dělat pro nás. Že patří nám a jejich činy by měly sloužit k tomu, aby nás učinily šťastnějšími nebo lepšími. To je určitý druh sobeckého postoje.

Laskavost je naopak oproštěná od připoutanosti. Znamená přání přinést druhým štěstí a sdílet s nimi, co máme. Nezahrnuje přitom nutně rozlišování nebo upřednostňování. Můžeme být laskaví ke všem. Stejně jako jsme laskaví ke svým dětem, měli bychom se snažit být laskaví i k ostatním. To, že jsme laskaví ke svým dětem, neznamená, že tato laskavost musí být výlučná.

Tím, že se učíme, jak být laskaví ke svým dětem, můžeme tuto stejnou laskavost rozvinout i vůči ostatním bytostem. Tímto způsobem rozvíjíme kvalitu laskavosti, která je oproštěná od sobecké připoutanosti. A tato laskavost neznamená, že své děti milujeme méně.

Když jsme ovlivněni sobeckou připoutaností, ve skutečnosti své děti milujeme méně, protože jim nepřejeme opravdové štěstí. Děláme si jen starosti, co můžeme získat pro sebe. Je to podobné, jako když někdo říká, že má rád hovězí maso – to ale rozhodně neznamená nic dobrého pro krávu. Znamená to jen, že se na ni dívají jako na něco, co mohou využít nebo zkonzumovat. A stejně tak se můžeme vztahovat ke svým dětem s tím, že je vnímáme jako prostředek k vlastnímu štěstí.

Když je nám příjemné být nablízku svým dětem, toužíme po tom, aby nám říkaly „Miluji tě“ a jsme k tomuto pocitu připoutaní, pak je to připoutanost z touhy. Skutečná laskavost vůči dětem spočívá v tom, že děláme to, co je pro ně skutečně prospěšné. Přejeme jim štěstí, aniž bychom očekávali, že nám něco vrátí. Pokud nám řeknou, že nás milují, je to krásné. Pokud to neřeknou, je to také v pořádku. Pravá laskavost není o tom něco získat pro sebe, ale o tom, co můžeme dát.

Na přednášce v Praze budete mluvit o tématu Čtyř nezměrností. Můžete čtenářům přiblížit, jak jim toto téma bude užitečné, když dorazí?

Rozlišujeme čtyři nezměrné kvality, kterými jsou laskavost, soucit, radost a vyrovnanost. Nazývají se „čtyři nezměrnosti“ nebo také „čtyři vznešená přebývání“ (Brahma-vihara v sanskrtu, pozn. red.). Jsou to mimořádně prospěšné kvality, které můžeme rozvíjet a které vedou ke zlepšení naší pohody a štěstí jak v současném životě, tak i v budoucím. Zároveň vytvářejí příznivé podmínky pro to, abychom se později mohli věnovat kontemplativním praktikám nebo meditaci. Tyto postoje a kvality jsou velmi cenné a mají obrovský přínos.

O těchto vlastnostech jsem se rozhodl mluvit, protože jsou okamžitě pochopitelné a blízké každodennímu životu. Některá učení, která se týkají například podstaty mysli, jsou velmi jemná a vyžadují mnohem více času na reflexi a studium. Samozřejmě, i těmto hlubším tématům bychom se měli věnovat.

Mám ale pocit, že je někdy obtížné předat širší veřejnosti poselství tak, aby si z něj lidé mohli odnést domů něco, co by mohli okamžitě použít. Učení o čtyřech nezměrnostech však nabízí postupný přístup. Některé aspekty těchto čtyř vlastností jsou okamžitě srozumitelné, lze je hned začít aplikovat a tím zlepšit svůj život i své lidské kvality.

Díky tomuto přístupu můžeme také lépe rozpoznat, co způsobuje problémy v našem životě. Proč se například v naší rodině potýkáme s problémy? Máme rodiče, děti, partnery a přátele, o kterých říkáme, že je milujeme. A přesto většina našich problémů a konfliktů pramení právě z těchto vztahů.

Možná je to tím, že sice říkáme, že je milujeme, ale ve skutečnosti v sobě pěstujeme touhu, připoutanost a sobeckost. Už jen samotné pochopení kvality milující laskavosti může změnit náš přístup k lidem, o kterých se domníváme, že je milujeme. Místo sobeckého postoje jim můžeme nabídnout opravdovou laskavost. Tímto způsobem můžeme svou situaci zlepšit okamžitě.

A pokud půjdeme více do hloubky, odhalíme další a další kvality, které můžeme rozvíjet. Myslel jsem si, že je to dobrý způsob, jak lidem přiblížit buddhistické učení. Jak jim dát jakousi ochutnávku toho, o čem buddhistické učení je. A zároveň jim nabídnout něco, co mohou okamžitě uvést do praxe a mít z toho nějaký užitek.

Jak tedy můžeme se soucitem pracovat v každodenním životě? Máte nějaké doporučení pro čtenáře, kteří chtějí rozvíjet soucit?

Soucit podle mě začíná pochopením, že od nás nejsou ostatní bytosti příliš odlišné. Ony také trpí, také prožívají bolest. Prvním krokem je rozvinout starost o to, abychom jim neubližovali a nezpůsobovali škodu. Stejně jako bychom si my sami nepřáli, aby nám někdo ublížil, měli bychom uvažovat, že ani ostatní bytosti nechtějí, aby jim někdo ubližoval.

Soucit je schopnost být vnímavý k bolesti, utrpení a obtížím ostatních cítících bytostí. To znamená především se snažit nevytvářet utrpení druhých a ani k němu nepřispívat. A pokud jsme toho později schopni, můžeme se pokusit zmírnit nebo odstranit jejich bolest a utrpení. Prvním krokem je však vždy snažit se neubližovat.

Takto můžeme rozvíjet soucit. Pro většinu z nás to znamená být vnímaví k utrpení druhých a z hloubi svého srdce si přát, abychom nikdy nezpůsobovali utrpení. Zároveň bychom měli přát ostatním bytostem, aby byly osvobozeny od svého utrpení.

A další rady budou zajisté brzy v Praze 😉 Jaký je váš pohled na propojení buddhistických hodnot se současnými globálními problémy, jako je například ochrana životního prostředí nebo válečné konflikty? Tato témata mnoho lidí znepokojují. Jak je tedy propojit s buddhismem?

Mám pocit, že často očekáváme, že řešení problémů přinese nějaká mocná autorita, organizace nebo zavedení pravidel a regulací. Přitom se jen málo zaměřujeme na rozvíjení lidských kvalit. Většina problémů, kterým ve světě čelíme – ať už jde o znečištění a jeho dopady na klima, konflikty nebo války – pramení v základu z mysli bytostí, v jejich motivacích a přístupu k sobě navzájem.

Naše chamtivost a bezohlednost vedly k problémům se životním prostředím. Náš hněv a nenávist způsobily konflikty. A to vše má svůj základ v rozlišování a v touze získat více pro sebe na úkor ostatních. Toto je základní problém, který stojí u kořene všech těchto potíží. Přitom se jím ve skutečnosti nezabýváme. Snažíme se tento postoj zachovat a současně hledat nějaké vnější řešení.

Myslím si, že v tomto kontextu jsou učení, jako například čtyři nezměrnosti, velmi užitečná a aktuální. Mohou nám pomoci změnit náš postoj a rozvíjet přístup, který je zdravější a prospěšnější nejen pro nás samotné, ale také může inspirovat pro tyto kvality ostatní. Často si přejeme změnit druhé, ale změnit ostatní je velmi obtížné. Můžeme však změnit sami sebe. Když na sobě pracujeme, můžeme inspirovat ostatní, aby rozvíjeli stejné kvality. Pokud jste laskaví, budete inspirovat laskavost.

Jedinec, který má tyto kvality, dokáže inspirovat celou svou rodinu. A pokud se každý člen rodiny chová laskavě k druhým, vzniká zdravý a ctnostný cyklus. Myslím si, že to je velmi důležité.

Zaměřením na své vnitřní kvality si vytvoříme správný postoj, který nám umožní mít trvalý vliv na svět. Díky tomu budeme schopni vytvářet správnou politiku, správná rozhodnutí, dělat správné věci. Často se to však neděje, protože chybí pravá motivace, která by to podpořila.

V buddhismu jsem zaznamenal zdůrazňování dvou přístupů. První doporučuje zaměřit svůj život především na snížení vlastního dopadu na životní prostředí. Druhý nás směřuje k vlastní praxi a rozvíjení vnitřních kvalit. Jak s těmito doporučeními naložit?

Nemyslím si, že by šlo o dva oddělené přístupy. Pokud vám nezáleží na blahu ostatních, zaměřujete se jen na vnější věci a například řeknete, že chcete být šetrní k životnímu prostředí, pak to není úplné. Tímto přístupem, kdy se připoutáte k určitému způsobu chování, se může stát, že si vypěstujete hněv a odpor vůči těm, kteří tento přístup nesdílejí. Tím nakonec vytváříte ještě větší rozdělení a konflikty. Konflikty tak nekončí.

Jde o problém, který musí řešit všichni společně. Péče o životní prostředí by měla být zájmem nás všech, protože všichni žijeme na jedné planetě. Někteří lidé se sice chovají špatně, ale pouhý hněv vůči nim a ukazování prstem nepomůže. V první řadě tím trpíme my sami – cítíme hněv a rozčilení, což nám nijak neprospívá. A zároveň tím nezměníme jejich názory.

Měli bychom se naučit rozvíjet mysl, která je klidná a laskavá a není nepřátelská vůči ostatním. S tímto postojem můžeme být příkladem, který chceme vidět ve světě. Snažme se sami dělat to, co podle našich nejlepších znalostí způsobí co nejméně škody ostatním – ať už v našich spotřebitelských rozhodnutích, v práci, kterou vykonáváme, nebo jinde.

Takže zmíněné dva přístupy jsou neoddělitelné. Pokud chceme jednat efektivně, musíme začít na základě co nejlepšího přístupu a také znalostí. To, že si myslíme, že je něco lepší, neznamená, že to skutečně lepší je. Musíme mít přesné znalosti, porozumění příčinnosti a dopadů našich činů.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!