Vlasta Hodanová, společně se svým manželem, vede nadaci a buddhistické centrum Nala, které se pyšní širokou škálou aktivit a inspirativních projektů. Jejich činnost zahrnuje podporu mladých mnichů a mnišek v Nepálu, organizaci meditací a kurzů vedených autentickými tibetskými lamy, a také poskytování studia a poradenství v oblasti tradiční tibetské medicíny. Aktivit je však mnohem víc. Nedávným vrcholem jejich práce bylo otevření nového centra ve Zbečnu na Křivoklátsku, kam zavítal 17. Karmapa Thaje Dordže, aby centru požehnal. V předchozích týdnech byly také inaugurovány dvě nové stúpy. Rozhovor s Vlastou Hodanovou tak slibuje mnoho zajímavých témat!
Kdy ses Vlasto setkala s buddhismem?
Jsem v tom asi už 26 let a jak říká Sabchu Rinpočhe – většinou člověk, který se má dobře a nic neřeší, tak vlastně ani nehledá. A kolem 30 let přicházely nějaké moje očisty na základě nejenom zdraví, ale i mentálních věcí. Cítila jsem se vždycky trošku jiná a prostě jsem nezapadala do systému a rodiny. A to došlo k tomu, že jsem věděla, že musím něco změnit. Karma dozrála a cítila jsem, že musím nějaké věci změnit. Člověk aspoň trošku vidí, že něco není v pořádku, že třeba kontakty s lidmi nejsou úplně v pohodě.
Tehdy jsme měli s Hodym (manželem Petrem Hodanem – pozn. red.) velmi silný italský vztah. Byla jsem ostrá a v jednu chvíli jsme si řekli, že buď něco změníme, nebo spolu dál nemůžeme být. A to byl takový zlom. Oba jsme začali hledat. Už jsme mluvili o tom, že je něco mezi nebem a zemí, že to není jenom o tom, co vidíme, co slyšíme a tak dále. Myslím, že jsme to měli oba nastavené už z minulého života, že něco takového budeme dělat.
A proč zrovna buddhismus?
V rámci svých mladých studentských let jsem prošla různými systémy. Měla jsem kamaráda jehovistu. Všechny holky na intru se otočily na evangelickou církev. Pocházela jsem z rodiny, kde je mamka Slovenka. Byla jsem každé dvě měsíce na Slovensku a prošla jsem všemi kostely, které tam byly. Mě tyhle věci strašně lákaly, ale vždycky jsem měla někde vzadu pocit, že to není svobodné. Proč tam ti lidé musí dělat nějaké věci a jiné dělat nesmí? Byla jsem vnitřně opravdu hodně svobodná a věděla jsem, že mě láká něco mimo běžný svět, ale nebylo to pořád ono.
Petrovi se objevila kýla a musel na operaci. Jeho minulá žena Eva Hodanová už tehdy byla u Oleho a dala mu do nemocnice přečíst jeho knihu Moje cesta k lamům. Přišla jsem za ním jednou do nemocnice na návštěvu a řekl – tady si to přečti a potom si popovídáme, jo? No a já jsem přišla domů a fakt jsem to zhltla. Byl to prostě úlet. Strašně se mi to líbilo a cítila jsem, že to je ono. Na konci knížky byl odkaz na Diamond Way. Napsali jsme tam a tehdy nám odepsal Kuba Kadlec a řekl – přijďte do Těnovek, potkáme se tam a řekneme si co a jak. My jsme tam přijeli, otevřeli jsme dveře od auta a potkali jsme se s ním. On na nás koukal a říkal, ty vole, tak tady jdeme rovnou meditovat, ne? (smích) Víš, tam se něco fakt potkalo, měli jsme strašně silný vztah. Dal nám první meditaci na tři světla a mně úplně tekly slzy. Po té meditaci jsem odjížděla beze slova. Přijeli jsme domů a řekli jsme, že to je ono.
Takhle jsme tedy začali. To byla cesta k tomu, kdy se objevil Lama Rinpočhe (Sherab Gyalsten Rinpočhe, kořenový lama centra Nala – pozn. red.). V jeden den Péťa dostal nabídku, že by potřebovali udělat víza pro jednoho lamu, který bude učit v Praze. On měl možnosti, jak to zařídit. A já jsem se potkala s jedním kamarádem z Diamond Way, který měl nadaci, na kterou už neměl prostor a chtěl jí předat. Slyšel, že mám ráda děti a že bych chtěla něco takového dělat. Bylo to pro jednoho lamu z Nepálu, který tam má klášter s dětmi. A my jsme se potkali doma a zjistili jsme, že on dělá pro Sherábka víza a já jsem převzala jeho nadaci. (smích)
Pak jsme za ním hned jeli do Nepálu a už se to vezlo. Podívali jsme se na ty děti a byl to fakt velmi silný zážitek. Věděli jsme, že tohle bude náš lama. Musím říct, že první tři roky potkávání s Rinpočhem pro mě byly velmi složité. Vždycky, když jsem se na něj podívala, tak jsem brečela. Po třech letech už Rinpočhe řekl, že už je to asi jako dost. (smích) Já jsem ho viděla jako neskutečně soucitného. Bylo to opravdu silné.
Pak nás pozval na plnění ochránců v Nale v Nepálu. Nechci úplně říkat detaily, ale přišli jsme a viděli dvoumetrové sochy ochránců. Rinpočhe je začal plnit. Dával tam velké svitky manter. A jeho energie se úplně změnila. Viděla jsem ho v jiném světle a to brečení mě úplně přestalo. Viděla jsem velmi silnou ochráncovskou energii i soucit, všechny kvality jeho mysli. Věděla jsem, že tohle chci následovat, že tyto kvality mysli bych chtěla mít. A buddhismus ti tohle může nabídnout.
Začala jsi praktikovat původně v BDC jako studentka Lamy Oleho, ale v BDC už nejsi. Tak jak k tomu došlo?
Měli jsme strašně dobrý vztah s Olem. Když jsme věděli, že chceme mít Rinpočeho jako lamu, tak jsme to Olemu řekli. Rinpočhe hrozně ctí, že když jsme dostali útočiště od Oleho a tak, že už vždycky bude nějakým způsobem náš lama, už to nejde přerušit. Takže Rinpočhe chtěl, abychom si s Olem promluvili. A Ole byl strašně šťastný. Řekl, že jsme si vybrali úplně nejlepšího lamu, který existuje a že je to super. Lamové mají vždycky čistý pohled, oni mají fakt krásný vztah.
Nicméně, jak to bývá v samsáře, mezi lidmi občas nastávají nedorozumění a každý má různé pocity. Ve chvíli, kdy nezapadneš do “krabičky”, které v dané organizaci jsou, tak je nutné odejít. Byly tam i složitosti, ale nechci to rozebírat. Museli jsme odejít, protože v Diamond Way máš jednoho lamu a nemůžeš mít nikoho jiného. Ale je potřeba říct, že my jsme nikdy svazky s Olem nezlomili, a i vždycky Rinpočhe zdůrazňoval, že nesmíme jít proti sangze.
Zároveň i my, když jsme někoho pozvali, tak jsme se ptali našeho Rinpočheho. I když jsme velmi silní energičtí lidé a vypadá to třeba, že ta naše energie přesahuje určité meze, tak jsme opravdu velmi opatrní. To znamená, že když jsme udělali naše centrum, tak jsme se ptali Rinpočheho, koho můžeme pozvat, jak můžeme pracovat s učeními, jak vlastně pracovat se žáky a podobně.
Napadlo mě, že se mohlo stát něco podobného a přišlo mi fajn to v rozhovoru vysvětlit.
Určitě. Je smutné, když se jakákoliv sangha rozbije a není tam možnost aspoň nějaké komunikace. S Bodhi Path, Mokrovraty, nebo Láďou máme hrozně dobré vztahy. A vždycky budou lidi povídat, to je jasný. Ale snažíme se pomáhat si.
Jednou se mě Tsori Rinpočhe ptal a já jsem říkala, že můj sen je všechny spojit. Půjčovat si lamy a pomáhat si. Jedno centrum staví stúpu, pojďte všichni tam. Druhé centrum staví stúpu, pojďte všichni tam. Dharma je jedna, ať je to Kagyü, Ňingma… A on říkal, že se to třeba někdy povede. Takže to je takový můj sen.
Co je tedy NALA dneska? Je to nadační fond nebo je to dharma centrum?
To je dobrá otázka. (smích) My jsme opravdu začali jako nadační fond a byli jsme zaměření na pomoc dětem. Vstoupili jsme do toho, když se stavěl Nala klášter. Děti byly ještě v Káthmándú v domově důchodců, v opravdu špatných podmínkách. Řekli jsme si, že tohle je náš úkol. Přiblížit tady lidem na západě to, že jsou tam kláštery. Kláštery nejsou jenom dětský domov. Je to vlastně taková továrna na buddhisty.
V té době jsem dostudovala speciální pedagogiku a chodila jsem na praxe do různých dětských domovů a ústavů. Byla jsem vždycky smutná z podmínek, které tam děti mají. A když jsem poprvé jela do Naly, právě do toho domova důchodců, říkala jsem si – hlavně klid a nebreč. Když jsem ale přišla, byla tam radost! Přestože děti byly v hrozných podmínkách, tak byly šťastné. Také tam vidíš, jakou mají rutinu. Mají ranní púdži, večerní púdži, jsou furt v dharmě a ve spojení s lamy.
Měla jsem i nápad udělat takovou školku tady a propojit ji s dharmou. Ale legislativa byla v těchto věcech dost složitá. Přesvědčit někoho před 20 lety, že uděláme buddhistickou školku, bylo velmi náročné. Tak jsem si uvědomila, že teď můžeme udělat jenom to, že pomůžeme nepálským dětem. Tohle byla naše Nala. Dělali jsme různé bazárky, vybírali jsme peníze, posílali jsme to na východ a tak.
Pak se to ale překlopilo k tomu, že měl Rinpočhe přijet a věděli jsme, že najednou potřebujeme centrum. Měli jsme tři měsíce a museli jsme něco vymyslet. Kde bude bydlet, kde budeme meditovat a tak. Takže jsme udělali první malou gompu v kancelářích na Podbabě.
No a jak Rinpočhe přijel, začalo se najednou objevovat to, že jsme chtěli víc směřovat do dharmy. Řekli jsme si, že všechno, co teď budeme dělat, dáme do stavění centra. Vytvořit místo, aby lidé nemuseli jezdit na východ a aby se mohli potkávat s lamy tady. Takže se Nala začala orientovat na budování. Koupili jsme pozemek a dostali jsme nápady, jako propojit dharmu s léčením lidí a studiem tibetské medicíny.
Ale pořád jsme věděli, že by se to mělo točit kolem buddhismu. Jak jsem studovala tibetskou medicínu, viděla jsem, že jsou psychické problémy těžší a těžší. A bude to stále horší. Doktor Nida nám říkal, že v roce 2030 bude skoro 90 % lidí na psychofarmakách. Mentální úroveň lidí půjde dolů. A pak slyšíš, že v buddhismu znají mysl tak dobře, že jsou schopní lidem pomoct. A pokud máš nemocnou mysl, tak musíš použít lék, což je meditace. Cvičením si můžeš pomoct hodně fyzicky. Ale pro mysl potřebuješ lék, což je dharma, meditace. Takže to všechno začalo do sebe zapadat.
Studiem tibetské medicíny mně dharma dávala ještě větší smysl. Mám tady tři jedy mysli, hněv, nevědomost a připoutanost. Mám tady tři kvality mysli a mám tady metodu, jak z těch tří jedů udělám tři kvality. A skrz meditaci přetvořím jedy, které jsou podle tibetské medicíny prvotní příčinou všech nemocí.
Tomu rozumím, ale zároveň je Česko docela nabité buddhistickými centry. Je zde spousta škol, co tady působí. Jsou zde také dlouho Karma Kagyü centra Bodhi Path a BDC. Je zde tedy místo na další centrum? Dává smysl budovat další?
Můj manžel říká, že jsem hustá, že si do hlavy dám jenom to, co potřebuji a co chci. A ostatní vypustím. (smích) Takže jsem další centra úplně vytěsnila. Pro mě je důležité dělat to, co se objevuje v prostoru. A myslím, že Rinpočhe viděl potenciál. Že jsme schopní vytvořit podmínky k tomu, aby centrum vzniklo a aby nevytvořilo špatnou konkurenci. Také si myslím, že nenechají úplně vzniknout něco, co by zhoršilo stav dharmy nebo znemožnilo určitý tok energie. Musíš mít dobrou motivaci a myslím, že my jsme ji fakt měli.
Pro mě třeba je velmi náročné jet na východ. Chceš se potkat s těmi lamy a musíš tam strávit nějaký čas, aby to mělo význam. Máš ale rodinu a dítě, takže vyjet, sbalit se, všechno udělat, zůstat tam nějakou dobu, zařídit si tady hlídání a nejít do práce je náročné. Je spousta lidí, kteří do Nepálu nikdy nevyjedou. Nemají tu možnost, stojí to spoustu peněz.
Když umožníš vznik centra, tak vlastně umožníš lidem se s dharmou a lamy potkat tady. Můžou si zvolit, jestli jdou do kostela, do mešity, nebo do buddhistického centra. Dáš možnost přiblížit dharmu lidem. A vím, že Hody to tak měl taky. On má ještě takový větší sen. Chtěl by, aby se vytvořily podmínky tady v České republice, aby se zde lamové mohli rodit. Ole byl ze západu a měl podobné smýšlení. Uměl lidi strašně motivovat, což bylo super.
A má tedy Nala stále projekty jako nadační fond v zahraničí?
Pořád. Postupem času jsme zjistili, že Rinpočhe tam má dva kláštery. Jeden ten klučičí, který jsme pomohli postavit. Každý rok jsme za nimi jeli na návštěvu. Pak jsme po nějaké době zjistili, že má i holky. To bylo vtipné, protože jsme si furt říkali, že tady jsou jen kluci. (smích) Ani Tenzin nám řekla, že mají ještě holčičí klášter. Podporujeme oba kláštery. Posílají se tam peníze na fungování.
Poslední dva roky se objevila nová věc. Chtěli jsme být tradiční a každý den se starat o gompu – o mističky, dělat ranní praxe, večerní a další. Lama Rinpočhe totiž řekl, že jakmile uděláš gompu, musíš tyto praxe nepřetržitě dělat. To znamená, že se nemůže stát, že jedeš na dovolanou a týden se to neudělá. Nala není úplně velká, takže jsme si říkali – ty bláho, každý den, každé ráno, každý večer… Takže jsme naplánovali služby a různě jsme se střídali, ale bylo to náročné. Tak nás napadlo zeptat se Rinpočheho na výměnné pobyty a Rinpočhe byl nadšený.
Už asi dva roky tedy děláme to, že sem podle víz přijedou každé tři měsíce vždycky dvě holky z Ani Gompy a pak zase dva kluci z kláštera Nala. Jsou tady a dělají praxe. My je můžeme následovat, ale je to fakt profi udělané. Starají se o gompu a můžou předávat učení, protože většinou aspoň jeden z nich je lama po tříletém retreatu. Můžou také překládat z tibetštiny, takže občas nám pomáhají s texty. A když přijede lama, oni přesně ví, co je potřeba udělat za ceremonie. Také myslím, že bychom bez nich nebyli schopní ani vybudovat stúpy. Naučili jsme se od nich strašně moc.
Když jsou tady, také můžeš vidět, jak se změníme. Oni jsou pořád v pohodě a nemají s ničím problém. Učí nás nebýt připoutaní k tomu, jak věci mají být. My se je naopak snažíme úplně nezkazit, protože to ovlivnění je na obou stranách.
To, co v Nale vzniká, je ohromné. Ať už centrum tady v Tuchoměricích, nebo to, co vzniká ve Zbečnu. To vyžaduje určitě spoustu financí. Mnoho čtenářů určitě napadlo, jak se to daří po této stránce zajistit, aby se všechny plány podařilo realizovat?
Tohle jsou věčný otázky. Když jsme udělali tohle centrum (v Tuchoměřicích – pozn. red.) a občas sem přišli lidé, tak byli úplně v šoku. Hodněkrát nerozdýchali, že má buddhistické centrum takové podmínky.
Ano, to je něco, co může čtenáře napadnout. Tak mi přijde fajn dát zde prostor k tomu, co o tom říkáte.
Tohle je spíš otázka na Péťu, ale já to řeknu ze svého pohledu. Kolikrát říkám, že nechápu, jak se mu to daří. Jednou nám Rinpočhe řekl, že ví, že to Péťa dá, že má dobrou karmu peněz. Byl asi hodný v minulém životě, tak se mu daří. On je podnikatel. Dělá obnovitelné zdroje, takové ty zelené věci. Vidím jeho společníky a mají problém to udýchat. Je opravdu velmi pracovitý a kolikrát mi řekne, když vstane, že je tak unavený, že vstane jenom proto, že vidí to, proč to dělá. Jeho motivace má přesah.
Jak říká Rinpočhe, je to štědrost, která se kladně odrazí v té tvojí další karmě peněz. Je to určitá energie, kterou vidíme jako peníze. A myslím, že Hody byl vždycky štědrý. Takže jemu se to točí. A máme ještě společníka Péťu Kovaříka, který také velmi pomáhá a podporuje.
Rinpočhe také jednou řekl, že by to Petr neměl platit všechno sám, že by to měl zkusit pustit. Dát možnost lidem, aby dali dary. Takže jsme udělali letáky a pustili to na web. Štědrost lidí je skvělá, bez ní by to nešlo. Měli jsme štěstí, že jsme narazili na štědré sponzory ze zahraničí. Teď po covidu se to taky hodně změnilo, lidem se přestalo dařit. Takže pak nakonec stejnak zjistíš, že to musíš nějakým způsobem zvládnout sám.
On dělá v té práci tak, že nevezme peníze a nedá je za dovolenou každý rok a tak dále. I když to jsou v tomhle pojetí úplně neporovnatelné částky. Když vidím, kolik vydávám ven, tak to nechápu. Je tam fakt nějaký blessing. Ono to pak nějak funguje. Když tam je motivace udělat něco, co není úplně jenom pro tebe, tak možná se to v tom prostoru takhle objeví. Víc by k tomu ale řekl on.
Petr toho tedy zvládá opravdu hodně. I ty ale vedeš spolu s ním centrum, věnuješ se tibetské medicíně, józe… Jak to všechno zvládáš?
Oproti němu jsem ještě břídil. (smích) Byla už jedna chvíle, kdy toho bylo moc. Ptala jsem se Sabchu Rinpočheho, a on viděl třeba kolem Karmapy, že už to nedávám. Bylo mi špatně, měla jsem teplotu. Chytl mě a zastavil mě. Říkal – teď se zastav, zavři oči a přenes se o pár let zpátky, když jste kupovali ten pozemek. Jak jsi tady stála, jak jsi měla vizi toho všeho a z toho čerpej.
Byla jsem ve stavu, že jsem neměla ani chvilku pro sebe, málo jsem spala a byla jsem unavená. Když mi to řekl, tak jsem si najednou uvědomila, že to musím zastavit. Do morku kostí jsem si uvědomila, že vlastně trhám plody mého přání a přestala se litovat.
V té době to nedávali i lidé okolo mě. Uvědomila jsem si, že je tohle výsledek mého přání a ne jejich. Že se jich musím zeptat, zda s námi půjdou tímhle stylem, anebo potřebují dovolenou nebo v pět hodin skončit. Oni jsou tady v práci. Karmapa a všechno kolem toho nám ukázalo opravdu neskutečný dárek. Viděli jsme možnosti našeho týmu, naše možnosti a učíme se z toho.
Myslím si, že ti lamové tě nechají budovat centra právě pro tyhle zkušenosti. Protože ty si uvědomíš, kde jsou hranice, co můžeš a co nemůžeš. Jak se projevuješ vůči lidem a tak dále. Tohle je totiž cesta, protože on nám Rinpočhe říká – vy to nemusíte postavit hned! (smích)
No to tempo, kterým tady všechno vzniká, je opravdu závratné…
Tato cesta tě opravdu hodně učí. Takže myslím, že si to vlastně stavíme pro sebe. (smích) Jednou nám Nedo Rinpočhe řekl, že v tomhle projektu ztratíme připoutanost. Já tehdy vůbec nevěděla, co mi říká.
Už když jsme začali tento projekt, tak jsem věděla, že přijede Karmapa. Měla jsem v hlavě, jak to bude vypadat – vevnitř, venku, zahrada… Když se blížil jeho příjezd, tak jsem každý týden ubírala. A furt jsem si říkala, že dokud bude mít Karmapa kde bydlet, tak je to v pořádku. A on neměl ani bydlení! A normálně, já jsem všechno pustila.
Zjistila jsem, že to je tak dobře, protože když přijel, viděl ten proces. Viděl, co jsme udělali jen za jeden den. On tam byl jeden den, pak přijel druhý den a úplně na to koukal.
My se vždycky na něco upneme a hrozně to chceme. Ale to není ono. Protože zničíš i všechny lidi kolem sebe. Protože tlačíš něco, co v tom prostoru vůbec není. My jsme to přitom měli cítit už dávno. A tahle zkušenost je nepřenositelná. To se nedá říct. To musíš zažít!
Teď bych se chtěl ještě dotknout tibetské medicíny, kterou jsi studovala. Tibetská medicína není zase tak známá. Všichni znají čínskou medicínu nebo ájurvédu. Tak kam do toho zapadá tibetská medicína?
Tibetskou medicínu jsem potkala přes Nasťu Holečko, která byla první žačka doktora Nidy. A doktor Nida přinesl tibetskou medicínu na západ.
Čínská medicína už tady byla dlouho. I v čínské medicíně je nějakým způsobem dharma. Ale oni to sem nepřitáhli. V době, kdy se dostala na západ, tak asi lidé ještě nebyli připravení na východní filozofii v rámci meditací a podobně. A trošičku to může chybět. V Číně to tak funguje, ale k nám se dostalo jenom samotné léčení.
A doktor Nida viděl, že tibetská medicína nejde bez dharmy pochopit ani přenést. Vždycky říkal, že se studují čtyři tantry 12 let, aby si tomu dalo rozumět. To tady pro nás není úplně reálné. Takže přišel s jiným dobrým způsobem. Organizuje pětileté studium a vložil do toho základy.
Každý student se postupně v něčem našel. Někdo víc v bylinách, někdo ve vnějších terapiích, někdo v diagnostice a tak dále. Učíš se všechno, ale na něco se zaměříš. Já jsem dost cítila vnější terapie, protože jsem přes dotyky. Celý život jsem sportovala, takže jsem byla schopná trošku nacítit fyzické tělo a to, kde lidé mají bloky. Ale zase bez meditace se nedostaneš k vnímání něčeho jiného, než co jenom vidíš. Takže je potřeba opravdu používat meditace, abys byl schopný se s tím pacientem naladit, používat třeba buddhu medicíny. Když léčíš, tak jsi v nějakém aspektu a ten člověk taky. Je tam interakce v rámci energie. Pak to funguje, ale je tam potřeba důvěra a otevřenost. Ale to platí ve všech východních filozofiích.
Je to systém léčení, který je hodně propojený s ájurvédou. Vždycky uděláš diagnostiku v rámci tří typů. Používá se léčení pomocí správné stravy jako v ájurvédě. Také se používají všechny vnější terapie jako moxa, horme, akupunktura, akupresury, baňky, olejové masáže či kunye.
Opravdu mi to přijde podobné s ájurvédou. Spíš se dohaduje, kdo kdy začal a do toho se úplně nechci pouštět. Díky svojí životní cestě jsem pochopila, že neexistuje jeden systém, který by byl schopný všechny vyléčit. To prostě neexistuje.
Když někdo řekne, že všechno vyléčí, že všechno umí, tak to nejde. Musí tam dojít ke správným podmínkám a k tomu, že nemoc karmicky dozraje a může se vyčistit. Mám zkušenost, že nejlepší je kombinace více systémů.
Ve Zbečně máme v plánu Lázně pěti elementů, kde budou probíhat konzilia. Na člověka se podívá člověk z čínské medicíny, z tibetské medicíny, z ájurvédy, ze západní medicíny a vytvoří systém léčení. Lékaři spolu budou schopní komunikovat a člověk nebude muset hledat a různě kombinovat byliny. Pak je v tom strašný zmatek. Lidé berou tolik věcí, že už neví vlastně co.
Mám tady už jednu skvělou čínskou doktorku Sašu Vosátkovou. Říká se, že je nejlepší diagnostik čínský medicíny. My si o tom povídáme. Pacienti jdou ke mně a k ní. Ona udělá diagnostiku, já udělám vnější terapie. Lidé cítí, že to funguje. Tohle byl můj sen vše propojit. Neříkat, že tibetská medicína je nejlepší a nic jiného nefunguje. To je nesmysl. Ájurvéda má skvěle propracovanou stravu, Číňané umí skvěle píchat jehly atd.
A s čím teda se na tibetskou medicínu mohou lidé obecně obracet? S jakými potížemi si dobře poradí?
Říká se, že tibetská medicína raději pracuje s prevencí. To znamená, že je skvělá tehdy, když si člověk řekne, že mu nic není, nebo už něco cítí, ale doktoři nic nenašli. Když chceš něco změnit, nebo špatně spíš, máš nějaké mentální věci a chtěl bys něco změnit, tak můžeš přijít k tibetskému doktorovi. On ti vysvětlí systém, jak to tělo funguje. Jak tam jsou nakombinované elementy. Co udělat a jak nastavit jídlo podle typu.
Když se člověk narodí, tak přijímá od táty a od mamky určité šťávy. Existuje typ lung, tripa nebo beken. Představ si, že máš typologii tripy, kdy jsi horký a maminka ti celý život vaří pálivá jídla. Zvyšuje ti oheň. Za nějakou dobu se objeví zdravotní problémy. Rodiče jdou k západnímu doktorovi, protože máš horečky, máš časté záněty a vlastně neví proč.
Tibetská medicína ti tohle umí vysvětlit. Skrz jídlo, životní styl a taky na základě emocí, které máš. Když je dítě hněvivé, tak všechny tyto věci přispívají k tomu, že vybuchne. Všechny mentální problémy, jako jsou hyperaktivita i třeba autizmus, jsou určitý stav mysli. Ten lze ovlivnit tím, jak s dítětem pracuješ, jak jí a tak dále.
Takže tohle je ta prevence. No a pak když už máš nějaký problém, tak se dá používat právě ta akupunktura, akupresura, masáže, baňky a tak.
Teď už začíná mít Zbečno konkrétní podobu a mnohé plány postupně finišují. Tak co dál, máte nějakou další vizi, kam se vydáte?
Takže jak my to máme vlastně vymyšlené. Máme centrum tady v Tuchoměřicích, což je pražské centrum, kde bude normálně dál ordinace čínské a tibetské medicíny, kde se bude cvičit jóga, kde se budou konat pravidelné meditace pro lidi.
Pak je tady Zbečno, kde dokončujeme hlavní budovu, „háčko“. Tam je gompa, kde se budou pořádat víkendové akce nebo prodloužené víkendy, když přijede lama. Bude tam také pokračovat studium tibetské medicíny. Takže větší akce už budou tam.
Teď připravujeme druhou fázi, tedy projekty na lázně. Když už bude „háčko“ hotové, tak vybudovat lázně a postavit celý objekt s možností ubytování. Karmapa říkal, že si myslí, že je moc fajn, když se tam lidi přijedou léčit. Nemusí být buddhisté. Ubytují se v lázních a budou mít pár týdnů léčebný program. Dostanou stravu a denní režim. Budou cvičit jógu, učit se meditovat a jenom to, že stráví čas v prostoru, kde bude stúpa a sochy, tak i Karmapa říkal, že můžou mít první kontakt s dharmou. A postupně se to třeba může proměnit v něco víc.
Druhá fáze je, že tam budeme mít oddělené sportoviště a chceme tam pořádat i team buildingy. Máme v řadách sportovce, kteří třeba vedou kluby a oni by chtěli organizovat sportovní kempy. Přijedou tam, budou tam cvičit, správně jíst a zároveň budou taky v dharma prostředí.
Pomalu se tak snažíme, aby lidé přišli do kontaktu s blessingem. Říká se, že kam přijde Karmapa nebo Sherábek, tak to poblessování prostoru se objeví. My to cítíme i tady v gompě. I lidé, kteří nemeditovali, tak říkají, že je zde zvláštní klid. Protože ten blessing tady prostě je, jak zde lamové meditují.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!
© Foto od Markéta Nešlehová
Původně jen nadační fond je dnes i centrum. Nala v posledních pár měsících rozjela mnoho projektů včetně stavby dvou stúp a dokončení první budovy v budoucím ozdravném a meditačním centru Karma Kungha Padkar Ling. Nala také dlouhodobě pořádá kurzy tibetské medicíny, organizuje návštěvy a učení buddhistických lamů tady v česku.
Všechny akce a projekty Nala pravidelně zveřejňuje na svých sociálních sítích:
Vít Kuntoš je popularizátor buddhismu a zakladatel BuddhaWebu. Přináší autorské články, překlady, videa a projekty, které zpřístupňují tibetský buddhismus v moderním světě. Věnuje se také tvorbě modlitebních mlýnků a dalším tvůrčím aktivitám spojeným s buddhistickou tradicí.
