Lama Jampa Thaye: Buďte ve své praxi jemní

Lama Jampa Thaye je britský učitel tibetského buddhismu, který spojuje dlouholetou praxi s rozsáhlými znalostmi. Jeho studenti oceňují srozumitelný, a přitom tradičně ukotvený způsob výkladu. Vychází z linií Sakja a Karma Kagjü a o Dharmě dokáže mluvit věcně a jasně, bez zbytečných zkratek i bez přikrášlování. Pravidelně cestuje a učí po celém světě, vede retreaty i studijní programy a opakovaně se vrací také do Prahy. V následujícím rozhovoru se ohlíží za svou cestou, sdílí zkušenost s intenzivní praxí a nabízí střízlivý pohled na to, co buddhismus na Západě posiluje a co ho může oslabovat.

Jak jste se k Dharmě vlastně dostal Vy osobně: bylo to díky textu, komunitě, nebo setkání s učitelem? A co Vás přesvědčilo, že se jedná o skutečnou cestu pro Vás? Bylo to v sedmdesátých letech?

Tehdy to nebylo. Ve skutečnosti to byl postupný proces, který vyvrcholil tím, že jsem se v roce 1973 ve Skotsku setkal s Karma Thinley Rinpočhem a přijal u něj útočiště.

Předtím jsem byl vychován v katolické rodině, takže jsem náboženství bral velmi vážně. Ale kolem čtrnácti let jsem přestal být s katolickým křesťanstvím v jistém smyslu spokojený, také kvůli některým zkušenostem z dětství. Pak jsem se dostal k buddhistickým textům. Zpočátku hlavně od amerických autorů píšících o zenu.

Od té doby jsem se s tím intelektuálně ztotožňoval. Ale trvalo ještě asi šest let, než jsem se setkal s Karma Thinley Rinpočhem. Chodil jsem na theravádové přednášky v Londýně. Zároveň to ale tehdy bylo období konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, tedy výrazné období hippies, takže mě to do jisté míry také vtáhlo.

Pořád jsem si myslel, že budu buddhista, ale skutečně vážné to začalo být až ve chvíli, kdy jsem potkal Rinpočeho a přijal útočiště. Od té doby už jsem se neohlédl zpátky. V létě roku 1973 Karma Thinley Rinpočhe přijel do Anglie z Kanady. O dva roky dříve tam odešel s větší skupinou tibetských uprchlíků jako jejich hlavní duchovní vůdce.

Tehdy Rinpočhe navštívil na měsíc či dva centrum Samye Ling ve Skotsku. Takže jsem byl velmi rád, že jsem tam mohl jet, protože už jsem začal praktikovat, ale do té době jsem ještě nenašel svého lamu. A tam se to změnilo.

Lama Jampa a Jeho Svatost Sakya Trizin

Když se tedy vrátíme do roku 1973, jak tehdy buddhismus na Západě vlastně vypadal? Co chybělo a co bylo naopak jednodušší než dnes?

Buddhismus v Anglii začal zapouštět kořeny už dříve. Buddhistická společnost byla v Londýně založena už v roce 1920. V Británii tedy existovalo malé zastoupení théravády a také zenu. Od poloviny šedesátých let se pak v Británii usadili tři nebo čtyři tibetští lamové. Dva z nich, Trungpa a Akong Rinpočhe, založili v roce 1967 Samye Ling. Ale všechno to bylo opravdu velmi malé.

Když jsem přijal útočiště, například počet praktikujících Kagjü v Anglii byl tak malý, že se všichni navzájem znali. Existovalo jen Samye Ling a centrum Chime Rinpočheho v Essexu. To bylo všechno. Bylo tu ještě pár théravádových a zenových center, ale bylo to opravdu nepatrné. Teprve v sedmdesátých a osmdesátých letech se to začalo rozrůstat.

V roce 1974 jsem pak dál potkal Jeho Svatost Sakja Trizina, když tehdy poprvé navštívil Londýn a stal se mým dalším hlavním učitelem. V létě roku 1974 přijel poprvé Kalu Rinpočhe. A na podzim pak dorazila Jeho Svatost 16. Karmapa.

Právě proto, že lidí bylo tak málo, bylo svým způsobem velmi snadné se s takovými učiteli setkat, trávit s nimi hodně času a dostávat od nich přímé učení. V tom jsem měl velké štěstí. Pro nás, Zápaďany, to tehdy bylo opravdu mimořádné vzdělání – být tak blízko tak velkým lamům a přijímat od nich učení.

Nevýhodou ovšem bylo, že Dharma byla tehdy na Západě stále ještě velmi malá.

Dnes je skutečně těžké se k lamům takto přiblížit. A Vy jste byl navíc poměrně brzy ustanoven dharma regentem. Pro mě to zní dost abstraktně, tak co to v praxi vlastně znamená?

Ve skutečnosti to znamenalo to, že Karma Thinley Rinpočhe dostal jak od 16. Karmapy, tak od Jeho Svatosti Sakja Trizina, pokyn zakládat centra na Západě. Tehdy žil v Torontu a několik let tam zůstával, aby si vyřídil pas. A ve mně viděl někoho, kdo pro něj může v Anglii pracovat jako jeho zástupce. A právě do této role mě nejprve ustanovil.

Na tehdejší západní poměry jsem o Dharmě věděl docela dost. I když samozřejmě ne tolik, kolik jsem se naučil později. Myslím, že mi důvěřoval natolik, abych ho mohl zastupovat a organizovat malé centrum, které vzniklo v Manchesteru, a potom také jedno v Bristolu.

Dalo by se tedy říct, že jsem byl jeho žákem v praktickém výcviku, nebo jeho zástupcem. Proto si také našel hodně času, aby mi předal mnoho učení a já to pro něj mohl dělat. Označení Dharma regent je ale ve skutečnosti velmi vznešený termín a nebral bych ho příliš doslova. Bylo to spíš něco jako zástupce.

Pak mi ale v roce 1988 Rinpočhe řekl, abych začal udělovat vadžrajánové iniciace. A to bylo podle mě to nejdůležitější. Myslím, že tehdy cítil, že to mohu dělat, protože jsem už absolvoval dost retreatů a přijal dostatek učení. Od té doby to tedy bylo hlavní pověření, které jsem od něj měl.

Všechny tyto věci jsou pro západní laiky obtížné. Já jsem ale měl velmi šťastnou situaci. Protože jsem byl na univerzitě a studium nevyžadovalo příliš úsilí, mohl jsem dokončit ngöndro za osmnáct měsíců a začít s jidamovou praxí.

Po dokončení bakalářského studia jsem pokračoval v postgraduálním studiu na univerzitě v Manchesteru, nejprve v magisterském programu a potom v doktorském. Několik let jsem tak měl velkou volnost. Díky tomu jsem mohl vykonat retreaty, které mi Rinpočhe uložil.

A i když jsem nakonec získal místo na univerzitě a začal učit, měl jsem možnost čerpat studijní volna. Tímto způsobem jsem mohl absolvovat cyklus Končog Čindu z linie Kagjü a Ningma, potom Vadžrajóginí, Hévadžru ze Sakji a Bílou Táru. To všechno jsem zvládl v různých blocích retreatů během osmdesátých let, právě díky tomu, že jsem nepracoval příliš intenzivně.

Pro laika to tedy byla ideální situace: měl jsem zaměstnání, které nebylo příliš náročné, spoustu volna a mohl jsem tyto retreaty vykonat. Dnes je ale velmi těžké si představit, že by podobné podmínky měl k dispozici větší počet lidí.

Měl jsem tedy velké štěstí, že jsem tímto způsobem mohl absolvovat alespoň některé retreaty. A samozřejmě jsem si také uspořádal každodenní život tak, abych mohl vždy ráno a večer dělat praxi. To se mi dařilo i přesto, že jsem měl rodinu.

Zmínil jste, že Vaše rodina byla katolická. Souhlasili s tím, že jste se vydal touto cestou?

Myslím, že hlavní roli hrálo to, že se mi podařilo vystudovat univerzitu a potom získat univerzitní místo. Dokonce i můj otec, který byl jako katolík vážněji založený, s tím byl podle mě spokojený. Říkal si nejspíš, že buddhismus tedy musel být k něčemu dobrý, protože jinak by ze mě byl jen hippie (smích).

Jste autorizovaný učit v tradici Sakja i Karma Kagjü, i vaše centra jsou na nich postavená…

To bylo přání Karma Thinley Rinpočheho už od samého začátku. Jak jsem říkal, měl za to, že tím naplňuje přání Karmapy. Chtěl zakládat centra Karma Kagjü. Jenže on sám byl v Tibetu vzdělán v obou tradicích. Ve skutečnosti byl nejprve rozpoznán jako tulku linie Sakja a teprve později mu Karmapa dal jméno Karma Thinley.

Cítil tedy odpovědnost vůči oběma svým lamům. A proto řekl, že některá centra mají být Sakja a některá Kagjü. Svým způsobem je to náročné, protože to znamená, že i já musím mít dvojí vzdělání. Programy jednotlivých center ale udržujeme zcela jasně a čistě oddělené, buď jako sakjapovské, nebo kagjüpovské.

Kde je podle Vás skutečný přínos takového propojení a kde jsou naopak jasné hranice, které je třeba hlídat?

Pokud jde o jednotlivé lidi, kteří do center přicházejí, tak by se stejně jako ve všech centrech dharmy měli cítit svobodně a mít možnost dělat to, co sami považují za vhodné. Není úkolem někomu dohlížet na jeho praxi nebo studium.

Pokud ale jde o programy, které centra nabízejí, ty se řídí buď tradičním modelem Sakji nebo Kagjü. Samozřejmě mezi nimi existuje značný překryv. Zejména na úrovni mahájány je mezi Sakjou a Kagjü velmi malý rozdíl. Obě tradice jsou například ovlivněny týmž učitelem a jeho učením, takže zde rozdílů není mnoho.

Na filozofické úrovni mezi Sakjou a Kagjü určité rozdíly jsou, hlavně ve způsobu, jakým se učení předává. Nejde ale o nějak zásadní odlišnosti. Ve vadžrajáně pak jde spíš o to, že každá tradice klade důraz na jiné cykly praxe. Sakja velmi zdůrazňuje dvě božstva, Hévadžru a Naro Khačömu, což je zvláštní forma Vadžrajóginí. Kagjü naopak klade důraz na Demčhoka, Gjalwu Gjamccho a Dordže Phagmo.

Cykly praxe jsou tedy do jisté míry odlišné, ale nejsou to nijak obrovské rozdíly.

Když se ohlédnete zpět na počátky budování center Dechen, jak náročné to tehdy bylo?

Příliš jsem o tom takto nepřemýšlel, protože jsem ty věci jednoduše dělal pro Rinpočheho. Celkově to měl na starosti on a duchovní odpovědnost nesl on. A nad ním tu samozřejmě byli ještě další. Sám Rinpočhe se obracel ke Karmapovi a k Sakja Trizinovi.

Stejně tak i dnes pro mě například 17. Karmapa hraje velmi důležitou roli, a to i pro všechna naše centra Karma Kagjü. Nikdy jsem tedy neměl pocit, že bych nesl nějak příliš velkou odpovědnost, protože se v podstatě jen řídím tím, co oni doporučují.

Samozřejmě mám také poměrně velkou organizační svobodu, ale ve skutečnosti to dělám pro ně.

Co podle Vás nejvíc pomáhá dlouhodobému zdraví centra a místní sanghy? Měl byste radu pro fungování center v Česku?

Myslím, že vedení centra musí co nejširším způsobem sdílet novinky, informace i důvody, proč se určité věci dělají. Samozřejmě je potřeba, aby někteří lidé měli konkrétní odpovědnost a byli pověřeni péčí o určité oblasti. A ostatní by to měli respektovat.

Zároveň ale lidé musí mít pocit, že jsou do všeho zahrnuti a že vědí, co se děje. Je to, jako by měl všude proudit vzduch. Všechno musí být dobře větrané informacemi. Pak nikdo nebude mít pocit vyloučení a ani si nebude myslet, že je v sangze méně důležitý než ostatní.

Každý by měl cítit, že má stejnou hodnotu. Protože z pohledu skutečného lamy mají všichni stejnou hodnotu. Samozřejmě někdo má schopnosti v jedné věci a další v jiné, ale všichni mají stejnou cenu. Administrativní role také není známkou nějaké duchovní nadřazenosti. Znamená jen to, že je ten člověk v dané věci dobrý a dostal příležitost takto sloužit.

Myslím tedy, že je potřeba obojí. Musí existovat organizace, funkce a určité role, takže uspořádání má mít jistou svislou strukturu. Současně ale musí existovat i vodorovná šíře, v níž každý vidí, že jsme všichni prostě bratři a sestry v sangze, kteří společně pracují.

Lama Jampa a Jeho Svatost Karmapa

Chápu, ale i tak pak přichází náročnější situace a výzvy…

Ano, náročné je to vždycky, protože tohle je samsára a buddhisté jsou samsarické bytosti, s výjimkou Buddhy. Člověk by se tedy měl snažit podporovat u sebe co nejlepší chování a zároveň vytvářet povzbudivé podmínky, aby se i ostatní mohli chovat dobře. Neměl by ale být příliš zklamaný, když se objeví potíže, protože je to samsára.

Jak byste dnes doporučil západním začátečníkům uspořádat studium a praxi Dharmy?

Je především potřeba vidět, že jak meditační praxe vsedě, tak studium jsou naprosto nezbytné a vzájemně se posilují. Není možné zdůrazňovat jen jedno bez druhého. Pokud člověk klade důraz jen na meditaci bez studia, pak vlastně medituje naslepo. Jak by z toho mohla vyrůst moudrost?

Mohou se objevit nějaké dočasné zkušenosti, ale člověk jim nebude rozumět a nepovedou k osvobození ani k rozvoji skutečné moudrosti a soucitu. Na druhou stranu příliš mnoho studia bez praxe se stává jen suchou, technickou znalostí, která člověka vnitřně neproměňuje. Proto je od samého začátku potřeba nastavit si pravidelný program studia a praxe.

Jak říká Sakja Pandita, nádoba se naplní tím, že do ní pravidelně kape jedna kapka vody za druhou. A podobně je to s Dharmou. Říká, že člověk by měl každý den prostudovat alespoň jeden verš. To je samozřejmě symbolické. Může to být i víc než jeden verš. Ale právě díky pravidelnému studiu se člověk stává vzdělaným. Nejen v tom smyslu, že zná slova, ale že rozumí jejich významu.

A zároveň je třeba každý den praktikovat. Dělat meditaci, ať už je to šamatha, lodžong nebo jidamová praxe. Pak se porozumění, které získáváme studiem, přenáší do meditace. Tím se rozvíjí trojí proces: naslouchání, přemýšlení, a nakonec přímé zakoušení učení skrze meditaci. To od sebe nelze oddělit.

Obojí musí jít spolu. Proto je důležité, aby náš program co nejvíc vycházel z tohoto dvojího základu: studovat a meditovat. A studiem nemyslím jen to, že člověk jde do knihovny a půjčí si knihy. Mám na mysli studium, které přijímáme od učitelů, protože oni rozumějí vnitřnímu významu těchto nauk a mohou nám ho odhalit. Díky tomu nestudujeme jen na základě svých vlastních názorů. Jsme vedeni moudrostí linie.

Jenže ta krásná metafora funguje pouze tehdy, když jsme nádoba bez chyb. My ale máme spoustu chyb. A proto je těžké nás správně naplnit…

Ano, právě proto se musíme vracet k bódhičittě. Samotným důvodem, proč tato učení přijímáme, je získat vlastní štěstí a vlastní osvobození od utrpení. Ale ještě víc než to, je tu záměr přivést k osvobození všechny bytosti.

A pokud si to člověk každý den vštěpuje do srdce, téměř jako první myšlenku po probuzení, pak se jeho studium i praxe budou ubírat správným směrem.

A díky tomu pak ta nádoba nebude plná jedů, jako je pýcha, nedostatek důvěry a podobně.

Dnes je velmi snadné získat velké množství různých učení a iniciací. Jak tedy poznat rozdíl mezi tím, když člověk tato učení skutečně uvádí do praxe, a tím, když jen sbírá duchovní odznáčky?

Máte na mysli to, že je dnes velmi snadné získat zmocnění přes internet?

Slyšel jsem, že i to je možné…

To ale nedoporučuji.

I tak je dnes poměrně snadné získat zmocnění v řádné situaci, kdy ho udílí skutečný lama. Člověk by ale neměl svou praxi příliš často měnit a přeskakovat z jedné na druhou. Praxe potřebuje čas, aby se rozvinula jako květ. Potřebuje čas, aby se otevřela.

Jestliže jen přeskakujeme od jedné věci k druhé, ten květ se nikdy neotevře. Proto je nutné umět u své praxe zůstat a věnovat jí čas.

Když ale přijede velký lama a naskytne se příležitost přijmout iniciaci, může to být přínosné, pokud tím na sebe nebereme zvláštní závazek začít tuto praxi dělat a opustit tu dosavadní.

Protože přijetím zmocnění a recitací slibu obnovujeme své sliby. A pokud nejde o velké zasvěcení, alespoň své sliby očišťujeme. Na začátku každé iniciace totiž vždy přijímáme útočiště a probouzíme bódhičittu.

Už jen to samo o sobě je velmi dobré a zasvěcení k tomu dává příležitost. A požehnání zmocnění pak bude jako proud, který vstupuje do naší hlavní praxe a přináší posílení.

Když srovnáte situaci buddhismu na Západě v jeho počátcích a dnes, myslíte si, že dospěl?

Situace je v různých částech Západu do určité míry odlišná. Pokud tomu správně rozumím, situace v Americe je trochu jiná než v Evropě. A i v samotné Evropě jsou rozdíly. Jinak vypadá západní Evropa, tedy Francie, Německo či Anglie, a jinak východní Evropa. Všude je to jiné.

Skoro bych řekl, že Dharma je v různých zemích v různých stádiích vývoje. Proto není bezpečné příliš zobecňovat. Ale samozřejmě se stalo i mnoho velmi dobrých věcí.

Například pro Karma Kagjü je nesmírně významná existence Dhagpo Kagyu Ling ve Francii jako evropského sídla Jeho Svatosti. Je to úžasné místo pod vedením Jigme Rinpočheho, kde se už více než padesát let uchovává autentická Dharma. A právě odtud vzešel i klášter Kundreul Ling v Auvergne. Je opravdu nádherné vidět, jak tam Dharma rozkvétá a dál se odtud šíří.

Podobné věci existují i v dalších západních zemích. Třeba ne v tak velkém nebo tak významném měřítku, ale přece jen podobným způsobem.

Objevily se tedy v současné době také nějaké nové slepé uličky?

Objevily se určité problémy. Jedna věc, kterou někteří lidé mohou považovat za velmi přínosnou pro Dharmu, ale já o ní mám pochybnosti, je způsob, jakým lidé vytrhli pojem mindfulness z Dharmy. Ve skutečnosti byl vytržen hlavně z théravády.

Pro mnoho lidí dnes mindfulness buddhismus jednoduše nahrazuje, nebo je dokonce činí vůči buddhismu méně zvídavými. Mění ji v sekulární psychoterapeutickou techniku. Dříve přitom někdo mohl začít meditací a pak pokračovat ke studiu buddhismu. Dnes to v některých případech spíš brání přístupu.

Vím, že buddhistům se to představovalo tak, že to přivede mnoho lidí k buddhismu, ale já to tak nevidím. Mindfulness je dnes velký průmysl a může se spojit s nejrůznějšími teoriemi a způsoby chápání, z nichž jen velmi málo je skutečně buddhistických.

Zatímco někteří buddhisté na Západě si myslí, že mindfulness buddhismus zachrání nebo mu zajistí velký úspěch, já si myslím, že to zdaleka není tak jednoduché. Jsem vůči tomu dost skeptický.

A pak je tu ještě druhá překážka pro buddhismus na Západě. To platí zvlášť pro Ameriku a Británii, možná i pro Francii a Německo. Lidé, kteří k buddhismu přicházejí, si jsou často velmi podobní. Patří příliš často ke stejné generaci a sdílejí podobné politické i kulturní názory. A to podle mě pro buddhismus není zdravé. Buddhismus by na Západě zapustil pevnější kořeny, kdyby k němu přicházely různé typy lidí s různými postoji.

Buddhismus a politika by se přitom stejně neměly míchat. Mnozí lidé ale svou politiku s buddhismem směšují a promítají své politické názory i kulturní hodnoty do buddhismu. A tyto postoje a názory jsou při bližším pohledu často s Dharmou ve skutečnosti dost v rozporu.

Buddhismus byl tedy na Západě do jisté míry zachycen jedním určitým demografickým okruhem a jedním určitým typem lidí. A to mu nakonec může bránit v růstu. Protože pokud si lidé řeknou, že buddhismus je jen něco, čemu se věnuje určitá generace a určitý okruh liberálně nebo levicově smýšlejících lidí, tak to bude problém.

Tím ale neříkám, že buddhismus by měl být pravicový. Měl by být prostě buddhistický. To je můj názor. Člověk může být levicový, pravicový, středový, nebo také politicky nevyhraněný. To je na něm. Ale pro buddhismus je podle mě nebezpečné, když se s tím začne spojovat příliš úzce.

Nejhorší je to podle mě v Americe. Dost silné je to i v Anglii a ve Francii. Tady (v Česku – pozn. red.) to tak ale možná není.

Takže buddhismus by měl zůstat apolitickým hnutím?

Lidé mohou být ve svém společenském životě političtí, pokud chtějí. Neměli by ale své politické názory promítat do buddhismu.

Chápu… Nyní bych se rád dotkl tématu, které jezdíte aktuálně učit do pražského Bodhi Path: rozlišení vědomí a prvotní moudrosti. To je docela složité téma.

Velmi složité (smích).

Proč tedy právě toto téma? Jak byste vysvětlil, že je to téma důležité?

Pokud jde o to, proč učím právě toto téma, souvisí to s tím, že mě v roce 2014 Šamar Rinpočhe požádal, abych začal v centrech Bodhi Path ve Spojených státech vyučovat šentong madhjamaku, která je v linii Karma Kagjü tak významná. Souhlasil jsem s tím. A po pozváních z Ameriky přišla i pozvání z evropských center Bodhi Path.

Pro tento konkrétní pohled jsou obzvlášť důležité dva texty 3. Karmapy Randžunga Dordžeho. Jedním z nich je Namše Ješe, tedy Rozlišení vědomí a prvotní moudrosti. Druhým je Nyingpo Tenpa, tedy Určení buddhovské přirozenosti.

Na základě pokynu Rinpočheho jsem tedy toto téma začal vyučovat v Bodhi Path v Americe i zde, a samozřejmě také v KIBI (Karmapa International Buddhist Institute – pozn. red.) a ve Spojeném království. V tomto tedy následuji přání Šamara Rinpočheho.

Namše Ješe je ale nesmírně důležité i samo o sobě. Když totiž porozumíme fungování samsárické mysli, můžeme vidět, jak v ní zároveň přebývá i potenciál nirvány, tedy potenciál transcendentní moudrosti buddhů.

Skutečná povaha mysli totiž není ničím jiným než buddhovskou přirozeností, prvotní jednotou prázdnoty a jasnosti. Jenže protože ji nerozpoznáváme, vytváříme všechny tyto iluze, jakési ego a celý jeho mechanismus. Vytváříme je vlastně z čisté nevědomosti, z neuvědomování, z nerozpoznávání.

Kdybychom se však opravdu podívali do povahy tohoto samsárického vědomí, tohoto samsárického mechanismu, viděli bychom, že je ve skutečnosti zcela prázdný. A ve své čistotě je právě transcendentní moudrostí buddhů. Totéž se tedy ukazuje dvěma způsoby, jako by mělo dvě tváře.

Jedna tvář je namše, tedy běžné vědomí: dualistické, tvořící základ rušivých emocí a podobně. Druhá tvář je tvář moudrosti, základ soucitného působení a transcendentní moudrosti buddhy. Obojí spočívá na samotné buddhovské přirozenosti.

Když to dokážeme uvidět, získáme naprostou důvěru, že naše praxe skutečně funguje. Že dokáže rozpustit iluzi samsáry i všechna utrpení, která zakoušíme, a že to může být nahrazeno čistou moudrostí a soucitem buddhy.

Dává nám to tedy důvěru. To, co se zdá být základem všeho našeho utrpení a negativity, je ve skutečnosti na absolutní úrovni zcela čisté. Je to buddhovská přirozenost.

Máte nějaký vzkaz, který byste chtěl čtenářům předat? Něco, co tu ještě nezaznělo?

Ano. Buďte trpěliví. Buďte ve své praxi a studiu Dharmy velmi trpěliví a jemní. Nic opravdu hodnotného nevzniká rychle. Ačkoli jsme následovníky vadžrajány – rychlé cesty, i to je třeba chápat velmi jemným způsobem.

Když se totiž snažíme věci uspěchat a tlačíme na ně, ve skutečnosti tím přehlížíme, že povaha buddhovské moudrosti je už v nás přítomná. Proto je důležitý jemný přístup. Když se setkáme s obtížemi, měli bychom chápat, že pokud jim čelíme bez hněvu a bez odporu, mohou se stát součástí cesty. Buďte tedy ve své praxi jemní.

Myslím, že právě to bych chtěl říct. Buďte trpěliví a mějte na paměti, že je to cesta pro tento život a pro většinu z nás i pro mnoho dalších životů.

A pracujete teď na něčem novém? Na nějaké nové knize nebo projektu? Mimo jiné budujete retreatové centrum v Manchesteru…

Ano, Institut Mikjö Dordže. To je dlouholetý záměr Rinpočheho vybudovat takové retreatové centrum. Jsem si jistý, že se k tomu dříve nebo později dostaneme. Doufejme, že spíš dříve.

Co se týče nových knih, nic nového nepíšu. Myslím ale, že knihovna KIBI připravuje vydání učení, která jsem dával o šentongu podle textu Džamgöna Kongtrula. To by mělo vyjít už za nějakou dobu.

Jinak ale ne. Prostě následuji to, co mě Rinpočhe učil. Rinpočhe je mimochodem stále naživu. Letos mu je pětadevadesát. V lednu jsme s ním byli.

Takže kromě jeho rad a rad Jeho Svatosti Sakja Gongmy a Karmapy se prostě řídím tím, co doporučují oni. A jsem šťastný, že tak můžu činit.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR! 🙏