Jana Neboráková: Pomohli jsme již 4500 Tibeťanům

Přinášíme rozhovor s Janou Neborákovou, ředitelkou organizace MOST ProTibet. Obecně prospěšná společnost MOST ProTibet od roku 2004 podporuje vzdělanost a zlepšování životních podmínek tibetských dětí, seniorů, buddhistických mnichů a mnišek a nomádů. Zabývá se rozvojovou pomocí v indickém Himálaji a Tibetu, podporuje místní komunity a školy i řemeslné tradice. Pro českou veřejnost i školy pořádá pravidelné kulturně vzdělávací akce.

Jak se stane, že se začne žena z Ostravska zajímat o Tibet?

Tibet mě začal zajímat asi v 15ti letech. Přišlo to tak nějak samo, zevnitř. Všechno tibetské mě přitahovalo jako magnet. Začala jsem číst knihy, tibetská kultura i filosofie mi přišla velmi zajímavá a svým způsobem blízká, přestože se od naší liší. Tibet mě okouzlil, proto jsem se rozhodla, že se stane součástí mého života.

Tibet přitahuje mnoho lidí. Co se stalo, že se Vám podařilo proměnit zájem v konkrétní pomoc a založení občanského sdružení?

Po maturitě jsem měla možnost odjet s malou skupinkou lidí do Ladakhu v indickém Himálaji, kde jsem se naživo poprvé setkala s tibetskými uprchlíky a tibetskou buddhistickou kulturou. Jeden z kamarádů byl Petr Ďásek, který v roce 2002 zorganizoval festival “Sedm ostravských dnů v Tibetu”, který pak změnil svůj název na Festival ProTibet. Začala jsem mu s organizací pomáhat. Nápad založit občanské sdružení přišel automaticky – abychom festivalu dali rámec a nepořádali ho jen jako fyzické osoby. Každým rokem se naše aktivity rozšiřovaly. Vedle březnového Festivalu ProTibet přišly přednášky na školách i pro veřejnost během celého roku. Od roku 2006 jsme začali pomáhat prvním dětem v Ladakhu.

Když se podívám na stránky www.protibet.cz, vidím velké množství projektů, kterým se věnujete. Není toho na jednu organizaci mnoho?

Nemyslím si, že máme příliš mnoho projektů. Jsou organizace, které mají stovky projektů v desítkách zemí světa – třeba Člověk v tísni. K nim máme ale daleko. Jsme malá organizace se čtyřmi zaměstnanci a projektů máme tak akorát, abychom je všechny stihli zajišťovat a kontrolovat. Navíc jsme s projekty začínali postupně, jak jsme zjišťovali největší potřeby Tibeťanů. Nejdříve byla adopce malých mnichů a mnišek, pak tibetských dětí – uprchlíků. Následně jsme zjistili velké nedostatky základních potřeb u tibetských seniorů. Velvyslanec exilové vlády nás seznámil s životem tibetských nomádů a vznikl projekt Koza ProTibet. Pak se přidala podpora zdravotní péče a další. Mezi posledními jsme začali podporovat mnišky v projektu Buddhovy dcery.

Jaké jsou v současnosti Vaše hlavní projekty?

Náš primární a hlavní projekt je Adopce ProTibet, protože se jedná o dlouhodobou podporu konkrétních lidí. Tato forma podpory má největší efekt.

Pokud jde o Adopci ProTibet, jak rozptýlíte případné obavy, aby se finance podporovatelů dostaly do správných rukou?

Snažíme se pro transparentnost našich projektů dělat maximum. Každý rok osobně jezdíme na všechna podporovaná místa v severní Indii, kde se setkáváme s vedoucími projektů, řediteli škol i představiteli tibetské exilové vlády. Kontrolujeme využití peněz předaných v předešlém roce a domlouváme se na využití prostředků na další rok. Naprostou většinu peněz posíláme přes účet, který je transparentní, takže se na něj může každý podívat. Od všech institucí získáváme originální potvrzení o daru s popisem využití, který dáváme na naše webové stránky. Na místě vše pečlivě dokumentujeme, pořizujeme fotografie i videa. A v neposlední řadě nabízíme našim dárcům možnost jet s námi do Indie a setkat se s podporovanými osobami.

Dokážete říct, kolika lidem jste za dobu svojí existence pomohli?

V projektu Adopce ProTibet pomáháme každoročně pravidelně přibližně 550 lidem – tato podpora jim zajišťuje základní jídlo, oblečení, lékařskou péči a vzdělání. Když však spočítáme, kolika lidem dohromady naše projekty pomohly – od nomádů, kteří dostali kozu, přes lidi, kteří po povodních v roce 2010 dostávali 2 měsíce jídlo, až po obyvatele exilové vesničky v Ladakhu, kteří si mohou díky nám v polopoušti napustit vodu po spuštění generátoru, je to asi 4500 lidí.

A jaký je zájem o Vaše aktivity z pohledu české společnosti?

Zájem o naše aktivity je stálý, přesto se stále snažíme hledat nové cesty a formy propagace, aby se o naší činnosti dozvědělo více lidí. Velký zájem zaznamenáme vždy v březnu, kdy pořádáme celorepublikový Festival ProTibet. V poslední době jsme vzbudili zájem české veřejnosti spotem Podpoř Tibet, naštveš Čínu, který vidělo zhruba 550 000 lidí. Díky tomu se další lidé zapojili do našich projektů.

Vidíte další směr, kam se budete v budoucnosti jako organizace ubírat?

Zatím nemáme v plánu žádné převratné změny v našem směřování. Určitě chceme pokračovat ve stávajících projektech, případně jejich fungování ještě vylepšovat. Během léta budeme stěhovat naši ostravskou kancelář do nových prostor, chceme být přístupnější lidem, vedle kanceláře udělat také malý obchůdek a hlavně místo pro setkávání a sdílení. Budete-li mít od srpna cestu do Ostravy, určitě se přijďte podívat 🙂

Kromě Adopce ProTibet, jsou i další možnosti, jak mohou zájemci podpořit Vaše projekty?

Pokud by někdo rád přispěl a nechce se vázat k větší a pravidelné částce, může si vybrat z našich darovacích certifikátů. Hodně lidí se zapojuje do Klubu ProTibet, ve kterém pravidelně či jednorázově posílají částku, kterou si sami vyberou – např. 100 Kč měsíčně. Peníze pak rozdělujeme dle nejvyšší priority na projekty v Tibetu, Indii i ČR. Podpořit Tibeťany můžete i darovací SMS ve tvaru DMS PROTIBET na čísle 87777.

Poslední možností je náš eshop, ve kterém můžete koupit šperky, oblečení a módní doplňky, knížky nebo tradiční buddhistické předměty.

Máte přímou zkušenost s tím, jak Tibeťané prožívají čínskou okupaci?

Absolvovala jsem 11 cest do indického Himálaje a setkala jsem se s mnoha tibetskými uprchlíky a vyslechla si jejich nelehké osudy. Často byli velmi utlačovaní, až se rozhodli uprchnout.

Tibetská mentalita je pro mnohé neznámá. Můžete říct, co mají Češi s Tibeťany společného a v čem se naopak liší?

Mentalita je samozřejmě odlišná, o to více nás baví vzájemná spolupráce. Navzájem se doplňujeme. Abych řekla pravdu, úplně nezkoumáme společné nebo odlišné rysy. Je podstatné, že když se s Tibeťany setkáme, cítíme vzájemné propojení. Je pro nás důležitý pocit, že naše podpora směřuje k lidem, kteří to potřebují. A že cítíme vděčnost a vidíme radost v jejich očích, že někde v Evropě existují lidé, kterým na nich záleží a jsou ochotni je podpořit.

Co Vás na cestách do Tibetu nejvíce zaujalo?

To je velmi složité, jedná se o soubor zážitků a vjemů, které se mi vryly do paměti. První mi v mysli vyskočí nedotčená krajina, stydlivé úsměvy místních dětí a ticho. Tím, že jsem byla ve škole, ve které studují děti, které podporujeme, silné zážitky mám spojené právě s místními dětmi.

Měla jste i možnost setkat se osobně s Jeho Svatostí dalajlamou. Jaké to pro Vás bylo setkání?

S Jeho Svatostí dalajlamou jsem se osobně setkala několikrát, naposled v minulém roce při jeho návštěvě Prahy. Vždy se jednalo o velmi silný a srdečný zážitek, Jeho Svatost využil naše setkání, aby poděkoval všem, kteří jsou zapojeni v projektech na podporu Tibeťanů, a poslal jim pozdravy.

S Jeho Svatostí dalajlamou nějakou formou spolupracujete i na Vašich projektech?

Přímo s Jeho Svatostí dalajlamou nespolupracujeme na našich projektech, jeho podpora je čistě morální, kdy nám vyjadřuje vděčnost za to, že podporujeme tibetskou komunitu.

Jaký je Váš vztah k víře a náboženství? Praktikujete buddhismus?

Buddhismus je mi velmi blízký a sympatický. Nejsem sice praktikující buddhista, ale snažím se v životě praktikovat principy, které šíří Jeho Svatost dalajlama – soucit, dobré srdce, pomoc druhým, být dobrým člověkem.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!