Igor Chaun: O buddhismu, ayahuasce a Bohu

Igor Chaun je filmový scenárista a režisér, který obohatil českou kulturu o mnoho skvělých dokumentů a filmů. Mnozí ho ovšem zaznamenali jako člověka, který hovoří o svojí duchovní cestě. Založil spolek Goscha, který pořádá inspirativní přednášky a přináší internetovou televizi s filmy, dokumenty a rozhovory plné duchovních hodnot. Igor Chaun si našel čas na rozhovor pro naše buddhistické stránky, abychom hovořili o jeho cestě.

Při natáčení dokumentu Cesta do Indie jste měl možnost setkat se s Jeho Svatostí Dalajlámou a položit mu pár otázek. Nebylo vám ovšem povoleno zeptat se ho na jeho oblíbený buddhistický vtip. Vy nějaký oblíbený buddhistický vtip máte?

(smích) Já si myslím, že kdyby to bylo dovoleno, Dalajlámu by to pobavilo a potěšilo. Ale neprošlo to. Včera jsem se potkal s kamarádem z FAMU, hudebníkem Jiřím Křivkou. Vyprávěl mi, že když naši zemi navštívil Dalajláma, byl ve štábu, který natáčel dokument Om… (režie David Ondříček). Bylo to už při jeho první návštěvě začátkem 90. let. Když Dalajláma odjížděl, chtěl se s ním Jirka rozloučit. Ve chvíli, kdy Jeho Svatost nasedala do auta, Jiří na něj zavolal. Dalajláma ho sice neznal, ale otočil se a došel od auta až k němu. Smál se a vzal ho za levou ruku. Jirkovi proběhla celou rukou energie a cítil brnění. Pak se rozloučili a Dalajláma, aby to nebylo někomu líto, se šel rozloučit i na druhé straně ulice. A Jirka si řekl, že by chtěl to brnění i do pravé ruky, tak rychle oběhl davem na druhou stranu a ukázal Jeho Svatosti, že by chtěl ještě do pravé ruky. Dalajláma se smál a vzal ho za pravou ruku, až Jiřího brnělo celé tělo. Pak Dalajláma nasedl do auta a odjel. Je to možná malý buddhistický vtip. Včera jsem to slyšel autenticky vyprávět, tak se dělím, moc mě to včera potěšilo. (smích)

Buddhismus byl Vaším prvním setkáním s duchovnem?

Ne. To byl pohled do zrcadla a přemýšlení, KDO POZORUJE KOHO. Jsem-li to oko, či kdo vlastně? Také jsem jako malý jezdil autobusem a říkal si: „Já si sebe uvědomuji. Kde je to já? Jsem za očima, které hledí? Jsem za čelem, které myslí? Vždyť každá z těch lidských jednotek, které sedí v autobuse, se dívá na svět podobně a také se vnímá se svým sídlem vědomí.“ To bylo možná moje první setkání s duchovnem.

Pak jsem začal pozorovat něco, čemu se začalo později říkat CHYBY V MATRIXU, díky slavnému filmu. Začal jsem si uvědomovat, že „tohle okolo“ nemůže být VŠECHNO. Že je to nějaká tkanina, upředená kolem nás, a že za tímhle podfukem musí něco být. Někdo či něco, kdo to TVOŘÍ. Pak jsem začal číst první mystické knížky. A teprve, když nadešel listopad 89, začala vycházet v širším měřítku buddhistická literatura. Poprvé jsem se hlouběji seznámil s učením Buddhy a zjistil, že podobné utrpení měl i jakýsi princ Gautama, který si před dvěma a půl tisíci lety kladl stejné otázky. A když ho vozataj vyvedl z paláce a vzal třikrát tajně na projížďku městem, teprve spatřil klam, v němž ho drží otec na královském dvoře. Viděl postupně starobu, nemoc, pak chudobu – a poprvé si uvědomil bolest a pomíjivost světského života. Opustil rodinu i palác a seděl šest let pod stromem Bódhi. Pak přišla Sudžáta a donesla mu sladkou rýži s mlékem. Po letech opustil tvrdou askezi a uvolnil se. A poté dosáhl Osvícení. A mě to zcela fascinovalo, úplně mě to dostalo. Stal se ze mě obrovský buddhista, až se mi chce brečet, když si na to krásné období vzpomenu.

Přečetl jsem si Buddhovo evangelium od Paulo Carusa. Přečetl jsem si Tanec života od Rama Dasse, Tiché lesní jezírko od Adžána Čá, a také Thich Nhat Hanha. Přečetl jsem si Tibetskou knihu o životě a smrti od Sogjala Rinpočheho a další. Zcela mě to dostalo.

Pohrával jsem si s myšlenkou, že obžerství, chtíč a touhu po ženách vyměním za trvalou mnišskou askezi. Pak se v Praze objevil buddhistický mnich Ashin Ottama, českým jménem Karel Smrček, učitel vipassanové meditace, který odešel za totality jako mladý kluk do Švýcarska do chrámu. Začal jsem jezdit na vipassanové kurzy.

Odtud již byl jen malý krůček k cestám do Asie?

Podařilo se mi nejprve v České televizi prosadit natáčení dokumentu Skutečný svět? s léčitelem Milanem Calábkem. S jeho klienty jsme jeli postupně do Thajska, na Srí Lanku a do Nepálu. A tam jsem poprvé v životě viděl asijského buddhistického mnicha, naživo v červeném rouchu. A byl jsem z toho opět úplně hotový.

O rok později jsem natáčel dokument Cesta do Indie, který se obsahově neuvěřitelně poskládal.

Časem jsem pochopil, že se vše odehrává na bázi jakéhosi kosmického a astrologického orloje, kdy do sebe při každé události zapadají všechna ta malá i velká ozubená kolečka. I když třeba duše přichází na svět, tak vlastně čeká, až nastane ten správný okamžik. Bez tohoto vesmírného orloje se nestane nic. A navíc se vše děje pravděpodobně v mnoha variantách, jak už říkají i moderní kvantoví vědci, v mnoha paralelně se odehrávajících multisvětech. Záleží na naší svobodné vůli, do kterého z nich napřeme to, čemu říkám „většinové pole vědomí“. A tím se rozřazujeme (podle zásluh, postojů a činů) do toho kterého světa, který vnímáme jako momentální realitu.
Při cestě do Indie nám to kosmický orloj poskládal skvěle: svedl dohromady Petra Čtvrtníčka z České sody, Richarda Gerea z Pretty Woman a Dalajlámu z Tibetu. To byl opravdu unikátní casting.

Podařilo se natočit tříhodinový dokument a prosadit ho do vysílání v České televizi. Se vší pokorou, nikoliv v pýše, ale v hrdosti a radosti přiznám, že i po těch letech jdu občas po ulici a někdo řekne: „Pane Chaune, děkuju vám, před dvaceti lety jste mne tou Indií úplně dostal. A vlastně mě to i přivedlo na duchovní cestu.“

Jednou za čas ten dokument opakují, též je celý na Youtube, je to moje velká radost. Díl první Úžas, díl druhý Smíření, díl třetí Vhled.

Byl jsem typ filmaře, který se vždy pokoušel svoji duchovní cestu filmařsky dokumentovat. Tou Cestou do Indie vyvrcholila moje buddhistická 90. léta, kdy jsem absolvoval několik desetidenních kurzů při zachování vznešeného mlčení, s vipassanovými meditacemi – hodina v sedu a hodina v chůzi, v půl páté ráno vstávání, večer dharma talk. Absolvoval jsem kurzy v thajském klášteře, v Indii, několik v Česku. A meditoval na svůj dech a vznikání a zanikání myšlenek. Poznal jsem tam úžasné lidi, jako dramatičku Danielu Fischerovou nebo jogínku a psychoterapeutku Jitku Vodňanskou.

U buddhismu jste ale nezůstal, je to tak?

Buddhistická nauka mi začala být málo. Byl jsem příliš velký syčák a měl jsem pocit, že – v jisté míře nadsázky – bych potřeboval „meditovat na svůj dech“ tak alespoň sto let, abych se ve vývoji aspoň o kousek posunul dál. Bylo to na mne příliš jemné a pomalé. Neměl jsem trpělivost. Neměl jsem deprese, ale určité jako energetické propady. Opakoval jsem svoje různé chyby. Vždy jsem energeticky padl a trvalo mi několik dnů, než jsem se zase vyškrábal.

Na prahu čtyřicítky jsem poslal prosbu nahoru a řekl jsem: „Pane Bože, jestli existuješ, ať se NĚCO STANE, já už takhle nemohu dál.“

V té době se objevila kamarádka, která mi nabídla, ať jedeme do pralesa. Je tam pralesní křesťanská církev, která pije ayahuascu a spojuje v modlitbě, tanci a zpěvu Ježíše Krista, Pannu Marii či bytosti pralesa. Celé tohle učení, nazývané Santo Daime, přišlo již před sto lety jako vize dvoumetrovému černochovi, sběrači kaučuku, panu Raymundu Irineu Serra. Je to regulérní církev v brazilském pralese, ale už i různě po světě. A já jsem řekl, že jedu. Tehdy jsem o tom nic nevěděl, intuitivně jsem ale cítil, že tam mám jet.

Stalo se něco, co pro mě byl zázrak. Prožil jsem, o čem jsem si myslel, že je mi v tomto životě souzeno akorát číst v šamanských knihách Carlose Castanedy. Kupříkladu. Měl jsem za sebou zhruba desetiletou průpravu láskyplného buddhismu, a teď jsem se ocitnul v pralese, kde jsem se účastnil rituálů. Už při prvním napití ayahuascy se dostavil stav rozšířeného vědomí. Ocitl jsem se v otevřeném informačním poli a najednou jsem viděl neuvěřitelné souvislosti svého života, a dokonce i světa a vesmíru jako ŽIVÉHO CELKU. Najednou jsem pochopil, že duchovní svět je pravdou, skutečností. Viděl jsem, jak je to všude ve vesmírech zabydlené. Kolik je tam energií a bytostí, jak všechno souvisí se vším, kolik je tam lásky, jak tam neustále tečou informace. I všude okolo nás, i námi. A dokonce jsem si v těch stavech neustále kladl otázku, jak jsem TOHLE mohl v běžném životě zapomenout, jak jsem to mohl nevidět! Když je to přece tak zřejmé!

Když tohle přece vím od nepaměti, od počátku věků, má nesmrtelná Duše… A teď se pouze rozpomínám. Tento pocit byl velmi silný. Snažil jsem se si toho zapamatovat a vštípit co nejvíc, abych si to přenesl do běžného bytí.

Od té doby jsem prožil větší množství rituálů Santo Daime. Ale už ten první před šestnácti lety, kdy jsem absolvoval poprvé cestu do pralesa, mi změnil život.

Důležitou součástí rituálu jsou v radosti zpívané písně, které přicházejí vedoucím církve a některým členům z astrálu či duchovních výšin, přímo už s melodií a slovy. Postupem času jsem začal vnímat, že jsou to jakési kódy a klíče, nám sesílané, abychom jejich prostřednictvím propojovali v rituálech svět lidský a ten Na Výšinách, Nas Alturas. Za účelem, očisty, pravdy, Lásky a poznání. Jednou jsme zpívali: „Ježíši Kriste, pomoz mi osvobodit se z iluze tohoto světa.“ Což bylo moc krásné. Potěšilo mne, že tady je takové propojení s buddhismem. Že jsem nechodil na buddhismus zbytečně! (smích)

Co jste si přitom hlavně uvědomil?

Třeba jak nesmyslné je SOUPEŘENÍ NÁBOŽENSTVÍ.

Bůh nesoupeří, pouze lidé mezi sebou soupeří. Samozřejmě, křesťan – katolík to nerad uslyší, ale Bůh neposkytl lidem jenom Ježíše Krista. Mohu souhlasit s tím, že kristovství je jedna z nejsilnějších, nejláskyplnějších a nejkrásnějších cest. Klidně i odsouhlasím, že je to ta nejkrásnější cesta. Ale nemohu nikdy říct, že je to cesta jediná! Tím bychom odsoudili mnoho lidských pokolení před Kristem. A mnoho lidí, kteří se kulturně, historicky a geograficky prostě ke Kristovi nedostali.

Vlastně mi došlo, že ten, kdo tvrdí, že pouze jeho cesta k Bohu je správná, vlastně Boha uráží. V pestrosti, kráse a škále jeho díla. Která se projevuje i množstvím Cest, které nám K SOBĚ nabídl… A tedy i množstvím vysokých duchovních bytostí, které k nám lidem už vyslal. Nebo které se v souladu s Jeho záměrem rozhodly přijít a lidskému rodu pomáhat, pozvednout ho.

Říci, že buddhista, muslim nebo hinduista se nemůže dostat k Bohu, je vlastně urážka Božího díla – a hloupá nadřazenost. A nepochopení. Protože On nás VŠECHNY stvořil a všechny miluje stejně.

Obrodilo se ve mně křesťanství, protože jsem byl buddhistou mimo jiné i proto, že jsem považoval křesťany za lidi, kteří jsou především inkvizitoři, kteří upalovali čarodějnice. Viděl jsem především tu pokroucenou stránku křesťanství. Ale v pralese jsem najednou uviděl i tu krásu, která v křesťanství je. Tu neuvěřitelnou funkčnost a lásku, která je obsažená v Kristovi, v Panně Marii, Janu Křtitelovi a andělech, kteří přicházeli. Abych to pochopil, musel jsem jet až na druhou stranu zeměkoule…

V jednu chvíli například Brazilky vytáhly píšťalky, začaly pískat a andělé začali přilítat. A já tam stál a “viděl” je u stropu – periferně, ne napřímo. Začalo se mi otevírat třetí oko a člověk začal vidět duchovní bytosti. Viděl jsem také duchy zemřelých, kteří přicházeli, protože v tom pralesním dřevěném průvětrném kostele to bylo tak vymodlené, že je ten proud Světla prostě přilákal. A naše vroucí modlitby.

Buddhismus mě tedy načal, je to pro mne obrovský nádherný pilíř. Ale pak, jako by ten „spratek ve mně“ potřeboval kolejnicí do hlavy. Velkou ránu a změnu skokem. A to mi umožnilo Santo Daime. Je vlastně svým způsobem zázrak, že takovou možnost na planetě Zemi také máme, takové poznání. Ještě je třeba říci, že u těch rituálů se i pláče, zvrací, dáví, omdlívá – a někdy až skoro „umírá“. Není to opravdu pouze selanka. Pokud hovořím hlavně o těch krásných věcech, jsou to ty střípky Poznání, které to postupně člověku přineslo.

Někdy je člověku špatně, protože ayahuasca promývá jeho zaseklé bloky. V tom nápoji je mocný duch a inteligence nesrovnatelně větší, než lidská. Kdo by to byl řekl? Santo Daime pracuje s každým člověkem individuálně – s někým psychologicky, fyzicky, s někým terapeuticky, s někým spirituálně. A když ta Síla naráží na bloky v těle, ať už fyzické nebo mentální, postupně je promývá a odstraňuje, jako se loupe cibule. Tak tohle bolí. Když bloky odcházejí z těla.

Uvědomil jsem si, že je to potřeba také zmínit, protože člověk si většinou pamatuje to hezké. Tyto zkušenosti nejsou zadarmo. Proto se těmto rituálům říká Práce – Trabalho. Vůbec to není pro každého.

Některé ceremonie trvaly třeba deset až dvanáct hodin a pila se mnohokrát plná číše. Je to velmi hořký nápoj, nejsilnější přírodní halucinogen na světě – a je to opravdu něco. Nikdy předtím bych nevěřil, že mě přepere nahnědlá hořká tekutina. Že může mít svoji vlastní inteligenci. Že se mnou bude hovořit. Že mě provede dětstvím, prenatálním obdobím i minulými životy. Že mi ukáže můj životní úkol. (Pomáhat a svědčit o Slávě Boží.) A kosmické souvislosti života i celé Stvořitelovy tvorby. A existenci pokročilých mimozemských Bratrů a Sester, kteří zabydlují každý cíp i zdánlivý úhor vesmíru. Je to neuvěřitelné.

Říkám to s velkou pokorou a zároveň s vědomím, že to není cesta pro každého. Nejde o to, aby všichni hned jeli do Amazonie, anebo si dali ten nápoj v Evropě. Existuje SCÉNÁŘ DUŠE a tohle setkání prostě v tom scénáři „má být“. Evidentně v mém scénáři bylo. Já jsem pořád syčák, ten spratek ve mně je. Ale dost se to obrousilo. Krom toho hraje roli zvyšující se věk, ten také dělá svoje. Zjednodušeně řečeno, od zkušenosti Santo Daime už nepochybuju o Pánu Bohu. Už pochybuju jen o Igorovi, jestli dostojí těm cílům, které by měly plynout z takového poznání. Proto jsem o tom začal taky veřejně mluvit. Protože jsem nadán jistým darem řeči a patřím k lidem, kteří mají odvahu, chuť a touhu v tom nejlepším slova smyslu SVĚDČIT O BOŽÍ KRÁSE. Vždycky říkám, že jsem zahlédl jen na nejkratší okamžik ten nejmenší cíp Božího pláště. Že se mi jen tak mihl ve třpytu a lesku před očima. Ale i ta mikrosekunda mi změnila život a svět.

Buddhismus je náboženstvím bez Boha. Chyběl vám tedy v buddhismu božský princip?

Vím, že buddhismus koncept Boha nemá. Ale osobně jsem poněkud hereticky přesvědčený, po svých zážitcích, že Buddha o Bohu samozřejmě věděl. Ale v rámci Osmidílné stezky a Čtyř vznešených pravd ho lidem raději zamlčel, aby jejich mihotavá mysl na tom neulpívala a praktickým cvičením se tak lépe dovedli k osvobození ze samsáry, z koloběhu zrození a smrti. Přesto zde jistá stvořitelská energie je. A já osobně se domnívám, že Buddha vytvořil neexistenci Boha právě s vědomím, jak ošidná je lidská mysl a jak snadno by si personifikovala onu univerzální sílu. Takže to, že buddhismus nemá Boha, vnímám spíše jako Buddhovo „bezpečnostní opatření“, než jako důkaz, že Bůh neexistuje.

Je zde krásný příměr. Buddha zakázal zobrazení sebe sama po své smrti – v rané fázi buddhismu se směla zobrazovat v jeho jméně jen prázdná židle, s představou, že na ní Buddha seděl. Nebo do země otištěné Buddhovy stopy. Dodnes se to v některých buddhistických zemích prodává jako suvenýr turistům. Ale to přece neznamená, že Buddha neexistoval! Jenom měl být z “bezpečnostních důvodů” věřícím skryt!

Jako umělec si mohu dovolit určitou nadsázku. Můžeme si představit Buddhovu slabou chvilku, kdy Kášjapovi, který jako jediný pochopil předání dharmy přes mlčky pozvednutou květinu, prozradil: „Ten Bůh JE, ale pssst, ať tím nepleteme lidem hlavu.“ (smích)

Jak vlastně vnímáte na základě svých zkušeností Boha?

Tak jako kapka vody na čajové lžičce nepojme obsah horské vodní nádrže, tak ani lidská mysl nepojme velikost Boha. Přesto je zde jakási absolutní propojenost. My nyní prožíváme zdánlivou oddělenost. Pocit oddělenosti, pocit probouzení se a touhu po spojení. Kabala říká, že Bůh chtěl spatřit Boha, a proto stvořil vydělenost, aby se hledala a postupně nalezla Sebe Sama. V těch nejodvážnějších interpretacích slýcháme, že MY JSME BŮH. Já patřím k lidem, kteří mají problém tohle říci. Z pouhé pokory. I když někde úplně uvnitř bych to asi v sobě dokázal najít. Dokázal si přiznat. Ale protože vím, co umí lidská mysl – pýchu, mesianismus, blbost – tak si z bezpečnostních důvodů Boha stále ještě externalizuji. Pravdou je, že když jsem měl vize, byl Bůh vševědoucí, všetekoucí, všudypřítomný. Musí tedy být nutně i ve mně. Ale běžně se na téhle úrovni lidstva nenalézáme ve stavu vědomí, abychom na to dokázali takhle pohlížet.

Je pro nás tedy důležité poznat Boha, když Buddha našel cíl bez něj?

Je. Z buddhistické literatury, které jsem přečetl hodně, na mě zapůsobil Buddhův příměr o pěti druzích člověka. Zjednodušeně řečeno, existuje člověk, který žije svůj život, plní si své úkoly a neklade si žádné otázky. Nemá pochybnosti. Druhý typ člověka žije svůj život, plní si svoje úkoly, ale má občas jemné otázky po smyslu svého bytí. Pak je třetí druh, který si stále ještě plní své úkoly a žije svůj život, ale už velmi intenzivně pociťuje touhu po poznání smyslu. Pak je čtvrtá kategorie, která váhá a občas i opouští výkon běžného života ve jménu hledání. Pak je pátá kategorie, a tu vyprávím nejraději, neboť Buddha řekl, že pro takového člověka je život HOŘÍCÍM DOMEM. A to se hledá nejrychlejší cesta úniku – dveřmi, oknem, jakkoliv.

A přitom všech těchto pět druhů lidí má v sobě Boha. A touhu po Poznání. Takže k čemu se dostáváme? K úkolu duše, k jejímu individuálnímu příběhu, k reinkarnačnímu řetězci, k úžasně osobnímu poznání a lekcím, které si tady má ta která duše zažít.

Hodně mě překvapilo, když jsem si jednoho dne díky četbě uvědomil, že si mám vážit i kupříkladu zlovolných politiků, gangsterů nebo hrubozrnných materialistů, protože to mohou být v podstatě avátaři (vtělení božské bytosti do lidského těla – pozn. red.). Anebo vysoká duchovní bytost, které k božské realizaci chyběl už jen ten poslední materialistický střípek. A teď si pro něj přišla. A zároveň na nás ostatní působí v roli drsného „trenéra“. I taková vtělení jsou jasnozřivými popisována. Takže vždy ve finále dojdeme K POKOŘE VŮČI ZÁZRAKU STVOŘENÍ, protože on tam ten Bůh nakonec vždycky stejně JE. Ale rozdílná je míra našeho momentálního volání po něm. Přičemž i nevolání není důkazem, že ho v sobě nemáme.

Někdy se uvádí babička či dědeček na vesnici pod lípou, kteří mohou být čistší a Bohu blíž, než nějaký rádoby guru, který má zástupy věřících a plnou garáž Rolls-Royceů, a ženy, od kterých si bere sexuální energii.

Co dalšího jste si díky rituálům v pralese uvědomil?

Jedno z největších překvapení na cestě Santo Daime bylo, že mi do toho začali lézt mimozemšťani. Když se to začalo objevovat poprvé, odháněl jsem je. Vždycky jsem se smál těm, co věřili v ufony. Kvůli tomu jsem tam nejel. Chtěl jsem přímo k Bohu. Ale ono toho je na Cestě k němu velmi mnoho!!! ! A zjistil jsem, že jako existuje mravenec, chroust, pták či 150 000 popsaných druhů živočichů pouze v Amazonii, tak ani člověkem vývoj nekončí. Pokračuje to vyššími formami dále do Vesmírů. Ty jsou zaplněny obrovským množstvím vysoce inteligentního a organizovaného Života, i když v různých dimenzích a různých jemnohmotných sférách. Z duchovního hlediska je to vlastně logické: kam by šla vědomí, která splnila v člověku svou lekci? Jen výjimečně se lidská bytost vyváže ze samsáry. Je tedy pochystáno mnoho vyšších úrovní a civilizací.

Byl jsem v té brazilské Amazonii takový zvídavý cestovatel, takový Harry Potter. Byl to vyzdobený šesticípý dřevěný kostel, plný krásných a vznešených lidí v bílém. Ženy mají někdy i na hlavě korunku. Já tam i zlobil, neplnil jsem doktrínu tak úplně, jak jsem měl. Měl jsem možná víc zpívat, více se soustředit, měl jsem víc makat pro celek. Ale já prostě hledal. Byl jsem jako KOSMONAUT V ASTRÁLU, astrálonaut. Ale neslo to ovoce. Takže jsem tam uviděl mimo jiné obrovské množství pokročilých mimozemských civilizací. Viděl jsem, jak nás, lidské pokolení, ve vší lásce pozorují. Až na úplné výjimky jsem vůbec nezaznamenal negativní věci, což přikládám velmi dobře prováděným ochranným rituálům před každým obřadem – Otčenáš, Zdrávas, vykuřování, čištění prostoru… Uvědomil jsem si, že duchovní svět nezná kompromisy, na rozdíl od světa hmoty a lidí. Čistá modlitba má v něm absolutní účinnost. Když v duchovním světě deklarujeme jasný záměr, nemůže být zpochybněn. Na rozdíl od toho, co zažíváme v lidském světě, duchovní svět nemá odklad následku. My se někdy v lidském světě domníváme, že existuje nespravedlnost pouze proto, že za špatným činem nevidíme hned jeho špatný následek. To je karmický odklad. Ale v duchovním světě je všechno okamžitě. Viděl jsem tam, že všechno, co zažíváme „tady“, je obtiskem vyšších duchovních příčin do hmoty. Dokonce naše tvář, naše postava, oči, to všechno je výlisek do hmoty našich předchozích i současných duchovních aspektů.

Dokonce jsem zjistil, že některé mimozemské civilizace mají schopnost sledovat reinkarnace svých bývalých druhů. Podobně jako si my děláme genealogii našeho rodu, třeba do středověku, tak jsou oni schopni vysledovat nás až do našeho lidství. A ve změněných stavech vědomí s nimi můžeme navázat kontakt. Setkal jsem se tam kupříkladu s jednou svou kosmickou matkou. Bylo to velmi dojemné.

Zjistil jsem, jak je někdy opravdu obtížné rozlišit, zda se jedná o anděly – anebo o bytosti vyšších kosmických civilizací. Posléze jsem si na to udělal jednoduchý klíč. Bytosti z jiných civilizací mohou být velmi pokročilé, a mají schopnosti, které se dosud vymykají naší představivosti. Třeba mohly Měsícem ukotvit Zemi. Mohou žít linii mnoha životů a mít přímé napojení na Božské. Pracují s informacemi akášické knihovny, podobně jako my pracujeme s Googlem. Ostatně internet je podle mého názoru příprava lidí na příští přímé používání akášické knihovny. – Ale i tyhle pokročilé kosmické bytosti stále ještě podléhají karmě a reinkarnančímu řetězci, nejsou vyvázány ze samsáry. A tyto bytosti s námi mají obrovský soucit, obrovské pochopení – a nezasahují do lidského vývoje, svých mladších kosmických bratří. Ale sledují nás.

Oproti tomu ryze duchovní bytosti, andělé, archandělé, plní svůj úkol od nepaměti, nepodléhají karmě a reinkarnaci v našem smyslu, a jsou to takoví kormidelníci, strážci a opatrovníci Božího díla v různých jeho částech a souvislostech. Slunce, galaxie, Vesmíry, živly na planetách, ochránci zrozených bytostí, a tak podobně. Oni nemají karmu a nemají převtělování. Zpočátku jsem v té zabydlenosti Vesmírů a duchovních sfér měl zmatek a míchalo se mi to. Tohle pochopení mi pomohlo.

Ještě se sluší říci, že jsem tam viděl DŮLEŽITOST A ZÁZRAK každého jednoho života. Že jsem pocítil úžas a rozechvění, že vlastně mne osobně, tohohle Igora, Stvořitelova síla vyslala do života, v takové úplnosti a detailu, s každým mým jedním nehtem, vlasem a myšlenkou. Tentýž Stvořitel, který udělal myriády světů a galaxií, DAL SI SE MNOU PRÁCI! A já se někdy chovám a myslím tak ohavně, tak uboze… Dojalo mne to pochopení. Že tomuto Všemocnému jsem stál za tu práci!!!

A že bych si už nikdy neměl říct – Igore, na tobě nezáleží, ty nejsi důležitý. Klidně to zabal, vykašli se na to. Na ideály, na víru, na život. A taky jsem uviděl, že sebevražda je velkým hříchem. Že život je dar, který se pánu Bohu pod nohy nehází. Ve svých mladických letech jsem si s myšlenkou sebevraždy zahrával, spíše na nihilistické úrovni prosté představy nebýt. A to je hřích. I jako pouhá myšlenka. Protože nikdy to není ztracené. Dokud dýcháme, není to ztracené…

Někoho by mohlo napadnout, zda není ayuhuasca neférová zkratka? Není to zpřístupnění znalostí a zkušeností, kterých lze jinak dosáhnout pouze tvrdou duchovní prací?

Ale ona je to také velmi tvrdá duchovní práce. A za druhé – copak to není stejně regulérní prostředek od Boha a od přírody, jako je meditace? Kdo vytvořil tyto rostliny? Kdo dal vnuknutí Indiánům, aby v tom nespočtu rostlin v pralese dali dohromady právě dřevo jedné liány a listy jiného keře? A tak vznikla jedinečná ayahuasca? Jednou to počítali botanici, že kdyby zkoušeli ayahuascu nakombinovat v laboratoři, potřebovali by tisíce let, aby našli takové jedinečné spojení. Ayahuasca není jedna rostlina. V tomto geniálním spojení pracuje DMT (dimethyltryptamin, „molekula duše“) a zároveň látka, která zablokuje žaludeční kyseliny, které by jinak DMT zničily. Tady přeci není nepřítomnost Boha. Je to jenom o tom měřítku a o odvaze, k čemu a kudy nás to vede. A o scénáři naší duše, jak jsme si ho připravili. Na mé Cestě zjevně zkušenost Santo Daime připravena byla.

Přináší ayahuasca jednorázový krátkodobý zážitek či poznání trvalého charakteru?

Přetrvává schopnost tohoto vnímání. Od té doby mám do jisté míry otevřený šestý smysl. A někdy jsem schopen diagnostikovat, nebo „vidět“, zejména, když jiný člověk požádá nebo poprosí, nebo když to dovolí. Nefunguje to, když to člověk chce dělat “na efekt”.

Představuji si, že jsme všichni takový ementál, který v sobě má průduchy. A ayahuasca je profoukne. A když odezní změněné stavy vědomí, průduchy už jsou volné. Je na každém, jak toho pak využije. Je to podobné, jako když se naučíte jezdit na kole nebo plavat. Umíte to už stále a rovnováhu udržíte.

Ayahuasca vám opravdu hodně ukáže. Hodně vás naučí. Ale stejně tu změnu a práci na sobě musíte v životě UDĚLAT SÁM. Dát si dohromady vztahy. Spravit si schopnost lásky. Naučit se vyjít s příbuznými. Být méně konfliktní v práci. Poznat, čemu věnovat životní sílu a kde ji naopak zbytečně neutrácet.

Není nefér použít, co bylo Veškerenstvem nabídnuto. To bychom pak byli jako ti bigotní katolíci, kteří všechno včetně jógy, karate a meditace nazývají „přístupovou cestou zla“. To je už fanatismus. A to přitom slyšíme v křesťanských kostelích. Slyšel jsem to na vlastní uši v jednom slovenském kostele v předminulém roce. Všichni tam museli nahlas sborově slíbit, že se zříkají jógy a meditace. Že je to zlo!

Ale já pro ně mám pochopení. Oni si vybrali jenom Krista, jenom jeho Světlo. Je to také způsob, ale okleštěný. S tímto přístupem mizí laskavost, tolerance a pochopení Univerzality Boží Tvorby. Bůh nevytvořil jenom katolickou či křesťanskou cestu k Bohu. Vytvořil CESTU K SOBĚ pro každou lidskou bytost, ba vložil ji jako klenot do srdce každého z nás. Vše živé ve vesmíru k Němu spěje. On ve své lásce připustil i katolíky. Měli by být pokornější… Jihoameričtí misionáři přiváděli v Bolívii Indiány na víru tak, že jim dali na výběr a když řekli ne, zakopali je do země a obsypali velkými rudými mravenci. Nechali je žrát za živa, dokud v mukách nepřistoupili na Ježíše Krista. A potomci těchto lidí nám budou vyprávět o meditaci jako přístupové cestě zla?

Dalaljáma je označován za emanaci Čenreziga, významného bódhisattvy soucitu. Vy jste velmi intuitivní, jak jste vnímal toto setkání?

Já mám v nadsázce poněkud drsnou odpověď, mohu? Já si myslím, že Dalajlámu možná vybrali omylem. Dalajláma je strašně hodný člověk, který chtěl mít dílničku a ponk a nářadí. Dodnes má kutilský koutek ve své vile v Dharamsale, kde vyrábí malé předměty. On si velice dobře rozuměl s Václavem Havlem, který se také považoval za prezidenta z donucení, z omylu. Zároveň by byl ale od Prozřetelnosti tento “omyl” s Dalajlámou geniálním tahem. Neboť ten skutečný duch Dalajlámy, hloubavý a introspektivní, by možná neobstál v  náročné úloze po okupaci Tibetu. Zůstal by spirituálním asketou, meditujícím v ústraní. Zatímco naivní a láskyplná duše současného 14. Dalajlámy zasáhla svou prostotou a pokorou celý svět. A stala se geniálním reprezentantem Tibeťanů v exilu. Je to omyl, který není omylem. Protože Vesmír ani Stvořitel nezná omyl. To je lidský pojem. Ale podle mě to možná není přímé vtělení Čenreziga.

Na to jste přišel během setkání s ním?

Ne, to jsem měl plné ruce práce s otázkami a s natáčením. Hlavně když jsem ho pozoroval na videích a naslouchal mu. Berte mě ale zároveň jako umělce, vypravěče příběhů. Nechám na vás, nakolik to myslím vážně a nakolik je to ode mne výzva, abychom měli ODVAHU POCHYBOVAT. Ale s velkým respektem k Bohu a v pokoře k neuvěřitelné genialitě Stvořitelova díla.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!

 

> Navštivte také náš buddhistický eshop! <
retro

O Vít Kuntoš

Buddhismus představuje stále důležitější část mého života, a tak jsem se rozhodl vytvořit tyto webové stránky. Kromě toho se věnuji astrologii či včelaření :-)
Bookmark the permalink.

Komentáře jsou uzavřeny.