Tenzin Palmo: Mniškou v nepálském klášteře

Česká mniška, ctihodná Tenzin Palmo (původním jménem Markéta Bartošová), se vydala na životní cestu z Prahy do Nepálu. Přijala svěcení od Jeho Svatosti Dalajlámy a stala se mniškou v nepálském klášteře Kopan. Při krátké návštěvě Čech si ve svém nabitém programu našla chvíli na rozhovor pro náš buddhistický magazín.

Obligátní otázka na začátek, jak jste se dostala k buddhismu?

Po vysoké škole a pár letech práce jsem se rozhodla, že pojedu na delší dobu na Nový Zéland. Byla jsem tam rok přes working holiday visa. A to byla taková doba, kdy jsem najednou nic nemusela. Neměla jsem diář. Neměla jsem napsáno, co který den musím udělat. Říkala jsem si, jak ten čas nejlépe využít. Po nějaké době mě samotné cestování tolik nelákalo a jablka už se mi trhat nechtělo. Tak mě napadlo, že bych mohla dobrovolničit. Objevila jsem brožurku, kde byly kontakty na různá místa, kde se dalo pracovat za jídlo a ubytování. A mezi tou spoustou kontaktů bylo též jedno dharma centrum, které mi padlo do oka. Předtím jsem o buddhismu nevěděla vůbec nic a ani jsem neměla pocit, že by s mým životem bylo něco v nepořádku. U popisu dharma centra byl obrázek stúpy. Přestože jsem nevěděla, co to je, moc se mi líbil a upoutal moji pozornost. Mezi tou spoustou možností v brožuře jsem si vybrala toto dharma centrum. Jela jsem tam a plánovala zůstat čtrnáct dnů. Pak se mi tam zalíbilo tak, že jsem tam zůstala dokud mi neskončilo vízum, tedy cca dva měsíce.

V dharma centru jste začala i praktikovat?

Ano, začala jsem tam nesměle praktikovat. Jednalo se o retreatové centrum, takže se tam zase tak moc nedělo. Jezdili tam lidé většinou na osobní retreaty. Občas se konaly asi i skupinové retreaty, ale ty jsem během svého pobytu nezažila. Ani tam nebyl žádný učitel. Ale žily tam dvě mnišky, který si tam dělaly svoje praxe a tak trochu se o centrum staraly. A ty se věnovaly i nám dobrovolníkům – nenaplánovaným způsobem, co kdo chtěl, co koho zajímalo. Někdy nám pouštěly video, někdy nám něco vyprávěly. A to se mi líbilo a už tehdy jsem si říkala, že to je hezký život. Byly spokojené.

Buddhismu jste se věnovala pak i dál po návratu do Česka?

Když jsem se vrátila, hned jsem se šla nahlásit na VZP, že jsem zpět. Potkala jsem tam kamarádku z fakulty, která mi řekla o jedné neziskové organizaci, která hledá učitele angličtiny do Indie jako dobrovolníky. Protože jsem tenkrát nic neměla, nic mě zde nedrželo, tak jsem se přihlásila. I když rodičům se to moc nelíbilo, že opět odjíždím. Vybrali mě a strávila jsem půl roku v Ladaku. Mezitím pak v Nepálu a poté ještě v Dharamsale v Indii. Tam jsem začala praktikovat víc.

Kdy přišlo rozhodnutí opustit život laického praktikujícího a stát se mniškou?

To přišlo v Nepálu, kde jsem byla na měsíčním meditačním kurzu, který byl spojený s učením. Půl dne jsme poslouchali učení, půl dne jsme meditovali. Učení bylo o textu Lam Rim, který obsahuje celou postupnou cestu k osvícení a během kurzu došlo na všechno. Takže člověk získal docela dobrou představu o různých tématech buddhismu. Po tomto jsem se rozhodla, že to je „ono“ a že když se stanu mniškou, budou to ty nejlepší okolnosti pro praxi.

Myslíte si tedy, že mnišský život nabízí víc prostoru pro rozvoj než život laického praktikujícího?

Rozhodně bych řekla, že nabízí víc prostoru. Člověk má méně sociálních povinností i materiálních závazků. I mnišské sliby jsou proto, aby od nás odhrnuly nejrůznější rozptýlení.

Stát se mniškou je velkým životním krokem. Bylo to pro Vás v něčem náročné?

Náročné pro mě bylo rozhodnutí, jestli zůstat v Nepálu nebo se vrátit do Česka. Od začátku jsem věděla, že bych chtěla být vysvěcená od Jeho Svatosti Dalajlámy. A když se člověk chce nechat vysvětit od Jeho Svatosti, musí jít přes jeho kancelář. V kanceláři mají docela přísná kritéria, co by člověk měl splňovat, aby se od něj mohl nechat vysvětit. Jedno z nich bylo, že člověk musí předtím praktikovat 3 roky. V té době jsem tak dlouho nepraktikovala. Chtěla jsem být mniška, takže jsem musela 3 roky někde strávit. Přemýšlela jsem nad možnostmi. Uvědomila jsem si, že musím vydělat peníze. V té době jsem žádné neměla, protože to bylo po pobytu na Novém Zélandu a v Indii. Takže jsem se rozhodla vrátit do Česka. Cítila jsem, že budu potřebovat odvahu, aby mě rozhodnutí stát se mniškou nepřešlo tváří v tvář práci a tomu, že zde není žádná komunita praktikujících. To se ale nestalo. Naopak. Když jsem se sem vrátila a viděla zdejší život, na který jsem v Indii trochu odvykla, říkala jsem si, že to je dobré rozhodnutí. A tak to zůstalo po celé 3 roky.

Nebylo pro Vás nakonec těžké opustit Váš běžný „západní“ život?

Ani ne. Někdy to lidem připadá zvláštní, ale jak jsem víc a víc praktikovala, tak jsem postupně měla méně a méně zájem o běžné věci. V podstatě jsem žila jako mniška, i když jsem ještě mniška nebyla. Chodila jsem do práce, ale jinak jsem si něco překládala, četla, nebo jsem meditovala.

TIP: Online kurz s Tenzin Palmo – Kurz osm veršů!

Jak na tento Váš krok reagovala rodina a nejbližší?

Partnera jsem v té době již neměla. Když jsem se vrátila z Indie, rodina měla radost, že jsem se konečně vrátila. Bylo mi tehdy 30, tak už byl podle nich čas na správný život. Najít si práci, byt a tak. Nějakou dobu to i vypadalo, že se vše vyvíjí k jejich spokojenosti. Ale všimli si toho, že mě buddhismus hodně zajímá a že se mu hodně věnuji. Pak mi zpětně řekli, že by je v životě nenapadlo, že budu chtít být mniška. Po nějaké době jsem měla pocit, že už jim to musím říct, že před nimi nechci nic skrývat. Nejdřív jsem to řekla ségře. Trochu jí to zarazilo, ale je svobodomyslná, takže to bylo dobré. Navíc její partner má k buddhismu blízko, jemu se ta myšlenka líbila. Poprosila jsem je, jestli by mi pomohli, až to budu říkat rodičům. Jestli by nepomohli uvolnit napětí tím, že by jim řekli, že to nic není a že to nevadí. (smích) Všichni jsme byli pozvaní na večeři a plánovala jsem, že to rodičům povím. Ségra s partnerem ale stále nešli, takže jsme na ně s jídlem nečekali. Když jsme měli snědenou večeři, už jsem to nemohla vydržet a řekla jsem jim to. (smích) Nastalo docela dlouhé ticho. Pak přišla otázka: „A to už tě nikdy neuvidíme?“ Tím se to uvolnilo. Vysvětlila jsem jim, že mě uvidí a tak. Ségra s přítelem přišli, až když bylo po všem. Rodiče mi řekli, že to není to, co by si pro mě představovali, ale že pokud to tak chci, tak jo. Po pár letech mi maminka řekla, že vidí, že jsem spokojená, a že je ráda, že jsem si vybrala, co mě naplňuje.

Ještě těžší pak pro rodiče bylo moje rozhodnutí odstěhovat se do Nepálu. Bylo to ještě navíc v roce, kdy tam bylo zemětřesení. Byla jsem měsíc v Nepálu a přišlo zemětřesení. Rodiče si přáli, abych se vrátila. Jenže to jsem samozřejmě nechtěla. Když už jsem se rozhodla, chtěla jsem tomu dát šanci a nechtěla jsem se po měsíci vracet.

Jak je pro Čecha těžká stát se mnichem, jak jste postupovala?

Šlo to přes kancelář Jeho Svatosti a ti na to mají vyvinuté procesy. Je třeba vyplnit dotazník, kde se ptají na minulost i na plány do budoucnosti. Někdy si lidé představují, že se nechají vysvětit a pak se vrátí do běžného života, práce apod. To Jeho Svatost nechce a není to, co by měl mnich dělat. Dál je třeba být 3 roky praktikujícím a žít 2 roky bez partnera, aby věděl, zda pro něj absence vztahu nebude překážkou. Poté člověk dostane pozvánku a jednou za rok okolo Losaru Jeho Svatost světí nové mnichy a mnišky.

Před samotným vysvěcením se musí absolvovat několikatýdenní kurz. Jeho Svatost vybere učitele, který vysvětluje mnišskou disciplínu, vinaju. Kurz trval tři týdny a probíhal v angličtině, byl určený pro nás ze západu. Situace západních a tibetských mnichů je úplně odlišná. Když se chce Tibeťan stát mnichem, tak jde do kláštera a tam se o něj po všech směrech postarají. Jak po materiální stránce, tak i po tom, že mu vysvětlí, jak má nosit roucho a další praktické věci. To u nás není a je od kanceláře Jeho Svatosti velmi prozíravé a laskavé, že vymysleli tento třítýdenní program, že člověk aspoň trochu ví.

Po kurzu již Vaše cesta následovala do kláštera?

Do kláštera jsem hned nešla, protože u nás na západě kláštery moc nejsou. Nyní v Nepálu jsem v klášteře. Ale než jsem se odstěhovala do Nepálu, žila jsem tři roky v Itálii v dharma centru. Což nebyl klášter v pravém slova smyslu. Žili tam všichni – laici, mniši i mnišky.

Jaké bylo setkání s Dalajlámou?

Vysvěcení bylo moje druhé setkání s ním. První setkání bylo krásné, protože dřív pořádal skupinové audience. Bylo nás tam hodně, ale ne úplný dav. Jeho Svatost Dalajláma ke konci řekl, jestli se s ním chceme vyfotit. Vyfotit se chtěli všichni. Když ochranka řekla „tak teď,“ všichni se k němu vrhli. Já jsem docela nesmělá a nevěděla jsem, kam si mám stoupnout. Ale ten houf lidí mě zanesl přímo k Jeho Svatosti. Věděla jsem, že žena na mnicha nemá sahat, ale nějak mě to lákalo. (smích) Měla jsem katak (tradiční ceremoniální šátek – pozn. red.) a přes katak jsem se lehce dotkla jeho ruky. Načež Dalajláma mojí ruku chytil a držel mě během focení. Začaly mi téct slzy, byl to nepopsatelný zážitek.

Mnišských slibů je mnoho, je pro Vás náročné je dodržovat?

Nejsem plně vysvěcená, jsem novic. My máme slibů 36. Některé sliby jsou náročné na pozornost. Člověk je poruší, ani neví. Byla to jedna ze zajímavých věcí během přípravného kurzu. Učil nás expert na vinaju, což jsou tlusté svazky, kde je dopodrobna popsané, co už znamená porušení slibu a co ještě ne. On to pojal tak, že to byl skoro právní výklad a na nás to působilo tísnivě. Měli jsme pak strach udělat krok, že děláme něco špatně. (smích) Potom v den vysvěcení to bylo najednou úplně jiné. Když přišla Jeho Svatost Dalajláma, nemluvil o jednotlivých slibech, ale o tom, že z mnišství musíme mít radost. Pokud nemáme radost, tak je něco špatně. Tehdy mi došlo, že pokud člověk má rád mnišský život, dodržovat sliby mu půjde. I když třeba mu někdy něco malého uklouzne, tak smysl pořád zůstává. Samozřejmě je třeba si dávat pozor, ale neměli bychom se bát.

Jak vypadá život v nepálském klášteře?

Bydlím v největším ženském klášteře v Nepálu, kde je 350 mnišek. V současné době jsem tam jediná trvale žijící cizinka, ale už jsem si zvykla. Tibetština je těžká a trvá to, než se ji člověk dobře naučí. Trošku už ji ale umím.

Ráno začínáme v 5 hodin púdžou, kdy přijdou všechny mnišky do největší gompy (meditační místnost – pozn. red.). Během púdži se podává i snídaně. Některé mnišky jdou do kuchyně a přinesou velké konvice se slaným tibetským čajem, který chutná jako polévka, chleby atd. Potom je přestávka, abychom to snědly. Púdžy jsou různé – někdy čteme sútry, někdy jsou modlitby, jindy jsou praxe, o které požádá sponzor s konkrétním problémem. Púdža trvá většinou 2-2,5 hodiny.

Potom máme trošku čas uklidit si v pokoji a dodělat, co se ráno nestihlo. Pak musíme jít a recitovat, co jsme se předchozího dne naučily nazpaměť. To je pro nás ze západu těžké, neradi se učíme věci zpaměti.

Když jsem do kláštera prvně přišla, opat z toho nebyl příliš nadšený. Měla jsem naivní představu, že to půjde hladce a ono to tak úplně nešlo. Naštěstí umí anglicky. Když jsem k němu přišla, dlouho neříkal nic a ani se na mě nekoukal. Pak mi vyjmenoval spoustu důvodů, proč to nejde. Nakonec řekl, že jo, ale „nebudeš se snažit nic měnit a nebudeš mít žádné výjimky“. Takže když všichni memorizují, já taky memorizuji. Když všichni recitují, já taky recituji.

Dopoledne mají mladší mnišky angličtinu, nepálštinu a další předměty. Já z toho všechno chodím jenom na tibetštinu, takže mám trochu volného času. Učím se nová tibetská slovíčka a víc memorizuji. Čas, který je na to každý den vyhrazený, mně nestačí.

Před 12 hodinou máme oběd, po kterém většina mnišek spí a klášter ztichne. Já nespím po obědě, ale spím o něco víc v noci, chodím dřív spát. Odpoledne jsou filozofické třídy a k večeru začíná debata. To je specifikem naší školy gelug. Jedna třída, která spolu studuje, se rozdělí do dvojic. Jeden z dvojice stojí a pokládá otázky. Druhý sedí a odpovídá na ně. To trvá dvě hodiny. Pak je večeře, po které následuje ještě jeden blok debaty. Pak se konají večerní modlitby.

Od 9 do 10 hodin večer ještě nesmíme jít do svého pokoje, musíme být venku a opět memorizovat texty. Tou dobou už je obvykle tma, takže se shromáždíme tam, kde je nějaké světlo. Pro mě je doteď těžké se soustředit, když z každé strany slyším recitaci různých textů. Mají to ještě navíc tak, že čím více nahlas se učí, tím lepší, takže u toho i křičí. (smích)

Postřehl jsem dobře, že v denním programu chybí meditace?

To opravdu většinu lidí zaujme. V naší tradici se věří, že aby člověk mohl úspěšně meditovat, musí nejdřív studovat. A pokud meditují, tak soukromě. Někdy to zní pro ně až skoro arogantně, když člověk řekne, že medituje. Pokud člověk tedy medituje, nemluví o tom příliš a medituje sám. Není to součást oficiálního programu, ale vím, že některé mnišky meditují.

Praktikovat by měl člověk pořád. To říká i Dalajláma, aby studium nezůstalo jen na intelektuální rovině. Aby se poznání přesunulo z hlavy do srdce. Podle mě v naší tradici meditací rozumí stav, když je člověk schopen se jednobodově soustředit. Domnívám se, že čemu my říkáme meditace, by zařadili do kontemplace.

Najdete si Vy čas na meditaci?

Trošku se mi to daří, ale chtěla bych víc. Ona je tam úplně jiná energie. Všechno se děje rychle. V naší škole platí, že čím rychleji, tím líp. Rychle se mluví, rychle se chodí, recituje, odpovídá na otázky. Teď je to lepší, protože mám svůj pokoj. Někdy se mi podaří ráno vstát dřív či se najde čas jindy během dne. Když jsem měla spolubydlící, tak meditovat vůbec nešlo. Oni nemají přístup jako my, kdy se snažíme druhé nerušit. Ona si memorizovala v pokoji, takže to nešlo.

Veškerý program v klášteře probíhá v tibetštině. Už jste tibetsky trošku uměla?

Trošku, opravdu malinko. Dokázala jsem se třeba zeptat, kolik je hodin či kdy bude jídlo. (smích) Debatovat v tibetštině jsem samozřejmě nedokázala. Nemají žádný program na integraci cizinců a nevěděli moc, co se mnou. Navíc málokdo tam umí dobře anglicky. Takže ze začátku jsem chodila na všechny přednášky a debaty, ale moc jsem nerozuměla. Snažila jsem se něco pochytit a až po pár měsících to začalo pomalu dávat smysl. Po půl roce jsem dokázala trochu debatovat. Byli na mě moc hodní a trpěliví. I když mi v debatě trvalo minutu, než jsem dala dohromady větu, moje spolužačky vždycky napjatě čekaly, co ze mě nakonec vypadne. (smích)

Když tedy nyní memorizujete, tak už víte, o čem přesně?

Více méně. Třeba některá slova ještě nevím. Ze začátku jsem měla tendenci všechno hledat ve slovníku, ale to bych se daleko nedostala. Našla jsem si sice spoustu nových slovíček, ale pak hodina uplynule a neuměla jsem zpaměti nic. Říkala jsem si, co budu další den ráno recitovat… (smích) Takže teď když něco nevím, nechávám to spíš být a naučím se to. Oni mají vzácnou schopnost pamatovat si to, čemu nerozumí. I malé mnišky jsou schopné memorizovat texty, kterým nemůžou absolutně rozumět, ale pamatují si je. Řekla jsem si, že tuto schopnost musím aspoň do určité míry rozvinout taky. Nevadí, že tomu nyní nerozumím. Naučím se to a třeba mi časem dojde, co vlastně říkám. A opravdu to takto funguje.

Jak na Vás jako jedinou ženu ze západu v klášteře spolužačky nahlížely?

V minulosti už tam západní mnišky byly, ale nikdy nezůstaly moc dlouho. Tibeťani jsou pohostinní a laskaví. Bála jsem se spíš, že se mnou nebudou mít trpělivost. Když tam přijdou malé nepálské holčičky, tak taky neumí tibetsky. Jenomže jejich jazyk je tibetštině podobný a naučí se ji rychleji. Než mohou začít chodit do filozofické třídy, tak pár let jenom memorizují modlitby. Normálně než člověka pustí do filozofické třídy, musí mít zpaměti naučené všechny modlitby na ranní púdži. A to jim trvá pár let, protože to je tlustá kniha. To jsem já nemusela. Kdybych to musela umět, do filozofické třídy bych nešla nikdy. (smích) Vědí, že je těžké se jejich jazyk naučit, ale neměli nikdy ve filozofické třídě někoho, kdo by jazyk dobře neuměl. Proto mají obdiv, že někomu stojí za to opustit svoji zemi a učit se těžký jazyk.

V prvním roce, kdy jsem tam byla, přijeli rodiče jedné mnišky. Ona mě se svými rodiči seznámila a já jim skoro nerozuměla. V duchu jsem si říkala, co si o mně asi myslí, že tady jsem. Ničemu nerozumím, přišla jsem si úplně marná. Ale pak jsem najednou mamince mnišky porozuměla. Zahleděla se na mě a řekla mi, že je skvělé, že jsem odjela z Evropy a chci se učit dharmu. Položila si mojí ruku na hlavu, což je výraz největší úcty. To bylo krásné. Myslím, že si to takto myslí většina.

A musím říct, že jakmile se opat jednou rozhodl, že mě vezme, tak mi v tom pomohl. Myslím, že i mniškám řekl, ať mi pomůžou a ony si nedovolily ho neposlechnout. Ono to tak i tradičně je, že jakmile vás jednou do kláštera opat přijme, bere za vás zodpovědnost a postará se o vás.

Jak jste vnímala začátek svého života v klášteře, bylo to pro Vás v něčem těžké?

Všechno bylo najednou jiné. Oni si předávají informace takovým zvláštním způsobem. Ne jako my, že bychom měli nástěnku a dopředu bychom věděli, co se bude dít. Takto to tam vůbec nechodí. Často jsem vůbec nevěděla, co se děje. Viděla jsem, že najednou všichni někam jdou a nevěděla jsem kam a co se děje. Teprve později mi došlo, že se ráno po púdže říká, co se bude dít. Ale jak jsem nerozuměla, tak jsem ani netušila, že to co se říká, není součást púdži. Ale že se jedná o praktické oznámení. Třeba tak půl roku jsem tedy vůbec netušila, co se se mnou děje. Ale moje spolubydlící řekla „pojď, jdeme, teď bude tohle a tohle“, takže mi pomohla.

Byla jsem překvapená, že oni vůbec nepotřebují soukromí. Jak mají spoustu sourozenců, nikdo nemá svůj pokoj a bydlí pohromadě, jsou zvyklí, že skoro není možné být chvíli o samotě. Moje spolužačky si nedělají starosti s tím, když přijdou za mnou, že by klepaly či jestli se to hodí. Prostě přijdou a posadí se jako doma. Na to bylo pro mě těžké si zvyknout.

Jak často jezdíte do Česka?

Do Česka jezdím vždycky jednou do roka na zhruba měsíc okolo Losaru (oslavy nového roku – pozn. red.), protože tou dobou máme v klášteře prázdniny. Celý rok máme přednášky, debaty a tak. Pak ale také máme zkoušky. Před Losarem jsou všechny zkoušky hotové a pak začne velký úklid. A tomu se již ráda vyhnu a odjedu. (smích) Když jsem v Čechách, vyvine se to vždycky tak, že mě někam pozvou, abych něco řekla. Mám tady skupinku dharma přátel, kteří potkali buddhismus podobně jako já přes FPMT (Foundation for the Preservation of the Mahayana Tradition – pozn. red.). S nimi obvykle něco podnikneme, třeba i nějaké ústraní.

Mniškou jste 6 let, neměla jste někdy nějakou krizi?

Vůbec ne. Pro mě mnišství není žádné omezení. Naopak je to přidaná hodnota. Nevím, co bych dělala jiného. Jsem jako mniška spokojená.

Dokážete říct, kam Vás za tu dobu mnišství posunulo?

Připadá mi, že je to spíš otázka na lidi v mém okolí, jestli jsem se nějak změnila. Doufejme k lepšímu. Jednak si myslím, že se beru méně vážně než dřív. Jsem typ člověka, který má rád věci zorganizované a pod kontrolou. Ale kdybych na tom trvala, tak bych v tom klášteře nemohla být. Tam je to trochu chaos. A Tibeťané jsou v tomto jiní, nedělají si stále jako my z něčeho tolik hlavu. Myslím, že jsem se to tam trošku naučila. Když člověk začne víc přemýšlet o tom, že věci nejsou samy o sobě dobré či špatné, nemají samy o sobě schopnost vám přinést štěstí nebo neštěstí, najednou se uvolní sevření. To je zatím pro mě na tom to nejlepší. Rozhodně toho mám stále dost na čem pracovat.

Češi rádi pomáhají Tibeťanům. Vidíte konkrétní dopady této pomoci?

Dopady nevidím, protože nevím o žádné české organizaci, která by působila tam, kde jsem já. Obecně řečeno jsou Tibeťané vždycky rádi, když se stále ví o utrpení a té hrozné nespravedlnosti. Když třeba vidí moji tibetští kamarádi na Facebooku, že tady v Čechách byla oslava Losaru či že tady bude setkání před čínskou ambasádou jako připomínka výročí okupace Tibetu, tak je to vždycky potěší. I kdyby to nemělo mít praktický dopad, tak to znamená, že se na ně nezapomnělo. Že se o tom ví a jsme na jejich straně.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!