Jaká je mindfulness uvědomělá reakce na koronavirus? Je možné utvořit klid uprostřed zmatku? Je to celé jenom hororová show nebo nám tato zkušenost může přinést i něco pozitivního?
Uvědomělost mytí rukou
Musím začít přiznáním. Nedávno jsem četl článek nabízející lékařské rady pro život v době koronaviru. Začínal tím nejzákladnějším: jak si mýt ruce. Uvědomil jsem si, že to celou dobu dělám špatně. Nemyji si je po dobu 20 vteřin – to je po dobu, za kterou stihnete dvakrát odzpívat „Hodně štěstí, zdraví“ nebo odrecitovat dvě očistné mantry Vadžrasatvy, výběr nechám na vás. Neproplétám prsty tak, jak je předepsáno. A ne vždycky se ujišťuji o tom, že mám ruce po umytí dokonale suché. Proč? Protože obvykle spěchám k další naléhavé věci.
Od té doby, co jsem tento článek četl, si ruce pokaždé myji více vědomě – s uvažováním, které mi předtím chybělo, věnuji více pozornosti tomu, co dělám. Je zajímavé, kolik klidu můžeme nalézt v tak jednoduché činnosti. Naše subjektivní vnímání času se zpomaluje, přeneseme-li se z toho, čemu neurovědci říkají „narativní režim“ – svět našich myšlenek – do „přímého režimu“ – to, co vidíme, slyšíme, cítíme, ochutnáváme a čeho se dotýkáme.
Pouštím se tady na tenký led, ale dovolím si tvrdit, že potřeba uvědomělejšího mytí rukou by se dala aplikovat na velké množství z nás. Z mého pozorování chování při mytí rukou na pánských toaletách v restauracích a na letišti – dokonce i v minulém týdnu – se mohu odvážit utvořit odhad, kolik mužů dodržuje dvacetivteřinové pravidlo. Nebyla by to pozitivní statistika – určitě pod 33 %. Aby toho nebylo málo, vyhnout se sahání na stejné kliky nebo jiné povrchy jako ti nehygieničtí tupci, kteří si myslí, že si ruce nemusí mýt vůbec, je nad naše síly.
Uvědomělost dotýkání se obličeje
To nás přivádí k dalšímu lékařskému doporučení: vyhněte se dotýkání svého obličeje. Koronavirus proniká do našeho těla skrze oči, rty nebo nosní dírky. Jak se tam dostane? Většinou z našich prstů.
Zkoušeli jste se někdy soustředit na to, abyste si nesáhli na obličej? Je neuvěřitelné, jak náhlé je nutkání podrbat se na tváři, na nose nebo si promnout oko. Když si budeme plně uvědomovat činnosti, které běžně děláme automaticky, můžeme začít pracovat na změně. Obzvláště důležité je to venku ve světě, když přicházíme do kontaktu s nákupními vozíky, pulty a dalšími povrchy, které jsou plné nevyžádaných mikroskopických virů a bakterií. Někteří lidé se rozhodli začít nosit roušky také proto, aby se vyhnuli sahání na obličej. I časté užívání ručních dezinfekčních prostředků nám nabízí další příležitost k uvědomělosti – tedy k věnování pozornosti přítomnému okamžiku, vědomě a bez soudů.
Uvědomělost promluvy
Stejně jako žijeme ve světě s lidmi, kteří nesdílí náš názor na osobní hygienu, existuje také mnoho lidí, kteří nemají pořádek ani ve verbální rovině. Opakují se senzací a neúprosností všechny negativní mediální zprávy, spekulují o tom, jak strašně by to mohlo dopadnout a normalizují panické chování ostatních lidí – nejen že nic z toho nepomáhá, naopak to aktivně poškozuje nás i ostatní.
Negativní myšlenky vedou k negativním pocitům a během pár minut změní chemické procesy našeho těla k horšímu. Pokud nevěříte, že myšlenky dokážou vyvolat fyziologické změny, zvažte například sexuální vzrušení. Ještě důležitější je uvědomit si, že i pokud tyto negativní pocity rádi ventilujete, vaše promluva může zasáhnout vaše okolí. Opravdu víme, jaký dopad máme na lidi kolem nás?
Zdá se mi, že dnešní lidé jsou více senzibilní, úzkostlivější a křehčí než kdykoli jindy. Možná by nám všem prospělo, kdybychom byli více vybíraví v tom, jakým přátelům, známým a médiím věnujeme naši pozornost. Ještě nikdy se nezdál tento osvětlující citát připisovaný Bernardu Melzerovi tak příhodný: „Předtím než promluvíš, zeptej se sám sebe, jestli to, co hodláš říct, je pravdivé, přátelské, nutné, nápomocné. Pokud ne, možná by to, co se chystáš říct, mělo zůstat nevyřčeno.“
Uvědomělost mysli
Koronavirus se rychle šíří po světě, zanechávaje 14 % nakažených lidí vážně nemocných a 5 % v kritickém stavu. Světová zdravotnická organizace (WHO) říká, že je zatím příliš brzy na utvoření nějakého definitivního prohlášení o úmrtnosti, ale odborníci předpokládají něco mezi 1–4 %. Zdá se, že největší hrozbou, kterou koronavirus přináší, je, že o něm doposud víme velmi málo. Můžeme jím nakazit ostatní dříve, než vůbec zjistíme, že ho máme. Navíc na něj prozatím není vyvinuta žádná vakcína ani lék.
To znamená, že zatím jsou politiky omezování účinné a každý den, který jsme schopni zabránit šíření viru, jsme o den blíž k jeho ústupu. Veřejné zdravotnické organizace po celém světě pracují rychle a snaží se vést nás stejným směrem. Nejlepší mozkové kapacity z lékařských profesí neustále pracují na vyřešení aktuální situace.
Pro většinu z nás není největší výzvou, které musíme čelit, ta fyzická, nýbrž mentální: jak se vypořádat se stresem ohledně žití pod novou biologickou hrozbou. Mnozí z nás už to začínají pociťovat. Klesá náš měsíční příjem. Na tento rok jsme si zaplatili dovolenou, ale ne cestovní pojištění. Doufáme, že se vše obrátí k lepšímu nebo potenciálně riskujeme ztrátu peněz? A kdo ví, jaká nepohoda nás čeká, pokud dojde na nejhorší? Co pokud jsme starší nebo máme ohrožený dýchací systém – můžeme riskovat tím, že půjdeme na konferenci či oslavu? A jak moc můžeme věřit veřejným hromadným prostředkům?
Než dojdeme k nějakému rozhodnutí, musíme se nad tím pořádně zamyslet. Jsme zvyklí se nejprve nějak rozhodnout a až poté se strachovat, jak to dopadne, ale to si teď nemůžeme dovolit. Ani úzkostlivě sledovat každý článek nebo příběh, který slyšíme a který zpochybňuje náš pohled. Naším problém už není koronavirus. Naším problémem je uspořádávání našich myšlenek o koronaviru.
Rada, kterou často nabízí Dalajlama, zní: pokud lze něco napravit, nemá smysl dělat si s tím starosti, a pokud to napraveno být nemůže, jaký má smysl se nad tím trápit? Také navrhuje, jak bychom se s tím mohli vypořádat – konkrétně uznáním, přijetím a propuštěním negativních myšlenek, jakmile vzniknou.
Pokud zažíváme úzkosti a deprese, obvykle jsme obětmi našich vlastních škodlivých poznání. Místo, abychom neužitečné myšlenky vyprovodili ze dveří, živíme je – nejen že je tím povzbuzujeme, aby zůstali, ale usnadňujeme tím i jejich návrat. Samotné myšlenky nám neškodí. Škodíme si sami. Pouhé myšlenky, pozvednuté s nepřiměřenou pozorností a významem, se stávají fakty, pravdami, dokonce upřímnými přesvědčeními. Jednou z nejnápomocnějších věcí, kterou se můžeme naučit, je zbavit se našeho zlozvyku a přestat být „obětí myšlenek“, protože to je pro většinu z nás největším zdrojem utrpení.
Koronavirus, stejně jako každá jiná doba, nám dává dobrou příležitost k tomu, abychom začali pracovat na našem zlepšení. Samozřejmě bychom měli plánovat, být ostražití a být o viru informováni. Ale když si tím utvoříme chronické vzory negativity, je na nás, abychom začali jednat.
Závěr
Z výše uvedeného vyplývá, že uvědomělost nenabízí pouze užitečnou reakci na koronavirus. Představuje příležitost k utvoření klidnějších dní za pomoci kultivace nových uvědomělých zvyků. Pomáhá nám, abychom si uvědomili, komu a čemu věnujeme naši pozornost. A co je nejdůležitější, zvládáme díky ní lépe řídit svou mysl, uvolňovat naši drahocennou duševní kapacitu a zaměřovat se na věci, které nabízejí největší naplnění – jak pro náš prospěch, tak i pro ostatní.
David Michie
Redakční články jsou překladem ze zahraničních článků či pochází z dalších dostupných zdrojů.
