Nakladatelství Dharmagaia v dubnu vydává knihu, ve které známá mniška a učitelka Jetsunma Tenzin Palmo komentuje významný text “37 praxí bódhisattvy”. Vznikl tak titul Odvážné srdce, který laskavým, svěžím a srozumitelným způsobem objasňuje důležité aspekty, které je třeba rozvíjet na cestě bódhisattvy. Přináší velmi praktické rady, jak rozvíjet milující laskavost a soucit v nejrůznějších situacích. Tato kniha by neměla chybět v knihovně žádného buddhisty. Máme radost, že vám můžeme přinést inspirativní ukázku z tohoto povedeného díla 🙏
[36]
Zkrátka ať jsem kdekoliv a cokoliv dělám,
být nepřetržitě bděle pozorný a ostražitý,
tázat se: „V jakém jsem stavu mysli?“
a usilovat o dobro druhých je praxí bódhisattvy.
Děkujeme, ctihodný Thogme, přesně tak to je. Musíme vědět, co se děje v naší mysli v tom kterém okamžiku, a nenechat se pohltit a strhnout přívalem myšlenek a pocitů. Je důležité, abychom byli nepřetržitě bděle pozorní a ostražití a tázali se: V jakém jsem stavu mysli? Zároveň je třeba usilovat o dobro druhých. Dilgo Khjence Rinpočhe nás nabádá, abychom jednali následovně:
Denně si ověřujte, do jaké míry uplatňujete učení, jak často se vám daří ovládnout svou mysl a kolikrát upadnete pod nadvládu negativních emocí. Budete-li tímto způsobem zkoumat svůj pokrok, pomůže vám to snižovat lpění na běžných zájmech tohoto života a zesilovat důvěru v učení.
Tuto myšlenku vystihuje odpovídající pasáž z Langri Thangpových Osmi slok o výcviku mysli:
Nechť sleduji mysl ve veškerém svém konání,
a jakmile vyvstanou rušivé emoce,
nechť je ihned rázně zastavím –
jinak ublíží mně i druhým.
Pokud sedíme v meditaci, pokud pozorujeme mysl – což je výborná věc –, sledujeme uplývající myšlenky tak, jako se uvádí v tradičním příkladu někoho, kdo sedí na břehu řeky a pozoruje tekoucí vodu. Nevrháme se do řeky a nenecháváme se jí unášet pryč. To by byla naše normální reakce, jenže my teď zůstáváme sedět na břehu. Dilgo Khjence Rinpočhe to popsal ještě jiným způsobem: sedíme ve vlaku a pozorujeme míjení okolní krajiny. Krásný venkov, ošklivé slumy, cokoliv – prostě jen pozorujeme. Nevyskočíme z vlaku a nezačneme prozkoumávat vše, okolo čeho projíždíme. Sedíme ve vlaku a jenom sledujeme, co míjíme.
Během formální meditace, kdy sedíme v určité pozici, své myšlenky neposuzujeme. Nerozlišujeme mezi nimi a neoznačujeme je za dobré a za špatné. Všechny myšlenky a pocity jsou jen myšlenkami a pocity. Jedná se pouze o prázdnou energii. Nejsou žádným „já“, nejsou „moje“. Rozpoznáváme naprosto pomíjivou povahu veškerého konceptuálního myšlení. Zároveň rozvíjíme kvalitu bdělé pozornosti, uvědomování si toho, co se děje v mysli. Toho, jak být přítomnými. V průběhu dne v postmeditační fázi, tedy mimo formální meditační sezení, kdy necháváme věci, aby se kolem nás děly – zatímco se věnujeme svým aktivitám tak, jak je třeba –, stále bychom si měli být vědomi své mysli. Měli bychom ji sledovat neustále, nebo alespoň tak často, jak si vzpomeneme.
Často vytahuji příklad z doby, kdy jsem začínala praktikovat s jóginy v našem klášteře. Ti mi navrhli, abych si dala za úkol pozorovat mysl třikrát za hodinu. Každou hodinu se prostě třikrát podívala, co mysl právě dělá: co si v tuto chvíli myslím, co cítím? Když se do toho dáme, schopnost bdělé pozornosti postupně vzrůstá a my se stáváme vědomějšími, probuzenějšími a přítomnějšími, takže během dne, „jakmile vyvstanou rušivé emoce“, jsme připraveni. Rušivé emoce (kléša) jsou například chtivost, hněv, nevědomost, pýcha či domýšlivost a pochybnosti. Hned jak se objeví negativní emoce – jakákoliv negativní emoce, která rozruší mysl –, měli bychom ji okamžitě rozpoznat a postavit se jí. Rozeznáme, že pocitem skrývajícím se za danou myšlenkou je hněv či averze, podrážděnost, naštvanost nebo bohorovnost. Anebo se jedná o chamtivost či chtivost, připoutanost atd. – základ našich myšlenek může tvořit jakákoliv negativní emoce. Tyto pocity a myšlenky nám a všem ostatním způsobují mnoho problémů, proto je důležité ve veškerém konání zkoumat vlastní mysl.
Než se do čehokoliv pustíme, měli bychom prozkoumat příslušnou motivaci, neboť Buddha prohlásil: „Karma je záměr.“ Nejde ani tak o to, co děláme, ale proč to děláme. Uvedu krajní příklad. Představte si vraha, který popadne ostrý nůž nebo skalpel a zabodne ho někomu do srdce, takže dotyčný zemře. Vrahovou motivací k činu byla nenávist nebo žárlivost, kvůli níž chtěl danou osobu zabít. V jiném případě se může jednat o zručného chirurga, který provádí operaci srdce a při té příležitosti vnoří skalpel do hrudi pacienta. Bohužel neúspěšně a pacient zemře – ovšem chirurgova motivace se značně lišila od té vrahovy. Chirurgovým záměrem bylo pomoct a dotyčného uzdravit, a nikoliv mu ublížit a zabít ho. V podstatě, ačkoliv by se jednalo o stejný čin, který by dopadl stejně – daná osoba by zemřela –, plynuly by z něj odlišné karmické následky, neboť i záměr by byl rozdílný. Proto je ve všem, do čeho se pouštíme, důležité, abychom se co nejupřímněji podívali na to, jaký záměr se skrývá za tím, co chceme svým tělem či řečí vykonat.
Nejde jen o vykonaný čin nebo pronesená slova, ale také o to, jak co provedeme či řekneme a s jakým záměrem. Na tom záleží. Proto bychom si měli dávat pozor na to, co se nám během dne honí hlavou, jelikož naše myšlenky povedou naši řeč a činy. Chceme-li, aby naše řeč a jednání byly čisté a prospěšné, musíme dbát na to, aby obdobně čistá a prospěšná byla i naše motivace.
Víme-li o negativitě v mysli, měli bychom ji rozeznávat, neboť právě tato negativita, rušivé emoce, mají za následek, že nejednáme dovedným způsobem, a tak sami sobě i druhým způsobujeme spoustu problémů a vytváříme špatnou karmu. Obyčejně, nejsme-li bděle pozorní, děláme průšvihy. Potřebujeme si uvědomovat, co se děje v naší mysli. Je-li mysl doopravdy neškodná a dobrotivá, je nepravděpodobné, že budeme jednat nešikovným způsobem, jímž ublížíme sobě nebo druhým. Obvykle za své potíže viníme druhé, ve skutečnosti ale máme problém v sobě.
Knihu si můžete pořídit i v našem eshopu 🙂
Říkáme-li, že je třeba negativním emocím důrazně čelit a bránit, znamená to, že je rozpoznáme a následně zneutralizujeme. Nejprve musíme pohlédnout na své myšlenky a emoce. Objeví-li se libovolná rušivá emoce, jako je hněv, chamtivost, pýcha, závist či žárlivost anebo strach, v tu chvíli můžeme, pokud k ní přistoupíme upřímně a bez reagování, rozpoznat, čím daná emoce skutečně je. Díky tomu se můžeme rozhodnout, jak s ní naložíme. Ve všech buddhistických školách se klade důraz na to, jak se vypořádat s pěti rušivými emocemi, a to na všech úrovních. Můžeme tyto mocné síly, které se skrývají v základech egoistické existence, vykořeňovat, přeměňovat nebo překračovat. Nejprve tedy musíme rozpoznat, že se objevila nějaká negativní emoce. Musíme se jí postavit. Nemůžeme předstírat, že se ve skutečnosti o žádnou negativní emoci nejedná. Je to negativní emoce. Poté se s ní způsobem odpovídajícím vlastní praxi a míře dovedností vypořádáme.
Jestliže v nás například náhle vzplane hněv, můžeme se ho pokusit nahradit sebeovládáním a trpělivou odolností, popř. probudit soucit a milující laskavost. Nebo k hněvu můžeme přistoupit tak, že ho přeměníme v jeho esenciální energetickou přirozenost zvanou moudrost podobná zrcadlu. Anebo, jak uvádí Šántidéva, pokud opravdu zuříme a v daný moment nejsme s to svůj hněv přeměnit v pozitivnější emoci, měli bychom zůstat jako kus dřeva a prostě nereagovat. Nadechnout se, vydechnout, napočítat do deseti. A později si můžeme v knize přečíst o tom, jak zacházet s hněvem.
Věc se má tak, že všichni máme negativní emoce. Kdybychom žádné neměli, znamenalo by to, že jsme zcela bez ega. V tom případě bychom byli arhati, což by bylo báječné. Jenže tak daleko ještě většina lidí není. Všichni máme chyby. Všichni máme problémy. Pokud nás něco netrápí, pak nás trápí něco jiného.
Problémem není to, že máme negativní emoce. Koneckonců kdybychom žádné neměli, nepotřebovali bychom žádnou cestu. Jde však o to, abychom své negativní emoce rozpoznávali a následně uplatňovali příslušné protijedy. Pokud existenci problémů popíráme a namlouváme si, že problémem jsou všichni ostatní, nic se nezmění. Budeme si jen stále víc zvykat na své negativní emoce a reakce. Teprve když poznáme, v čem tkví skutečná potíž, můžeme se pustit do práce. Na úplně každý problém se vždy najde nějaké řešení. Je to podobné, jako když jsme nemocní. Popíráme-li svou nemoc, náš stav se tím jen zhorší. Odhalíme-li však skutečnou příčinu svého neduhu, pravděpodobně máme dobrou šanci na uzdravení za předpokladu, že budeme užívat lék. Proto je důležité celý den co nejvíc sledovat mysl ve všech činnostech a rozpoznávat návykové myšlenky a pocity ukrývající se za nimi. Jsou-li negativní, je třeba to rozpoznat a změnit je. Jsou-li pozitivní či neutrální, nemáme problém.
Musíme se stát bdělejšími, vědomějšími a přítomnějšími, být víc ve svém středu a zároveň otevřít srdce směrem k druhým, k jejich štěstí a prospěchu. Díky tomu bychom to měli v životě zvládat. Lidé si pořád stěžují, že nemají čas na praxi. Dokud ale dýcháme, máme možnost praktikovat.
Dilgo Khjence Rinpočhe krásně popisuje esenci praxe bódhisattvy následujícími slovy:
Esencí praxe bódhisattvy je překročit lpění na sobě a plně se oddat službě druhým. Je to praxe založená spíše na tom, co je ve vaší mysli, než jak se vaše činy mohou jevit navenek. Pravou štědrostí je tedy nemít žádné lpění, pravou kázní nemít žádnou touhu a pravou trpělivostí nechovat v sobě žádnou nenávist. To, že bódhisattvové jsou s to vzdát se svého království, života, choti a dětí, je z toho důvodu, že uvnitř sebe nemají sebenepatrnější pocit chudoby či potřeby a jsou připraveni bezpodmínečně plnit potřeby druhých. Nezáleží na tom, jak vaše činy mohou připadat někomu jinému – není nutné mít nějaké konkrétní „soucitné“ vzezření. To, co potřebujete, je čistá mysl. Například sladká a potěšující slova vyřčená bez záměru pomáhat druhým jsou bezvýznamná. Dokonce i ptáci dovedou krásně zpívat. Divoká zvířata, jako třeba tygři, se ke svým mláďatům chovají láskyplně, avšak jejich jednostranná láska se prolíná s připoutaností. Nevztahuje se na všechny bytosti. Bódhisattva chová nestrannou lásku ke všem bytostem.
