Libor Malý: O dzogčhenu

Libor Malý v roce 1996 založil známý portál jobs.cz a stál v čele společnosti s více než 250 zaměstnanci. Po prodeji své firmy se stal významným štědrým filantropem, za což dostal i Cenu Via Bona 2018. Podporuje svět bez peněz a ekonomiku daru, mimo jiné přes internetový projekt hearth.net. Dlouhodobě se věnuje tibetskému buddhismu a studuje dzogčhen.

Jak jste se dostal k buddhismu?

To je dlouhý příběh. Ale jeden z hlavním impulsů se stal tak, že jsem ještě jako student na VŠE někdy koncem 80. let seděl na Žižkově v hospodě s kamarády a popíjeli jsme pivo. A jeden náš o pár let starší kamarád, tehdy nepříliš úspěšný v navazování vztahů se ženami, navázal vztah s Ježíšem. Začal nás horečně přesvědčovat o tom, že to je to ono a tím jsme sklouzli k diskuzi o Bohu. Říkám mu, ať mi vysvětlí, kdo či co to ten Bůh je. A on se začal snažit vysvětlovat. Skončili jsme u toho, že já říkám: „Hele počkej, takže říkáš mi, že Bůh je něco absolutně dokonalého?“ A on že jo. Tak říkám: „To je pak hned jasný, co to ten Bůh je. Pokud to má být něco absolutně dokonalého, tak to musí být „nic“. Protože pokud by to bylo „něco cokoliv“, tak ve vesmíru může být jedna jediná bytost na druhé straně galaxie, která o tom řekne, že to dokonalé není. Pak už to není absolutně dokonalé, ale jen relativně dokonalé. Takže co je absolutně dokonalé? Něco, na čem nikdo nemůže najít žádný problém. Jinými slovy tedy něco, co je vlastně absence čehokoliv – prostě „nic“.“ A on na mě kouká a říká: „Co tím jako myslíš?“ A já říkám: „Jako prázdnota, prostě „nic“.“ Pak jsme se hádali a popíjeli dál.

Potom po nějaké době, snaž až po revoluci, jsem koupil knížku o učení Buddhy. A prožil jsem si obrovský šok, protože jsem zjistil, že ten Buddha mi vyfoukl moji geniální myšlenku. Že podstatou všeho je prázdnota. Říkal jsem si, že jsem to vymyslel přece já tehdy v hospodě u piva! Takže tenkrát u piva jsem se setkal poprvé s buddhismem, aniž bych věděl, že to je buddhismus. (smích) A pak to šlo dál a dál.

A jak jste se dostal konkrétně k dzogčhenu?

Kdysi dávno jsem si koupil knížku od Míly Tomášové, která se jmenovala Třpyt prázdna. Zaujala mě obálkou s bleděmodrou plochou, na které je zářivá hvězda. Koupil jsem ji a přečetl. Z mého pohledu byla úplně o ničem, ale ta obálka… Proto jsem šel na přednášku Tomášových do Lucerny a vůbec ničemu jsem nerozuměl. Ale koupil jsem si tam knížku, obrázkový život velkého mystika Ramana Maharšiho z Indie. Listoval jsem si fotkami Ramana Maharšiho, koukám na to a říkám si – wow, to jsou oči! Ten asi „ví“. Někde na internetu jsem našel jeho fotku a dal si jí na monitor počítače. Měl jsem ho tam snad 5 let. Během těch let jsem s ním na té ploše začal mluvit jako přes Skype. Pomáhal mi v začátcích podnikání. Když jsem se ho zeptal: „Hele, myslíš, že to je dobrý nápad?“ Kývl mi, zda ano či ne. Ve finále se mnou začal i mluvit. Takže jsem mu pokládal otázky a v mysli se mi objevovaly odpovědi.

Na jaře roku 2002 mi říkal: „Čas se naplnil. Je potřeba, aby sis našel živého mistra. Já už tě dál vést nemůžu.“ A přestal komunikovat. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám si stoupnout na Václavák s transparentem – „Hledám duchovního mistra, zájemci volejte na číslo …“? Nebo jak se to dělá? Tak jsem obcházel různá centra.

První jsem zkusil centrum Lotos a říkám: „Dobrý den, prosím vás, já hledám mistra.“ A oni: „No jasný, máme tady zeleného, modrého, žlutého a další.“ (smích) Měli spoustu letáků. Tak říkám: „Ale jak se v tom mám vyznat? Já hledám toho svého.“ A oni: „To vám neporadíme, to musíte rozhodnout nějak sám.“ Tak jsem si letáčky prohlédl. A nic.

Zvali mě z Diamantové cesty na nějakou akci. Přišel jsem tam ke dveřím a už tam mě to zastavilo, otočilo a šel jsem pryč. Říkal jsem si, co mám tedy jako dělat? Pak se mi v mysli objevila myšlenka, že žák si nikdy nevybírá mistra, ale mistr si vždycky najde svého žáka. Uklidnilo mě to. Takže jediné, co zbylo, je otevřít se a říkat, ať si mě najde. A to stačí. On si mě najde. Dostal jsem se do tohoto módu a začaly se dít zázraky.

Byl to řetězec 15-20 náhod, které začaly tím, že jsme šli s bývalou manželkou do jedné restaurace, kde jsme nikdy nebyli. Tam jsem narazil na časopis Dotek. Časopis jsem nosil týden v baťohu. Pak jsem ho dal doma na stůl, kde čekal několik dalších měsíců, než jsem ho prolistoval. Byly tam různé ezo věci a všechno možné. Tak jsem ho málem odložil. Na poslední stránce byla recenze tří knížek. Třetí recenze byla na knihu Dzogčhen – přirozeně dokonalý stav. Začetl jsem se do toho a psali, že se jedná o školu tibetského buddhismu. Říkal jsem si, že to mají blbě, taková škola neexistuje, tibetské školy přece znám! Takže jsem to odmítl a hodil časopis do sběru.

Nějakou dobu poté jsem šel do knihkupectví Dobra v Celetné a tam přímo naproti ležela modrá knížka z recenze, tak jsem si jí koupil. Po delší době jsem ji začal číst. Ničemu jsem nerozuměl. Nicméně v knížce byl vložený lísteček – „V září 2002 přijíždí do Prahy Čhögjal Namkhai Norbu. Kdo má zájem zúčastnit se učení, nechť se přihlásí na www.dzogchen.cz.“ Tam se něco spojilo a zmocnilo se mě „šílenství“. A jako mátoha jsem vyplnil přihlášku a zaplatil na poště složenku na nějakých 5600 Kč. Bylo to, jako když jedete z kopce a nejde to zastavit.

Přišel jsem do Konírny na Pražském hradě, kde měl Rinpočhe učit. Přišel jsem dovnitř a všude byly obrázky tibetských ochránců – lebky, ohně a tak. Koukám na to a prakticky netknutý tibetskou kulturou, zvyklý na boubelaté andílky s křidýlky, si říkám, že to je nějaká sekta „magorů“. Kam jsem se to dostal? Ale když už jsem za to dal velké peníze, tak si to alespoň poslechnu. Otevřel jsem knížky s mantrami a vidím nějaké slabiky beze smyslu… Říkám si, že když udělám generátor náhodných slabik, něco takového vytvořím taky. Byl jsem o to víc zvědavý, kdo přijde.

Přišel Čhögjal Namkhai Norbu a byl nemocný. Měl rýmu, kašlal, červené oči a stále smrkal. Takže žádná image gurua. Kdybych ho potkal u Hlavního nádraží, dám mu dvacku. Začal povídat a vůbec nevím, co říkal. Po půl hodině povídání zastavil a řekl: „Lepší než povídání, uděláme rovnou přímé uvedení.“ A publikum bylo strašně nadšené. Já nechápal, co se děje. Ptal jsem se lidí okolo a bylo mi řečeno, že bude speciální meditace. Mám následovat instrukce, recitovat mantry podle textů a zářit od srdce směrem k Rinpočhemu. Takže proběhla transmise a snažil jsem se dělat, co jsem měl. Žádný zvláštní zážitek se nekonal.

Pak nám Rinpočhe předal lung (ústní předání – pozn.red.) všech manter, které zde děláme a začal číst mantry. Se mnou se začaly dít brutální věci. Jako kdyby se kolem mě udělal kruh. Kam jsem se podíval, všude se to vlnilo, jako když jste na poušti. Vidíte jezero na poušti a nevíte, zda tam je nebo je to fata morgána. Takže jsem seděl a všechno kolem mě se vlnilo. Celá realita se stala fatou morgánou, neskutečnou iluzí. Mysl se rozstřelila, seděl jsem tam a nevím, co se dělo potom. Rinpočhe odešel a seděl jsem tam dál. Už mě vyháněli, že se bude uklízet. Tak jsem jako mimoň začal odcházet a koukám na obrázky ochránců a najednou jsem v šoku zjistil, že je všechny znám. Přišlo mi, že bych si měl koupit nějakou knížku. Otevřel jsem knihu s mantrami a už mi to nepřišlo jako generátor náhodných slabik. Přišlo mi to jako text, který mi máma zpívá od malička u kolíbky. Který znám milion let. A od té doby jsem dzogčhenpa.

Do jaké školy tibetského buddhismu se dzogčhen řadí?

Dzogčhen je schovaný uvnitř školy Ňjingma. Je to nejvyšší učení této školy. Ňjingma je vlastně stará škola původního překladu. To co přinesl Padmasambhava do Tibetu. Všechny ostatní školy Sakja, Kagju a Gelug jsou „sarma“, neboli nový překlad.

Je dzogčhen oproti ostatním školám v něčem specifický?

Je, a to dost zásadně. Třeba jeden kolega, 60letý pán, žil 20-30 let na severu Indie, v Nepálu. Studoval s Dalajlámou i s Karmapou. Studoval mahájánovo-vadžrajánový směr. A měl jasno v tom, jak to je. Pak přišel do dzogčhenu a zjistil, že je úplně mimo. Že je všechno úplně jinak. A to proto, že dzogčhen je neduální učení. Jinými slovy všechno to, co se učí v ostatních školách, je v dzogčhenu ještě jinak. Jsou lidé, kteří mají kapacitu slyšet učení na dualistické úrovni, což je super. A pak jsou lidé, kteří už mají kapacitu slyšet i to, co jde ještě dál – za příčinu a následek. A pro ty je dzogčhen.

I dzogčhen učení strukturuje, zjednodušeně vzato na tělo – materiální úroveň, řeč – energetická úroveň a mysl – mentální úroveň. Celá hinajána a značná část mahájány je učení na materiální, světské, vnější rovině. Kus mahájány a celá vadžrajána je učení na vnitřní energetické rovině, kde se pracuje s energiemi a transformacemi. Principem hinajány stručně je, že odmítnete chování, které nevede k osvícení. Přijmete slib, zavřete se do kláštera a následujete učení řádu. V mahájáně je to rozvinuté pro lidi s větší kapacitou. Není to už hlavně o odmítání světského světa. Přijmete závazek vstoupit na cestu bódhisattvy a konat pro dobro všech cítících bytostí až do skonání věků.

Princip vadžrajány je transformace. Žijete ve světě, kde vidíte, že je spousta věcí, které neprospívají bytostem na cestě k osvícení. A když děláte vadžrajánu poctivě, máte spoustu metod, kterými můžete transformovat negativní věci do pozitivních. Takže máte tisíce praxí, manter a technik, jak můžete třeba astrologicky špatný den transformovat do dobrého dne. Nebo můžete černou magii lidí, kterou útočí na jiné lidi, vzít a transformovat svojí praxí, takže neuškodí, ale podpoří.

A pak je tu dzogčhen, který je na úrovni mysli. A dzogčhen říká, že je všechno zcela v pořádku. Není žádný důvod cokoliv měnit. Takže když se rozhodnu zavřít se do kláštera – super. Když se rozhodnu složit slib bódhisattvy – super. Když se rozhodnu používat praxe vadžrajány – super. Ale zjednodušeně principem dzogčhenu je, že jeden vědomě spočívá ve svém prvotním stavu za všemi koncepty mysli a integruje přítomný stav podstaty mysli do každé vteřiny svého života. Do tohoto stavu musíte být uvedení realizovaným Mistrem dzogčhenu. A potom vědomě spočíváte ve všech jevech tak dlouho, až nakonec realizujete to, čemu se říká tělo světla. To znamená, že tou vědomou neduální přítomností vyčerpáte svojí karmu, vytvořenou dualistickou nevědomostí. Tělo, které se jeví v dualismu, v samsáře, se transformuje do světla. Fyzické tělo v hmotné realitě zmizí. Jednou za 10-15 let to někdo v Tibetu dokáže. A to je nejvyšší realizace z dzogčhenu.

Co má tato realizace těla světla s klasickým pojmem osvícení, kdy se ve finále vysvobodíme z koloběhu znovuzrozování?

Učení dzogčhenu je o tom, že člověk už od samého počátku osvícený je. Takže Čhögjal Namkhai Norbu učil, abychom si vybrali z jakéhokoliv směru jakoukoliv metodu a realizovali poznání svého stavu osvícení. Což znamená vědomě spočívat ve svém prvotním stavu. Osvícení není konec, je to začátek čisté praxe dzogčhenu. Praxe dzogčhenu jsou použitelné tehdy, když se stav osvícení integruje v životě nonstop. Když to zjednoduším, v Dzogchenu jsou 3 úrovně: Semde, Longde a Upadéša.

První – Semde – je o přijetí přímého uvedení od realizovaného Mistra a následně použití jakékoliv metody pro objevení svého vlastního prvotního stavu. Ten je definovaný jako prázdnota, která má nekonečný potenciál manifestovat cokoliv. Vědomě prožíváte tento stav a spočíváte v něm. Objevení svého vlastního prvotního stavu je první fáze.

A teď jde o to osvícení realizovat v totalitě všeho, ve všech aspektech každého okamžiku a nepochybovat o tom. To je druhá úroveň – Longde. Longde spočívá v tom, že jste si vědomi svojí fyzické, energetické i mentální dimenze a spočíváte v tom, co se jeví. Zcela uvolněně a v obrovské radosti dáváte prostor pro to, aby se jevilo to, co se ještě nejeví. To je fáze stabilizace ve skutečném stavu osvícení.

Když jste v tomto stavu stabilizovaní, tak používáte praxi, která se jmenuje Trekchö. Dáváte prostor všem vizím, aby se svobodně jevily, ať už jsou jakékoliv, uprostřed vědomě prožívaného zcela běžného života, který se vám jeví. Tím pádem nikdo na vás nepozná, že právě spočíváte v praxi Trekchö. Protože jste zcela uvolněný v tom, jaké to je. Pokud by to někdo poznal, tak to je signál toho, že jste v napětí či nepřirozenosti. A pak tuto praxi neděláte dobře. Je to definitivní ukotvení osvícení uvnitř pohybu všech vizí, které se jeví. A to je nezbytný předpoklad pro finální praxi, která má dvě varianty podle toho, zda se provádí ve tmě či nikoliv.

Když není ve tmě, říká se jí Thögal a tu bych doporučoval nezkoumat. Je naprosto tajná. Proč ? Protože dokud člověk není stabilní v osvícení, používá svou dualistickou konceptuální mysl na to, aby všechno analyzoval a o všem přemýšlel. A tak, jakmile si někdo přečte instrukce Thögalu a nespočívá při tom v prvotním stavu stabilně a nonstop, tak místo toho, aby se mu manifestovaly neduální vize prvotního stavu, spustí se mu dualistická mysl. Začne dualisticky hodnotit a přemýšlet, co to vlastně všechno znamená a tím pádem si vytvoří tisíce různých mentálních bloků: „takhle to určitě nemůže být …“ Proto v tom životě již praxi bohužel realizovat nemůže. Protože kdykoliv ji začne realizovat, místo toho, aby se objevila vize, vždycky naskočí analytická mysl a tím si zablokuje cestu k definitivní realizaci. Já osobně jsem dodnes detailní instrukce Thögalu nečetl. Necítím se být ještě připravený, abych si je mohl přečíst. Je to opravdu hluboké a zásadní. Pro začátečníka, jako jsem já, až nebezpečné.

Nebo je druhá praxe ve tmě, ta funguje úplně jinak než Thögal. Rozvíjíte síť světel uvnitř vaší fyzické dimenze, až se každá jednotlivá buňka stane zářící dimenzí sama o sobě. Pak se všechno rozpadne a realizujete tělo světla. Opět jsem instrukce ze stejných důvodů do detailů nečetl. Nechci si zablokovat realizaci.

Praxe Dzogčhenu tedy začínají, až když se člověk cítí opravdu osvícený. A pak to dotáhne až do finální realizace. Fyzické tělo se vyzáří do světla a to je finální realizace dzogčhenu.

Tibetský buddhismus hovoří o postupném procesu osvícení, které prochází obvykle přes 10 stupňů realizace (bhúmi). Takže je dzogčhen vhodný tehdy, když dosáhnete prvního stupně či kolikátého?

Dzogčhen je kompletní cesta pro kohokoliv, ale ty nejvyšší tajné praxe lze praktikovat až po dosažení 10. stupně bhúmi. To je ten stav, kdy stav dzogčhenu začíná.

Není však lidí s tak vysokou realizací jen pár? Nejsou metody dzogčhenu vlastně určené jen pro úzkou skupinu osob?

Na světě je mnoho starých duší, které mají tisíce zrození. Mají za sebou stovky zrození v Tibetu a v prebuddhistických systémech, kdy třeba ani neexistovala dnešní lidská rasa. Praktikovaly po stovky životů. Mohly být třeba v Lemurii, Atlantidě, Egyptě, Peru či na zcela jiných planetách. Není to tak, že se začne s dzogčhenem teď poprvé.

Asi mám vlastní zkušenost s praxí Thögal, která sama má čtyři fáze. Myslím, že jsem kdysi dokončil fázi dva, začal fázi tři a umřel jsem. Opravdu nevím, jak jsem na to přišel. Je to prostě ve mně. Takže si myslím, že už jsem to dělal a teď jenom navazuji na to, co jsem dělal předtím. Jenom čekám, až se v tomto časoprostorovém kontinuu dostanu do té fáze, že budu moci pokračovat dál.

Měl jsem pocit, že se v souvislosti s tak vysokou realizací hovoří o Karmapovi, Shamarpovi či Dalajlámovi…

To již podle mne většinou nejsou lidské bytosti. S Dalajlámou jsem se potkal několikrát a to je pro mě samotný Avalókitéšvára. Má sice lidské tělo, na které si můžeme sáhnout, ale není to člověk. Prožil jsem s ním několik zážitků a tohle žádný člověk neumí. Rozumím všem těm velkým tibetským mistrům, to jsou osvícené bytosti a před Dalajlámou padnou na kolena a klaní se…

Je mnoho bytostí, kteří mají lidské tělo, ale nejsou lidmi. Třeba se říká, že existují různí Dákové a Dákiní. To jsou bytosti z vyšších dimenzí, které sestoupily z nějakého důvodu do lidské dimenze. Rodí se, berou na sebe třeba sliby bódhisattvy a vedou lidi k osvícení. A když se do těchto lidí podíváte víc dovnitř, zjistíte, že jejich energetická struktura není lidská.

Chápu, že dzogčhen je určený pro ty, kdo jsou na svojí cestě daleko. Jak tedy mohou lidé poznat, že je pro ně dzogčhen vhodný?

Proto jsem na začátku říkal svůj příklad. Já jsem si rozhodně nemyslel, že já jsem připravený na cestu dzogčhenu. Zpočátku to na mě působilo hodně divně. Odpověď tedy zní, že to nijak nepoznáte. Jedině to lze poznat tak, že to zkusíte. Vždycky říkám, ať si koupí nějakou knížku a uvidí. Když cítí, že knížka s nimi jakkoliv rezonuje, tak ať pokračují.

Nejlepší knížka, ve které je v rámci dzogčhenu napsáno úplně všechno, je Křišťál a cesta světla od Chögyal Namkhai Norbuho. 16 let dělám dzogčhen a stále se k této knížce vracím. Kdykoliv ji otevřu, vždycky jsem v šoku, že tam je něco, co jsem pochopil třeba teprve před týdnem. Byť jsem ji četl mnohokrát, nikdy jsem to tam předtím neviděl.

Když čtou lidé takovou knížku, tak se rozdělí do dvou kategorií. Jedni si řeknou, co to tady je za slovo?! Samantabhadra? Sambhogakája? Zavřou to a tím mají jasno. A jiní to čtou a říkají si, že byť to nechápou, přijde jim to moc zajímavé. To jsou ti, kteří už s tím spojení mají a ti by měli pokračovat. Takže jediný způsob, jak poznat, zda mám spojení, je takový test.

Není to tak, že když nemám spojení s učením dzogčhenu, znamená to, že nejsem dost daleko na cestě. To vůbec ne. Prostě to znamená, že nemám spojení s touto konkrétní školou. Ale můžu dělat nějakou jinou školu, i kdyby to měla být třeba křesťanská mystika. A i když jsem na stejné úrovni, nemusím s tím mít spojení.

S jakou praxí se člověk tedy setká, když přijde do dzogčhenového centra? Známý je třeba tanec vadžry…

V dzogčhenu se používá opravdu cokoliv. Když si čtete přímo instrukce, jak se chová správný dzogčhenpa, dozvíte se, že se chová jako včelka. Lítá a kdekoliv je květ, tak si vezme nektar. Protože není smyslem rozhodovat, jestli je květ správný či špatný. Cílem je mít co nejvíce medu v úle. Takže se nehodnotí, jestli je třeba křesťanství špatné a dzogčhen je dobrý. Principem je, realizovat osvícení. Dzogčhen vychází z buddhistické tradice, takže je lepší následovat buddhistické metody. Člověk jim lépe rozumí. Slovník odpovídá, takže se lépe orientuje. Ale obecně je to úplně jedno. Všechno jsou to jevy. Nic není skutečné. Podstatou všeho je prázdnota. Podstatou buddhismu i křesťanství je prázdnota. Buddha byl realizovaná bytost, jehož podstatou byla prázdnota. Ježíš byl realizovaná bytost, jehož podstatou byla prázdnota. Z tohoto pohledu mezi nimi není žádný rozdíl. Ale z praktického hlediska, když člověk cítí spojení s buddhismem, praktikuje školy buddhistické.

V komunitě dzogčhenu se můžete potkat s různými metodami, nejčastěji s vadžrajánovými. Rinpočhe byl velký mistr a přinášel spoustu metod i sám. Je spousta literatury, kde popisuje svoje sny. A ve svých snech byl v nějaké dimenzi, kde byly bytosti např. se zobákem, měly několik očí, křídla, uměly létat atd. Všichni to byli mistři dharmy. Tam se Rinpočhe objevil a všichni šli na učení nějakého mistra, který začal učit tanec vadžry. Takže učení celého tanec vadžry obdržel Rinpočhe ve snu.

Je to meditace v pohybu. Principem je být v prvotním stavu uprostřed jakéhokoliv pohybu. Když jsem tanec vadžry tancoval třeba celý víkend, pak jsem v týdnu chodil ve svojí firmě po chodbách a každý pohyb ruky a nohy mě vracel do prvotního stavu. Myslím, že proto se to tancuje. Jakýkoliv pohyb na úrovni fyzického těla je pak příčinou upevnění ve stavu osvícení.

Rinpočhe to prožíval ve snech a říkal si, že to je obrovská úžasná metoda, kterou musí přenést sem. Ale jak se to dělá? Jak se dělá copy and paste ze snu do naší reality? Mnoho metod, které se v komunitě dzogčhenu dělají, zkopíroval ve snu do mysli a ráno po probuzení je pastoval do notýsku u stolu. Jenže s tancem je to složitější. Máte jasně daný prostor, kde se tancuje, jasně dané pohyby prsty, rukama, nohama, očima, vším. A když to tancujete, má to ten efekt. Pak jdete domů a každý pohyb vás vrací do prvotního stavu. Pak pochopíte, že to je dar. Byť navenek ta praxe může vypadat třeba divně.

Mnoho praxí nejsou veřejné a jsou zakázané pro lidi, kteří nemají transmisi. Některé praxe jsou třeba zakázané dělat v Evropě. Je možné je dělat jedině tam, kde máte jistotu, že za celý den nikoho nepotkáte. A v Evropě taková místa moc nejsou. Mohli by vás zavřít do blázince, protože náhodní pozorovatelé zvenku nevědí, co se při té praxi děje uvnitř bytosti a jakou to má funkci na celý systém těla, řeči a mysli.

Igor Chaun v rozhovoru pro náš web řekl o Dalajlámovi, že si v nadsázce myslí, že byl vybrán omylem a že možná není vtělením Čenreziga. Můžete tedy rozvést svojí zkušenost s ním, aby zazněl i jiný pohled na tuto výjimečnou osobnost tibetského buddhismu?

Různí lidé mají různé náhledy. A pamatujte, co říkal Albert Einstein – všechno je relativní vůči pozorovateli. Takže to, co jednomu může připadat jako loutka, druhému připadá jako manifestace Avalókitéšváry bez sebemenšího zaváhání. V málo věcech mám takovou jistotu, jako v Dalajlámovi. Pochopte, je to v mým světě, platí to pro mě.

Funkce dzogčhenu v dnešní době spočívá v tom, že precizně popisuje to, čemu Dalajláma říká interdependence (vzájemná provázanost – pozn.red). Jak je to neduální učení, tak platí současně všechny protiklady. Platí to, že podstatou všeho je prázdnota. Ve skutečnosti nikdy nic nevzniklo. Žádný vesmír nikdy nevznikl. Pokud si někdo myslí, že si teď zde povídáme, tak je to úplně jinak. Ale současně nemůžeme popřít, že se vnímáme. Zní to jako protimluv. Ale prázdnota s nekonečným potenciálem může manifestovat cokoliv. Může manifestovat to, čemu hinduisté říkají jednota. Ale může manifestovat i mnohost. Jednota a mnohost jsou jedno a to samé. Nijak se to neliší, protože to je stále ta prázdnota s nekonečným potenciálem manifestovat cokoliv. Takže prázdnota manifestuje iluzi nekonečně mnoho bytostí, které si myslí, že existují a že se snaží dojít k osvícení. Ale jak mohou dojít k osvícení? To je dualistický koncept – teď nejsem osvícený a potom budu osvícený. Dzogčhen však říká, že není možné dojít k osvícení. Je to naprosto vyloučené. Jediná varianta je uvědomit si tu nejhlubší pravdu, že já jsem osvícení samo. Ale dokud si budu myslet, že já jsem Libor a že usiluji o osvícení, jsem v dualismu Libora, usilování a osvícení. Mám v tom tři koncepty. Nejdřív si myslím, že existuje Libor a že to je to „já“, pak že existuje usilování a nakonec ještě to osvícení. A dualismus je příčinou utrpení, o kterém mluví Buddha. Takže je třeba jít za čas, za prostor, za usilování, za existenci či neexistenci, za jednotu i za prázdnotu… A správně spočinout v tom, co se jeví, aniž by to bylo.

Každá bytost žije ve svojí iluzorní existenci, ve které se jeví věci, které jsou pro ni pravdivé. To je princip dharmaty a dharmadhatu. Dharmata je individuální dimenze prázdnoty, ve které si bytost myslí, že existuje. Dharmadhatu je nekonečná prázdnota, ve které se dharmaty manifestují samy od sebe. Porozumění nedualitě buddhistického učení dzogčhenu je v respektu k dimenzi druhých. To znamená, že žádná objektivní existence a realita neexistují. Protože to je prázdnota s nekonečným potenciálem.

Prázdnota manifestuje iluzi Igora Chauna, která říká něco o Dalajlámovi a současně manifestuje iluzi Libora Malého, který o Dalajlámovi říká něco úplně jiného. V těch dvou vizích není žádný rozdíl, protože prázdnota může manifestovat obojí.

Porozumění učení dzogčhenu vnáší klid a mír do společnosti, protože každý respektuje druhého, že každý žije v té svojí individuální existenci a má svoji individuální vizi a tu považuje za hluboce pravdivou. Až tak moc, že je pro ni připraven zemřít. Proto se říká, každý svého štěstí strůjcem. Jak já to v sobě mám, tak se v tom mém vesmíru děje. Proto ti kvantoví fyzici říkají, že aby kvantová fyzika fungovala, musí existovat nekonečné množství paralelních vesmírů. Co bytost, to “paralelní vesmír”, neboli slovníkem Dzogčhenu dharmata.

Třeba Garab Dordže, který přinesl dzogčhen v této epoše na planetu, říká, že mezi stavem s myšlenkami a ve stavu bez myšlenek není žádný rozdíl. Protože je to pořád ta prvotní prázdnota, která manifestuje stav s myšlenkou i stav bez myšlenky. Ale podstata je stále stejná. A to je to, čemu se v dzogčhenu říká „same taste“, že všechno má stejnou chuť. Když člověk prohlídne, tak zjistí, že všechno je úžasná zářící prázdnota, která nabírá různé formy. A je to blaženost.

 

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!