Tibetský buddhismus se bez ohledu na jednotlivé tradice řadí mezi mahájánové a vadžrajánové školy. Mahájánová motivace přináší cíl stát se bódhisattvou, tedy rozvinout buddhovské kvality za účelem vysvobození všech bytostí z utrpení. Pro vadžrajánu jsou typické tantrické praxe, které využívají vizualizace a odříkávání manter a umožňují rychlé pokroky skrz identifikaci s osvícenými kvalitami.

Buddhismus v Tibetu

V Tibetu se původně vyskytovalo šamanistické náboženství bön, které využívalo magii či obětování démonům. Toto původní náboženství zůstalo v Tibetu okrajově dodnes. Buddhismus se dostal do Tibetu z Indie v 8. století a postupně se stal dominantním náboženstvím. Vyvinulo se několik škol, které zdůrazňují různé přístupy k nauce a praxi.

Moderní historie ovšem přináší smutný vývoj. Čínská okupace se snaží buddhismus v Tibetu všemi prostředky umlčet. Přibližně 97 % klášterů je buď neobydlených nebo v ruinách. Z neuvěřitelných 6.259 klášterů v celém Tibetu zůstalo pouze 8 klášterů nezničených. Bylo spáleno enormní množství knih. Lamové a další důležití učitelé jsou v exilu. Tibetský buddhismus se postupně přesouvá do “západního” světa a je to zřejmě možná cesta, jak jej zachovat pro další generace.

O školách

Hlavní čtyři školy současného tibetského buddhismu jsou Ňjingma, Sakja, Kagjü, a Gelug. Tyto školy se někdy dělí podle toho, zda se jedná o dřívější či pozdější přenosy učení. Ňjingma je považována za školu starého překladu, protože představuje první překlady učení z Indie. Ostatní tři školy se nazývají Sarma, tedy školy nového překladu, protože následují pozdější překlady textů. Vedlejší a menší školou je Jonang.

Mezi jednotlivými školami jsou sice rozdíly, ale uvádí se, že minimálně z 80 % jsou ve skutečnosti stejné. Hlavními rozdíly jsou odlišná terminologie k popsání stejných konceptů a zaměření na různé aspekty učení. Proto se dnes stále více zdůrazňuje přístup “rime”, který se snaží hranice mezi jednotlivými školami zbořit a učení sjednotit.

Jednotlivé školy

Ňjingma

Tuto nejstarší školu založil Padmasambhava (též nazývaný Guru Rinpočhe), který přinesl do Tibetu buddhismus z Indie. Škola využívá tantrické praxe a byla ovlivněna bönem. Nazývá se někdy jako “řád červených čepic”, kvůli červené barvě obřadních pokrývek hlavy.

Specifické jsou pro tuto školu tzv. Termy. Jedná se o ukryté texty samotným Padmasambhavou, které se postupně objevují tehdy, kdy dozraje čas k jejich pochopení. Nejvyšším učením školy je dzogčhen (“velká dokonalost”).

Kadam

Indický mnich Atíša v 11. století zásadně ovlivnil další vývoj tibetského buddhismu. V mnišské komunitě zavedl větší disciplínu a celibát a pomohl lepšímu porozumění učení. Zdůrazňoval ideál bódhisattvy a zaměřoval se na praxi lodžong, trénink mysli. Jeho následovníci založili školu Kadam.

Tato škola se nakonec dostala jako samostatná škola do pozadí a učení Atíši vedlo na konci 10. století k založení škol Kagjü a Sakja. V 14. a 15. století na školu Kadam navázala nejmladší škola Gelug.

Kagjü

Zakladatelem této školy je Marpa, který získal tajné tantrické nauky v Indii od Náropy (Šest nauk Náropy) a Maitripy (mahámudra – velká pečeť). Marpa nauky přeložil do tibetštiny a systematizoval je. Marpovým hlavním žákem byl Milarepa a jeho žákem byl Gampopa. Gampopa založil první kláštery této školy a je autorem mnoha významných textů, včetně Ozdobného klenotu osvobození.

Veškerá učení se předávají tradičně v přímém kontaktu z učitele na žáka, proto se někdy nazývá jako “škola ústní tradice”. Existuje více linií školy Kagjü, přičemž největší je linie Karma Kagjü. V čele této školy stojí Karmapa, což je první vědomě se reinkarnující učitel. První Karmapa měl za učitele samotného Gampopu a dnes je v čele školy již jeho 17. inkarnace. U 17. Karmapy došlo k rozkolu v určení následovníka, a tak jsou v současné době kvůli této výjimečné situaci dva Karmapové.

Sakja

Sakja (“Šedá země”) se jmenuje podle stejnojmenného kláštera u Žikace. Ve 13. století během mongolské nadvlády vykonával Sakja-lama funkci správce Tibetu. Škola se zasloužila o rozšíření buddhismu do Mongolska.

Je to škola učenců a klade důraz na studium. Hlavním učení je lamdre. Lam je cesta a dre je výsledky, tedy učení o “cestě a jejích výsledcích”.

Gelug

Gelug (“Ctnostná škola”) založil Je Congkhapa (1357-1410) na základech školy Kadam. Zdůrazňuje logiku, debatování a dodržování mnišských pravidel. Praxi tantry doporučuje pouze duchovně vyspělým jedincům. Škola se někdy nazývá jak “řád žlutých čepic”.

Nejznámější představitel školy je Dalajláma, který je zároveň světským vládcem Tibetu. Je považovaný za inkarnaci bódhisattvy soucitu Avalókitéšváry (tibetsky Čenrezig). Titul dalaljláma (“učitel s moudrostí jako oceán”) udělil 3. dalajlámovi mongolský chán. Dnes již 14. dalajláma Tändzing Gjamccho se zdržuje kvůli čínské invazi od roku 1959 v indickém exilu v Dharamsale.

Džonang

Jedná se o vedlejší školu, která zdůrazňuje praxi Kalačakra tantry. Podle některých zdrojů vznikla jako vedlejší větev tradice Sakja. Ve skutečnosti se jedná o nezávislou tradici, která se traduje od mistra Kunpang Tukdže Tsondru (1243-1313). Ten založil klášter v Džomonangu v jižním Tibetu a tamní duchovní tradice vedla k rozvoji samostatné školy Džonang.

Někdy se uvádí jako zakladatel školy Jumo Mikoj Dordže (11. století), který rozšířil filozofický systém, který se stal poté součástí školy Džonang. Jindy se jako zakladatel uvádí mistr této tradice Dolpopa Šerab Gyaltsen (1292-1361), což byl mnich původně trénovaný ve škole Sakja.

Škola Džonang byla obecně považována za zrušenou. Protože byla považována za sektářskou a také z politických důvodů byly kláštery Džonang v 17. století nuceně připojené 5. dalajlámou ke škole Gelug. Nicméně škola prošla změnami a byla obnovená v oblasti Golok, Nakhi a zejména v provincii Amdo. Pokračuje tak nepřerušeně až dodnes.