Základní úkol je návrat k sobě. Je to klíč k proniknutí k podstatě pravdy. Indické Upanišády, které určovaly filosofii Atmanu, říkají: Celý vesmír je tento Atman. Také v západní filozofii myslitele fascinovala vlastní podstata. Člověk je nejslabší stéblo v přírodě, řekl Pascal, ale je to myšlenka stébla.
_______________________________
Z textu Zen for Daily Living (Zen pro denní žití) od Prof. Masunaga Reihó, Shundžuša Publishing Co., 1964. Zdroj: https://terebess.hu/zen/mesterek/masunaga.html
_______________________________
Rikušozan, který učil filozofii Jedné Mysli, řekl: Vesmír je moje mysl. Moje mysl je vesmír. V hloubi duše rozpoznáváme kosmického ducha, který se odpoutává od omezeného vědomí a pracuje přirozeně. Nemůžeme pochybovat, že já je myšlenka stébla.
Vlastní já, jak ho obvykle známe, je protínání času a prostoru. Na Západě je předpokládané já obvykle přijímáno, jak se zdá, z pohledu Bytí. Předpokládání a pudy přicházejí s ním. Na východě, s důrazem na ne-Bytí, předpokládané já má tendenci být podceňováno. Východ by se chtěl probudit k přirozenosti a zbavit se pudů.
Předpokládané já zahrnuje mnoho nesrovnalostí a nečistot. Toto je já, které buddhismus považuje za nepřijatelné, a poznamenává, že všechny věci nemají vědomí sebe sama. Znamená to, že nikde neexistuje pevná podstata a není žádný důvod k tomu, aby se na ní lpělo. Dožadovat se takové podstaty je obvyklý pohled.
Jednotící prvek v tomto proudu vědomí se prozatímně nazývá já. Neexistuje žádné duševno bez těla. Pravda se objevuje, když se můžeme vyprázdnit (myšlenkově vyčerpat) při pozorování věcí. Pozorovat bez dogmatického zkreslení je založeno na racionálním duchu. Vědění může vzkvétat jen tehdy, když zůstane bez omezujících dogmat a usiluje o uspořádání bez rozporů.
Myšlenka, že všechny věci nemají sebe sama, byla podpořena buddhistickým učením vzájemné závislosti a nestálosti. Toto dospělo do myšlenek Buddhovství v Mahanirvana Sutra a Tathagata-garba v Srimala Sutra.
V Hinajánovém buddhismu Sarvastivadin považoval myšlenku jako pošpiněnou z hlediska realismu, zatímco Mahasanghika ji považoval za čistou z hlediska idealismu. Mahásanghika se vrátil k buddhismu Mahajány.
Mahajánový buddhismus je vyvíjející se hnutí, které se snaží v souladu s věkem vracet k základnímu duchu Buddhy. Texty Mahajány vidí myšlenku člověka jako v podstatě čistou. To platí zejména v Mahanirvana Sutra, která učí, že všechny bytosti mají buddhovskou přirozenost a poukazují na vnitřní myšlenku Buddhy ve všem.
Buddhovská přirozenost je důvodem pro to stát se Buddhou: je to duchovnost lidstva a skutečné lidskosti. Víra v buddhovskou přirozenost poskytuje základ pro pravdivý pohled na skutečnost a základní podstatu lidské důstojnosti.
V Srimala Sutra se používá termín Tathagata-garba. To znamená, že lůno obklopuje Tathagata. Říká se, že všechny bytosti jsou zabaleni do hluboké mysli-moudrosti Tathagata. Toto se nazývá šosozo (obklopující sklad). Myšlenková moudrost Tathagata je pokryta bludy a touhama všech bytostí. Toto se nazývá ompuzo (skrytý sklad). Mnoho buddhistů jej obecně považuje za buddhovskou přirozenost. Ve skutečnosti se zdá, že první se blíží pravdě.
Buddhovská přirozenost je skutečné Já, které se projevuje, když ztrácíme obyčejné sobectví. Je to vrozené já (Eigenes Selbst) existenciální filozofie. Proniknutím do skutečného já dosáhnout pravdivého pohledu na skutečnost (Satori).
V Zenu některé školy zdůrazňují Satori a jiné mu dávají menší váhu. Škola Rinzai je příkladem dřívějšího způsobu; Soto škola je příkladem pozdějšího způsobu. Rinzai Zen se pokouší o Satori tím, že přemítá o Koanu během zazenu. Soto Zen neurčuje Satori a nezávisle koná; považuje nezávislé konání za totožné se Satori. Dřívější způsob je vhodný pro začátečníky, kde jeden krok v tápání se může náhle změnit do pozvolného stavu Zenu. Soto Zen je vhodný pro zkušené žáky. Ale tady opět krok v tápání může snadno vést k formám přirozenosti.
Dogen, který přinesl Soto-Zen do Japonska, prohloubil koncept buddhovské přirozenosti v jeho eseji na toto téma. Nepřijímal obvyklý výklad pasáže v Mahanirvana sutra: Veškeré bytosti mají buddhovskou přirozenost. On to přečetl jako: Všechny bytosti jsou buddhovskou přirozeností. Dogen tak učinil buddhovskou přirozenost podstatou veškeré existence a zdrojem všech hodnot. Vše co existuje, říká, je sebevyjádřením buddhovské přirozenosti.
Z tohoto základního stanoviska Dogen rozsáhle debatoval o myšlenkách u-busšo (buddhovská přirozenost jako bytí), mu-busšo (buddhovská přirozenost jako ne-bytí), ku-busšo (buddhovská přirozenost jako prázdnota), setsu-busšo (buddhovská přirozenost jako vyjadřování), mujo-busšo (buddhovská přirozenost jako pomíjivost) a gjo-busšo (buddhovská přirozenost jako cvičení).
U-busšo považuje vše, co existuje za buddhovskou přirozenost. Mu-busšo je základem uspořádání. Ku-busšo je buddhovská přirozenost, která překračuje jak bytí, tak i nebytí. Secu-busšo chápe vše samo o sobě jako sebevyjádření buddhovské přirozenosti. Mujo-busšo je neustále se sama rozvíjející buddhovská přirozenost. Gjo-busšo je tělesné konání buddhovské přirozenosti.
